Infini - 43. kapitola

Překlad: Liv

Kor.: 16terez

Luka Kotova

Do představení, který začínalo v osm, zbývala jen hodina a pořád nepadl verdikt. Už od rána mě drží v kanceláři Antoina Perrota. Je to ředitel Infini. V hierarchii Společnosti je nadřízený Geoffreyho Lasage. Podřízený Marca Duvala.

(Ale co se týče Marca Duvala, podřízený je každej).

Prosklený dveře jsou zastíněný žaluziemi. Nemůžu nahlídnout ani na chodbu. Snažím se nestresovat, tak se houpu na židli a hraju si s dřevěnou skládačkou z jeho stolu. Taky poslouchám jeho hovory se Společností.

„Není nic, co bych tady mohl udělat.“ Perrot (preferuje svoje příjmení) má telefon u ucha a druhou ruku si úzkostlivě vjíždí do krátkých stříbrných vlasů. Je mu přes padesát a je hodně podobný Johnu Slatterymu, tomu herci z Mad Menů. (Jo, našel jsem si to na IMBD.)

Soustředěně jsem poslouchal.

„Marcu, já vím. Všichni z vedení se pokusili promluvit s umělci, ale nehneme s nimi, stejně jako v New Yorku a Montrealu.“

Koutky úst se mi pomalu zvedly. Asi před třemi hodinami vystřelil Perrot ze své židle, když se dozvěděl, že umělci Nova Vega a Celest nejsou nikde k nalezení. Všichni si vzali volno. Teď je ve zmíněných městech po desáté večer a umělci odmítají účinkovat.

Aby se zabránilo mediálnímu zájmu, zrušila Aerial Ethereal představení pět minut před začátkem z důvodu nemoci účinkujících.

Jako by všichni z ničeho nic dostali chřipku.

Ale umělci se vzdali vystoupení, aby dali najevo svůj postoj. Není to jen o mě a Bay. Většina odmítá účinkovat, dokud Marc nebude souhlasit s tím, že nezačne účinkovat politika nezletilých.

A mezitím se moje obrovská rodina a Wrightové snaží najít něco, co by nám pomohlo odstoupit od smluv, který jsme podepsali před pěti lety. Brenden je advokát Bay. Její teta dokonce najala právníka, kolegu jejího manžela.

Tiše jsem odposlouchal taky rozhovor s právníky. Zástupci AE mluví o jedné věci: smlouva, kterou jsme podepsali, byla příležitost. Takzvaný dárek, který nebyl nabídnut jiným nezletilým – konkrétně těm, kteří byli přistiženi při sexu s nezletilým. Byli propuštěni. A my jsme si práci udrželi.

A měli jsme na výběr. Mohli jsme smlouvy nepodepsat, odejít z AE a pak bychom mohli být pár. Možná bychom spolu chodili i na střední.

Možná bychom měli skoro normální dospívající život. Byli bychom šťastní nebo nešťastní. Kdo může dopředu vědět, jak by se to všechno vyvíjelo?

Vím jen to, co se skutečně stalo. Kde jsme teď.

Naši právníci bojují proti AE tím, že podmínky smluv označují za „hrubě extrémní“ a jde o „zneužití“ pravomoci. Nevím, jestli máme nějakou šanci.

Možná je to jen zbožný přání, ale to, že za nás tentokrát bojuje moje i její rodina – je to uznání, který jsem ani nevěděl, že potřebuju. Před pěti lety jsme v jejich očích byly jen děti a nic, co bychom řekli, to nemohlo změnit. Nemohli jsme je přimět změnit názor.

Nemohli jsme je přimět vidět naši lásku, a upřímně si nemyslím, že bychom to mohli teď změnit. Ale nějak se stalo, že mě a Bay vidí jako něco jinýho, než mladou lásku. Možná nás litujou – toho, čím jsme si prošli – nebo s námi možná sympatizují a konečně chápou naši bolest.

Nevím.

Nevím, jak se to stalo. Ale je mi to jedno.

Vědomí toho, že se nás nesnaží přesvědčit o opaku, a stojí na naší straně – to mi stačí. Naše rodiny konečně věří tomu, že za nás stojí bojovat.

Perrot má dlaň na čele. „Ne. Marcu, tady je skoro osm hodin. Už se muselo zrušit představení Viva. Já vím. Taky jsem slyšel, že chybí obsazení Seraphine.“ Podíval se na hodinky. „V Tokiu je skoro jedna, takže je dost času… počkat.“ Otočil se na zdi a vytřeštil oči na obrazovku počítače. „Sakra. Umělci v představeních za oceánem taky odcházejí – do prdele.“

Perrot si všiml mýho úsměvu, ale nemůžu se donutit s tím přestat. Nejde to. Protože jsem nikdy nestál na straně, která byla mocnější.

