TAN - 22. kapitola

 Překlad: Lucianna

Jak ponese Callie zranění svého přítele? Jak to ovlivní její už tak komplikovaný vztah s Tannerem. Vše v této kapitole.

Kapitola 22 – Callie

Stále žádné dobré zprávy.

Je po operaci, zvládl to přežít, ale v současné době je na JIP na přístrojích – nevědí, jestli to zvládne po zbytek noci a ráno. Chtěla jsem ho vidět, ale řekli, že právě nyní ho nemůžeme navštívit. Každopádně, pokud by si mysleli, že ho musí odpojit, budeme moc jít dovnitř a rozloučit se.

Říct sbohem.

Tahle slova mi zvedají žaludek.

Tanner trvá na tom, abych šla domů a trochu si odpočinula. Protestuji, ale tělo mám vyčerpané a nemůžu bojovat už moc dlouho. Takže, opouštíme nemocnici. Sestra slibuje, že zavolá při jakékoliv změně, jakékoliv. Poděkuji jí a odejdeme.

Celou cestu domů jsme potichu, jen zírám ven oknem, sleduji budovy a auta, která míjíme a cítím se strnulá. Naprosto strnulá. Celé mé tělo a mozek jsou jako vypnuté, jako by mě vůbec nic nemohlo probudit a svést z cesty, na které jsem.

Dojedeme do bytu a jdu dovnitř, aniž bych se na někoho podívala, když jdu do svého pokoje a zabouchnu dveře. Slyším Madeline, jak se ptá Tannera na milion otázek, ale pro jednou, je mi to vážně fuk. Nestarám se o nic kromě Ethana a jestli to nezvládne, nevím, jestli se někdy znovu volně nadechnu.

Nedokážu si představit svět bez něj.

Prostě nedokážu.

Vlezu do sprchy a znovu se myji, protože mám stále pocit, jako by jeho krev ulpívala na mé kůži, na mých vlasech, na mé duši. I když jsem se sprchovala předtím, nemám pocit, že jsem čistá. Drhnu se a drhnu, až mám kůži rudou a pak vylezu, osuším se a jdu do svého pokoje, aniž bych se obtěžovala oblékáním. Vlezu do postele nahá, překulím se na bok a zhasnu lampu.

Ležím tam snad hodiny a přemýšlím, jestli se mi tělo nevypnulo. Přemýšlím, jestli možná se už nikdy nevrátím do života. Mám pocit, jako by mi vyschly slzy, srdce mám strnulé, mozek nefunguje. Zavřu oči, tělo mám vyčerpané, a přesto nemůžu najít spánek.

Myslím na Ethana.

Pamatuji si, jak jsem ho poprvé potkala, jak byl tím světlem na místě, kde jsem takové světlo nečekala. Jak mi dával pocit, že to mohu přežít. Pamatuji si všechny naše rozhovory, všechny knihy, které mi nosíval, a jak jsme se hodiny smáli na bláznivými věcmi. Pamatuji si, jak mě nutil běhat, když jsem vylezla z vězení, a jak mě odmítal nechat se utápět.

Jak odhodlaný byl, abych dostala svůj život zpátky na správnou cestu.

Neuvědomuji si, že brečím, dokud neslyším hlasité kvílení které nejspíš vychází ze mě. Když další naplní místnost a moje tělo se třese, uvědomím si, že jsem to ve skutečnosti já a nemůžu to zastavit. Mé kvílení se stává hlasitější a já sevřu deky a modlím se, aby to přestalo, ale nepřestane.

O pár minut později se pokrývka pohne a tvrdé, teplé tělo vleze do postele, přitáhne mě k sobě a přetočí mě, až jsem svým hrudníkem zabořená do známé hrudi. Dál kvílím, svírám muže, který vypadá, že se vždy objeví, když potřebuji, bez ohledu na to, čím jsme si prošli. Miluji ho tak moc, že to bolí, protože přes všechnu tu bolest, stále se dokážeme navzájem držet.

Napravuje ve mně věci, které zlomil a přesto je nějak dá zpátky dohromady tak, že jsou silnější.

On je hlavním důvodem, proč stále bojuji.

