BTB - 6. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

NÁHLED DO BUDOUCNA 2

Principessa 

„Ale, Emmo -“

„Cale, probírali jsme to už stokrát. Je to příliš riskantní.“

Věděl to.

Měla pravdu.

„Ale to víme. A Cross byl ve třicátém druhém týdnu v pořádku, jen trochu malý.“

„Cale, přes týden strávil v nemocnici, měl žloutenku, potíže s dýcháním a už jen ta skutečnost, že byl s ohledem na svůj gestační věk při narození dokonce tak zdravý, nebylo ničím víc než zkurveným štěstím.“

Calisto si povzdechl a rukou si přejel po čelisti, aby zmírnil napětí, které se mu tam usadilo. Opravdu to nepomohlo. Zkurveně nesnášel hádky se svou ženou, i když si říkal, že technicky se o hádku nejednalo. Ale on pro ně, a pro sebe, chtěl tuhle jednu věc, tak moc, že byl ochotný riskovat, že se z toho stane hádka, jen když bude jeho touha vyslyšena. A prosté „ne“ pro tohle nebylo dost dobré.

„Emmo, jen o tom přemýšlej.“

Jeho žena se v šatně otočila na patě a zastavila Calista, než ji mohl následovat dál. V očích jí hořel hněv a bolest. „Opravdu si myslíš, že jsem se nezastavila, abych o něčem takovém neuvažovala?“

„No...“

„Myslíš si, že jsem tak bezcitná?“

„To jsem nikdy neřekl,“ řekl Calisto. „A nikdy bych to neudělal, Emmy.“

„Dobře,“ odpověděla Emma ostře. „Ale pro případ, že bys na to možná zapomněl, já na to nemůže přestat myslet, Cale. Je to moje tělo; moje děti, o které jsem přišla. Jedno v kuchyni na podlaze a jedno na hřbitově. Jak se opovažuje někdo, ale obzvláště ty, byť jen vůbec naznačovat, že nechci nebo nemůžu myslet na další dítě, když už jsem dvě ztratila? Přemýšlím o dalším - a o nich – celý ten zkurvený čas!“

Calisto se za to, že o tom promluvil, aniž by byť jen minimálně vzal v úvahu pocity své ženy, cítil řádně vyplísněn. „Omlouvám se, Emmo. To nebylo to, co jsem chtěl říct, nebo jak jsem chtěl, aby to vyznělo, a je mi líto, že jsem tě přiměl takhle se cítit.“

Emma odvrátila zrak, ale v něm Calisto ještě dřív zahlédl slzy, které se jí v očích shromažďovaly. „Vím, že chceš další dítě.“

„Ale ne na úkor nás.“

Přikývla. „Myslela jsem, že Cross bude stačit.“

Calisto rychle přešel prostor mezi sebou a svou manželkou, Emmu zabalil do svého objetí a pevně ji držel. Opatrně jí z tváří setřel tiché slzy a pak ji jemně políbil.

„On je dost. Vždycky byl dost, Emmo.“

„Ale taky není tvůj, že?“ zeptala se tiše. „Ne pro všechny ostatní a já vím, jak moc tě to uvnitř zabíjí. Dívají se na něj a myslí si, že je Affonsovým chlapcem, ne tvým. Pokaždé, když ho musíš opravit, aby ti před ostatními říkal strýčku, vidím to v tvých očích. Anebo ještě hůř, když tě někdo jiný nazve jeho strýcem. Vychováváš ho, miluješ ho, a přesto nemůže být úplně tvůj, i když ve skutečnosti je.“

Calisto se zamračil. Nesnášel, že jeho jediná věc - jeho jediná příčina smutku - byla pro jeho ženu tak jasná a vystavená. Ona nepotřebovala zatěžovat se tímto druhem věcí. Šlo o jeho záležitost, něco, co udělal, a byla to jeho jediná možnost, jak pokračovat. Dokonce i když ho to bolelo, udělal to, protože to bylo v nejlepším zájmu jeho manželky a syna. Emma to samozřejmě věděla, ale ani díky tomu to ani pro jednoho z nich nebylo nijak lehčí.

