FSD - 23. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Neridia jen stěží chápala, co vidí.

Rozbitá velkolepost ruin byla sama o sobě dostatečně působivá. Ale tohle nebyla zřícenina.

Z vlnícího se mořského dna se zvedala široká stupňovitá hora. Na širokých vrstevnicích se shlukovaly tisíce bílých budov, které se jako perly leskly v proměnlivých slunečních paprscích prosakujících z poloprůhledné hladiny vysoko nad nimi. Elegantní oblouky spojovaly jedno patro s druhým, tak lehké a vzdušné, že se zdálo sotva možné, aby unesly vlastní váhu.

Vypadalo to jako nějaký neskutečně obrovský, složitý svatební dort. Obrovské, třpytivé bubliny vzduchu uzavíraly některé části v křišťálových kopulích, ale mnoho z těch vysokých budov a elegantních, spirálovitě se vinoucích cest leželo otevřených k oceánu.

A potopeným městem pluli mořští draci.

Na tuhle vzdálenost byli drobní jako mloci, ale tyhle křivolaké tvary se nedaly splést. Vznášeli se kolem věží a zikkuratů stejně snadno jako ptáci po obloze. Viděla světélkující záři samců, kteří jako světlušky mrkali skrz bílé věže. Byly tam i tmavší tvary samic a další, které byly příliš malé na to, aby to byli mořští draci, příliš velké na to, aby to byly pouhé ryby.

Domov, zašeptal její podivný vnitřní hlas. My jsme doma.

Měla pocit, že by se mohla dívat týden, a stejně by vnímala sotva desetinu divů města. Široké, křivolaké ulice se otevíraly do náměstí lemovaných sloupy. Obrovské sochy draků v desetinásobné životní velikosti vytesané do samotné živé skály. Obrovský palác se vznosnými věžemi na samém vrcholu hory, který korunuje město nezaměnitelným leskem ryzího zlata.

A ona by tomu všemu měla vládnout.

Ta myšlenka prorazila skrz její úžas stejně nemilosrdně jako úder mečem. Představa obyčejného člověka – jí – postaveného do čela celé té zářivé nádhery byla tak směšná, že nevěděla, jestli se má smát, nebo plakat.

„Tohle nedokážu,“ zašeptala osaměle ve své malé bublině vzduchu. „Tohle je šílenství. Chci jít domů.“

Tohle je náš domov, naléhal její vnitřní hlas. Tohle je naše dědictví. Vyžádej si ho!

Pevně sevřela oči a snažila se vypnout pohled na město, vypnout ten děsivě nebojácný hlas. Na co myslela? Jaké místo pro ni bylo v tomto kouzelném podmořském světě?

Má družko? Johnova mysl se o ni otřela tak jemně jako pohlazení.

Otevřela oči a zjistila, že visí ve vodě po jejím boku a jeho zářivě modré oči úzkostlivě zkoumají její výraz. Tady, ve svém přirozeném živlu, vypadal ještě větší než na souši. Žhnoucí spirály táhnoucí se po jeho šupinatých bocích zdůrazňovaly jeho mohutnou postavu. Každý nepatrný pohyb jeho ploutvovitého ocasu, každé prohnutí slonovinových drápů odhalovalo jeho sílu.

Patřil sem. Ona ne.

Ale byla příliš daleko na to, aby se teď otočila.

Zhluboka se nadechla zatuchlého vzduchu a narovnala páteř. Jsem v pořádku. Stále se cítila divně, když na ta slova jen pomyslela a věděla, že je slyší ve své vlastní hlavě. Jenom… je to všechno trochu zdrcující.

Jeho vlastní mentální tón postrádal obvyklý hluboký, jistý zvuk. Možná jsem to na tebe neměl vybalit najednou, bez přípravy. Ale myslel jsem, že tě ten pohled potěší víc, když přijde nečekaně.

