FSD - 22. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Jsi si jistý, že tohle je to pravé místo? Daiův telepatický hlas zněl pochybovačně. Jeho rohatá hlava se sklonila a oči se mu zúžily, když pohlédl na zdánlivě beztvaré vlny pod sebou. Nic tam nevidím.

Dál nás nedostaneš, bratranče, odpověděl John. Atlantida je chráněna mocnou magií, která brání měničům i lidem překročit hranice města.

Neridia se před ním rozkročila na Daiově širokém krku s rudými šupinami. Zaslechla jejich telepatickou komunikaci a otočila hlavu, aby zachytila jeho pohled. Něco vykřikla, ale vítr její slova odvál.

John na ni zavrtěl hlavou a gestikuloval mezi jejich hlavami. Používej jen řeč mysli, má družko. Musíš se s ní naučit dobře zacházet, protože zatím neznáš naši mluvenou řeč.

Ušklíbla se a soustředěním zkřivila tvář. Její chvějící a váhavá psychická projekce se otřela o okraj jeho mysli. My teď… vystupujeme?

Ano, odpověděl. Musíme se odtud dál dostat už sami.

Ztěžka polkla, tvář staženou obavami. Pokusil se jí poslat povzbuzení po poutu druhů, ale jeho tiché ujišťování kolem ní proplulo bez účinku, jako vířící voda kolem kamene.

Minulou noc byla jejich těla tak blízko, jak jen to bylo možné. Dnes měl hrozný pocit, že její duše je mu vzdálenější než kdy jindy.

Je prostě nervózní, říkal si po tisící. Až ji obejme moře, její obavy se rozplynou. Všechno bude v pořádku.

Utáhl si popruhy na hrudi a zkontroloval, zda jsou meč i batoh v bezpečí. Samozřejmě si vzal zbroj – lidské oblečení už nebylo potřeba.

Už nikdy nebude potřebovat nic lidského, nikdy.

Poklepal Daiovi na šupinaté rameno. Mohl bys mi vyhovět a snesl se níž k vodě, můj přísežný bratranče?

Dai zaklonil hlavu, aby se na něj podíval. Dračí tvář nedokázala vyjádřit emoce jako lidská, ale John dokázal rozpoznat smutek za Daiovýma planoucíma zelenýma očima.

Tedy je to opravdu sbohem?, zeptal se Dai.

John na okamžik položil dlaň na rozpálený krk rudého draka. Jestliže vše půjde dobře, pak ano. Císařovna musí zůstat v Atlantidě a já musím zůstat po jejím boku. Nebudeme moci opustit moře.

A když to nepůjde dobře?

John pokrčil jedním obrněným ramenem. Pak už nebudu naživu, abych mohl opustit moře, můj přísežný bratranče.

Dai dlouze vyfoukl kouř z nozder. Takže, ač mě to bolí… přeji ti hodně štěstí.

Rudý drak zamával křídly a klesl do střemhlavého letu. John přehodil nohu přes Daiův široký krk a jednou rukou se přidržel zakřivených ostnů táhnoucích se po dračím hřbetě. Druhou rukou přitiskl Neridii k sobě.

„Zadrž dech,“ zakřičel jí do ucha, protože nedůvěřoval jejím nevyzpytatelným telepatickým schopnostem. „Jsi připravená?“

S očima rozšířenýma strachem přikývla. Chytila se popruhů jeho postroje a přitiskla se mu k hrudi.

Daiova karmínová křídla se rozlétla. Drak se dokázal snést tak nízko k oceánu, že špička jeho ocasu prořízla brázdu ve vlnách, když se vyrovnával.

John pevně držel Neridii a vyskočil.

A když dopadl do vody, proměnil se. Vymrštil se do své pravé podoby, zavířil v těsném závoji kolem Neridie a vynesl ji zpět na hladinu. Prskala a vyplivla mořskou vodu, když se vyškrábala na jeho krk.

