RK - 73. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

SAWYER

Slzy mi tečou tak rychle, že je nestíhám utírat rukávem.

Srdce se mi kvůli Liamovi rozpadá na tisíc malých kousků.

Kvůli Jacemu.

Kvůli Biance.

Ale hlavně... kvůli němu.

"Cole -"

"Když odnesli jeho tělo, vrátil jsem se do šatny a našel Bibli," pronese a jeho hlas se sotva dostane nad šepot. "Byla pod jeho dekou. Musel ji držet, když..."

"Cole..."

"Nezanechal žádný vzkaz... ale tohle tam nechal."

"Jen Liam ví, proč zakroužkoval tu pasáž. Je snadné vidět něco negativního, když už se stalo to nejhorší. Možná to Liam myslel jako připomínku, aby lidé milovali každého, protože byl šikanován-“

"Ty ho neznáš," namítne Cole a vstane. "Ty jsi ho kurva neznala."

Podívá se na oblohu a jeho výraz je tak sklíčený, že mi to trhá srdce.

"Je mrtvý kvůli mně."

"Je mrtvý, protože se zabil," opravím ho a zvednu se z trávy.

Ne proto, abych svalovala vinu na Liama, ale abych ji přesunula z Colea.

Není divu, že k sobě nikoho nepouští. Skutečný Colton je uzavřený v hrobce viny.

Jako by ten den taky zemřel.

Rázně zavrtí hlavou. "Snažil se mi říct, že se něco děje."

Je snadné to tak vidět i po tom, co se stalo.

Cole ho poslal pryč, protože ho Liam rozčiloval a on si myslel, že má další manickou epizodu nebo že hledá pozornost.

Ne proto, že by chtěl, aby zemřel.

To, co Cole udělal, bylo necitlivé a bezohledné... o tom není sporu.

Ale Liama nezabil.

Chytnu ho za obličej a donutím ho, aby se na mě podíval. "V ideálním světě bys ho zastavil, jasný? Ale neměl jsi tušení, co se stane. Není to tak, že by Liam měl na sobě blikající neonovou ceduli, která by tu noc ukazovala jeho úmysly.“

Nikdy doopravdy nevíte, kdy někdo naposledy vydechne... i když je to sebevražda.

"Ano, měl. A já to kurva ignoroval. Horší než ignoroval... ještě jsem to zhoršil."

Nemám pro něj správnou odpověď. Ne takovou, kterou by byl připraven slyšet.

Ale musím se k němu pokusit dostat.

"Protože jsi byl dítě!" Křičím. "Dítě, které nevycházelo se svým bratrem. Kluk, který nevěděl, jak se vypořádat s bratrovými psychickými problémy, protože si sám procházel svými vlastními. Nevědomost není vina. Je to jako obviňovat někoho, že se utopil, když se nikdy nenaučil plavat. Neměli jste správné nástroje nebo znalosti. Nevěděl jsi..."

"Snažil se mi to říct a já jsem ho odmítl." Tvář mu rozřízne agónie. "Sakra, to já jsem mu ten zatracený nápad nejspíš vnuknul do hlavy."

"To nevíš. Potřeboval pomoc, Cole. Vážnou pomoc. Je na hovno, že ji nedostal."

Zavřel oči. "Nedostal ji kvůli mně."

"Ne, protože se všichni – hlavně tvůj otec, který byl dospělý – tak báli Liamovy nemoci, že ji zametli pod koberec."

Nemyslím si, že pan Covington je špatný člověk. Soucítím s ním za všechno, co musel vytrpět. Nedokážu si představit bolest ze ztráty manželky a syna tak blízko sebe.

Nicméně jeho další děti se o to, aby přišly na svět, neprosily a určitě nejsou mrtvé.

Potřebovaly ho jako rodiče... a on je zklamal.

Ve tváři se mu zračí frustrace. "Ty to nechápeš, Sawyer."

"Ty také ne. Na sebevraždě je nejničivější to, že zanechává ty, kteří zůstali, s tolika otázkami... a nulovými odpověďmi. Ale to, že ty odpovědi nemáš, neznamená, že to byla tvoje vina. Je tolik maličkostí, které ovlivňují naše rozhodnutí- “

Opustí ho přidušený zvuk a znovu klesne na zem. "Přestaň. Přestaň mě omlouvat... přestaň se na mě dívat přes ty svoje blbý růžový brýle, když ti ukazuju svoje skutečný já.“

Chce, abych ho obvinila a skoncovala s ním.

Myslí si, že si to zaslouží... ale není to tak.

Kleknu si vedle něj. "Přestaň se na Liamovu sebevraždu dívat jedním objektivem."

Zafuní. "Kriste. Slyšíš se vůbec? Já jsem ho šikanoval. Ublížil jsem mu. Každý den jsem tomu klukovi ubližoval. Nikdy..." Hlas se mu zlomí. "Nikdy …"

Nedokáže to vyslovit.