Pod jejími stehny si Johnova sestra hluboce a procítěně povzdechla. Prosím, odpusť mému bratrovi, řekla mořská dračice soukromě, v duchu. Myslí to dobře. Ale nesmíš zapomínat, že je to ten samec, který mi jednou dal do postele živou a nesmírně rozzuřenou upíří chobotnici, protože jsem u večeře poznamenala, že se ten den nic vzrušujícího nestalo.

Neridia se navzdory svým chmurám musela usmát. Opravdu se těším na ty příběhy, o kterých jsi mluvila.

Tak se rozhodně co nejrychleji vydejme na Atlantidu. Johnova sestra rozšířila myšlenkový hovor i na Johna. Bratře? Můžeme bezpečně pokračovat?

John otočil rohatou hlavu, aby prohlédl okolí. Neridia nevěděla, jak může v temných hlubinách něco vidět, ale po chvíli zjevně spokojeně zabručel.

Cesta před námi je volná. Švihl ocasem, bez námahy se vznesl vzhůru a vedl je. Vstoupíme…

Náhle se odmlčel, hlava se mu otočila, jako by něco zaslechl. Pod Neridií se všechny svaly na sestřiných zádech napjaly. Oba mořští draci zírali zpátky, odkud přišli.

Co se děje? Neridia se otočila, aby se také ohlédla, ale v matném světle nic neviděla. Co se děje?

Jděte! John se otočil zpátky, všechny drápy naplno obnažené, když se postavil za svou sestru. Vezmi ji na Atlantis! Hned!

Neridia sebou trhla a málem vyklouzla ze své vzduchové bubliny, když se Johnova sestra vrhla vpřed. Předtím si myslela, že plavou dost rychle, ale teď bylo zřejmé, že se pohybovali tempem, které bylo pro mořské draky ekvivalentem volné chůze. Chytila se hřívy dračice a držela se jí jako o život.

„Co se děje?“ vykřikla.

Jeden z hraničářů právě mluvil s kolegou, odpověděla Johnova sestra, i když zapomněla používat řeč mysli. Zajímalo by mě, proč Mistr Žralok tak spěchá na Atlantidu.

Cože? Nechali ho projít? Její tep se zrychlil strachem. Proč ho nechali projít?

Protože je to Mistr Žralok! Hlava mořské dračice se proplétala vodou jako had, když ještě zvýšila rychlost. A protože velitel rytířů nepovažoval za vhodné varovat své rytíře před tvou existencí, natož před tím, že po tobě jde Pán žraloků, nemají důvod mu bránit ve vstupu! A teď je tady!

Neridia se zkroutila a napjala oči, aby viděla skrz hluboké modré moře. John je nenásledoval. Spirálovitě se zvedl, aby visel na půli cesty mezi mořským dnem a hladinou, obrácený směrem od nich, a jeho složité znaky zářily jasně jako neonové nápisy.

Byl tak obrovský, tak divoký, že při pohledu na něj trochu polevila v panice. Byl to mořský drak, rytíř mořského draka, zrozený a vycvičený k boji. Byl oděn v pokovených šupinách a vyzbrojen zuby a drápy a mocnou magií. Žádný žralok, ani ten největší bílý, se přes něj jistě nedostane.

Pak pohlédla za Johnovu zářící postavu a uviděla, čemu čelí.

Mistr Žralok nebyl velký bílý žralok. Dokázal by velkého bílého spolknout celého, na jedno sousto, aniž by se zastavil.

V mžiku pochopila důvod podivně proporcionálního obličeje Mistra Žraloka v lidské podobě, s výraznými hřebeny obočí a těžkou čelistí. Byla to tvář z pravěku, která odrážela jeho skutečnou podobu. Není divu, že si byl John tak jistý, že musí velet zabijákům z řad plesiosauřích měničů. Stejně jako oni byl primitivním přežitkem, reliktem z jiného věku.

Z doby obrů.

Megalodon, vydechla.

