Infini - 40. kapitola

Překlad: Liv

Kor.: 16terez

Luka Kotova

11 dní do premiéry Infini

Začal jsem balit ve čtyři hodiny ráno, v temný ložnici. Dimitri spí na spodní matraci, převalil se na břicho a svalnatý nohy mu visely přes okraj postele.

Já se tiše přesunul ke skříni a snažil se ho nevzbudit.

Nepotřebuju moc. Navíc to není tak, že bych měl nábytek nebo moc věcí. Věci ze šuplíků jsem přesunul do vaku. A je to.

Domov nikdy nebyl o tom oblečení ve skříni nebo o posteli, na který jsem spal. Domov byl moje rodina a vůbec poprvý ji opouštím.

Stres mě tiše drtil.

Zapnul jsem tašku a na chvíli se zastavil, když jsem dýchal nosem. Položil jsem vak na podlahu a šel do koupelny. Když jsem za sebou zavřel, klekl jsem si a strčil prostředníček do svého krku.

Suše dávím, nemám v sobě nic, co bych mohl vyzvracet.

Nenávidím, když nemůžu zvracet.

A nenávidím to, že zvracet chci – že mě to tak ovládá. Už nemůžu ignorovat pocit viny. Útočí na mě lítost a na vteřinu lapám po dechu.

(No tak, Luko. Poper se s tím.)

Zavřel jsem oči.

Boj s tímhle monstrem jsem vzdal před rokem. Je se mnou od tý doby, co mi bylo šest a někdy jsem vyhrál. Někdy jsem taky prohrál, ale pořád o tom vím.

Číhá to na mě.

Vždycky si říkám, že zítra to bude lepší. Ale pak klečím na kolenou a už tomu nevěřím. Ale právě teď mi to pomáhá. Je to ta myšlenka „zítra to bude lepší“, která mi pomáhá vstát.

Zavřel jsem dveře koupelny a vrátil se do pokoje – ve kterém svítí světla.

Dimitri dřepí u mého vaku a zkoumá obsah, stejně jako moje prázdný šuplíky.

Zachytil můj pohled. „Kam se chystáš?“

Bylo mi jasný, že svý rodině nemůžu říct, že jsem dal výpověď. Aspoň ne dřív, než do poslední minuty. Milionkrát by se zeptali proč, ale já už napsal mail Marcu Duvalovi s tím, že končím. Bylo to neformální písemné oznámení.

Skončil jsem.

„Do pekla,“ řekl jsem bezstarostně. Můj hlas nezaváhal. „Chceš se přidat?“ Zvedl jsem vak a znovu ho zapnul. Pokud budu předstírat, že se vrátím, bude se mi odcházet snáz.

Nebude to bolet.

(Prosím, ať to nebolí.)

„V pekle je na tu tvoji bílou prdel moc horko.“ Dimitri se postavil a přimhouřil na mě oči.

Skoro jsem se usmál. „Díky za tip. Po cestě si seženu opalovací krém.“ Kývl jsem na něj. „Uvidíme se na druhé straně, kámo.“ Když jsem se otočil, zablokoval mi dveře. Minulý týden ztratil něco ze svý svalový hmoty, na žádost Geoffreyho.

Ale pořád je obrovský.

„Pokud nebudeš mluvit se mnou, běž si promluvit s Nikem,“ řekl Dimitri vážně.

„Chystám se na to.“

Zpracovával to a snažil se mi věřit. Ale říkám pravdu. Mám v plánu říct Nikovi, že opouštím AE a pak skočím do taxi. Už jsem si zabookoval letenku do New Yorku.

Myslím, že bych mohl sehnat ubytování v Brooklynu. Sáhnu do svých tenkých rezerv a pak vymyslím, co dál.

Je to jednoduché.

(Je to nejtěžší věc, kterou kdy udělám.)

Dimitri naklonil hlavu. „Pokud máš problémy, víš, že za mnou můžeš přijít.“

„Jsem v pohodě.“ Snažím se projít, ale natáhl ruku.

„Lidi, kteří jsou v pohodě, se nebudí ve čtyři hodiny ráno, aby se vyzvraceli-“

„Nedělej to.“

„Nemám dělat co?“ Dimitri ukázal na svou hruď. „Něco jsi Nikovi slíbil, když ti bylo třináct. Na to jsi zapomněl?“

„Ne. Nezapomněl.“ Slíbil jsem, že pokud se mi to někdy vymkne z rukou, do té míry, že bych nedokázal fungovat, tak mu to řeknu. Nebudu lhát. Nebudu na to sám. Slíbil jsem, že požádám Nika o pomoc.

