TF - 25. kapitola

 Překlad: Marťa

Byla jsem si jistá, že tyhle věci dělal jen proto, aby mě udržel ve střehu.

S výjimkou chození na schůzky nebo obchodní akce zůstával Dan většinou doma. Původně jsem si myslela, že to bylo čistě proto, že jako workoholik byl raději ve své domácí kanceláři, když nebyl v o-Verve. Ale uvědomila jsem si, že ve skutečnosti to byl domácký. Na svém území vypadal nejklidněji.

Nikdy se sám nevydal dělat „chlapské věci“, ani nikdy nenavrhl, abychom šli někam spolu. Takže když mě po mé poslední zkoušce vyzvedl ve svatebním butiku, aby mě vzal přímo do velmi oblíbené restaurace, bylo to pro mě překvapení.

Jiní muži mohli brát své ženy na jídlo neustále, ale Dan ne. Neznamenalo to jen odejít z práce, znamenalo to opustit dům. Navíc dával přednost domácí kuchyni - neměl ani rád donášku, ten podivín. A vzhledem k tomu, že já nebyla skutečná definice manželky, nemiloval mě nebo tak něco, takže opravdu nebylo třeba, aby se vydával ven - což bylo něco, co zpravidla dělal jen zřídka.

Přesto seděl naproti mě u stolu v této velké, ale útulné restauraci. A nevěděla jsem, co si o tom myslet.

Někdy se zdálo, že se věci mezi námi znovu změnily. Ale i když jsme od návratu z New Yorku přede dvěma týdny do této směsi zařadili sex, nikdy jsme se nesexovali ani nespali v jeho posteli. To by mohl být jeho způsob, jak dát najevo, že šlo jen o sex. Že mě oficiálně nepřestěhoval do svého života.

Neudělal ani neřekl nic, co by naznačovalo, že jsme byli skutečný pár, a stále věrně používal kondomy. Připadalo mi to zbytečné, když on byl na vasektomii a já měla prášky a oba jsme byli čistí. Proto mě napadlo, jestli pro něj kondomy nejsou také bariérou proti emocionální intimitě nebo tak něco. Pravděpodobně.

Věci se změnily. Trávil se mnou více času doma.

Téměř vždy jsme jedli společně. Často jsme je spolu i vařili. Stala se zvláštní příležitost, když se ke mně připojil v mediální místnosti, nebo když jsme oba seděli v jeho kouzelné zahradě - kterou jsem začala považovat za svůj koutek na čtení pod širým nebem - a jen si povídali nebo se prostě vyhřívali v klidné atmosféře.

Taky mi každou noc spal v posteli. Měla jsem podezření, že má noční můry nebo ho snadno vytrhnou ze spánku, protože byly chvíle, kdy jsem se probudila a našla ho, jak pracuje na svém počítači na mém křesle. Nikdy jsem to nekomentovala ze strachu, že by začal chodit pracovat jinam. Kromě toho se někdy vrátil do postele nebo mě stylově vzbudil krátce před zazvoněním budíku.

I když jsme spolu trávili čas, stále jsme většinu volného času trávili odděleně, i když jsme byli pod jednou střechou. Takže věci byly jiné, ale vlastně ne. A teď mě vzal na rande? Bylo to tohle? Chtěl něco?

No, ať už byla jeho motivace jakákoli, byla jsem mu vděčná, protože tahle pizza byla hnusná. Vypadalo to, že si pochutnává na svém vlastním jídle - nějakém druhu těstovin, které jsem neuměla vyslovit. Kousek z nich mi dal ochutnat, takže jsem mohla potvrdit, že to chutnalo dobře.

Celá věc mi připomněla, když jsme šli na ochutnávku dortů, kterou zorganizovali Chris a Miley. Dan mě nakrmil několika malými kousky různých dortů. Kdyby mi nějaký nechutnal, okamžitě by ho vyřadil. Nakonec jsme se rozhodli pro jeden konkrétní dort. Bylo to zatraceně úžasné.

Rozhlédla jsem se po italské restauraci. Voněla přesně, jak by měla: česnekem, grilovaným masem, rajčatovou omáčkou, krémovou mozzarellou a horkým chlebem. Bylo to velké místo, a přesto působilo útulně. Měla také výrazné kouzlo se všemi těmi zemitými barvami, tlumeným osvětlením, tmavými dřevěnými podlahami, fotografickými výtisky italských vesnic a zdobenými stoly a židlemi.