Obejmu ho kolem ramen. "Nikdy si neodpustíš..."

"Že jsem ho nikdy nemiloval," prohodí, než jeho hlas klesne do přerývaného šepotu. "A teď už k tomu nikdy nebudu mít příležitost." V rukou mi svírá svetr a chvěje se proti mně. "Vzal mi to. Ten sobecký, zbabělý hajzl."

Držím ho pevněji. Tak pevně, že cítím, jak mu tělem proudí smutek. "Je to tak na hovno, Coltone. Tak strašně moc. Ale pořád to nebyla tvoje vina."

Cole se přes to nikdy nepřenese, pokud to nedokáže pochopit. Chápu, proč se chce obviňovat. Někteří lidé by s ním určitě i souhlasili.

Ale není to černobílé. Takové věci nikdy nejsou.

"Nikdy jsem neměl šanci to napravit," zamumlá mi do krku. "Nikdy mi nedal šanci, abych to napravil."

A právě to je asi nejsmutnější část Liamovy smrti.

Liam a Cole by možná svůj vztah napravili... ale nikdo se to nikdy nedozví.

Jeho bolest je tak zřejmá, až je hmatatelná. "Jsem hrozný člověk, Sawyer. Hro..."

"Kdybys byl hrozný člověk, nepomohl bys Oliverovi."

Jeho výraz se zatáhne. "Já -"

Ne. Nenechám ho, aby se snažil vymlouvat. Budu do něj bušit svými slovy pořád dokola, dokud se některá z nich nepřilnou.

"Kdybys byl špatný člověk, nedal bys Cortlandovi auto."

Rozčileně zavrčí. "Nikdy jsem neměl přijmo-"

"Kdybys byl špatný člověk, tak bys tenkrát ve škole nezapnul požární alarm."

Zmrzne. "Ty jsi o tom věděla?"

Samozřejmě, že jsem to věděla. Pamatuji si každý mučivý okamžik toho incidentu.

Všichni začali utíkat k východu, ale já jsem běžela zpátky k šatně.

Bylo mi jedno, že budova hoří a já uhořím zaživa.

Ten den jsem chtěla zemřít.

Když jsem však vešla dovnitř, uviděla jsem na lavičce sako.

Na vnitřní visačce byly iniciály CC.

Hned v tu chvíli jsem přesně věděla, kdo spustil ten požární poplach... ten samý člověk, který mi dal sako, abych se měla čím zakrýt, než do školy dorazí máma s novým oblečením.

Mírně jsem ustoupila a podívala se na něj. "Byl to nejhorší den mého života, ale pomohl jsi mi. Nemusel jsi. Mohl ses přidat a dělat si ze mě legraci jako všichni ostatní... ale neudělal jsi to."

Tak jsem poznala, že je výjimečný.

Víc než jen prázdna černá díra uvnitř.

Colton Covington je nádherný muž a talentovaný fotbalista s pekelně zlatou rukou.

Ale to nebyly důvody, proč jsem mu ten den dala kus svého srdce.

Dala jsem mu ho, protože mi ukázal to své.

Někdy, když to nejméně čekáte... dvě krásně zlomené duše se nakonec najdou.

Dokonce i když svět říká, že by neměly... protože nezapadají do stejné škatulky.

"Hrozní lidé takové věci pro druhé nedělají," říkám mu.

Odvrátí pohled. "Pořád to nesmaže to, co jsem udělal Liamovi. Nezbaví mě to toho, že jsem ho šikanoval... že jsem ho odmítl, když mě potřeboval."

"Máš pravdu, nic to nemění na tom, co jsi udělal v minulosti." Políbím ho na čelo, na tváře. "Ale znamená to, že ses poučil... že jsi dospěl. Všichni děláme chyby. Některé z nich jsou tak strašné, že se z nich zvedne žaludek, zlomí srdce a zničí život. Ale lidé se mohou změnit a mění se. Už nejsi ten samý třináctiletý kluk. Liamova smrt byla tragická, ale vzešlo z ní něco dobrého, protože tě změnila... k lepšímu."

Přejedu mu prstem po čelisti. "A i když Liam tu noc zemřel a viníš z toho sebe. To, že si přeješ, abys to mohl napravit... že lituješ, že jsi na něj byl zlý. Že lituješ, že jsi ho neposlechl. Že lituješ, že jsi ho nemiloval, když tu ještě byl... znamená, že máš duši hodnou odpuštění, Coltone." Roztřeseně se nadechnu. "A i když už je pryč... ještě není pozdě začít ho milovat."

Nikdy není pozdě začít někoho milovat.

Obejme mě tak pevně, až mi to ukradne vzduch z plic.

"Právě jsi mi zachránila život, Pánbíčkářko."

Pak jsme si kvit.

Protože kdysi dávno...

Zachránil i ten můj.