TCDL - 1. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Angel

„Diego! Diego, kde jsi?“

Angel Harris zvedla ruce k ústům, aby znovu zavolala. Všude kolem ní dál padal sníh.

Když před deseti minutami opouštěla dům Mitchellových, na další sníh to nevypadalo. Ale jestli ji hlídání domu a psa v sídle slavné producentské dvojice něco naučilo, pak to, že počasí se nedá věřit.

A že nikdy, nikdy nemůžete věřit pudlovi.

„Diego, sakra!“ vykřikla znovu. „Tohle není vtipné!“

Sáhla do kapsy, aby zachrastila malým sáčkem s psími pamlsky, ale zdálo se, že sníh všechny zvuky pohltil.

Jen Lola, stárnoucí španěl po jejím boku, se okamžitě pozorně posadila. Když se žádného pamlsku nedočkala, zvedla tlapku a zakňučela.

Angel jí s povzdechem zatřásl tlapkou a pak jí dala pamlsek.

Když znovu vzhlédla, sníh padal ještě hustěji.

A po černém pudlovi, kterého před pěti minutami bezpečně držela na vodítku, stále nebylo ani stopy.

„Diego!“ vykřikla znovu. „K noze!“

Neozývala se žádná odpověď.

Zatnula zuby, sevřela prsty kolem Lolina vodítka a pak se chmurně vydala dál.

Tady venku nebylo nic, kam by Diego mohl utéct. Sídlo bylo daleko od nejbližšího města. Někde na druhé straně hor bylo jakési vánoční středisko, ale Angel zledovatělým silnicím nevěřila. Zatím se vydala jen na bezpečnější cestu dolů do údolí pro potraviny.

„Diego!“

V odpovědi se neozvalo ani to nejmenší haf.

Co když někde spadl do rokle? Nebo co kdyby narazil na medvěda?

Najednou si uvědomila, že vůbec netuší, jaká divoká zvířata žijí na takové hoře. Nejspíš medvědi… Ale ti v zimě nehibernují?

Ve skutečnosti zatím žádné zvíře neviděla, kromě občasných ptáků, kteří si přilétli pro krmítko, které měli Mitchellovi na verandě a které ona poslušně doplňovala.

Clara a Mona Mitchellovy měly krásný dům – ale jejich hollywoodská sláva znamenala, že tu netrávily moc času. Jak jejich sláva rostla, začaly stále častěji cestovat.

Ne že by obvykle sledovala hollywoodské drby, ale její bývalá spolubydlící z vysoké školy získala v Hollywoodu lesklou práci. A když slavná producentská dvojice potřebovala hlídat psa, zatímco byla na světovém turné a propagovala svůj nejnovější super hrdinský trhák, její kamarádka si vzpomněla, že se Angel musela přestěhovat zpátky k rodičům.

Alespoň díky téhle práci se odtamtud na měsíc dostala. Měsíc, slíbila si, který využije k tomu, aby se dostala ze zajetých kolejí zklamání, do nichž její život upadl.

Co na tom, že se jí nepodařilo získat práci v muzeu, v niž doufala?

Všichni říkali, že v IT se dneska točí peníze. A pokud ji to dostane z jejího starého dětského pokoje a pryč od matčiných neustálých zklamaných pohledů, kariéra strávená v nějaké sklepní kanceláři sekáním do klávesnice nebyla to nejhorší, co ji mohlo potkat.

Všichni přece hledali programátory. Takže jí stačilo využít měsíc, který tu strávila, k tomu, aby prošla super intenzivním online kurzem. A vydělala by si tu hlídáním psů dost peněz, aby se doma mohla přihlásit do dalšího intenzivního programátorského kurzu.

Protože takhle se dneska zjevně získávala vytoužená a dobře placená místa v IT.

Její poradce ji dokonce ujistil, že bootcampů se účastní spousta černých šprtek.

Což nebylo tak uklidňující, jak to nejspíš myslel, protože pochybovala, že se počítá mezi skutečné šprty.