Dimitri na mě zírá, jako by se ptal, co teda kurva dělám.

Jednou jsem si promnul tvář. Chci jen odejít, nechci řešit i tyhle problémy. Už tak je to dost těžké. Řešit to všechno najednou – to nezvládnu.

Nemůžu to teď řešit. „Nech mě projít, kámo.“ Nemůžu tady zůstat.

Dimitri zaváhal. „Řekni mi, že toho nebudu litovat.“

Hrdlo se mi stáhlo, ale snažil jsem se usmát a přetáhl jsem popruh vaku přes rameno. „Zůstaň svalnatý. Nebo ti lidi začnou říkat Prius.“ Prošel jsem kolem, poplácal ho po rameni a věděl, že mě pustí.

Udělal krok do strany a jeho rysy ztuhly v bolestném zmatku.

(Sbohem, Dimitri.)

**

Mám klíč do Nikova apartmá.

Vklouzl jsem do temného obýváku a přes okna byly závěsy. Podíval jsem se doleva a Nik zrovna vyšel se svý ložnice, na sobě má černý boxerky, rozcuchaný vlasy a přísný výraz v obličeji.

Má v ruce telefon a jsem si jistý, že mu Dimitri volal nebo psal.

Nepoložil jsem vak na zem. Nebudu tady dlouho. „Ahoj,“ zašeptal jsem.

Nikolai se zastavil kousek ode mě, stál v malém prostoru mezi kuchyňským pultem a gaučem. Místo aby pokládal otázky, hodnotil můj výraz a na tváři se mu usadily obavy.

Vydechl jsem, „odcházím z AE.“

Nik se temně zamračil. „Neodcházíš.“

„Dal jsem výpověď.“ Pořád šeptám, ale žaludek a svaly se mi napínají. „Odcházím. Letí mi to v neděli, takže už vyrážím-“

 „Zpomal.“ Nikolai zvedl ruku a natáhl se po mém vaku. „Posaď se.“

Udělal jsem krok zpátky. „Musím jít.“ Mám pocit, že mi srdce vyskočí z hrudníku. „Musím jít,“ zopakoval jsem a potvrdil tu bolestivou skutečnost.

Než jsem se mohl obrátit ke dveřím, vzal mě Nikolai za ramena. „Luko,“ řekl naléhavě. „Luko, nikam nejdeš. Musíme si promluvit.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Musíš vědět jen to, že jsem dal výpověď.“

Nikolai se mě snažil nasměrovat na gauč, ale položil jsem ruku na jeho hruď. Okamžitě ztuhl a pronikl pohledem do mého jádra, jako by hledat odpovědi. Zajímalo by mě, jestli ve mně vidí strach.

Úzkost. Nebo zlomené srdce.

Možná všechny tyhle věci.

„Promluvím s policií,“ řekl Nikolai. „Ať už jsi ukradl cokoliv, napravíme to.“

Zasmál jsem se, protože bych si hrozně přál, aby ten hlavní důvod byl moje kleptomanie. (A jsme u toho, jednomu monstru jsem už dal jméno. Je to tak odborné, že se tomu termínu obvykle vyhýbám, ale je to tady a je to skutečné.)

„Podívej se na mě,“ zašeptal Nik. „Luko.“

Vzhlédl jsem. „Jsem v pohodě. Odcházím a ty se s tím musíš smířit, Niku.“ Otočil jsem se ke dveřím.

Nikolai mě předběhl a udělal jsem jen dva kroky, než mě zastavil svou rukou. Druhou zvedl a dal si telefon k uchu.

Někomu volá?

„Niku, ne.“

V ruštině řekl, „potřebuju, abys přišel. Jde o Luku.“ Ten hovor trval dvě vteřiny, než zavěsil.

Rázně jsem zavrtěl hlavou.

Promnul si čelist a druhou ruku nechal na mně. Chce se tím ujistit, že neodejdu. „Neměl jsi v plánu jim říct, že opouštíš AE.“ Není to otázka. Prostě ví, že bych to nezvládl.

„Nenuť mě do toho,“ řekl jsem tiše.