Daiův stín se přes ně přehnal. John zazpíval na rozloučenou ve svém jazyce, tóny rozechvívaly vodu a rudý drak v odpověď smočil křídlo do vody. Pak zmizel, silně tloukl křídly a spirálovitě se vznesl zpět k obloze.

Neviděl na Neridii, jak seděla za jeho hlavou, ale cítil, jak se chvěje, jak jí vítr ovívá šaty promočené oceánem. Přitiskla se k jeho šupinám a vytáhla nohy z dosahu vln.

Navzdory slané vodě, která ji promáčela až na kůži, byla jako člověk.

„Co teď?“ zeptala se nahlas a rozhlédla se po prázdném moři. „Nikdo tu není.“

John skrýval zklamání, ale nedovolil, aby jeho duševní rozpoložení zkalilo i ten nejmenší nádech. Pro lidské smysly možná. Ale ne pro mé.

Ve vodě byl zvuk záležitostí doteku, vnímaného celým tělem. Roztáhl se do plné délky a vychutnával si sladké vibrace, které mu šeptaly podél šupin. Jen potřeba udržet Neridii nad hladinou mu bránila potápět se a převalovat, obalit se tou hudbou.

Ach, tohle mi chybělo. Ani jsem nevěděl, jak moc.

Píseň mořského draka se mohla nést kolem čtvrtiny zeměkoule. Takhle blízko Atlantidy se jejich hlasy otřásal celý oceán.

Bojové zpěvy rytířů hlídkujících na hranicích, sladké pískání hrajících si nemluvňat; duety milenců a volání a odpovědi lovců; někteří zpívali účelově a jiní prostě pro radost z toho, že jsou naživu. To vše se prolínalo v jednu velkou tapiserii písní, písní jeho lidu.

Nemohl strčit hlavu pod hladinu, aby k tomu sboru přidal svůj vlastní hlas, ale jeho přítomnost nezůstala bez povšimnutí. Nejbližší rytíři byli vzdáleni několik mil, ale viděli, jak Dai letí nad nimi, a slyšeli šplouchnutí, když vstupoval do vody. Jejich hluboké hlasy otřásly Johnovými kostmi, když na něj zaměřili své písně ve výzvě.

„Identifikuj se,“ zazpíval mu jeden z neviditelných hraničářů drsnými tóny, které byly stejně varovné jako vyceněný tesák. „Kdo se snaží v tichosti vstoupit do Atlantidy? Proč nezpíváš?“

„Mír, mír, ctěný rytíři,“ zazpíval vyšší, mnohem bližší hlas ve vlnících se melodiích rozkoše. „Jsou přátelé, jsou očekáváni a ach, jsou vítáni!“

Vzduch nepřenášel zvuk tak dobře jako voda, ale John přesto zavolal, jeho srdce nedokázalo zadržet píseň. „Sestřičko!“

Její známá, milovaná hlava se prodírala vlnami, z indigových šupin jí stékala mořská voda. „Můj malý bratříčku!“

S potěšením zabručel nad starým vtipem a zaklonil hlavu, aby se na pozdrav otřel o její tvář. Vylíhli se ze stejné snůšky vajec a vždycky se vedly spory, který z nich je vlastně nejstarší. Ona tvrdila, že skořápku rozlouskla jako první, zatímco on vždycky oponoval, že se plně vylíhl dřív než ona. Každopádně už od jejich sedmého roku nebyl ve srovnání s ní „malý“.

Jako mladí byli nerozluční, a i když je od té doby přívaly povinností od sebe odnesly daleko, vždycky je spojovalo pouto hlubší než slova. Velmi mu chyběla.

„Nezměnila ses,“ řekl láskyplně. Její silné, půvabné závoje byly stejně krásné jako dřív a v její písni stále jiskřila nezkrotná chuť do života.