Když se spojí jedinci, můžou být silnější než ruce těch, který nás obklopují. Který nás řídí. Byl jsem svědkem toho, že umělci po celém světě ukazují záda byrokracii a odstříhávají nitě, přes které nás ovládají.

Zdá se to nemožný. Teď už se usmívám víc. Nemožné. Stejně jako cirkus. To, co je nemožné, se promění v realitu.

Perrot překryl telefon rukou a na čele měl úzkostlivé vrásky. „Rozhodnutí se dozvíš s ostatními,“ řekl mi. „Můžeš odejít.“

Okamžitě jsem vyskočil na nohy. Tohle mi nemusí říkat dvakrát. Zamířil jsem k proskleným dveřím.

„Počkat.“

Zastavil jsem se.

„Moje skládačka.“

Mám ji v kapse. Olízl jsem si suché rty a potom položil nevyřešenou dřevěnou skládačku zpátky na jeho stůl. „Pardon.“ (Není mi to líto.)

Otočil se na židli, telefon měl zase přitisknutý k uchu a než jsem mohl sáhnout na kliku, vykřikl, „počkej.“

„Nic jiného jsem nevzal.“

Perrot na mě zvedl prst, abych počkal a mluvil s Marcem plynulou francouzštinou. Rozumím jen pár slovům. Billets (lístky), je jedno z těch slov. Pak mi znovu pokynul, abych se posadil.

Plíce mám těžký, když jsem si sedal do židle a začal se houpat na zadních nohách. Snažím se předstírat, že nejsem ve stresu, ale cítím na sobě obrovskou váhu. Pořád slyším, jak Timo a Kat pláčou… a od tý doby jsem s nimi nemluvil.

Nik mi psal, že jsou v pohodě a vyfotil mi svoje apartmá. Je tam plno bratranců, kteří popíjí a hrají karty. Jedí donáškové jídlo. Odpočívají.

Je tam i Bay.

Nikolai psal, že ji Dimitri celou dobu otravuje – snaží se ji tím rozptýlit od všeho ostatního.

Doufám, že jsem se rozhodl správně, když jsem nechal Nikolaie, aby do toho zatáhl celou rodinu a konfrontoval Společnost. Doufám, že jsem to všechno neposral.

Perrot schoval telefon do kapsy a zamířil ke dveřím. „Budu zpátky za pár minut. Potřebuju, abys tady zůstal. Rozumíš?“ Jeho slova splývají dohromady, jak rychle mluví.

„Jo, jasně.“ Jsem upřímný. Neodejdu.

Perrot je ve zlomku vteřiny pryč.

Jsem poprvé za dlouhou dobu sám, tak jsem vytáhl telefon a vytočil videohovor s Katyou. Mumlal jsem si pro sebe: „zvedni mi to, prosím. Jen mi to zvedni, prosím.“

Vyzvání to.

Upřeně jsem hleděl na obrazovku a nemrkal. „No tak.“ Naklonil jsem se dopředu, lokty jsem měl opřený o stehna a telefon držím v dlani. „Tak to zvedni, Kat.“

Hovor zvoní dál. A Kat to nebere.

Prudce jsem se nadechl a prohrábl si vlasy. Dobře, zkusím Tima. Klikl jsem na oblíbené kontakty a našel jeho jméno poblíž jejího. Když jsem vytočil videohovor, zase se ozvalo vytáčení. A moje obavy se zvedly.

Mám dlaň na puse a čekám.

Timo to zvedl.

Ukázal se strop a pak slyším, jak Kat říká, „otoč tu kameru.“ Je s ním? Vůbec se nehýbu, jako by to znamenalo, že pokud to udělám, zmizí.

Kamera se otočila. Na obrazovce vidím Tima a Katyu, kteří spolu sedí na horní palandě a za nimi svítí oranžový plakát Noctis. Nepředstírám, že jsou bez emocí a ani nečekám, že by mohli přijmout to, co jsem udělal s úsměvem. Měl jsem v plánu odejít, aniž bych se rozloučit. A oni to vědí.

Teď už ví všechno, a kdybych mohl něco udělat jinak, snažil bych se je zachránit před tou bolestí, kterou jsem způsobil.

Katya má pod očima temný kruhy a Timo na mě naštvaně zírá, což je pohled, který většinou patřil Nikovi, ne mně.