Milovala filmy o superhrdinech a viděla všechny filmy o Miléniové ženě. Ale ještě víc milovala nudná, zaprášená muzea. A způsob, jakým dokázala nudné, zaprášené exponáty proměnit ve vzrušující příběhy o dobrodružstvích, při kterých se dětem rozzářily oči.

„Diego!“ vykřikla znovu a srdce se jí sevřelo, když po černém pudlovi stále nebylo ani stopy.

Možná by ji Mitchellovi místo toho zažalovali.

Nejspíš to byl nějaký speciální pudl s rodokmenem delším než její vysokoškolské eseje a s cenou vyšší, než kolik vydělala za měsíc. Neexistoval způsob, jak by mohla zaplatit.

Možná skončím ve vězení za nedbalost. Tolik ke snu o šprtské černošské geek holce.

Lola znovu zakňourala, ocas mezi nohama. Na srsti se jí usadil sníh.

„Já vím, já vím,“ povzdechla si. „Jsi unavená a chceš jít domů. Ale nejdřív musíme najít Diega.“

O chvíli později se odněkud před ní ozval zvuk.

Nebyl to štěkot psa. Vlastně to neznělo jako nic, co kdy slyšela.

Ale o chvíli později začala stará líná Lola tahat za vodítko, dychtivá jít a prozkoumat to.

Nijak zvlášť se jí nechtělo jít hlouběji do nekonečně padajícího sněhu – ale ještě méně se jí chtělo vysvětlovat Mitchellovým, jak se jim ztratil pes.

„To je ono, Lolo! Najdi Diega!“ pobídla ji.

Když následovala starého psa a pevně svírala vodítko, aby jí Lola také neutekla, byla najednou ráda za staré ošklivé zimní boty, které našla v obchodě s potřebami, než se vydala na toto horské útočiště.

Nedokázala ani říct, kdy naposledy viděla tak hustý sníh.

„Kam se poděl ten zatracený pes?“ zaklela tiše, když se dostali až na malý kopec.

Na jeho vrcholu se zastavila a trochu se zadýchala. Zamrkala, aby se zbavila sněhové vločky, která se jí rozhodla usadit na řasách, a pak se rozhlédla.

Pořád nic než bílá. Všude, kam se podívala, padal sníh. Bylo děsivé ticho.

Tady nahoře bylo vždycky ticho, což byl podle ní důvod, proč si lidé kupovali domy na takovém místě.

A bylo to krásné místo k životu – pokud vám nevadilo ticho a nic než skály a sníh.

Pro Angel se novinka rychle vyčerpala, protože i když měla rychlokurz IT, který ji zaměstnával, bylo to tady nahoře opravdu, ale opravdu osamělé, jen se dvěma psy jako společností.

„Diego?“ zkusila to znovu.

Neviděla žádné otisky tlapek, ale na druhou stranu stále sněžilo. Jeho stopy už byly nejspíš zakryté.

„Kam jsi mě zavedla, Lolo? Můžeš ho vyčenichat?“

Krátce se sklonila, aby starému španělovi odhrnula sníh z uší.

„Kde je Diego, Lolo? Najdi Diega!“

Lola vyplazovala jazyk, aby ji olízla na prstech.

„Diego?“ zkusila to znovu, ale Lola místo toho začala čenichat ke kapse, kde měla pamlsky.

Angel se s povzdechem znovu narovnala.

A pak najednou na bílé pláni rozprostírající se před ní něco uviděla. Nedokázala to přesně rozeznat – viděla jen pohybující se tmavý stín.

Malý stín. Dost velký na to, aby v něm mohl být pes…

„Jen počkej,“ zamumlala, sevřela prsty kolem vodítka a začala scházet z kopce, sníh jí křupal pod botami. „Nejméně týden nedostaneš žádné pamlsky, kamaráde.“

Teď už slyšela nějaký zvuk. Byl podivně tlumený, ale zvedal se a klesal. Smutné, osamělé vytí.

Přesně takový zvuk by vydával ztracený pes, kterému je líto sebe sama.