Chvíli ho zkoumala, tyrkysové oči měla ustarané. „To ty ano.“

Než se stačil zeptat, co tím myslela, zvedla se ve vodě výš a prohnula krk. „Tohle je opravdu ona? Tvoje družka?“

„Ano.“ Johnovi se hrud dmula pýchou, když sklonil hlavu a ukázal Neridii. „Tohle je nastávající císařovna. Ale musíme použít řeč mysli. Ona ještě plně nerozumí našemu jazyku.“

„Je velmi malá,“ řekla jeho sestra pochybovačně. „Menší, než jsem čekala. Jak může být někdo tak maličký opravdová císařovna?“

Byl rád, že to neřekla telepaticky. „O tom nemůže být pochyb, sestro. Její postavení vyhlásilo samo moře.“

Jeho sestra se na něj podívala poněkud pochybovačně, což bylo pochopitelné vzhledem k tomu, že moře to teď rozhodně nedělalo. Vlny se bezstarostně převalovaly kolem nich a podle všeho naprosto nevěděly o tom, že nad nimi sedí jejich vládce. Kdyby John včera na vlastní uši neslyšel, jak ji oceán poprvé pozdravil, také by si z jeho současné reakce mohl myslet, že není ničím víc než obyčejným člověkem.

„Moře je moudré,“ řekl pevně a ignoroval znepokojivé mlčení svého vnitřního člověka. „Skrývá teď svou oddanost, aby neprozradilo přítomnost Jejího Veličenstva nepřátelským pozorovatelům. Nepřeje si, aby ji Mistr Žralok našel. Jakmile usedne na trůn, odhalí se její plná sláva, to tě ujišťuji.“

Jeho sestra zacvakala tesáky a stále se netvářila příliš přesvědčeně. „No, když je Rytíř-Velitel ochotný ji pustit do Atlantidy, pak předpokládám, že musí být víc, než se zdá.“

Neridia se na jeho krku zavrtěla, když se jeho sestra sklonila, aby si ji prohlédla zblízka. Co to říká?, zeptala se ho soukromě, přes pouto družky.

Na tom nezáleží, opáčil. Rozšířil mentální kontakt, aby zahrnul i svou sestru. Sestro, chováš se hrubě. Říkal jsem ti, že musíme používat řeč mysli.

Promiň, řekla jeho sestra Neridii a stále si ji fascinovaně prohlížela. Jenže jsi první člověk, tedy první suchozemec, kterého jsem kdy v životě potkala.

Oh. John cítil, jak se Neridia trochu zaklonila, aby si jeho sestru prohlédla. No, ty jsi teprve druhý mořský drak, kterého jsem kdy potkala. Doufám, že ti nevadí, že to říkám, ale jsi menší, než jsem čekala.

Sestřina opalizující srst na krku se zamihotala a ona se rozesmála. A doufám, že nás všechny nebudeš soudit jen na základě příkladu mého bratra. Ať už jde o velikost, nebo o cokoli jiného.

Neridia se také zasmála a její nervozita trochu polevila. John neřekl, který z vás je starší, ale hádám, že ty musíš být jeho starší sestra, že?

Sestra po něm střelila vítězoslavným pohledem. Už teď ji mám ráda.

John na ni vycenil tesáky, ačkoli jeho vlastní srst na krku prozrazovala pobavení. Nepřivolal jsem tě jen proto, abys mě znevažovala před mou družkou. Jsi tu, abys splnila povinnost, jestli si vzpomínáš.

Špičkou ocasu po něm šlehla vodu. To je celý můj bratr. Povinnost je vždy na prvním místě. Zvlášť když mu to umožní vyhnout se trapnému rozhovoru.

Zavrčel a chloupky na krku mu splaskly skutečným podrážděním, když se Neridia zachichotala. Nevyhýbám se ničemu kromě žraloků. Trochu to maří smysl cesty na Atlantidu, když se pak celý den houpeme na hladině jako hloupá tulení mláďata.

Aha, tak dobře. Jeho sestra na něj drze vyfoukla proud bublinek, když se potopila zpátky pod hladinu. Ale nemysli si, je to jen dočasná úleva. S tvou družkou si pěkně dlouze popovídáme, až budeme všichni v bezpečí na Atlantidě. Mám pro ni spoustu příběhů, o které se s ní chci podělit. Mnoho, mnoho příběhů.