Nik s temným pohledem přesunul ruku na mé rameno. „Ty sis tohle vybral. Rozhodl ses, že odejdeš.“

Pohltila mě úzkost.

Nikolai ve mně umí číst. „Tohle není tvoje rozhodnutí. Luko-“

„Nemůžu.“ Rozšířil jsem nozdry a zvedl ruce. „nech mě jít. Musím kurva odejít.“ Za námi se otevřely dveře.

Oba jsme otočili hlavy a já zamrzl na místě, když vstoupil Timo a mhouřil oči. „Proč si nerozsvítíte?“ zašeptal a pak stisknul vypínač kuchyňského světla.

Jeho obličej potemněl, když se na nás podíval a všiml si mého vaku – na ten se soustředil. „Co to děláš?“

„Vzbuď Katyu,“ řekl mu Nikolai.

„Ne,“ namítl jsem, ale Timo už běžel ke dveřím. Když je otevřel, naklonil se dovnitř a zašeptal jméno naší sestry.

Hlavu mám v dlaních a začínám si myslet, že jim o tom budu muset říct. Prostě strhnu náplast, vyhnu se jejich pohledu a odejdu.

Musím to udělat.

Musím to udělat.

Položil jsem ruce na stehna, mírně se shrbil a snažil se nezvracet. Nikolai pokrčil ramena, aby měl obličej ve stejné úrovni jako já. Tohle dělal, když jsem byl mladší. Když se mi snažil podívat do očí.

Mělo by mě to uklidnit, ale místo toho je jen těžší odejít.

„Můžeme to dát do pořádku,“ snažil se mě ujistit.

„Ne.“ Zatnul jsem čelist. „Není tady žádné my, Niku. Jen já. Musím být zodpovědný za své vlastní činy.“

Nikolai rychle zkoumal mé rysy – ve spěchu a se strachem.

„Luko?“ Katya vyšla ze svého pokoje a zavřela dveře. Nechci si představit Baylee na spodní palandě. Jak tohle poslouchá. Chci, aby si naši poslední chvíli pamatovala jinak.

Postavil jsem se a pomalu couval ke dveřím. Nikolai mě následoval, ale podařilo se mi dát ruku na kliku.

Katya a Timo stojí kousek od nás v pyžamu. V očích mají paniku a obavy.

Timofei se snažil usmát. „Je to jen taška s věcmi na jednu noc, že?“

„Jasně.“

„Lže,“ řekla Kat a oči se jí zalily bolestí a hněvem. „Jsi špatný lhář, Luko Kotovo.“

(A ty jsi skvělá sestra, Katyo Kotovo.) Párkrát jsem přikývl a snažil se bojovat s emocemi. Těkal jsem pohledem mezi dvěma lidmi, který jsem si před pěti lety vybral. Můj mladší bratr, ztělesnění života a mládí.

Moje mladší sestra, sladká a chytrá.

Už teď mi chybí.

Otupěle jsem řekl, „odcházím z AE.“ Otočil jsem se zády a snažil se otevřít dveře, když mi v uších znělo jejich „cože?“ a „proč?“

Snažil jsem se neposlouchat Tima, který na mě řval. Prosil, abych toho nechal, abych zůstal a promluvil si. Vzal mě za ruku, ale já ho setřásl. Nadával mi.

Řval.

(Tak moc mě to mrzí.)

Katya pláče.

Odešel jsem z apartmá se srdcem v krku.

Přesunul jsem si vak na druhé rameno a zrychlil při cestě k výtahu.

„Niku, nemůže odejít!“ plakala Katya. „Niku, jdi za ním!“

Nikolai mě dohnal. Nepodíval jsem se na něj, když srovnal krok s mým.

Hlas mám prázdný. „Můžeš za mnou jít, ale nezastavím.“ Zmáčkl jsem tlačítko výtahu. Zatímco jsme čekali, zůstal zticha, ale pořád cítím jeho intenzivní přítomnost.

Vzpomínám si na to, jak dělala Katya konkurz do Noctis, cestovní show, během minulé sezóny. To bolelo, ale myslel jsem, že si potřebuje něco dokázat. Když ji vzali, odmítla nabídku a zůstala ve Viva.

Timo si nikdy nemyslel, že odejde.

Je těžké uvěřit tomu, že nejdu jen do jiné show. Opouštím celou Společnost a jsem jen kousek od výtahu.

