FSD - 33. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

„Vyhraje.“ Janina ruka drtila Neridiinu. „Můj bratr vyhraje!“

Neridia nebyla odbornicí na posuzování soubojů s mečem, ale i ona viděla, že Rytíř-Velitel postupně ochabuje. Ačkoli stále sekal a vrhal se na protivníka se zuřivou rychlostí, jeho pohyby už neplynuly tak hladce jako na začátku boje. Karmínové kapky krve barvily povrch ledu kolem něj.

Johnův trup byl zbrocený potem, ale stále nepoznamenaný čepelemi velitele. Pohyboval se s bezděčnou, plynulou ladností loveckého dravce a svůj těžký meč ovládal, jako by byl prodloužením jeho vlastního těla. Jeho klidné, vyrovnané oči nespouštěly oči z protivníka.

Neridia cítila, jak se jeho záměr soustředí dolů na pouto druhů. Celou svou myslí, tělem i duší se naprosto soustředil na to, aby zničil hrozbu, která ji ohrožovala.

Jediné, co mohla udělat, bylo poslat zpět svou zářivou víru v něj. Její naprostou jistotu, že ji vždy, vždy ochrání.

Můj druh. Mé srdce. Můj rytíř.

A pak se v jediném mrknutí oka všechno změnilo.

V jednu chvíli Rytíř-Velitel kroužil s obranně pozvednutým mečem. V dalším okamžiku se od svého protivníka odvrátil a vrhl se přímo na Neridii. Jeho meč se obtočil ve velkém, zoufalém oblouku.

Ozvalo se hlasité řinčení oceli o ocel. Neridia se přistihla, že zírá na jeden z rytířských mečů, jehož hrot byl zabodnutý hluboko v ledu jen několik stop od ní. Bylo to tak nečekané, že na okamžik úplně ztratila pojem o tom, jak se tam ocitl.

Rytíř-Velitel ho hodil… na mě?

Odtrhla oči od třesoucí se čepele a podívala se na Johna. Musel se pohnout tak rychle, aby meč odrazil, že se zastavil tak blízko, že se ho mohla dotknout. Jeho vlastní meč byl stále napřažený, špičkou nízko nad zemí. Partnerské pouto vibrovalo jeho šokem.

Ze středu jeho hrudi vyčnívaly čtyři palce zarudlé oceli.

Za ním Rytíř-Velitel vytrhl svou čepel. Velmi pomalu, nespouštěje oči z jejích, John klesl na kolena.

„Ne,“ zašeptala Neridia – a pak ještě hlasitěji, ozvěnou výkřiku svého vnitřního hlasu: „Ne!“

Její dřívější váhání, její pochybnosti – to vše bylo zcela smyto pohledem na krev jejího druha, která potřísnila led.

Vzrostla v ní síla, nezastavitelná jako příliv. Objala ten příval, rozpřáhla ruce a přivítala ho, když ji naplnil. Rozšířila se a její tělo se proměnilo tak, aby odpovídalo přílivu její duše.

„NE!“ zařvala v hromovém akordu, který srovnal vlny se zemí. „To nedopustím!“

Rytíři-Veliteli vypadla čepel z ruky a s rachotem dopadla na led. Otočil se k útěku, ale Neridia švihla ocasem a uhodila ho přes záda. Úder ho srazil z ledovce.

Ale ne do moře.

Z vody se vynořila obrovská zející tlama, která se otevřela dokořán jako pekelná brána. Rytíř-Velitel nestačil ani vykřiknout, natož se proměnit.

Čelisti megalodona ho spolkly celého. Oceán se nezkalil ani kapkou zrádcovy krve.

„Stůjte!“ Rozkázala přísně Neridia – ne Mistrovi Žralokovi, ale na všechny mořské draky, kteří se k němu hnali.

Znala jejich přesnou polohu, stejně jako znala přesnou polohu každého tvora v moři na desítky kilometrů daleko. Ona byla sama mořem. Znala každou vlnu a každý proud stejně přirozeně jako své vlastní tělo.

Válečné písně mořských draků se změnily v nesouhlasné akordy úžasu, když se vynořili a spatřili ji. Žraloci, kteří je pronásledovali, také strnuli, jejich krvežíznivost byla zapomenuta. Mořský drak i žralok na ni zírali v úžasu.

„Císařovna.“

„Perlová císařovna.“

„Perlová císařovna!“

Mořští draci jeden po druhém přebírali šeptanou melodii. Stoupající sbor sílil, úcta se zvětšovala v plný obdiv. Pod mořskými draky se žraloci zmítali ve spirálách tiché extáze.

„PERLOVÁ VLÁDKYNĚ!“ řvali mořští draci a celý oceán jejich radost odrážel.