Neridia se za jeho hlavou zasmála. „Byla jsem nervózní ze setkání s tvou sestrou,“ řekla nahlas lidskou řečí. „Ale teď si myslím, že spolu budeme dobře vycházet.“

A já jsem ze setkání vás dvou nervózní nebyl, odpověděl John. Nyní… už nejsem tak optimistický.

Přesto alespoň sestřiny vtípky zlepšily její náladu. John by za to s radostí snesl několikadenní škádlení. Což bylo jen dobře, protože to nejspíš bude muset udělat. Jeho sestra nikdy nepatřila k těm, kdo by vyhrožovali jen nadarmo.

Neridia se znovu zachichotala, když vycítila jeho rezignaci, a soucitně ho poplácala po šupinatém krku. Pak se naklonila a zadívala se dolů přes třpytivé vlny. „Co dělá teď?“

To, kvůli čemu jsem ji sem zavolal. I když nemohl strčit hlavu pod vodu, aby sledoval sestřinu polohu, dokázal vycítit vířivé proudy jejích pohybů. Tančí.

Ve spršce mořské pěny se jeho sestra vynořila kousek od něj. Její tělo chvíli viselo v úchvatném oblouku a špička ocasu se silou jejího skoku vynořila z vody. Její pavučinaté přední nohy se doširoka roztáhly, jako by chtěla do svého objetí shromáždit celou oblohu.

S uši drásajícím nárazem se opět ponořila pod hladinu. Za ní se zvedly stopy stříbrných bublinek. Elegantně se otáčela a vířila kolem nich svým tělem, aby je zahnala k sobě. Pod vodní hladinou se začala tvořit jemná, lesklá koule vzduchu.

Skok za skokem a zákrut za zákrutem zachycovala oblohu a přemlouvala ji, aby se dostala pod hladinu. John obdivně zpíval sestřino jméno a vzdával hold jejímu umění.

Poznal, že Neridia je stejně ohromená. „Ach, ona je tak krásná. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco tak velkého může pohybovat tak ladně.“

Moje sestra je mistryní svého umění, poslal ji John a jeho duševní tón naplnila pýcha. Tato forma tance není pro většinu našich lidí přirozená, ale ona měla vždycky zálibu ve vzduchu. Jeho čelisti se trochu roztáhly v křivém úsměvu. Neříkej jí to, ale někdy si myslím, že by byla mnohem lepší Chodec nad vlnami než já.

Jeho sestra dokončila zachycení třpytivé koule vzduchu ve svých závitech. Opatrně, jako by si nasazovala složitý náhrdelník, s ním manipulovala tak, aby spočíval mezi jejími rameny, u paty krku. Udělala několik pokusných smyček a otoček, zkontrolovala, zda je bezpečně uchycená, a pak se na ně oba ohlédla.

Jsem připravena, zavolala v duchu. Normálně bych si stáhla mnohem větší množství, kdybych doplňovala zásoby vzduchu na Atlantis, ale to by trvalo příliš dlouho. Tohle nám bude stačit, abychom se tam dostali.

Zadrž dech, má družko, řekl John Neridii. A drž se mě pevně.

Obě ruce mu zaťala do krku a zhluboka se nadechla. Když vycítil, že je připravená, vrhl se s ní dolu. Stále cítil, jak jí v hrdle stoupá panika, když se nad nimi zavřel oceán.

Jen chvilku, uklidňoval ji.

Plaval tak rychle, jak jen mohl, aniž by riskoval, že se Neridia pustí, a připojil se k sestře. Přenesení Neridie z jeho krku na její byl trochu ošidný okamžik, ale nakonec se jeho družka bezpečně usadila ve vzduchové bublině.

Neridia zalapala po dechu a silně se zachvěla. Něco řekla, ale slova zůstala uvězněná ve vzduchu kolem ní. Podle úlevy, která se valila skrz partnerské pouto, John tušil, že to bylo něco, co se jí určitě nechtělo telepaticky opakovat.