Držím se ho a brečím, dokud už nic nezbývá a když už jen škytám s příležitostným vzlyknutím, řekne, „Mám tě. Dostaneme se z toho a zvládneme to.“

Jak se z toho můžeme dostat, když je s někým jiným?

S někým, kdo nejsem já.

S někým, kdo je nejspíš milionkrát lepší člověk, než jsem já.

Jak?

Jak se přes to dostaneme?

„Jestli umře…“ vzlyknu.

„Musíš věřit, Callie. Dál se modli, dál žádej o zatracený zázrak, ale nevzdávej to s ním. On to nevzdal s tebou, i když nejspíš měl, ani ty to s ním nevzdávej.“

„Nezasloužil si nic z toho,“ zašeptám.

„Ne,“ souhlasí Tanner, „Nezasloužil.“

Zakloním hlavu, ačkoliv ho nemůžu vidět, mohu cítit jeho dech na svých rtech, jak je blízko. Chci ho tak moc. Jeho tělo je přitisknuté k mému, jeho pták na mém břiše a není nic, jediná věc na celém světě, kromě toho kdyby se Ethan vzbudil, co by mě přimělo cítit se lépe, právě teď.

Přisunu se blíž, s vědomím, že si hraju s ohněm, ale potřebuji uklidnit skoro víc, než potřebuji další nádech. Jeho ústa jsou tak blízko a jeho pták sebou cukne, když se mé nahé tělo o něj otře. Vrhnu se na to, zacelím mezeru mezi našimi rty a políbím ho. Odpoví tak, jak jsem prostě věděla, že by mohl. Líbá mě s divokostí, kterou jsem u něj nikdy necítila.

Zalapám párkrát po dechu, jak hluboce mě líbá a dýchat se ukazuje složité po tom všem pláči. Jen to potom vypadá víc vášnivě. Přitisknu se k němu, protože chci, aby se všechny naše části dotýkaly. Chci ho uvnitř sebe, chci každý jeho kousek v mé duši.

Naše líbání se stává tak šíleným, že nedokážu přemýšlet, naše ruce se začnou hýbat, hladit se navzájem po tělech a pak zvednu nohu kolem jeho boku a on se do mě zarazí. Ve chvíli, kdy vklouzne dovnitř, zakňourám a přeruším polibek, miluji způsob, jak to pálí. Miluji způsob, jak celá jeho zatracená přítomnost mi dává pocit života.

„Tannere,“ vydechnu, když začne houpat boky a jezdí dovnitř a ven, přináší mi potěšení, o kterém jsem netušila, že ho budu schopná právě teď najít.

„Kurva,“ zavrčí a zrychlí tempo.

Zatnu mu prsty do kůže, ústy najdu znovu jeho a líbám ho. Líbám ho vším, co jsem v posledních letech držela v sobě, líbám ho až se mi točí hlava chtíčem, líbám ho dokud mě nepálí rty. Naše těla se proplétají a jeho kůže plácá o tu mou, jak se to v nás obou rodí, naše potěšení se stává vším, na co se dokážeme soustředit.

Nemůžu už vydržet ani o vteřinu déle, vybuchnu orgasmem, který mě přivede k šílenství. Tanner mě následuje o vteřinu později s chraplavým zavrčením, a naše čela se opřou o sebe, naše lapání po dechu se sjednotí, jak sestupujeme z té neuvěřitelné výšky. To byl ten nejsilnější orgasmus, jaký jsem kdy v životě měla. Nevím, jestli to bylo těmi emocemi, nebo to prostě bylo tak dlouho, co jsme byli spolu, ale bylo to úžasné.

Moje mysl ovšem, přejde k té jedné věci, na kterou jsem se měla zeptat, než jsme se milovali.

„Madeline,“ zašeptám. „Tannere…“

„Rozešel jsem se s ní,“ zamumlá a přejede mi rty po mých. „Nejsem kretén. Řekl jsem jí, že miluji tebe a nebylo by to k ní fér. Byla ublížená a šla do hotelu. Brzy jí zavolám, ale dovedu si představit, že se mnou nebude chtít mluvit, což je pochopitelné. Ale nepodváděl bych ji, musel jsem být upřímný.“

Moje mysl se soustředí na jedinou sadu slov, která právě řekl, a přeskočí zbytek. „Ty mě miluješ?“ zašeptám.

