TAN - 5. kapitola

Překlad: Lucianna

Plán útěku je hotový, ale vyjde jim? Nebo je dřív najde Tanner s Ethanem a Callie? Dostanou se v pořádku ven, nebo bude peklo zajetí pokračovat?

Kapitola 5 – Joanne

Závora ve sklepě cvakne a já prudce zvednu hlavu. Srdce mi buší a očima mrknu Tatumovým směrem, ačkoliv ho nemohu vidět. Slyším ho se zavrtět a vím, že je vzhůru. Jakmile se rozsvítí světla, tak oni zjistí, že už není spoutaný. Nevím, co plánuje udělat. Prošla jsem si v hlavě tolik scénářů a žádný z nich nefungoval v náš prospěch.

Ale věřím mu.

Je chytrý.

Slyším víc vrtění a jsem si jistá, že stojí a jde blíž ke dveřím. Se zaskřípěním se otevřou a pak se rozsvítí světlo. Je tak zářivé, že mi trvá několik mrknutí, než vůbec něco vidím, ale když ano, všechno se stane velmi rychle. Tatum je u dveří a stejní dva muži jako předtím, vstoupí do místnosti. Ten jediný, který drží zbraň, je hlavní vůdce, a je tak zaskočený tím, co Tatum udělá, že ani nemá čas ji použít.

Jako blesk, je Tatum tam, hodí ruce nahoru a kolem mužovy hlavy. Je to tak rychlé a tak dobře provedené, že stále ještě mrkám, když už ho má na své hrudi, své spoutané ruce přes hlavu a kolem jeho krku, a přitahuje ho k sobě tak silně, že mužova tvář je už červená.

Další muž se natáhne pro zbraň a Tatum zařve, „Dotkni se jí a já mu zlomím vaz dřív, než se prstem dotkneš spouště.“

Muž se zastaví, zatímco druhý chlap se kroutí ve Tatumově sevření, ve snaze otočit zbraň, zatímco jeho tělo sebou hází a tvář je rudější a rudější. Nemůže dostat zbraň dost blízko, kvůli tomu, jak ho Tatum drží. Je to tak zatraceně chytré, že nemůžu uvěřit, proč mě to nenapadlo.

„Dej tu zbraň dolů, jinak kurva zemřeš. Hoď ji k Jo a jestli zmáčkneš spoušť, zkurveně ti zlomím vaz.“

Muž, který lapá po vzduchu, udělá co mu Tatum řekl – hodí zbraň směrem ke mně. Sklouzne se po zemi a já sebou cuknu, vyděšená, že to vystřelí, ale nestane se to. Přiblížím se k ní, chytím ji do třesoucích se rukou a držím ji nahoře, jak nejlíp umím. Nevím, jak držet zatracenou zbraň, tím méně jak z ní střílet.

„Teď je oba rozvaž. A radši buď rychlý, už brzy omdlí bez vzduchu. Nechceš být důvodem, proč tvůj šéf zemře, že ne?“

Nervozně se podívá na svého šéfa, jako by ho prosil, aby mu řekl, co má dělat právě teď. Riskne všechno, aby zabil Tatuma, mě, nebo Chase, nebo udělá co mu bylo řečeno a pustí nás?

Jeho šéf přikývne, stále sípajíc a lapajíc po dechu. Druhý muž se rychle pohne, vytáhne nůž a přeřízne nám pouta. Nic nezkusí; nemyslím si, že by riskoval šéfův život v ubohém pokusu nás bodnout. Když je hotový, uvolní pouta, všechny kromě Tatumových, samozřejmě. Ten povolí stisk na mužově krku jen tolik, že už není tak rudý.

„Dej jí klíč od mých pout a pak běž a připoutej sebe tam, kde jsme seděli, abych věděl, že nás nebudeš následovat. Pohni se.“

Muž udělá co Tatum žádá, hodí mi klíč a pak jde ke zdi s naštvaným zamračením a připoutá sám sebe. Když je hotový, Tatum se na mě podívá a zamumlá, „Přines sem provaz a spoutej mu paže a nohy.“

Udělám co říká, postavím se na slabých nohou, které neměly poslední dny moc pohybu. Chase se snaží dostat na nohy, ale má problémy. Je ve velmi špatném stavu a potřebuje urgentně nemocnici. Chvíli si o to nedělám starosti a místo toho přispěchám a váhavě spoutám nohy muže, kterého Tatum drží. Když jsem hotová, spoutám mu ruce a ustoupím. Tatum ho přivede tam, kde sedí druhý muž a hodí ho na zem a natáhne se pro zbraň.