„On je dost,“ zopakoval Calisto.

„Ale?“

„Nemusí to vůbec být „ale“, Emmo.“

„Ale je tam?“

Svým způsobem.

I když pravděpodobně ne tak, jak si myslela ona.

„Víš, vidím i tebe,“ zamumlal Calisto Emmě do vlasů. „Ale zejména v okamžicích, kdy si myslíš, že se nedívám. Když dostaneš pozvánku na oslavu příchodu miminka. Nebo když v parku uvidíš miminka. Když se někdo zeptá na sourozence Crosse. Vidím i to, Emmo.“

Povzdechla si. „Celou dobu o tom přemýšlím, ale taky přemýšlím o podlaze v kuchyni a maličké rakvi.“

Jo, teď to věděl.

Calisto nebyl tak sobecký nebo tak plný pošetilé pýchy, aby ve snaze naplnit jejich dům více dětmi své manželce ublížil.

„Dokud jsme tak šťastní, jako jsme,“ řekl Calisto, „pak na ničem jiném nezáleží. Správně?“

„Ale jsme šťastní?“

To byla otázka za milion dolarů.

„Nevím, Emmy. To mi řekni ty. Teď už tohle nechávám na tobě. Až do doby, než to případně vytáhneš ty, nic dalšího o tom neřeknu.“

*******

„Cale... Calisto!“

Obrovské zoufalství v Emmově výkřiku přimělo Calista z jeho kanceláře doslova vylétnout. Tři a půl letý Cross klopýtal za svým tátou, pravděpodobně byl zmatený.

„Cale!“

Když bral do druhého patra schody po třech, nebyl si zcela jistý, co může čekat. Emma si šla zdřímnout, protože potřebovala odpočinek. Obzvláště teď, vzhledem k jejímu stavu.

Odpočinek.

Relaxace.

Žádný stres.

To byly příkazy lékaře. Byly to příkazy lékaře ode dne před patnácti týdny, když zjistili, že čekají druhé dítě. V té době už měla jeho žena první měsíc za sebou.

„Cale!“

Pokaždé, když Emma zakřičela jeho jméno, se její hlas neskutečně zvýšil. Byl mnohem vyděšenější. Doslova lámající srdce.

Svou manželku, aktuálně v devatenáctém týdnu, našel uprostřed jejich postele, na bílých přikrývkách byl vidět tenký proužek červené. Emma se na něj dívala, vypadala vyděšeně. Ten výraz, který měla ve tváři, byl tak smutně známý; už ho na ní viděl dřív a až příliš živě si pamatoval její bolest a hrůzu, když otevřel dveře kabinky veřejné toalety v restauraci, aby ji našel, jak právě potrácela své nenarozené dítě.

Dřív, než Emma promluvila, Calisto už věděl, co Emma řekne. I tak jí to nechal říct.

„Přichází to znovu,“ zavrčela Emma.

Byl omráčený, zamrzlý na místě a v tu chvíli tak zkurveně k ničemu. Těhotenství mělo být v pořádku, mysleli si to dokonce i lékaři. Emma chodila dvakrát týdně na kontrolu dítěte a sledování děložního čípku, který jim poskytl pocit bezpečí, že všechno bylo v pořádku.

Byl to zjevně falešný pocit.

Calista z jeho strnulosti nakonec vytrhl Crossův nejslabší výdech. Chlapec se protlačil kolem svého otce, vešel do ložnice dál a s doširoka rozevřenýma očima ukázal prstem přímo na svou mámu.

„Ach, ne,“ řekl Cross nahlas, „Máma krvácí!“

Emma se rozbrečela ještě silněji, což malého Crosse dostalo do jeho vlastního pláče. Pravděpodobně byl z toho, co se kolem něj dělo, zmatený. Jeho malý svět nebyl obvykle tak chaotický a plný nejistot.

