TMP - 1. kapitola

Překlad: Marťa

„Nehýbej se.“

Sevřela jsem mobil ještě pevněji. Zapomněla jsem si vzít rukavice a klouby prstů jsem už měla jasně červené od prudkého chladu – mrazu, jaké jsem v Birminghamu v Alabamě nikdy nezažila. Podívala jsem se na budovu před sebou. Zlatá záře vycházející zevnitř mě lákala na nejeden z tetiných sladkých bramborových koláčů.

„Není problém, Jorie. Jsem zmrzlá. Doslova.“

„Požádám jednoho z řidičů, aby to otočil a vyzvedl tě. Kde vlastně jsi?“

Podívala jsem se na rustikální dřevěnou ceduli, která byla přibitá nad vchodem do hospody. „Jmenuje se to Kringle´s,“ odpověděla jsem.

„Ach, Kringle´s.“ Jorie se zasmála. „Znám to místo. Jak jsi skončila v Ebbatonu?“

„Ebba-co?“

„Nečetla jsi tu brožuru,“ odpověděla. „Ebbaton je malá vesnice vedle Fristadenu. Jsi třicet minut od paláce a centra města.“

„Myslím, že mi ten taxikář špatně rozuměl. Nemluvil moc dobře anglicky. Ptát se ho, kde bych mohla sehnat hrnek teplého jablečného moštu, byla pravděpodobně chyba, ale přišlo mi neslušné jen tak mlčet.“

Jorie se zasmála. „Jsi pořád ta stejná, stará Grace. Zůstaň na místě. Brzy se uvidíme.“

„Pokud do té doby neumrznu.“

Zavěsila jsem a schovala telefon do kapsy kabátu. Chytila jsem držadlo svého těžkého kufru. Prsty jsem měla, jako malé kostky ledu. Rozhlédla jsem se po zasněženém parkovišti. Bylo prakticky prázdné. Doufala jsem, že to nebyla známka toho, že tam hrozně vařili. Od nástupu na letadlo ze států jsem nejedla. Byla jsem příliš nervózní.

Opatrně jsem šla ke vchodu a táhla svůj kufr za sebou. Otevřela jsem dveře a celé mé tělo objalo teplo. Široce jsem se usmála, vděčná, že neumrznu a budu mít příležitost potkat se s některým ze svých nových kolegů. Ve Fristadenu jsem měla být jen týden, ale i tak jsem chtěla udělat dobrý první dojem.

V krbu Kringle´s Pub plápolal hořící oheň. Krbovou římsu zdobila vánoční girlanda a v rohu místnosti stál strom.

Červené a zlaté koule visící na stromě doplňovaly nábytek z tmavého dřeva. Odvezla jsem kufr k baru a přivítal mě muž s růžovými tvářemi a bílým plnovousem. Díky jeho smaragdově zelenému svetru vypadal, jako sám svatý Nick.

Sedla jsem si a usmála se.

„Něco vtipného, slečno?“ Mluvil anglicky s obvyklým skandinávským přízvukem, který jsem slyšela na letišti.

„Ach, to nic.“ Mávla jsem rukou.

„Nejste příznivcem svátků?“

„Pane, jsem jižanka. Miluji tohle téma. A dobrý monogram, ale to je jiné téma.“ Rozepnula jsem si kabát a projela rukou své kaštanové vlasy.

Barman se usmál a podal mi jídelní lístek. „Dobrá. Nemůžete cestovat do Nikskronie v zimě a nevychutnat si svátečního ducha.“

„Odtud to jméno Kringle´s? Co dál, řeknete mi, že se jmenujete Kris?“

„Jsem John,“ odpověděl.

„No, Johne, co máte, aby mě to zahřálo?“

„To záleží na tom, jak snášíte alkohol.“

Jeho naducané tváře vypadaly ještě kulatější, když se usmál. „Musíte ještě někde být?“

„Čekám na odvoz do paláce.“

„Nejste náhodou ta luxusní americká cukrářka, která má přiletět na každoroční vánoční ples?“

Postavil sklenici na stůl.