Podám mu ji.

„Zkurveně nás nenásledujte.“

Muž, který právě dopadl na zem, se začne smát, hořkým, vědoucím smíchem, až mě brní kůže. Jako by věděl něco, co my ne, jako by byl o krok před námi. Ignoruji to a spěchám k Chasovi a pomůžu mu na nohy. Tatum pozoruje chvíli smějícího se muže, než přijde a převezme Chasovu váhu, pomáhajíc mu ze sklepa.

Všichni se pohybujeme tak rychle, jak můžeme, stoupáme po schodech a pohybujeme se pryč ze sklepa a skrz staré, přesto velmi dobře střežené skladiště, velmi opatrně. Jak jdeme, uvědomíme si, že ti dva muži byli tady jediní. Aspoň teď. Nejsem si jistá, jestli je to dobře, nebo špatně. Vypadá to… divně.

Nevím, něco mi prostě přijde špatně.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se Tatum, když vstoupíme ven do tmy.

Zakloním hlavu a nadechnu se čerstvého vzduchu, který jsem tak zoufale potřebovala. Zvládli jsme to ven. Vážně jsme to zvládli ven.

„Jsem v pořádku,“ řeknu.

„Vezmeme si dodávku zpátky do města, nemám zkurvené tušení kde jsme, ale vymyslíme to. Musíme najít telefon a zavolat Tannerovi, takže zastavíme jakmile najdeme město nebo benzínku.“

„Dobře,“ řeknu a rozhlédnu se.

Je tu jen jedna dodávka a my k ní pomůžeme Chasovi a otevřeme dveře. V zapalování jsou klíče. Hádám, že neplánovali zůstat dlouho. Nejspíš sem jen přijeli nás mučit, nebo nám říct nějaký hrozný příběh, nebo hůř a pak plánovali odjet. Když o tom přemýšlím, byl to super tichý sklep, nejspíš proto, že nad námi nikdo nebyl.

„Zkurveně perfektní,“ zamumlá Tatum, když spatří klíče. Dá Chase na zadní sedadlo a řekne, „Dostaneme tě do nemocnice, vydrž kámo.“

Nasednu na přední sedadlo, třu si zápěstí a tělo mám bolavé. Chci spát a jíst a osprchovat se, ale nejvíc ze všeho chci vidět Callie. Chci vidět, že je v pořádku. Chci, aby tahle noční můra skončila.

Myslím na Patricka a uvažuji, jestli ho vůbec znepokojilo, že o mě několik dní neslyšel. Všiml si toho vůbec? A pokud ano, jak dlouho mu to trvalo?

Tatum nasedne na přední sedadlo a podívá se na mě. Ve vnitřním světle dodávky mohu jeho tvář vidět jasněji. Prohlížím ho, uschlou krev a modřiny a pak řeknu, „Vypadáš příšerně.“

Usměje se, takže moje srdce legračně poskočí. „Ty taky, zlato. Věř mi.“

Usměji se, jen trochu, ale je to úsměv, a vypadneme odsud.

Vypadalo to skoro příliš snadné.

Ale kdo by to zpochybňoval?

Jsme volní… ne?

*****

Trvá nám tři hodiny, dostat se do tak říkajíc obydlené oblasti. Dojedeme do města a okamžitě zastavíme u telefonu. Benzínka je nejbližším místem a já použiju toaletu, očistím se jak nejlíp mohu, než zamířím dovnitř požádat o telefon. Dáma za pokladnou je milá a ochotně mi ho podá.

Musím být rychlá; Chase potřebuje nemocnici.

Vytočím Callie a děkuji Bohu, že jsem se vždycky nutila zapamatovat si čísla mých nejbližších, vždy si představujíc přesně takovou situaci, kdy bych to mohla potřebovat. Tatum nezná Tannerovo číslo, takže já jsem jediná možnost, kterou máme, abychom zjistili, kde jsou.

Překvapivě, Callie to zvedne po pár zazvoněních a s podezřením v hlase řekne, „Haló?“

„Callie?“ zašeptám napjatým hlasem.