Na chvíli ztichne a pak mi řekne, „Jsem do tebe zamilovaný už dlouho. Myslel jsem si, že jsem se přes to dostal, ale ve chvíli, kdy jsem tě znovu uviděl, věděl jsem, že se přes to nikdy nedostanu. Možná je to všechna ta bolest a všechno to drama, ale jsi teď v mém srdci a nemůžu tě dostat ven.“

Srdce mi exploduje a zašeptám, „Taky tě miluji, Tannere.“

Stiskne mě. „Já to vím, zlato.“

„Víš,“ řeknu a přejedu mu prsty po hrudi, „možná nás Celia svedla dohromady z nějakého důvodu. Nejspíš se na nás dívá právě teď, usmívá se, protože věděla, že tady skončíme. Věděla, že se přes to všechno dostaneme a přineseme si navzájem útěchu v době, kdy jsme si mysleli, že už ji nikdy nenajdeme.“

„Jo, přemýšlím o tom často. Někdy si myslím, že možná tohle chtěla celou dobu. Nikdy jsem si nemyslel, že bych tě mohl mít rád, natož tě milovat, ale hele, jsem tady. A cítím věci, které jsem nikdy s nikým předtím necítil.“

Mé srdce přetéká láskou a řeknu mu, „Jo, kdo by si to pomyslel. Myslíš, že máme na to, překonat tohle všechno? Prošli jsme si toho hodně a navzájem si hodně ublížili. Nechci, abychom si to navždy jeden druhému házeli do tváře.“

„Udělala jsi chybu, já se snažil za tu chybu najít pomstu, zjistil, že to nebyla tvoje chyba a vzpamatoval jsem se. Poslední tři roky jsem si toho hodně uvědomil. Teď je to jiné. Vyléčil jsem se mnohem víc. Neslíbím asi, že nepřijde čas, kdy to použijeme, ale myslím, že jsem dost silní na to, abychom nechali minulost v minulosti. Všechno co vím je, že se chci posunout dopředu s tebou…“

Pevně ho sevřu. „Pak si myslím, že do toho půjdeme naplno.“

„Jo, zlato,“ zamumlá. „Naplno.“

Konečně.

*****

„Jak se máte všichni?“ zeptá se doktor, když vejde druhý den do čekárny.

Všichni jsme byli svoláni, no, já byla a obvolala jsem všechny ostatní. Řekli jsou nějaké novinky o Ethanovi a od té doby, co ta slova vyšla z doktorových úst, sotva jsem byla schopná dýchat. Každý okamžik byl jako ve zpomaleném záběru.

„Jsme v pohodě,“ řeknu. „Co je nového, doktore?“

Setkám se s jeho pohledem a zadržím dech, jak čekám na jeho odpověď. Modlím se vším co mám v sobě, aby nám neřekl, že Ethan umřel.

To nezvládnu.

Nedokážu to.

„Je vzhůru,“ řekne doktor a já vydám bolestný zvuk úlevy. „Není to nic menšího než zázrak, vzhledem k tak rozsáhlému vnitřnímu krvácení, které měl, a kolik krve ztratil. Stále je v kritickém stavu a zůstane na JIPce několik dalších týdnů, ale je při vědomí.“

„Ach, díky Bohu,“ brečím a svírám si hruď. Děkuji, Bože. „Mohu ho vidět?“

Doktor přikývne, „Jen jeden po druhém a právě nyní raději jen jeden z vás může dovnitř, než mu bude lépe. Kdyby vás bylo moc, mohlo by to způsobit napětí a my nechceme teď nic riskovat. Nemluvě o infekci.“

„Callie půjde,“ řekne Tanner, „ona je ta, kterou bude chtít vidět.“

Doktor přikývne a řekne, „Přímo tudy.“

Ohlédnu se na ostatní a Jo tečou slzy po tvářích. Věnuji jí úsměv a pak následuji doktora chodbou. Dostaneme se do výtahu a jdeme na oddělení JIP, kde si musím umýt ruce, obléknout plášť a nasadit roušku. Nechtějí riskovat aby se jakákoliv infekce dostala k Ethanovi, když je jeho systém tak oslabený.