Když jsem dojedla, otřela jsem si do mokrého hadříku mastné ruce a drobky z prstů. „Nemohu uvěřit, že recepce je už za měsíc. Už sis vyřídil smoking?“

„Ano,“ odpověděl a zvedl sklenici vína. „Kdy si vyzvedneš šaty?“

„K vyzvednutí budou v sobotu před recepcí. Chris je za mě vyzvedne.“ Když jsem byla minule v butiku, koupila jsem si boty, takže bylo hotovo. Ještě jsem Danovi neukázala slonovinové krajkové boty ke kolenům. Byly případy, kdy jsem je nosila po domě, když jsem tam byla sama a toulala se po domě. Snažila jsem se je rozšlápnout a zjistit, jak se chovají na různém typu podlah.

K osušení čistých rukou jsem použila měkký ubrousek. „Pokud jde o změnu tématu, jsi si jistý, že ti nevadí strávit Den díkůvzdání s mou rodinou?“

Svraštil obočí. „Proč by mělo?“

„Protože Melinda je s tebou pořád trochu nejistá. Nechtěla bych jíst večeři na Den díkůvzdání u stolu, kde panuje napětí.“ Večeře bude za pár týdnů, ale Melinda už volala lidem, které chtěla pozvat, včetně mého otce.

„Chceš jít, tak půjdeme. Jen si uvědom, že pokud Heather zruší plány, které si udělala se svými přáteli a zúčastní se večeře, nebudu k ní ani zdaleka přátelský. Nemohu dokázat, poslala ten flash disk, ale to neznamená, že ho neposlala.“

„Velmi pochybuji, že zruší své plány. Na Den díkůvzdání vždy nechává Juniora v domě svých rodičů, aby mohla den strávit popíjením se svými přáteli. Každý podle svého. Jsi si jistý, že tě to napětí neodradí od jídla?“

„Na rozdíl od tebe mě prázdniny nezajímají. Bude to pro mě jen další den.“

„Takže tě nepřesvědčím, aby ses převlékl na Halloween?“

Svraštil obočí. „To se ptáš vážně?“

A ta tam byl můj sen o něm oblečeném v hasičském obleku. Opřela jsem se do židle. „Myslím, že můžu strávit den s Ashley a Tuckerem.“

Jeho zamračení se prohloubilo. „Strávíš ho se mnou.“

„Děláním čeho? Budeš zalezlý ve své kanceláři.“

„Pojedeme na každoroční městský Halloweenský festival.“

Málem mi spadla brada. Napružila jsem se na židli. „Dobře, teď mě opravdu začínáš znepokojovat. Jednodenní výlety, obědy, festivaly. Neumíráš, že ne?“

Udiveně se na mě podíval. „Chceš jít na festival nebo ne?“

„Jo, jasně, ale nebudou žádné lístky. Rychle se vyprodávají.“

„Nějaké seženu.“

Chtěla jsem ho varovat, že to nebude tak jednoduché, ale pak mu začal zvonit telefon. Čekala jsem, že to vezme, ale ne. „Nevezmeš to?“

„Povídáme si.“

Málem jsem spadla ze židle. „Ale ty… Dobře.“ Nebudu si stěžovat, že mám jeho plnou pozornost. Opravdu jsem ale nevěděla, co s tím. A teď se zase tajemně usmál. Přimhouřila jsem oči.

„Zase to děláš.“

„Co?“

„Díváš se na mě, jako bys věděl něco, co já ne.“

„Vienno, pravděpodobně vím spoustu věcí, které ty nevíš.“

Možná bych se naježila, kdyby mě tak nepotěšilo, že mě ten, ach, ne až tak vážný Dan Davenport vlastně škádlil. „Arogantní hajzle,“ zamumlala jsem.

 

Ze spánku mě vytrhla hrozná křeč v břiše. Zasténala jsem a přitáhla si kolena k hrudi. Každý sval v mém břiše jako by se stáhl a zkroutil. Pak do mě narazila silná vlna nevolnosti.

Bože, mě bylo špatně.

Cítila jsem, jak mnou začínají stoupat zvratky a věděla, že je nezadržím. Vyškrábala jsem se z postele a spěchala do koupelny, jako by mi hořel zadek. Na záchod jsem došla právě včas. Prudce jsem zvracela, když mi žaludek svíraly divoké křeče. Bylo to tak zlé, že jsem sotva popadala dech mezi proudy zvratků, které se mi hnaly do krku a stříkaly do záchodové mísy.

„Vienno?“ Na zádech jsem ucítila ruku, zrovna když se nade mnou Dan sklonil. „Sakra.“

Znechucená jsem se pokusila na něj mávnout, aby odešel, ale ani to s ním nepohnulo. Držel mi stažené vlasy a hladil mě po zádech, když jsem zvracela, jako šampion. Pach žaludeční kyseliny a zvratků mě štípal v nose.