„Ahoj…“ začal jsem a na vteřinu ztratil slova. Promnul jsem si ústa a pak oči. Nakonec jsem se zlomil a tiše plakal. „Omlouvám se,“ zašeptal jsem. „Moc se omlouvám.“

Katya popotáhla. „Jak jsi to mohl udělat?“

Zavrtěl jsem hlavou, spustil ruku dolů a cítil sevřený hrdlo. Měl jsem problém se podívat na obrazovku.

Timo zraněně řekl, „nezasloužili jsme si ani sbohem? Nikolai byl na tvém seznamu první, ale nám jsi nemohl nechat ani vzkaz? Ty bys nechtěla aspoň vzkaz, Kat?“

„Jo,“ popotáhla znovu. „Ráda bych dostala aspoň vzkaz.“

Zíral jsem do zdi. Mohl bych napsat vzkaz a změnit tím to, co se stalo? Pravděpodobně ne. I tak bychom byli tady. A cítili bolest toho druhého.

„A pořád dokola jsi lhal,“ řekl Katya. „Narovinu jsem se tě zeptala, jak je to s Baylee a tys řekl…“ frustrovaně zavrčela a otřela si slzy. „Vážně nenávidím… cos udělal.“

„Já vím,“ zavřel jsem oči. „Nemohl jsem vám to říct.“

„Proč?“ zeptal se Timo. „Chci vědět proč. Svěřovali jsme se se vším. No a co, že ti Společnost řekla, ať to neděláš. Nikomu dalšímu bychom to neřekli, chlape.“

Otevřel jsem oči a podíval se na ně. „Nemohl jsem to udělat ani jednomu z vás. Zdá se to snadné, dobře? Jedno tajemství, ale není to jako tehdy, když jste se spolu vypařili do salsa klubu a já Nikovi lhal. Není to, jako když jsem porušil večerku a šel si dát pizzu do metra a vy dva jste udělali figurínu z polštáře, aby si Nik nevšiml, že nejsem v posteli. Tohle je něco většího.“ Posadil jsem se rovně a hruď jsem měl v plamenech. „Je to pět let zadržování dechu, když jsem viděl Bay ve svojí blízkosti. Je to pět let ohlížení přes rameno, abych se ujistil, že mě nesleduje nikdo ze Společnosti. Je to pět let, kdy se cítím, jako že stačí jedno špatné slovo, abych všechno posral. A v sázce není jen náš život. Zničili bychom život dětí v téhle společnosti po celém světe.“ Zhluboka jsem se nadechl. „To je ten důvod, proč jsem to neřekl ani jednomu z vás.“

To je ten důvod.

Oba pomalu přikývli.

Pochopili to.

Timo si sčesal vlasy z očí. „Měli jsme být první, kterým jsi řekl, že končíš.“

„Vás dva miluju nejvíc, to proto jste byli poslední.“

Katya si odfrkla. „To nedává vůbec žádný smysl. Uvědomuješ si to?“

Timo měl v očích slzy. „Trochu to smysl dává.“

Katya se na našeho bratra zamračila. „Kdyby nás miloval nejvíc, tak nám to přece řekne jako prvním.“

„Ne pokud ho bolí se rozloučit,“ řekl Timo. „Bolelo to?“

Oči mě pálí a tečou mi slzy. „Už nikdy to nechci zažít. Nikdy.“

„Nebudeš muset.“ Timo se narovnal tak, až palanda zaskřípala, ale můj osud je ve vzduchu pořád neznámý.

Dneska ráno jsem poslal výpověď e-mailem. Můžou mě vyhodit, i kdybych teď poslal další e-mail, ve kterém by se psalo: ignorujte předešlý mail. Nechci opustit Aerial Ethereal.

Ale je to tak, jak to je.

„Slíbíš mi něco?“ řekla Katya se slzami v očích. „Slib mi, že nám to příště řekneš. Chci vědět, pokud na tebe bude Geoffrey znovu naléhat.“

„Tak tak.“ Přitakal Timo. „To Nik nás drží v bublině, protože se bojí, že by naší dětské citlivosti něco ublížilo. K sobě se tak ale nechováme.“

Katya udělala prstem pohyb kolem dokola, jako že se to týká nás všech.

„Příště vás nevynechám,“ slíbil jsem. „Nedávám přednost Nikovi, Sergovi ani Dimitrimu. Jsme v tom my tři společně.“

„Až do konce,“ řekl Timo teatrálně, když si přiložil pěst k srdci.

„Až do konce,“ usmála se Kat.