„Nevím, jestli je luxusní ten správný výraz.“ Položila jsem ruku na prsa.

„Budete potřebovat čistou hlavu.“ John naplnil sklenici zapařenou jantarovou tekutinou. „Můj domácí punč, bez brandy. Ať vám přinese štěstí. Na mě.“

„Děkuji. Budu potřebovat všechno štěstí, které můžu dostat.“ Zatahala jsem se za rubínový přívěsek visící na mém krku. Patřil mé matce.

John přistrčil sklenici směrem ke mně a já si lehce usrkla. Vůně skořice a hřebíčku mi naplnila nos a sladká vůně jablek to dovedla k dokonalosti. Zhluboka jsem se nadechla a přemýšlela, co najdu, až dorazím do paláce. Nejdříve jsem se zdráhala tu práci vzít. Poprvé od matčiny smrti bych nebyla na Vánoce doma. Ale potřebovala jsem zkušenosti, o penězích nemluvě. K otevření vlastní pekárny jsem potřebovala poslední výplatu, a mít v životopise poznámku, že jsem pekla pro královskou rodinu, jistě přiláká spoustu zákazníků.

„Malý tip pro vás.“ John se naklonil přes bar. „Princ nemá moc rád dýňové koření.“

„Vážně? To je dobré vědět.“ Po dalším doušku jsem vykulila oči. „Jen doufám, že dokážu dostát svému předchůdci. Tu práci mi sehnala sestřenice a ta si dokáže dost věcí přikrášlit.“

„Umíte dělat ty malé obdélníčky se smetanou a čokoládou uprostřed? Jedl jsem je jednou v Paříži.“

„Mille-feuille?“ Zaklonila jsem hlavu. „Jako šéf.“

Přimhouřil oči.

„To znamená ano,“ vysvětlila jsem.

„Hej, Johne!“ Křikl muž od stolu v rohu hospody.

„Hudební židle!“

John si odkašlal a díval se, jak jsem si znovu usrkla. „Tamhle můj přítel chce, abych vám řekl, že sedíte na hudební židli.“

„Co?“ Nepříjemně jsem se na sedadle napřímila.

„Vidíte tam tu stuhu?“

Ohlédla jsem se přes rameno a všimla si, že židle, kterou jsem si vybrala, měla na opěradle přivázanou velkou červenou stuhu. „Jo.“

„To znamená hudební židli.“

Muž u rohového stolu začal tleskat.

„Nechápu,“ odpověděla jsem.

„Rádi si tady o Vánocích zahrajeme hru. Kdo sedí v hudební židli, musí zazpívat vánoční píseň pro zbytek baru, aniž by pokazil slova. Když něco pokazíte, koupíte všem pití. Pokud odmítnete, koupíte všem pití.“

„Zpívej!“ Vykřikl muž u rohového stolu. „No tak, zpívej!“

„Dej jí chvilku, Fransi.“ John protočil očima. „Doporučuji něco jednoduchého, jako Jingle Bells. Frans je už tak naštvaný, že si nic nepamatuje.“

Moje oči zalétly k muži v rohu. Tleskal rukama a dupal nohama, jako bych už začala. Tak jsem si svůj první den v Nikskronii rozhodně nepředstavovala. Pokrčila jsem rameny. Frans nepotřeboval další pivo a já znala spoustu vánočních písní.

Dveře hospody se otevřely a dovnitř vpustily chladný vánek, ze kterého mi naskočila husí kůže. Muž s popelavě blond vlasy a upraveným plnovousem zamířil přímo k baru a posadil se o pár míst ode mě. Oprášil si sněhové vločky z bundy a mávl na Johna. John mu okamžitě nalil drink.

„Venku to začíná padat,“ řekl muž. John posunul sklenici přes pult z tmavého dřeva a muž si usrkl.

„Zpívej, drahoušku!“ Zakřičel Frans ze svého rohu.