Calisto neřekl nic. Svého nyní již kvílejícího syna popadl do náruče, z nočního stolku zvedl bezdrátový telefon a vytočil číslo. Dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, měl někoho, kdo hlídal dům nebo byl velice blízko. O necelé tři minuty později Calisto předal svého syna

strážci, který rychle přiběhl dovnitř domu.

V té době se už Emmě podařilo dostat se ven z postele a vydat se ke schodům.

Tam se s ní setkal Calisto a odnesl ji do svého vlastního auta. Nechtěl volat záchranku a čekat na sanitku.

Vždycky by ji tam dokázal dostat rychleji.

********

„Ach, je mi to líto,“ řekla sestra u ultrazvuku a na svíjejícího se Crosse vrhla rozladěný pohled. „Malé děti, nemají povolený vstup do místnosti, dokonce ani sourozenci.“

Calisto se zamračil a odmítl pustit svého syna, který se chtěl dostat dolů na zem. „To si kurva děláte srandu, že jo?“

„Ehm, no, ne.“

Emma se z invalidního vozíku, ve kterém seděla a který se od jejího příjezdu do nemocnice před dvěma týdny stal jejím věrným společníkem, podívala na Calista. „To je... v pořádku.“

„Podívejte,“ řekla sestra, na Calistův vkus až příliš rozverně. „Zvládněte toho malého. Ona bude sama v pořádku.“

Ne.

Zatraceně ne.

Rozhodně to nebylo v pořádku.

Calisto dřív, než se dokázal ovládnout, vyštěkl smíchy. „Ne, půjdu dovnitř a stejně tak i náš syn.“

Sestra si dala ruce v bok. „Naše pravidla říkají -“

„Seru na vaše pravidla,“ odsekl Calisto. „Nevím, jestli vás obtěžuje věnovat mé ženě víc než jen krátký pohled, nebo je pro vás prostě jen dalším pacientem, ale prostě ji zkontrolujte.“

Žena to udělala a Calisto věděl naprosto přesně, co viděla. Unavenou, ustaranou Emmu, která vypadala v invalidním vozíku tak maličká, a která se prostě jen potřebovala přes celý ten den dostat.

„Je v nemocniční košili, na invalidním vozíku, který patří nemocnici,“ řekl Calisto dřív, než mohla žena znovu mluvit. „Protože právě teď a z důvodu nepředvídatelné budoucnosti, se tato nemocnice stala místem, kde zkurveně žije. Její těhotenství je tak vysoce rizikové, že si lékaři prozatím nemohou dovolit pustit ji mimo toto místo. Takže, teď vím, že jste pravděpodobně ještě neotevřela složku s tím, co musíte zkontrolovat na ultrazvuku, takže opravdu nic z těchto věcí nevíte, ale dovolte mi, abych vás s tím opravdu rychle seznámil.“

Calisto se usmál, ale byl to chladný úsměv. „Ta jediná věc, která udržuje dítě v břiše mé manželky, je právě teď jen naděje, modlitba a zasraný steh. Steh, který se může nebo nemusí stát zdrojem infekce, ale musíme počkat, dokud pro dnešek specialista neskončí své schůzky, abychom mohli začít s těmito testy. Teď jsme měli možnost dostat dneska přenosný ultrazvuk přímo do pokoje mé ženy, ale vzhledem k tomu, že od okamžiku, kdy ji zašili, nebyla venku, se sestrami jsme pomysleli, že by možná uvítala trochu pauzy výletem sem.“

„Pane -“

„Sklapněte a poslouchejte,“ přerušil ji Calisto ostře.

„Cale,“ zamumlala Emma.

Svou ženu ignoroval.

Ona nebyla typem, který by dělal povyk, ale on ho rozhodně udělá.

„Právě teď je to pro nás záležitost doslova den po dni. Od jednoho dne k druhému a znovu. To, je to, jak nám bylo řečeno, abychom tohle těhotenství brali, a přitom alespoň doufali v naději, že se nám podaří dosáhnout bezpečného milníku, kdy by naše dítě bylo životaschopné.“

Calisto rukou prohrábl Crossovy černé kudrlinky vlasů. „Dnešek je jedním z mála dní, kdy sem náš syn mohl tento týden přijít a vidět svou mámu. A my jsme mu řekli, že by dneska také mohl také na obrazovce vidět svého bratříčka nebo sestřičku. Chápete, co tím mám na mysli?“

„Ne,“ připustila technička.