Největší žralok, jaký kdy plaval v moři. Osmdesát stop svalů, zubů a bezedného hladu.

A John mu nehybně visel přímo v cestě.

Ztuhla šokem a zatahala Johnovu sestru za hřívu, aby upoutala její pozornost. John nás nenásleduje! Chystá se bojovat!

Cože? Samozřejmě, že ano… Mentální hlas mořské dračice se přerušil, když se ohlédla přes rameno. Co to, proboha… BRATŘE!!!

Neridia slabě zaslechla, jak John něco odpovídá. Jeho sestra zasyčela něco, co byla zcela určitě dračí nadávka.

Co říkal?, zeptala se, i když si byla jistá, že odpověď zná.

Že bude krýt náš ústup, řekla mořská dračice ponuře a zastavila se ve vodě.

Neridia vyjekla, když se otočila a začala se maximální rychlostí vracet k bratrovi a rychle se blížícímu Mistru Žralokovi. Co to děláš?

Než bych nechala svého bratříčka, aby se vrhl do chřtánu Mistra Žraloka jen proto, aby ho zpomalil, tak ať mě radši oddělá taky! Mořská dračice vycenila zuby a zavrčela. Máš být budoucí císařovna, tak se podle toho chovej! Jestli někdo může zastavit Mistra Žraloka, jsi to ty!

Já? Každý sval v jejím těle byl ztuhlý strachem. Co očekáváš, že budu schopná udělat?

Johnova sestra jí nedala šanci odpovědět. Před nimi se otočil sám John a světélkující linie na jeho těle vzplály vztekem.

ZPĚT!!! Jeho řev srazil jeho sestru hlavou dozadu do vody. Řekl jsem ti, abys ji odvedla do města!

Mistr Žralok se k nim řítil a každou vteřinou se zvětšoval. Byl dál, než si Neridia myslela. Podle toho, jak velký už vypadal, se nechala oklamat a myslela si, že je téměř nad nimi.

Což znamenalo… že je ve skutečnosti ještě větší.

Prosím, Johne! Neridia zatáhla za pouto druha, zoufale se ho snažila přimět, aby ji poslouchal. Ani ty s ním nedokážeš bojovat!

Jeho sestra se znovu napřímila a vyrovnala se Johnovi pohledu. Neopustím tě. Jestli chceš dostat svou družku do bezpečí, budeš muset jít s námi!

John zavrčel, ale otočil se. K její úlevě začal plavat a hnal sestru před sebou.

Neridia se přitiskla na krk Johnovy sestry. Ocas mořského draka šlehal vodou a bojoval s odporem zmenšující se vzduchové bubliny. Bylo jasné, že je unavená.

Riskla pohled dozadu. Mistr Žralok je doháněl. Jeho proudnicové tělo bylo pro toto prostředí uzpůsobeno ještě dokonaleji než tělo mořských draků. Teď už byl dost blízko na to, aby viděla jeho drobné, ploché oči. Jeho čelisti byly tak široké, že by spolkly celý svět.

Plav! Johnovy zuby se zakously do sestřiny vlečné ploutve. Pro dobro celého moře, PLAV!

JOHNE! Vykřikla Neridia, když se jeho tělo zdvojnásobilo.

John se jako elektrický modrý blesk bleskově přiblížil k Mistru Žralokovi s napřaženými drápy. Žraločí trojúhelníkové zuby se srazily k sobě jako spouštějící se závora, ale John se včas vymrštil z dosahu. Rychle jako had proklouzl kolem a snažil se žraloka zamotat do svých závitů.

Žralok se vzpínal jako býk, který se snaží setřást jezdce. John se mu sice vyrovnal délkou, ale žralok byl nejméně pětkrát hmotnější než on. Přestože se drak držel všemi zuby a drápy, nedokázal se na svíjejícím se monstru bezpečně usadit. Jeho svinutý ocas sklouzl a dostal se na dostřel žraločí kroutící se tlamy.