Když cinkl, společně jsme vešli. Dveře se za námi zavřely a sledoval jsem, jak se mění digitální čísla, když jsme jeli dolů.

Nikolai stiskl nouzové tlačítko.

Měl bych být naštvaný. Mělo by mě to trápit.

Ale ulevilo se mi. A nechápu proč. Je to on, kdo mi začne říkat o povinnostech a omlátí mi o hlavu všechno, co jsem udělal špatně.

Čelíme sobě v tichém výtahu. Napjatý. Nejistý ohledně toho, co se stane. Buď odejdu, nebo mě zastaví.

Jsou tady jen dvě možnosti.

„Přinejmenším mi řekni, o co jde,“ řekl Nikolai. „Pomoz mi pochopit, co se stalo.“

„Nebuď na Tima a Kat moc tvrdý až odejdu, jo?“ Jsem zeď, kterou se Nik snaží prolomit pro mé vlastní dobro. Vím to.

Ale nemůžu se vzdát.

Jeho pohled potemněl. „Pokud odejdeš z AE, budou nezvladatelní.“

„Ty je zvládneš,“ odsekl jsem. „Nečekej, že to udělám já.“

Nik zatínal zuby a čelist se mu napínala. Na jednu dlouhou nepříjemnou chvíli jsme na sebe zírali. To on potom udělal odhodlaně dva kroky dopředu.

Pak se zeptal, „co ode mě potřebuješ? Dám ti cokoliv.“ Ten způsob, jakým řekl to slovo – jako by mi nabízel celý svůj život.

Ale on už mi dal svůj život, svůj čas, svůj svět a to před lety, když mi dal přednost před turné.

Mluvil jsem tak klidně, jak to jen šlo. „Potřebuju, abys mě nechal jít.“

Bez zaváhání řekl, „cokoliv kromě toho.“

Neodtrhl jsem od něj pohled. „To je to jediné, co potřebuju.“

„Hovno,“ vyštěkl. „Něco se stalo.“ Hledal odpovědi v mém obličeji. „Přinutil tě k tomu někdo? Luko-“

„Prostě toho nech.“ Položil jsem vak na podlahu, ta váha mě zabíjela. „Dej mi chvilku.“ Klopýtl jsem dozadu a opřel se o zeď. Cítím se podivně obnažený a přitom zakrytý.

Nikolaiova hruď se zvedá a klesá, začal pochodovat po výtahu, ale pak se náhle zastavil. „Máš pravdu,“ řekl a oči měl podlité krví.

„Co?“

„Nezvládnu je,“ řekl narovinu. „Vždycky jsem potřeboval tvoji pomoc.“

Instinktivně jsem zavrtěl hlavou.

„Budu ti psát každý den, Luko.“

„Psát si můžeme, i když budu na druhé straně země-“

„To není to stejné!“ zařval. Nadechl jsem se, abych zmínil Sergeie a Petera, které neviděl šest let a pořád s nimi udržel kontakt – ale předběhl mě. „Ty pro mě znamenáš víc, než oni. Tebe…“

Mě prakticky vychoval.

Nikolai je jen kousek ode mě, jeho hlas je hluboký a tichý, prosycený emocemi, který nemůže skrýt. „Vím, že tě to bolí. Musíš mi říct, co se stalo. Podívej se na mě.“

Uvědomil jsem si, že se dívám na podlahu. Nemůžu zvednout oči.

Nikolai mi položil jednu ruku na rameno a druhou na mou čelist a pomalu mi zvedal tvář. Jeho přísný pohled je plný síly. Je na mojí straně.

Ta síla je pro mě.

Myslím, že tohle je to, co by měl dát otec svému synovi. Podporu. Skála, která ho podrží.

Chci mu to říct. Chci to pustit ven a tak otevřu ústa – ale jsem tak zvyklý zamlčovat pravdu. Jak to mám teď změnit?

Cítím v očích slzy. „Niku…“ (Bojím se. Tak zkurveně se bojím.)

Zabodl do mě pohled. „Pomůžu ti.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Nemůžeš.“ Promnul jsem si pusu a v krku se mi zasekl dech. „Už teď vím, co řekneš.“

„Týká se to Baylee,“ uvědomil si a spustil ruce.