Pak konečně křeče ustaly, ale nevolnost zůstala, což mi říkalo, že ještě není konec. Šťastná za úlevu jsem spláchla záchod, klesla na kolena a posadila se na bobek. Ježíši, to bylo silné. Oči mi slzely a dech zrychloval.

Vzala jsem si toaletní papír a otřela si ústa. „Myslím, že jsem chytila střevní chřipku.“

„Nebo ses otrávila jídlem.“ Přikrčil se vedle mě a položil mi ruku na čelo. Ztvrdla mu čelist. „Máš horečku.“

„Nemám ten pocit.“ Když něco, cítila jsem chlad.

„Trochu se třeseš. Je ti zima?“

Chtěla jsem odpovědět, ale pak se mi zvedl žaludek. Zasténala jsem a vrhla se dopředu a znovu zvracela. A znovu. A znovu.

„Počkej tady,“ řekl Dan.

Kam si kurva myslel, že půjdu?

Stále se mi zvedal, kroutil a svíral žaludek. Brzy se ke mně Dan vrátil a hladil mě po zádech. Jak mohl zůstat v té místnosti, když tam byl tak odporný smrad, jsem netušila.

Křeče nakonec zase polevily. Ještě jednou jsem spláchla záchod a otřela si pusu čistým kapesníčkem, který mi Dan podal. Se svěšenými rameny jsem se znovu posadila na bobek. Cítila jsem se prázdná a možná bych se zhroutila na dlážděnou podlahu, kdyby mě Dan nedržel.

„Tady.“ Dal mi láhev vody, kterou jsem předtím postavila na noční stolek. „Nehltej. Jen po doušcích.“

To se mu snadno řeklo – jeho v krku napálila žluč. Vodu jsem přesto pila jen po malých locích.

Jemně a krouživě mě hladil po zádech. „Příznaky střevní chřipky a otravy jídlem jsou velmi podobné.“ Na okamžik zvedl telefon a dodal: „Podle toho webu na urgent nemusíš, pokud nemáš některý z uvedených příznaků. Zatím jediný, která máš, je horečka.“

Zavřely se mi oči. Bože, on si to vygoogloval. Bylo na tom něco roztomilého, až se mi srdce rozbušilo zářící vřelostí.

„Pořád si myslím, že bys měla jet na pohotovost.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nepotřebuju doktora. Už jsem otravu měla. Budu v pořádku. Ale tohle bude těžká noc.“ Roztřeseně jsem vydechla. „Nemusíš se mnou zůstávat.“

Vrhl na mě temný pohled. „Myslíš si, že bych tě opustil, když jsi nemocná?“

„Myslím si, že to tady smrdí. Nikdo by ti nevyčítal, že chceš na čerstvý vzduch nebo že raději nebudeš sledovat, jak někdo zvrací.“

„Zůstávám.“

Do žaludku se mi znovu zakousla křeč. Otočila jsem se zpátky k záchodu a zvracela. Znovu a znovu a znovu. Až mě bolely břišní svaly. Zamrkala jsem uslzenýma očima a zhoupla se směrem k záchodu, protože jsem se cítila roztřesená a vyčerpaná. „Zapomněla jsem, jak moc nenávidím být nemocná.“

„Opravdu si myslím, že bys měla navštívit lékaře,“ řekl Dan a starostlivě svraštil obočí.

Slabě jsem zavrtěla hlavou. „Nepotřebuju.“ Potřebovala jsem se držet blízko své toaletní mísy.

Roztáhly se mu nozdry. „Dobře. Ale pokud začneš vykazovat další příznaky otravy jídlem, vezmu tě na pohotovost – a je mi úplně jedno, co říkáš.“

„Platí.“ Vnitřnosti mi sevřela další vlna nevolnosti a znovu se mi zvedl žaludek. Do prdele. „Běž. Utíkej. Zachraň se.“

„Zůstávám.“

Nazvala bych ho masochistou, kdyby se mého nitra nezmocnila další křeč.

 

Uplynuly dva dny nevolností, zvracení, křečí, bolestí svalů a průjmu. A i když – proti mému přání – mi přivedl doktora, který potvrdil, že nemusím být hospitalizována, Dan kolem mě poletoval, jako bych byla na smrtelné posteli. Překvapilo mě, že sem nepozval moji rodinu a přátele, aby se „rozloučili“ nebo tak něco.

Trval na tom, že bude pracovat z domova, jako kdyby to, že mě opustí, zhoršilo mé žaludeční potíže. Ve skutečnosti mě sotva opustil. Neřekla bych, že byl milý nebo soucitný. Byl drsný, panovačný a úsečný a vypadal trochu mimo nejistě.

