RK - 86. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

SAWYER

 

"Proč nejíš?" Dylan se zeptá. "Vzala jsem tvé oblíbené."

 

Znechuceně zírám na talíř se sýrovými hranolky.

 

Navzdory kručení v žaludku, vím líp.

 

Jediné sousto všechno zničí.

 

Naštěstí jsem si před chvílí dala pět Adderallů, takže bojuji jen s mentálním hladem.

 

Odstrčím je, abych se zbavila pokušení. "Jedla jsem, než jsem odešla z domu."

 

Dylan se na mě ostražitě podívá. "Proč? Věděla jsi, že dnes večer budeme mít maraton nezdravého jídla a filmů.“

 

Nemůžu vystát, jak do mě vrtá. "Proč to vždycky musí být nezdravé jídlo?" Začne mluvit, ale já ji nenechám. "Ne každý je od přírody hubený jako ty. Přinesla bys cigarety pacientovi s rakovinou plic?"

 

Tváří se dotčeně. "Samozřejmě že ne. Ale Sawyer, ty nejsi... nikdy jsi nebyla... víš.“

 

Do krve se mi vlije čirý horký vztek. Za tu dobu, co ji znám, kolem toho slova chodí po špičkách, jako by to byla jaderná střela.

 

"Proboha, řekni to slovo, Dylan. Tlustá." Vstávám. "T-L-U-S-T-Á. Ne kyprá. Ne baculatá. Ne robustní. Ne oplácaná. Tlustá."

 

Mezi obočím se jí udělá vráska. "Tohle slovo mě nikdy nenapadlo, když se jednalo o tebe. Nikdy."

 

Ježíši. Jako by chtěla dostat cenu za to, že nikdy neřekne tlusté holce tlustá.

 

"Gratuluju, chceš nějakou zasranou medaili?"

 

Praští se svým pitím. "Co máš sakra za problém?"

 

Příval emocí mě chytne pod krkem. Ještě nikdy jsme se nepohádaly. "Nic – všechno."

 

"Mluv se mnou." Prudce vydechne. "Protože to, jak se poslední dobou chováš, je..."

 

"Je co?"

 

"Mám obavy, Sawyer. Opravdu se bojím. Mezi ztrátou celé té váhy - “

 

"To si ze mě děláš srandu."

 

"Cože?"

 

"Máš velikost dvě, Dylan. Jsem doslova o dvě čísla větší než ty, tak se přestaň chovat, jako bych byla nějaká anorektička, které hrozí, že umře hlady."

 

"Možná nejsi anorektička, která hladoví, ale rozhodně se chováš jako bys to nebyla ty."

 

Ona taky. "Bože, už mě unavuje, jak mi tohle lidi říkají."

 

Opře se na židli. "No, jestli ti tolik lidí říká to samé, asi by ses měla pořádně zamyslet nad tím, proč tomu tak asi je."

 

Páni. Měla by být moje nejlepší kamarádka a tady se zastává všech ostatních místo mě.

 

"Pěkná kámoška."

 

"Co prosím?"

 

"Slyšela jsi mě." Vstanu tak rychle, že mi židle odletí dozadu. "Na druhou stranu, možná se ti líbilo mít tlustou nejlepší kamarádku."

 

Její obočí vystřelí vzhůru. "Co-"

 

"Protože to dělají hezké, hubené holky. Pořídí si tlustou nejlepší kamarádku, aby před kluky vypadaly ještě hezčí a hubenější. Bože, mělo mi to dojít, když ses dala dohromady s Jaceem a nechala mě na holičkách."

 

To není pravda. Ale trpím a chci, aby trpěla taky.

 

"To je tak směšný, že ani nevím, jak na to reagovat, ty blbko."

 

"Blbka? Raději budu blbka než ten, kdo někoho využívá. Loni jsi o Britney nakecala tolik kravin, ale v hloubi duše jsi stejná jako ona."

 

Není, ale už jsem začala a nemůžu najít tlačítko stop. Jsem pořád tak naštvaná.

 

Je to takový ten vztek, který nedokážu ovládat, a nevím, odkud se bere.

 

"Ježíši Kriste," vyhrkne Dylan. "Co to s tebou je? Zhubl ti taky mozek?“

 

Mám toho dost. „Ne, ale vsadím se, že by se ti to líbilo, co? Tak by sis měla na co stěžovat, stejně jako na všechno ostatní." Dramaticky si položím ruku na čelo. "Já ubohá, táta je ve vězení. Já ubohá, můj bratranec přefikl mou tetu a neodmaturoval. Já ubohá, můj kluk mě požádal, abych se k němu nastěhovala. Já ubohá, vysoká je tak těžká. Já ubohá, můj kluk mi koupil auto. Já ubohá, moje nejlepší kamarádka zhubla. Jdi do prdele s tím tvým dramatem, Dylan."

 

"Páni," zuří a vstane. "Nejsi takový člověk, jak jsem si myslela."

 

"Ty taktéž."

 

Lepší minutu na sebe zíráme, když Jace projde vchodovými dveřmi.

 

Nevšímaje si napětí, přikročí ke stolu. "Hranolky se sýrem. Sladké."

 

"Vezmi si moje," řeknu mu. "Zrovna odcházím."

 

"Dobře," odsekne Dylan. "Zavolej mi, až se budeš chtít omluvit."

 

Bože, je tak arogantní. "Zavolej mi, až se přestaneš chovat jako namyšlený spratek."

 

S pusou plnou hranolek se Jace dívá mezi nás. "Co se děje?"

 

"Nic," vykřikneme obě najednou.

 

Pomalu couvne.

 

"Zavolej mi, až si vytáhneš hlavu ze zadku."

 

Popadnu kabelku. "Zavolej mi, až přestaneš být falešná mrcha."

 

Spadne jí čelist. "Zavolej mi, až se přestaneš soustředit na Biancu."

 

Ukážu jí prostředník a jdu ke dveřím. "Když o tom tak přemýšlím, tak mi kurva nevolej. Nikdy."