„To znamená: Seru. Na. Vaši. Politiku.“

Cross svého sourozence viděl.

Calisto a Emma se dozvěděli, že mají nádhernou holčičku.

Princezna.

Donati principessa.

********

„Papa?“

Calisto otevřel oči a kolem sebe viděl jen temnotu svého pokoje. Velice dobře si byl toho, jak když vedle něj nespala jeho žena, byla jeho postel prázdná. Byla cítit chladem a nevítala ho, ale neměl na výběr.

Jeho postel bude i nadále chladným a prázdným místem, až do doby, než bude Emma znovu doma. V nemocnici trávil tolik času, kolik jen mohl, ale vzhledem k tomu, že jejich synovi byly čerstvě čtyři roky, ke svému postavení v la famiglia a k životu obecně, musel svůj čas dělit mezi nemocnici, domov a byznys.

Když už mluvíme o Crossovi…

„Tati, můžu spát u tebe?“

Calisto zamrkal, aby se víc probral a pohledem se soustředil na Crosse, který stál vedle jeho postele, jen pár kroků od něj. V jedné ruce Cross svíral svou oblíbenou přikrývku. Druhou ruku měl pevně zastrčenou ve svých ústech. Nebo spíš svůj palec.

„Crossi,“ zamumlal Calisto.

Chlapcův palec s mokrým, hlasitým pop vyklouzl z úst ven. „Jo, tati?“

Calisto si povzdechl a snažil se rozhodnout, co se jeho syna týče, kterým z problémů se bude zabývat jako prvním. Skutečností, že Cross nebyl ve své postýlce, nebo tím, že si cucal palec. Ta věc s „Papa“ byla naprosto jinou záležitostí. Cross Calista nazýval svým tátou, ať už byl opravován nebo ne, ale naučil se, že to nemá dělat před ostatními.

„Proč nejsi v postýlce, kámo?“ zeptal se Calisto.

„Chci vidět mámu,“ řekl Cross prostě.

„Máma je v nemocnici -“

„Udržujte miminko - Camillu v bezpečí. Já vědět, tati.“

Calisto při tom všem postoji, který se jeho čtyřletému synovi podařilo vtěsnat do jediné věty, musel potlačit uchechtnutí. Rukou si přejel po čelisti a všiml si, že se potřeboval dobře oholit. Zapřemýšlel, kde na to kurva vzít čas.

„Přijde domů i miminko - Camilla, až přijde máma?“ zeptal se Cross.

Kurva.

Na tak malého chlapce, Cross rozhodně pokládal zkurveně těžké otázky.

„Pravděpodobně ne,“ řekl Calisto.

„Proč?“

Protože jejich dcera – kterou se rozhodli pojmenovat tak brzy, aby sami sobě dodali naději a Cross měl něco hmatatelného, proč byla jeho máma pryč - se pravděpodobně narodí, navzdory veškeré pomoci, která ji zatím udržovala v bezpečí, až příliš brzy.

Jak by tohle Calisto mohl Crossovi vůbec vysvětlit?

„Protože miminko - Camilla bude možná potřebovat ještě trochu času, aby jí lékaři pomohli, aby jí bylo lépe,“ rozhodl se Calisto říct.

„Aha. Dobře.“

Vypadalo, že to tak bylo.

Cross si znovu zastrčil palec zpátky do úst. Calisto ovládl nutkání říct chlapci, aby toho nechal, ale bylo to jen proto, že Cross používal cucání palce jako svou útěchu, když překonával obtížné okamžiky. Vlastně si palec cucal jen zřídkakdy. Tohle chování se projevilo jen tehdy, pokud byl extrémně vystresovaný nebo něčím rozčilený. Calisto usoudil, že Crossovo cucání palce spolu s jeho otázkami a pozdně noční návštěvou v posteli u táty představovalo zatraceně dobré znamení toho, jak byl chlapec utrápený tím, co se v jeho životě dělo.