Neustále projížděl z jedné webové stránky na druhou a porovnával seznamy příznaků, aby se ujistil, že nic nechybí. Byl si jistý, že šlo o otravu jídlem a byl připravený volat do té italské restaurace, dokud si nepřečetl – opět na webové stránce, že příznaky otravy jídlem mohly být skryté týdny, než se projevily, takže jsem to mohla chytit z libovolného počtu míst.

Lékař, který mě přišel zkontrolovat, to potvrdil.

Melinda, Wyatt a Simon se za mnou zastavili, ale Dan jim nedovolil zůstat dlouho a tvrdil, že potřebuji odpočívat. Což jim všem připadalo více, než roztomilé, ale moc mu toho neřekli. Ani se nevyjádřili k tomu, jak mě moc zbytečně obskakuje – zajišťuje, abych u sebe měla vodu, přikrýval mě a podával mi sušenky, jako bych nic z toho sama nezvládla. Bylo to docela sladké, opravdu.

I když příznaky po dvou dnech pominuly, byla jsem stále vyčerpaná a cítila se na nic. Další dny jsem pracovala z domova. Dan k mém překvapení dělal totéž.

V neděli ráno jsem se úplně vzpamatovala a chtěla se druhý den vrátit do práce. Celý den vrčel a mračil se. Myslel si, že by bylo nejlepší, abych byla ještě alespoň týden v klidu. Já si myslela, že by bylo lepší, kdyby si ten nápad strčil do zadku.

Stála jsem uprostřed obýváku a povzdechla si. „Byla jsem nemocná, Dane, ne v posledním tažení. Teď jsem v pohodě. Není důvod, proč bych se nemohla vrátit do práce.

„Ještě nejsi zdravá na sto procent,“ trval na svém.

„Ne? Cítím se tak.“ Přešla jsem k němu, dojatá jeho starostí, ale také trochu podrážděná. „Doktor ti řekl, že není důvod, proč bych se neměla vrátit do práce.“ Což jsem věděla, že Dana štvalo. Spoléhal na doktora, že ho podpoří.

„Můžeš pokračovat v práci z domova.“

„Ne, nemůžu. Ani nechci. Odložil jsi nespočet schůzek a mnoho lidí touží po změně termínu – zvláště nějaký chlap jménem Blake Mercier, který dnes volal třikrát. Přestaň kvokat, jako matka slepice, jsem v pořádku.“

„Měla jsi otravu jídlem, Vienno. Není vždycky lehké se z toho dostat.“

Vydala jsem zvuk, jako pff. „Měla jsem střevní chřipku.“

„Dokonce i doktor říkal, že to mohla být otrava jídlem.“

„Ano, mohla. Bez vzorku stolice si však nemohl být jistý. A já jsem si docela jistá, že si pamatuješ, že jsem nebyla schopná mu ho poskytnout. Byla jsem čerstvě vymačkaná. Doslova. Moje tělo se zásadním způsobem pročistilo.“

Povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Jen ty, Vienno. Jen ty.“

„I kdyby to byla otrava jídlem, neznamenalo by to, že už musím navždy pracovat z domova.“

Zacukal mu sval ve tváři. „Musíš mi slíbit, že mi řekneš, jestli budeš moc unavená nebo budeš muset jít domů.“

Málem jsem protočila očima. „Slibuji.“

Povzdechl si. „Tak se zítra vrátíme do práce. Víš, spoustě lidí by připadalo divné, že tě tohle přiměje k úsměvu.“

„Považuji se za šťastnou, že mám práci, která mě baví.“ Ale poté, co se s Danem rozvedeme, o tu práci určitě přijdu. A zatraceně by mi chyběla, stejně jako by mi chyběl tento muž, který byl velmi pozorný – i když strohý a hrubý – ošetřovatel.

Měla jsem pocit, že nikdy předtím nehlídal někoho, kdo byl nemocný. Mohl někoho požádat, aby se mnou zůstal. Dokonce si na to někoho mohl najmout. Ale to neudělal. Přála jsem si to, protože se s každou sladkou věcí, kterou udělal, stále hlouběji podkopával pod moji obranu.

„Co se děje?“ Zeptal se zamračeně. „Není ti zase špatně, že ne?“ Hned mi položil ruku na čelo, aby mi změřil teplotu.

Musela jsem bojovat s úsměvem. Jo, moje obrana neměla proti této jeho stránce žádnou šanci.

„Jsem v pořádku, sestro Nancy. Mimochodem, děkuju, že se o mě staráš.“

Pokrčil rameny, jako by o nic nešlo. „Byla to Jednorázovka. Pokud budeš ještě někdy nemocná, budeš v tom sama.“