Nebo vlk.

Tiše se zasmála vlastní představivosti a teď šla rychleji. Diego byl někde přímo před ní. Nespadl do rokle ani nevyrušil medvěda.

Což znamenalo, že za půl hodiny budou zpátky doma, živí a zdraví, a Mitchellovi se o Diegově malém dobrodružství nebudou muset nikdy dozvědět.

A zítra si jeho vodítko přivážu k opasku.

„Diego! Diego, jsem tady, zlatíčko! Maminka si pro tebe přijde, miláčku!“

Malý satan, dodala tiše.

Zatímco Lola byla roztomilý pejsek, s Diegem byly jen samé problémy. Někdy se zdálo, že je na psa až příliš chytrý.

Podle toho, co jí Mitchellovi řekli, to byl zachráněný pes, který se příliš brzy odloučil od své matky a sourozenců a stále se potřeboval naučit, jak se správně socializovat s ostatními psy.

Což bylo v pořádku. Zatím byla s Diegem jen trpělivá, i když se zdálo, že se ji snaží záměrně otravovat.

Ale utéct do sněhové bouře, to už je opravdu vrchol.

Překvapená vlastní myšlenkou vzhlédla.

Obloha potemněla. Sníh teď padal mnohem hustěji.

Nebylo to nedávno, co se na sněhu třpytilo slunce? Teď to opravdu vypadalo, že se sněhová bouře blíží.

Neklidně si utáhla šálu a znovu si odhrnula kadeře z obličeje. Na okamžik se zastavila a zúžila oči na vířící sníh před sebou. Vítr zesílil a hnal jí sněhové vločky přímo do obličeje.

„Diego?“ zavolala ještě jednou.

A po chvíli se znovu ozvalo to odpovědní zavytí.

Nikdy předtím ho neslyšela výt. Musel být ztracený a vyděšený.

S novým odhodláním se znovu vydala do bouře. S každým krokem vpřed se zdálo, že vítr zesiluje.

Už si nebyla jistá, odkud se ten vzdálený, kvílivý zvuk ozývá. Byl to Diego – nebo jen vítr?

Zima se zakousla do každého kousku odhalené kůže. Přitáhla si šátek, aby si zakryla spodní polovinu obličeje.

Nebyli daleko. V žádném případě se tu neztratila, když byla nanejvýš kousek od domova.

A pak znovu uviděla stín. Na okamžik se zarazila. Stín se zdál velký – příliš velký na vyděšeného psa.

Ale neviděla ho pohybovat se v padajícím sněhu déle než zlomek vteřiny. A vítr jí hnal vločky do očí takovou silou, že stejně neviděla.

„Diego?“ zavolala slabě, zvuk tlumila přes šálu.

A pak si uvědomila, že Lola vrčí.

Polekaně se podívala dolů. Lola se tiskla těsně k její noze, ale milý starý španěl se úplně proměnil.

Její rty se stáhly a odhalily zuby. Všechny svaly v jejím těle se napjaly, jak zírala do bouře a upírala zrak na něco, co Angel nemohla vidět.

Znovu zavrčela. Zvuk byl tichý a hluboký, vycházel jí z hrudi.

„Nebuď hloupá, zlatíčko,“ řekla, i když cítila, jak jí přeběhl mráz po zádech. „Venku je jen Diego.“

Chvíli neslyšela nic než vítr a Lolino neustálé výhružné vrčení. Stále padal sníh.

A pak se najednou zdálo, že se bílá opona roztrhla. Ze sněhové vánice se přímo na ni vyřítilo něco velkého a děsivého.

S výkřikem hrůzy se vrhla stranou – a vodítko se jí vytrhlo z rukou, jak Lola neohroženě skočila dopředu.

Zuby. Srst. Žluté oči zářící nelidským hněvem.

Angel se bez přemýšlení dala do běhu.

Instinkt ji ovládl ve chvíli, kdy netvor zaútočil. Srdce jí bušilo v hrudi, klopýtala sněhem a lapala po dechu, jak se snažila uniknout bestii za sebou.