Muž u baru se podíval mým směrem. Jeho ostré rysy a arktické modré oči mě zaujaly. John si odkašlal a mně se rozbušilo srdce. Najednou ze mě byl uzlíček nervů. Hlavně proto, že jsem najednou měla víc obecenstva, než jen hospodské opilce.

„Hudební židle,“ zamumlal muž a znovu se soustředil na svůj nápoj. „Nikdy nevěřte nabírané mašli.“

„Myslela jsem, že je to součást výzdoby,“ odpověděla jsem. Zavrtěla jsem se, narovnala ramena a zhluboka se nadechla.

„Znamená to, že dostanu drink zdarma?“ Srdce se mi rozbušilo ještě víc.

„To sotva,“ vyhrkla jsem.

„No, tak si to poslechneme.“ John se poškrábal po svých bílých vousech. „Jmenuj písničku.“

Hlavu jsem měla prázdnou. Dotkla jsem se svého rubínového přívěsku a vzpomněla si na mnoho Vánoc, které jsem strávila se svou matkou.

„Zazpívej tu moji.“ Muž se znovu napil a postavil sklenici s hlasitým žuchnutím na bar. „Znáte Stříbrné zvonky?“

Přikývla jsem. V hlavě se mi objevil text. Otevřela jsem ústa a nenuceně si pobrukovala několik poznámek. Frans mě vypískal, když jsem začala.

„To není fér,“ řekla jsem a ukázala na Franse. „Mám dovoleno se rozehřát, ne?“

„Samozřejmě.“ Johnovi trvalo minutu, než mi dolil sklenici. „Možná byste měla vstát.“

„Ano, postav se vedle Freji,“ zakřičel Frans.

John obrátil oči v sloup a ukázal směrem ke krbu. „Minulý měsíc pojmenovat krb Freja. Neptejte se mě proč.“

„Strávil Frans zase noc na gauči?“ Muž u baru se podíval na Johna.

„Nejméně jednou týdně se dostane do problémů se svou paní,“ vysvětlil John.

„Dobře, jsem připravená.“ Uhladila jsem si námořnicky modrý kabát a vydala se ke krbu. Byla jsem v zemi, kde jsem nikoho neznala, a obklopovali mě lidé, které už nikdy neuvidím. „Fransi, chceš show? Tady ji máš. Ale musíš slíbit, že až skončím, půjdeš domů ke své ženě. Vždyť jsou téměř Vánoce.“

Stála jsem vedle hučícího krbu a cítila na spodní části zad žár plamenů. Bylo to, jako bych seděla u topení – vůbec to nebylo nepříjemné, protože jsem byla prochladlejší, než kdy předtím. Otevřela jsem ústa a usmála se, když jsem viděla ohromený výraz na Fransově tváři. „Slibuju.“

Otevřela jsem pusu a soustředila se na první slova písně. Stříbrné zvonky, stříbrné zvonky. Není těžké si pamatovat. Ve městě je čas Vánoc.

Bylo to snadné. Cinki-link, cinki-link. Zpívala jsem dál. Každé slovo mi tančilo z úst a Frans se odmlčel a vypadal trochu zasněně. Brala jsem to, jako dobré znamení.

Když jsem si všimla, že na mě muž od baru zíral, projela mnou vlna horka. Horko prosvištělo mými končetinami a já měla pocit, jako bych byla zpátky v Birminghamu a usrkávala sladký čaj na terase. Měla jsem náhlou chuť svléknout si kabát, ale odolala jsem. Potřebovala jsem se soustředit na píseň a dokončit ji bez jakéhokoli klopýtnutí.

A na každém rohu ulice slyšíte.

„Ehm, promiňte?“ Muž u baru zvedl ruku. Zpívala jsem dál. Byl to nějaký druh testu, který mě měl přimět to pokazit? „Hej, hm…“

  Muž u baru vstal a kráčel přímo ke mně s ohnivým leskem v očích. Byl o hlavu vyšší, než já, a když se natáhl po mých pažích, zatnula jsem čelist. Ztuhla jsem na místě. Srdce mi bušilo tak rychle, že jsem nevěděla, co se sebou.