Neridia sotva vnímala ohlušující chór. Slyšela jen strašlivé ticho Johnova srdce.

Padl na záda a kolem něj se hromadila karmínová krev. Jane, vzlykající, klečela vedle něj a marně se snažila holýma rukama zastavit její příliv.

Jsem Perlová císařovna, říkal jí v duši vnitřní drak – už to nebyl šepot, ale mocný hlas, který nenechával prostor pro pochybnosti o sobě samém. Všechny přílivy a odlivy se musí podřídit naší vůli.

Neridia odstrčila Jane stranou a roztáhla drápy nad Johnovou nehybnou postavou. Byl mořský drak, kterému v žilách kolovalo moře. Byl stejnou součástí oceánu jako vlny a přílivy.

Patřil jí, a ona mu velela.

Neridia soustředila svou sílu a spojila narušené proudy jeho krve. Zabránila tomu, aby se vylévala na led, navzdory zející trhlině v jeho hrudi. Přinutila ji, aby se pohybovala svými obvyklými kanály. Byla jeho srdcem, které udržovalo život v jeho těle.

Jeho šedá bledost se zahřívala… ale on stále ležel bez hnutí, v hlubokém bezvědomí. Ačkoli dokázala udržet jeho smrt na uzdě, nedokázala zacelit smrtelnou ránu v jeho hrudi.

Znala však někoho, kdo by to dokázal.

Zvedla se a otočila svou velkou rohatou hlavu směrem k zářícím světlům Brightonu. Její mysl se vydala na výpravu, která se prohnala městem jako tsunami.

HUGHI!, vykřikla s veškerou silou moří. Pojď, pojď hned! John tě potřebuje!

Jeho duše se dotkla její, čistým jasem jako stříbrný měsíční svit na čerstvě napadaném sněhu. V odpověď se zvedly i ostatní mysli. Dai, vír kouře a jisker; Chase, rychlý a nezastavitelný jako bouře; Ash, zahalená síla rovnající se její vlastní, slunce jejímu moři. Slyšeli její volání.

Byli to hasiči. Věděli, jak reagovat v případě nouze.

Za pár minut se ledu vedle ní dotkla Chaseova černá kopyta. Hugh mu sklouzl ze zad, jeho bílé vlasy byly jasnější než led. Pegas i záchranář se jen rychle podívali na Neridiinu novou podobu, a pak rychle obrátili pozornost k Johnovi.

„To si snad děláš legraci.“ Když Hugh spatřil Johnovo zranění, vydal ze sebe zasténání. „Ty zatracená přerostlá rybo, to se ani nedokážeš zranit jako normální člověk?“

Neridia natáhla pařát, aby přidržela Jane, protože mořská dračice se instinktivně snažila bránit Hughovi v přístupu k jejímu bratrovi v bezvědomí. Můžeš ho přece vyléčit, ne?

„Dokážu vyléčit cokoli, jen ne useknutí hlavy.“ Hugh se podrážděně zamračil a jeho ruce s dlouhými prsty už zkoumaly Johnův hrudník. „A přísahám Bohu, že jednou někdo vyzkouší i to. Teď zmlkni a nech mě pracovat.“

Ze zdravotníkových rukou se šířila zářivá stříbrná záře. Přejela po Johnově nehybné postavě a přikryla ho jako deka utkaná z čistého měsíčního světla.

Vzduch naplnila čistá, průzračná vůně, jako šeřík, déšť a první jarní listí. Navzdory všemu se v Neridii usadil pocit klidu. Měla náhle hlubokou, silnou jistotu, že všechno dobře dopadne.

„No tak, ty bastarde,“ mumlal si Hugh pod nosem. „Jestli mě před všemi těmi lidmi donutíš se proměnit, tak tě zabiju sám…“

Čelisti se sevřely a Hugh sklonil hlavu jako v nejhlubší modlitbě. Na nejkratší okamžik se rozzářilo ještě jasnější světlo, jako hvězda zasazená do jeho čela. Neridia musela zavřít oči před oslnivým zábleskem.

Když je znovu otevřela, zjistila, že se dívá do očí Johna.

Málem chudáka Hugha rozmačkala na plocho, ve spěchu, aby se dostala ke svému druhovi, zapomněla na svou současnou velikost a sílu. Stále ležel rozpláclý na zádech, ledově rudý lem byl všude kolem něj, ale jeho rána byla zcela zahojená. Jen stará, bledá jizva označovala místo, kde byla.

Natáhl k ní jednu ruku. Sklonila hlavu, aby mu vyšla vstříc, a i přes obrněnou kůži cítila sladký oheň jeho doteku. Jeho roztažené prsty se sotva dokázaly dotknout jediné její šupiny.

Jeho modré oči se naplnily čistou radostí. Usmál se na ni.

„Má císařovno,“ řekl.