Nevěděla, co to bylo. Nikdy předtím nic podobného neviděla, leda ve filmech a pohádkách.

Vypadalo to jako vlk – ale bylo to větší. Silnější.

A v očích, které se zlatě blýskaly, se zračila strašlivá lidská inteligence…

Nemohla myslet. Neodvažovala se zastavit a hledat Lolu. Šelma byla stále za ní – a pokud věděla, Lola ji rozptýlila jen na vteřinu.

Každou chvíli se jí ty ostré tesáky mohly zezadu zabořit do krku a roztrhat ji…

Teď už neslyšela žádný zvuk kromě bušení srdce v uších. Snažila se dýchat. Nohy ji pálily z námahy, kterou jí přinášel běh sněhem.

Jednou nebo dvakrát uklouzla a upadla, ztuhlými prsty se drala na led pod sebou, aby vstala a běžela dál.

Zuby. Vlčí zuby…

Kvílení větru teď bylo ještě hlasitější. Už necítila prsty na nohou ani na rukou, ale neodvažovala se zastavit.

Byl to vítr, co slyšela, nebo ten strašlivý vlk stále stál přímo za ní?

Neviděla, kam jde. Bouře zesílila. Měla pocit, že běží přímo do sněhové bouře.

A pak se pod ní z ničeho nic propadla zem.

Nejdřív pomalu, pak stále rychleji a rychleji, cítila, jak klouže. Klouzala po strmém svahu, a ať se snažila sebevíc zoufale natáhnout ruku a něčeho se chytit, nemohla najít nic, co by její pád zpomalilo.

Kvílení větru teď bylo mírnější.

Stále rychle klouzala dolů… ale už jí nefoukal sníh do očí.

Když se natáhla v naději, že najde kámen nebo větev, které by se mohla přidržet, narazila jen na led.

„Pomoc!“ vykřikla, vyděšená, že padá přímo do trhliny v ledovci.

Zvuk se strašidelně ozýval. Skoro jako by byla uvnitř jeskyně…

Postupně se její pád zpomaloval.

Po chvíli, která jí připadala jako věčnost, se konečně zastavila.

Bolelo ji celé tělo. Během pádu někde ztratila čepici.

Nejen prsty na rukou a nohou teď měla necitlivé. Necítila už ani nohy a ruce a bolelo ji udržet oči otevřené.

„Pomoc,“ pokusila se znovu zavolat, ale její hlas se nedonesl.

Pak něco upoutalo její pozornost.

Někde před ní se světlo odráželo od velké ledové struktury.

Její oči nechtěly zaostřit. Měla pocit, jako by jí zamrzla víčka. Když se snažila zvednout, konečně si uvědomila, co se to rozprostírá přímo před ní.

Drak z ledu.

Nikdy předtím nic podobného neviděla.

Ledová socha byla v životní velikosti a tyčila se nad ní. Drak byl tak detailně propracovaný, že to vypadalo, jako by měl každou chvíli ožít. Od šupin na jeho těle až po špičky křídel, každý malý detail byl z ledu vypracován do nejmenších detailů.

Vůbec by ji nepřekvapilo, kdyby ho viděla dýchat.

Jedna její část věděla, že je stále ve strašném nebezpečí. Slyšela všechno o nebezpečí usínání ve sněhu.

Lidé, kteří usnou na sněhu, se už nikdy neprobudí…

Ale zároveň byla příliš otupělá, než aby si teď dělala starosti. Každá kost v těle ji bolela vyčerpáním.

Kousek po kousku se plazila vpřed.

Konečně se dostala do prostoru mezi drakovými předními tlapami. Byl tak akorát velký, aby se mezi ně mohla schoulit.

Připadala si jako v malé jeskyni. Už jí ani nebyla zima.

Vlastně cítila, jak se jí konečně rozlévá zvláštní teplo.

Když se jí zavřely oči, poslední, co viděla, bylo chvění, které proběhlo jednou z tlapek.