Když dojdeme k jeho pokoji, doktor otevře dveře a my vstoupíme dovnitř. První věc, které si všimnu je, že je tady spousta přístrojů. Je připojený ke všemu, kromě dýchací trubice. Z nosu a paží mu vedou hadičky, jedna dokonce i pod nemocniční oblek. Všude pípají přístroje a celý pohled je prostě… znepokojivý. Ethan má otevřené oči a pohne jimi ke mně, když vejdu. Je bledý, opravdu, opravdu bledý a vypadá jako by půl roku nespal, ale vidím v jeho tváři úlevu.

Doktor mi řekne, že mám deset minut a odejde.

Jdu a opatrně zvednu Ethanovu ruku a podívám se na něj dolů. „Nemáš představu, jak  vyděšená jsem byla Ethane. Ani tušení.“

Stočí rty nahoru a zaskřehotá, „To my oba.“

„Cítíš se dobře? Říkali, že jsi stále v kritickém stavu?“

„Cítím se příšerně, každičká část mě bolí, dokonce zvednout paži vyžaduje energii, o které jsem si nikdy nemyslel, že budu muset vykouzlit.“

„Je mi to tak líto,“ zašeptám a sevřu mu ruku. „Nikdy jsi neměl být zraněný kvůli mým činům.“

„Není to tvoje chyba, Callie,“ řekne chraplavým hlasem. „Chtěl jsem být součástí toho všeho, bylo to moje rozhodnutí a nikdo mě k tomu nenutil.“

„Jsi silný, tak zatraceně silný. Upřímně jsem si myslela, že jsem tě ztratila.“

Lehce mi sevře ruku. „Mě se tak lehce nezbavíš.“

Zasměju se a po tváři mi steče slza a zmizí za rouškou.

„Přestaň brečet, nebo si někdo bude myslet, že jsi změkla,“

Usměji se a on mi znovu sevře ruku.

„Volali jsme Raven,“ řeknu mu. „Přiletí za pár hodin, takže tu bude brzo.“

„Děkuji ti,“ zamumlá.

„Nechám tě teď odpočívat, protože vypadáš vyčerpaně.“

„Cítím se tak,“ řekne a zavře oči, jako by jen snaha je udržet otevřené, bolela.

Pohladím ho po tváři a řeknu tiše, „Miluji tě, Ethane.“

Usměje se, i když má zavřené oči. „Taky tě miluji, Callie.“

Mé srdce se znovu cítí celé.

Vyjdu ven z pokoje a zpátky k ostatním, kde čekají. Jo přiběhne první a oči má oteklé a červené, „Je v pořádku?“

Přikývnu. „Jo, je na tom líp, než jsem si myslela. Mluvení je pro něj vyčerpávající, ale je silný a zvládne to, cítím to.“

„Ach, díky Bohu,“ řekne a obejme mě. „Byla jsem tak vystrašená.“

„Já taky,“ řeknu a pustím ji. „Kde je Tanner a Tatum?“

Zamračí se. „Odešli promluvit s Alarickem. Jdou tam dnes večer.“

Dneska večer?

Ne. Právě jsem dostala jednoho člověka zpátky a myšlenka na možnou ztrátu někoho dalšího potom co všechno se stalo, je příliš moc na pobrání.

„Dnes večer?“ zašeptám.

Jo přikývne. „Snažila jsem od toho Tatuma odradit, ale půjde. Není nic, co bychom s tím mohli dělat.“

„Já se ani nesnažila Tannera přemluvit aby nešel prostě proto, že vím, že by to bylo zbytečné, on tohle chce dokončit, protože to byl on, kdo potřeboval sejmout ty muže pro Celii.“

Jo přikývne. „I tak je to děsivé. Už teď je mi blbě.“

Vezmu ji za ruku. „Zvládneme to. Jsou s těmi nejlepšími z nejlepších. Dokončí to a vrátí se domů k nám.“

„Co když se nevrátí, Callie? Nemyslím si, že to zvládnu.“

Podívám se jí do očí a řeknu, „Vrátí se, Jo.“

Doufám, že mám pravdu.

Bože. Doufám, že mám pravdu.