„Jo?“ zalapá po dechu. „Jo, jsi to ty?“

„Jsem to já.“

„Jsi v pořádku!“ vykřikne a hlas se jí zlomí a v telefonu se ozve pláč. „Ach, díky Bohu, našli vás. Dostali se k vám.“

„Dostali jsme se ven; Tatum nás dostal ven. Tanner nás hledá?“

Callie na okamžik ztichne. „Tys neviděla jeho a Ethana?“

„Ne, neviděla. Počkat, kde jsi?“

„Jsem v hotelu, přesvědčili mě, abych zůstala tady, jen pro případ, že by se stalo něco nového. Zjistili, kde jste a jsou právě teď na cestě vás najít.“

„Má Tanner svůj telefon? Zavolej mu, Callie. Nenech ho tam jít, ti muži jsou stále tam, mohl by být zraněný.“

„Do prdele, zavěs a já mu hned zavolám.“

„Počkej, než půjdeš, kde jsi?“

Dá mi adresu, kde je ubytovaná a zavěsí potom co jí řeknu, že tam budeme hned, jak nás zkontrolují v nemocnici. Spěchám zpátky do auta a řeknu Tatumovi všechno, co se děje.

Ztichne a nakrčí tvář.

„Co je?“ zeptám se.

 „Něco se mi prostě nelíbí. Všechno to vypadá… příliš snadné. Skutečnost, že Tanner našel kde jsou tak snadno, tohle nebylo místo, které bys jen tak našla. A skutečnost, že nás nechali jít…“

Vím, co má na mysli, mám ten samý pocit od chvíle, co jsme se odtamtud dostali. Klíče v autě, způsob jak nás prostě nechali je přemoct. Všechno to vypadá… připravené.

„Myslíš, že chtěli, abychom se dostali pryč?“ zeptám se.

„Ne.“ Zavrtí Tatum hlavou. „Myslím, že chtějí Tannera. On je ten, po kom jdou. On je ten, kdo tohle všechno začal. Začínám si myslet, že mu usnadnili to, že je našel, s vědomím, že půjde pro nás…“

„Zabijí ho,“ zašeptám.

„A plánovali zabít i nás, ale nejspíš zjistili, že nezáleží na tom, jestli se dostaneme pryč, nebo ne, už věděli, že je Tanner na cestě.“

„Ach, Bože,“ zalapám po dechu. „Jsou v nebezpečí, Tatume.“

Přikývne a pak řekne, „Vystup, běž dovnitř a zavolej policii.“

„Cože?“ zalapám po dechu.

„Až varujeme Tannera, bude už pozdě. Polovinu z nich jsme už sejmuli, mohli bychom to dokončit. Víme kde jsou, víme, že na něj čekají. Zavolej policii, dej jim lokaci, skončeme to jednou pro vždy.“

„Jsi si jistý?“ zašeptám.

„Nestojí za to, riskovat jejich životy. Běž!“

Udělám co řekne, spěchám dovnitř, znovu si půjčit telefon. Jsem jediná, kdo může, protože pokud by šel dovnitř Tatum, když vypadá tak jak vypadá, vyděsili by se. Dáma mi půjčí znovu telefon a já zavolám policii. Řeknu jim kdo jsem, protože už mají naše jména a pak jim velmi rychle řeknu, co se děje.

Když mi řeknou, že posílají lidi na to místo, zavolám znovu Callie.

„Nemůžu se mu dovolat,“ zašeptá vyděšeným hlasem.

„Zavolala jsem policii a poslala je tam; možná je to jediná šance, jak dostat ty čůráky za mříže. Zůstaň kde jsi, brzy bude po všem.“

„Co když jim ublíží, Jo? Nesnesu další bolest…“

„Bude to v pořádku, slibuji. Teď jdu zpátky. Uvidíme se brzy, dobře?“

„Dobře,“ zašeptá.

Jakmile jsem hotová, velice poděkuji dámě za pokladnou a ona na mě zírá s vykulenýma očima, když slyšela můj rozhovor. Usměji se na ni, pak spěchám zpátky do auta a podívám se na Tatuma. „Co teď?“ zeptám se.

Vydechne. „Dostaneme ho do nemocnice a pak… počkáme.“

A budeme se modlit.

Hlavně modlit.