Koutky úst se mi zvedly. „Až do-“ dveře se otevřely a Perrot mi ukázal, ať jdu ven. Tvář měl temnou.

„Luko?“ zeptala se Katya.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Timo.

„To je Perrot. Musím jít.“ Zvedl jsem se na nohy. „Uvidíme se pak.“ Vypnul jsem hovor a strčil telefon do kapsy. Perrot vypadá více znepokojeně než předtím, když se dozvěděl, že se ruší vystoupení Nova Vega.

Žaluzie plácly do dveří, když je za námi zabouchl. Než mohl něco říct, zazvonil mu telefon. „Perrot,“ představil se, když si přitiskl telefon k uchu. „Ne, Marc právě zrušil tři vystoupení ve Vegas. Je to šílenství.“ Povzdychl si. „AE řekla tisku, že je to údržbou jeviště… to doufám. Uvidíme.“ Střelil ke mně pohledem. „Je tady se mnou. Zrovna se na to chystám.“ Odmlčel se. „Ne. Ne. Marc je v Soulu. Letí mu to až zítra.“

Po pár dalších slovech zavěsil a položil mi ruku na rameno. Pak mě odváděl ke dveřím.

Ohlédl jsem se zaskočeně zpátky. „Jdeme pryč?“ Už jsme na chodbě.

„Marc se rozhodl,“ řekl Perrot. „Chystám se to říct všem a ty jdeš se mnou.“

 **

Jedna věc, kterou jsem měl společnou s Baylee Wright: nejsem rád středem pozornosti. Oba se rádi stáhneme do ústraní a přenecháme místo někomu jinýmu.

Stojím vedle Perrota před sedícím publikem, kde je více než sto umělců a mnohem radši bych stál vedle modrých žíněnek s Baylee a mou rodinou. Jedl bych popcorn a usmíval se na člověka, který by zaujal moje místo.

Perrot přejel umělce pohledem. „Dnes tady zastupuju Marca. Je mu líto, že tady nemůže být, ale je na druhé straně země. Vyslechl si vaše obavy i prosby a tuto záležitost bere velmi vážně.“

Všichni se podívali na mě. Jako bych měl nějaké odpovědi.

Aktuálně nemám nic kromě naděje. A není většina bitev vyhrána jen s tím? S nadějí. Slabě jsem se usmál a podíval se na Baylee.

Paže má volně položený na ohnutých kolenou a neklidně se dívá na Perrota. Dokud necítila, jak na ni zírám. Pak se podívala na mě.

Oba jsme se nadechli ve stejnou chvíli a před všemi těmi lidmi jsem beze slov řekl, miluju tě.

V očích se jí objevily slzy, který rychle otřela. Několikrát přikývla a beze slov řekla to stejné. Čelo si přitiskla na koleno, když se snažila skrýt svůj zármutek.

Bay si myslí, že je konec.

Že se stalo to nejhorší.

Srdce mám až v krku, ale zvedl jsem pohled ke stropu. Poslouchal jsem a čekal na Marcovo rozhodnutí, které buď převrhne život stovek nezletilých, nebo ho udělají lepší.

Perrot si odkašlala a četl seznam z telefonu. „Začnu tím nejjednodušším bodem.“ Dal ruku na mé rameno. „Luka Kotova bude i nadále zaměstnanec Aerial Ethereal-“

Jeho řeč přehlušilo pískání a tleskání mých sourozenců a bratranců.

Měl jsem moc hořkosladký pocit na to, abych se usmál. Vrazil jsem ruce do kapes a dotkl se mentolek a klíčů.

Perrot trpělivě čekal, až utichne zvuk. „Další dva znepokojivé body jsou zákaz nezletilých a smlouvy podepsané Baylee Wright a Lukou Kotovou.“ Odmlčel se a podíval se na mladou dívku a chlapce z Viva. „Odložte telefony, prosím. Žádné nahrávání.“

Pro Aerial Ethereal bylo tajemství důležité.

(Pochopitelně.)

 Ale rozumím tomu. Tenhle svět je určen pouze těm, kteří mají vstup povolen a v každého smlouvě je jeden odstavec, který se zabývá jen sociálními médii. Nikdo z nás nemůže dělat videa na YouTube ani živé streamy z tréninků, zkoušek a rozhodně ne z představení.

Marc by se zbláznil, kdyby něco z toho dorazilo do tisku.