Ne! Vykřikla Neridia, když zuby Mistra Žraloka prorazily Johnovy šupiny a zaryly se mu hluboko do masa.

Žralok s trhnutím odhodil mořského draka stranou. John se bez váhání otočil. Krev se za ním táhla v temném oblaku a on se znovu vrhl přímo do žraločí cesty.

Jejího druha se chystal žralok roztrhat na kusy.

Nezabíjej! Namířila myšlenku na Mistra Žraloka jako torpédo. Prosím, přestaň! Vzdám se, půjdu s tebou, jen mu neubližuj!

Měla podivný pocit, že se její mentální prosba odráží nevyslyšena, jako by křičela do cihlové zdi. Žralok nedal ani náznakem najevo, že by si byl vědom jejího pokusu o komunikaci. Mořský drak a žralok se k sobě opět přiblížili a moře kolem nich zrudlo.

Dělej něco, Neridie!, prosila Johnova sestra. Navzdory bratrovu příkazu opět zpomalila, zjevně se jí ho nechtělo opustit. Připrav ho o přílivovou vlnu, poruč víru, aby ho pohltil, zmraz mu krev v žilách! Jestli jsi císařovna, máš tu moc!

Nemám, nemám, nemám!

John se znovu vymrštil z vířícího oblaku krve. Tentokrát mu chvíli trvalo, než se srovnal, jeho dříve plynulé pohyby byly ztuhlé bolestí. V boku měl hluboké bodné rány a jednu stranu ocasní ploutve měl rozdrcenou. Navzdory zraněním však jeho šupiny zářily jasněji než kdy předtím.

Nehodlal se vzdát. Bojoval by za ni do poslední kapky krve ve svém dračím těle.

Neridia po něm sáhla a modlila se, aby tu nezdolnou vůli vtáhla do své vlastní křehké duše. John trhl hlavou a oči se mu rozšířily překvapením. Cítila, jak jí to oplácí. Jejich duše se setkaly, spojily se jako sevřené ruce.

Vzplálo mezi nimi pouto druhů, jasné a divoké jako Johnovo znamení. Zachvěla se, jako by strčila prsty do elektrické zásuvky. Myslela si, že z něj načerpá sílu… ale místo toho se zdálo, že on ji bere její.

Věděla, jak se jeho bolest náhle rozplynula a napjaté svaly se opět volně pohybovaly. Věděla, jak ho dotek její duše naplnil novým odhodláním.

Má družko, zašeptal jí v mysli jeho hlas. A pak ještě silněji: Má družko!

Otočil se čelem k mistru žralokovi a jeho obrovská hruď se zvedla. Žralok se na něj vrhl s rozevřenou tlamou, ale John se ani nepohnul.

Místo toho otevřel čelisti dokořán a zazpíval.

Neridia si rukama zakryla uši, ohlušená silou jeho hlasu. Hudba explodovala ven jako tlaková vlna a převrátila i mohutnou masu Mistra Žraloka prudce dozadu do vody.

Nerozuměla hřmotné melodii, ale v hloubi duše věděla, co John říká:

Tohle je moje družka, moje, jen moje! Nevezmeš mi ji!

Mistr Žralok byl odražen zpět trhavým vírem tónů. Každý sval v Johnově těle byl napjatý námahou jeho písně. Pomalu, jako by bojoval s nějakou obrovskou vahou, zvedl přední nohy. Jeho drápy se doširoka roztáhly.

Moře se rozestoupilo.

Na Johnův povel oceán rozřízla hluboká propast. Od hladiny ke dnu se voda stáhla a uvěznila Mistra Žraloka na opačné straně suchého, rozšiřujícího se kaňonu.

Neridia se zachvěla a cítila, jak se pod ní chvěje i mořský drak. V polovině té nemožné propasti vzduchu byl Mistr Žralok jen matnou, vlnící se siluetou.

Pak se megalodon otočil a zmizel.