Moje hlava váží milion tun, když slyším jeho dutý hlas. Týká se to Baylee. Zírám na číslo 34 na výtahu a tím nejotupělejším hlasem mu řeknu všechno, co se stalo.

Je to jednodušší, když v těch slovech není bolest. Je jednodušší Geoffreyho bez emocí popsat. Je to jednodušší, když mi to všechno přijde zbytečné.

Když jsem skončil, konečně jsem se na Nikolaie podíval. Jeho reakci si neumím vysvětlit, když ohromeně a temně zírá na zem.

„Tak do toho,“ řekl jsem a poprvé se mi hlas zlomil. „Řekni mi to. Jsem nezodpovědný debil, na kterého není spoleh. Riskoval jsem svoji kariéru a rodinu kvůli holce. Řekneš mi, že za to nestojí. Že je jenom úlet.“

Nikolai se setkal s mým pohledem – a něco ve mně se zlomilo.

Narovnal jsem se. „Nikdy nepochopíš, co k Baylee cítím. Není to dočasné. Nemůžu zařídit, abych k ní nic necítil. Snažil jsem se. Kurva, já se tolik snažil!“ Řval jsem přes slzy v očích. Mrkl jsem a slzy mi sjely po tvářích. „A seru na tebe!“

„Sereš na mě?“ zopakoval chladně. „Co jsem udělal kromě toho, že jsem tě miloval?“ Udělal prudký pohyb vpřed. „Celý život jsem tě chránil.“

Sklopil jsem hlavu a nechal slzy téct. „Tak proč mám pocit, že se mě chystáš vykuchat?“

Nikolai se snažil naklonit, ale pak se zastavil. „Nikdy bych ti neublížil. Jsem na tvojí straně. Podívej se na mě – jsem na tvojí straně.“

Setkal jsem se s jeho očima a pochybovačně si ho změřil.

Všiml si toho. „Jsem taky jenom člověk. Dělám chyby. A taky pořád přemýšlím o rozhodnutí, které jsem v životě udělal. Stejně jako ty. A stejně jako ty vím, jaké to je, když cítím potřebu vybrat si mezi ženou a kariérou. Když se chystám riskovat svou práci pro někoho jiného. Víš, že jsem kvůli Thory předčasně odešel z Amour.“

Vzpomínám si, když odešel, protože si myslel, že měla potíže. To bylo měsíce předtím, než byla součástí AE.

„Udělal bych pro ni mnohem víc, než jen to,“ přiznal. „Nemůžu si představit svůj život bez Thory a říkám ti, že rozumím, čím si procházíš.“

(Opravdu?)

Hlubokým hlasem Nikolai pronesl, „existuje láska, která je nekonečná. A pomůžu ti bojovat pro tu tvou.“

Skoro se mi podlomila kolena, protože mi pomohl zvednout neskutečný kámen ze srdce. „Nedělej si ze mě prdel.“

„To nedělám, přísahám.“ Nikolai něžně položil ruku na moje temeno a přitáhl si mě blíž, aby mě mohl obejmout. Skutečné objetí.

Beze srandy.

Po bradě mi stékají horké slzy. Chytil jsem zadní část jeho trička a druhou ruku si dal na oči, když jsem brečel. Nepamatuju si, kdy mě naposledy takhle utěšil člen rodiny. Nikdy by mě nenapadlo, že by to byl Nik.

On je pevnost. Je nerozbitný, bez ohledu na to, jak moc jsem do něj tloukl – a taky mi pomáhá stát na nohou.

Teď to cítím.

Snažil jsem se zastavit slzy, několikrát jsem zanadával a promnul si hrubě obličej.

Nikolai tiše řekl, „trávíš moc času s Dimitrim.“ To kvůli toho, že mluvím sprostě.

Trochu jsem se odtáhl, oba máme mokré oči. „Žárlíš?“

Nepopřel to a závažnost z jeho pohledu pomalu ustupuje. „Pokud za tebou někdo přijde a pokusí se tě zmanipulovat nebo vydírat, řekneš mi to hned. Ne o týden později, ne o den později.“ Odmlčel se. „Vždycky jsem na tvojí straně a omlouvám se, pokud jsem ti dal najevo něco jiného.“

Vydechl jsem úlevou.

Nikolai vzal můj obličej do dlaní a rusky řekl, „miluju tě, bráško. Potřebuju tě celého.“

Přesně tohle chci.