Jakmile telefony schovali, Perrot promluvil. „Marc chce vás všechny ujistit, že si váží a respektuje názor každého umělce. Rozumí vašim obavám a s velkou rozvahou učinil rozhodnutí.“ Perrot četl z telefonu. „Aby byla chráněna integrita a morálka Aerial Ethereal v celém světe, politika nezletilých nebude zavedena…“ odmlčel se, když se začal ozývat potlesk a jásot. Byla slyšet zejména radost všech dětí.

Musel jsem se usmívat, ale i tak jsem zadržel dech.

Je to dobrý.

Je to opravdu dobrý a obličej Bay prozrazuje to stejné. Je to dobrý, ale pořád je tady část, která bolí. Nemáme tušení, jak do toho zapadáme.

„Ticho,“ zařval Dimitri a rukou ukázal, aby si všichni zase sedli.

Perrot se snažil přehlušit slábnoucí jásot. „A poslední bod, Marc se rozhodl zrušit smlouvy-“ Baylee si zakryla tvář a emociálně se naklonila dopředu, zatímco mě zasáhla přílivová vlna.

Máme dovoleno být spolu.

Opravdu spolu.

Sotva jsem slyšel, jak Perrot upřesňuje důvod: aby napravili jakékoli emocionální a psychologické utrpení, které tím mohlo být způsobeno příjemcům.

Přeletěl jsem polovinu sedícího davu. Lidi se zvedají na nohy. Objímají. Jásají. Ale já mířím za jedinou osobou. Za jedinou dívkou.

Moře lidí se začalo rozdělovat, aby mi uvolnili cestu, protože ví, kam mířím. Jakmile Baylee vstala, vzal jsem ji za ruku a přitáhl k sobě.

„Pojď sem,“ vydechl jsem.

Sevřela mi zadní část krku a já ji jemně držel za tvář, kterou měla smáčenou slzami. Naše oči tančí po pokožce toho druhého.

Zapomněl jsem na všechno ostatní. Jsem tady jen já a ona.

Houpali jsme se, jako by hrála hudba a její hnědé oči se usmívaly ještě předtím, než to udělaly její rty. Já se usmívám od ucha k uchu, když jsem sklonil hlavu k jejímu uchu a zašeptal, „víš, co teď udělám, Bay?“

„Co?“

„Poprvé tě políbím před celým davem.“

Není to zkurveně bizarní? Že jsme se za celý náš život, i přes všechen ten čas, který jsme spolu strávili, nelíbali před jinými lidmi. Bylo to soukromé. Bylo to naše, ale kdybychom to mohli dělat svobodně, dělali bychom to od začátku.

Baylee se začala usmívat a moje rty se dotkly jejích. Náš polibek nás přitáhl k sobě jako magnet a já sevřel její temeno, když jsem jí jazykem otevřel ústa. Prohloubil jsem polibek – a pak hlasité suché tleskání proniklo do našeho vědomí.

Mírně jsme se od sebe odtáhli, abychom se podívali na zdroj toho hluku.

Geoffrey Lesage mířil přes dav k nám, stále tleskal a propaloval nás pohledem.

„Gratuluji,“ řekl dost nahlas, aby to slyšeli všichni. „Máš, co jsi chtěl. Vyhrál jsi to.“

Proč je tak zahořklý?  Zákaz nezletilých neprošel a celé obsazení je nedotčeno. Taky má to, co chtěl.

„Tohle pro mě nebyla hra,“ řekl jsem jednoduše. „Je to můj život-“

„Je to moje kariéra.“

Najednou mi to došlo. Předpokládám, že Marc neocenil jeho vydírací taktiku a nárokování moci. Geoffrey se snažil přeskočit pár schodů v hierarchii společnosti a vsadím se, že dostal přes ruku.

„Ty už nejsem choreograf?“ zeptal jsem se.

„To by se ti líbilo, co?“ vyštěkl. „Kdybych odešel?“

Ztuhl jsem, paži jsem měl na ramenu Bay a Geoffrey se zastavil jen pár kroků ode mě, když střelil pohledem k Nikovi, který ho propaluje pohledem.

Geoffrey se podíval zpátky na mě. „No?“

„Nechci, abys odešel.“ (Ano, chci.)

Upravil si sako. „Pak můžeš mít radost, protože jsem stále choreograf a jsem odhodlaný, aby Infini uspělo.“

Baylee napjatě přikývla. „Všichni chceme to stejné.“

„Dobře.“ Jeho hlas je napjatý a rozhlédl se po dalších umělcích. „Zítra si na zkoušku vezměte úbor. Nechoďte pozdě.“ Temně se na nás dva zamračil. „Žádné výjimky.“

Ublížili jsme jeho egu.

A mám strach, že nás donutí zaplatit.