„Co to děláte?“

Muž mě popadl za kabát a stáhl mi ho z těla, jako by ten pohled už nemohl vydržet. Zachytila jsem vůni borovice, když jeho ruka přejela po mém bicepsu. Upustil můj kabát na dřevěnou podlahu a začal po něm dupat. Spodní část mého kabátu začala hořet.

„Ach, u hvězdiček.“ Zalapala jsem po dechu. Instinktivně jsem se od kabátu vzdálila, jak jen jsem mohla. Frans tleskal rukama a mumlal něco o velkém finále, zatímco muž od baru dupal a dupal, až plameny konečně uhasly. Podal můj kabát Johnovi.

„Neboj se.“ Frans zvrátil hlavu a zasmál se. „To se stává pořád.“

„Ne, to nestává,“ namítl John.

„Jste v pořádku?“ Muž znovu zamířil ke mně. Ohlédla jsem se přes rameno a ujistila se, že mi nic jiného nehořelo. Byla jsem si jistá, že jsem měla tváře stejně rudé, jako byly plameny, které se těsně mihotaly ve Frejině náručí.

„Myslím, že ano,“ odpověděla jsem tiše.

Poznámka pro sebe. Přidat si tohle na svůj seznam nejtrapnějších okamžiků.

„Naštěstí v tomto ročním období není nouze o sníh.“ Jeho hlas byl pevný s lehkým náznakem soucitu.

„Ach, mocný Thore na nebi!“ Frans se zasmál tak silně, až sípal. „Vy dva stojíte na perfektním místě, řeknu vám.“ Ukázal na strop.

Podívala jsem se nahoru.

„Jmelí,“ zamumlala jsem.

„Polib ho,“ zakřičel Frans. „Pořádně ho polib!“

„Fransi, myslím, že je čas, abys pil doma u televize, jako normální lidi,“ komentoval to John.

„A tohle si nechat ujít?“ Zasípal ještě víc.

„No, to je to nejmenší, co můžu udělat.“ Pokrčila jsem rameny.

„Ach, to nemusíte…“

Zvedla jsem se na špičky a předklonila se. Nevěděla jsem, proč jsem to udělala. Nepřemýšlela jsem. Součástí toho musel být ten adrenalin a na líbání s úplně cizím člověkem bylo něco vzrušujícího. Byl to zážitek bez závazků. Mě rty se přitiskly na jeho, když jsem se dotkla zadní části jeho silného krku. Jeho rty byly měkčí, než jsem čekala. Jako kouzlo, mě obklopila jeho dřevitá vůně.

Obtočil mi ruce kolem pasu a já cítila, jak se mu svaly na trupu zatnuly, když mě pevně sevřel. Neodtáhla jsem se, když jsem měla. Nemohla jsem se přimět přerušit naše pouto. Hlavou se mi rozvířily myšlenky a zárodek nápadu probudil moji zvědavost. Jaké by to bylo zůstat v Nikskronii – žít v Nikskronii?

Bylo to poprvé, co mě napadlo opustit Alabamu. Místo, kde jsem se narodila a vyrostla.

„Páni! Jo!“ Frans narušil mé soustředění. Udělala jsem krok vzad.

„Eh, omlouvám se,“ vydechla jsem. „Já…“

„Ne, to je…“ Muž se zasmál. „Omlouvám se za tvůj kabát.“

„To je v pořádku.“ Kousla jsem se do rtu. „Mám ještě jeden.“

„Dobře.“ Přikývl.

Za barem se znovu objevil John a podával mi kabát. „Trochu jsem ho polil vodou. Není to tak hrozné. Někdo ve městě ti ho může opravit. Malá vzpomínka na vaší první návštěvu Kringle´s.“

První a pravděpodobně i poslední.