„Chci vidět mámu,“ zamumlal Cross kolem palce.

Calisto se zamračil. „To i já, kámo. To i já.“

Ale od návštěvních hodin je dělila ještě spousta času.

Podle hodin bylo časně ráno.

Calisto vytáhl svého syna do své postele, v telefonu otevřel galerii fotek a pak ho podal Crossovi, aby jí mohl procházet. Doufal, že by to chlapci mohlo pomoci. Opravdu to bylo to jediné, co mohl udělat. Alespoň v několika dalších hodinách. Cross našel fotku, kterou měl rád, zastrčil telefon do přikrývek mezi sebou a svým tátou, a okamžitě usnul.

Calisto už oči znovu nezavřel.

Nemohl, když věděl, že život čekal, až se znovu probudí.

*******

Dvacátý devátý týden.

To byla doba, do kdy steh dovolil zůstat Emmě dva v jednom, než si infekce časně ráno vynutila císařský řez.

Camilla Emma Donati.

Pojmenovaná po dvou nejsilnějších ženách, které kdy Calisto poznal.

Když mu Calisto řekl, že se narodila jeho sestra, ale že mu nebylo dovoleno jít na jednotku novorozenecké intenzivní péče, aby ji viděl, Cross byl tak rozrušený.

V den, kdy byly podepsány její propouštěcí papíry a ona musela svou dceru opustit na bůhví jak dlouho, Emma brečela.

A Calisto?

Uklidňoval svého syna a hodiny držel Crosse u oken na novorozeneckou jednotku intenzivní péči, aby se mohl dívat dovnitř a sledovat miminko Camillu. Když to jeho žena potřebovala, utěšoval ji, a když mu to dovolila, pomáhal jí.

Nikdy nepřiznal, jak provinile se cítil, když jeho dcera bojovala o život, protože on byl tím, kdo žadonil o její stvoření. Nikdy neřekl jediné slovo o tom, jak ho zabíjelo, když cítil, jak vážila skoro nic, či slyšel její bezhlučné vzlyky, když se snažila brečet. Všechny dráty, trubice a vše, co vedlo do jejího drobného tělíčka, pro něj představovalo nůž, který se mu zařezával přímo do kůže.

Když ji dokázal poprvé držet, byl vyděšený. Oproti němu byla tak maličká, ale cítil její teplo a to pomáhalo. Přál si, aby nemusela bojovat o nádech nebo o schopnost jíst. Nesnášel, když viděl, jak měla první dny zalepené oči, když to jediné, co chtěl, bylo, aby se podívala na něj, na svého tátu. Chtěl ji doma, ve svém náručí nebo v náručí její matky, ale rozhodně ne déle než měsíc v inkubátoru.

Nic nebylo těžšího, než den co den opouštět novorozeneckou jednotku intenzivní péče a vědět, že jedinou útěchu jejich dceři mohou přinést jen sestry, které ji držely, hladily či houpaly a krmily, když to potřebovala. A i když tyhle sestry byly jedny z nejúžasnějších lidí, se kterými kdy Calisto přišel do kontaktu, věděl i to, že každý den měly na starost dalších půl tuctu dětí ve stejném, ne-li horším stavu, než byla Camilla.

Padesát na padesát. To byly šance, kterou dávali každému předčasně narozenému novorozenci, když byla Camilla na novorozenecké jednotce intenzivní péče. Camilla skončila na té dobré straně padesáti procent. Až příliš mnoho dalších dětí ne.

Ale Camilla rostla.

Sílila.

Jedla.

Vydávala zvuky.

Přibírala na váze, i když pomalu.

A v den, kdy si ji přinesli domů, stále maličkou, ale živou?

Byl ještě vyděšenější.

Ale stále ji miloval.

Bože, jak milovaná Camilla byla.

Jeho malá Donati principessa.

Všehno to peklo, strach a bolest za to stály.

A Calisto už za to nemohl dál cítit žádnou lítost ani vinu.