„Jakou cestu zvolíme?“ zeptala se jeho sestra v písni, jakmile byla Neridia v bezpečí. „K Perlové bráně?“

John zavrtěl hlavou a odpověděl nahlas, protože nebylo třeba zapojovat Neridii do tohoto konkrétního rozhovoru. „I když bych rád přivedl císařovnu domů ve slávě, musíme jít méně viditelnou cestou. Rytíř-Velitel nechce, aby se zvěsti o její existenci dostaly ven dříve, než bude představena Mořské radě.“

„Raději by neměl doufat, že se mu ji podaří udržet v tajnosti o moc déle. Výkřiky rozhořčení by se rozléhaly po celém městě.“ Švihla ocasem a proháněla se vodou. „Vydejme se tedy Zlámanou cestou. Obvykle ji používáme jen my, tanečníci, a na dnešek nejsou naplánované žádné letecké jízdy. Měla by být prázdná.“

John souhlasně zabručel. Trochu se sklonil, aby se dostal na úroveň očí Neridie. Musím se vydat rozhlédnout dopředu a zkontrolovat, zda je naše cesta volná. Možná se budu muset vzdálit z tvého dohledu, ale neboj se. Vždycky budu jen na skok daleko.

Přikývla, ačkoli její zrychlený tlukot srdce se rozléhal skrz partnerské pouto. Bublina vzduchu, která ji obklopovala, se zdála velmi malá a křehká. Cítil, jak si s obavami uvědomuje, že se všude kolem tlačí studená voda.

Přál si, aby ji mohl utěšit, ale neměl k tomu žádná slova. Jak jí mohl oceán připadat klaustrofobický? Pro něj to byla svoboda.

Odvrátil se od ní a ponořil se. A konečně mohl nerušeně plavat.

Chase a Dai si ho občas dobírali kvůli tomu, že ho museli nosit na zádech, kdykoli tým Alfa musel uhánět na místo mimořádné události. Pegas a rudý drak nemohli nelitovat nikoho, kdo neumí létat jako oni.

Vždycky se usmál a nic neřekl. Byli jako děti, které hrdě hromadí lesklý kousek skla, a přitom nikdy neviděly diamant.

Teď se John pohyboval se svobodou, jakou si jeho okřídlení kolegové nedokázali ani představit. Žádné neobratné mávání, žádný neustálý boj s gravitací; pohyboval se tak snadno, jak si jen mohl pomyslet. Stačilo jen nepatrně zavrtět ocasem, nepatrně švihnout pavučinovou nohou a mohl se sklonit rychleji než úderný jestřáb nebo se vznášet ladněji než kterýkoli kolibřík.

Celé moře bylo jeho a bylo větší než jakákoli obloha.

Zavřel nozdry, aby v obrovských plicích bezpečně zadržel poslední nádech vzduchu, a roztáhl krční chochol, aby skrze skryté žábry pod ním lépe ochutnal vodu. Tak dlouho byl nucen dýchat drsný vzduch a vodu plnou chemikálií v blízkosti lidských měst, že už skoro zapomněl, jak sladké může moře být. Čistá voda, která mu protékala skrz žábry, působila jako požehnání a omývala ho od pachu lidstva.

Nemohl se však nechat rozptýlit extází z toho, že je opět doma. Ve střehu před jakýmkoli nebezpečím, sondoval do temných hlubin krátkými poznámkami beze slov. Ozvěna se k němu odrážela a umožňovala mu nahmatat tvar neviděného dna oceánu stejně snadno, jako kdyby po něm přejížděl rukama.

Jeho echolokace neodhalila v okruhu půl míle nic většího než tuňáka. Rozbité kameny mořského dna neskrývaly žádné číhající žraloky. Přesto zůstával ve střehu a kroužil pod sestrou a Neridií a kolem nich, když i ony sestupovaly dolů.

Skrz partnerský svazek cítil, jak její strach stoupá tím víc, čím hlouběji ji sestra nese. Ačkoli byl oceán kolem Atlantidy poměrně mělký, bylo jasné, že se její lidské oči snaží vyrovnat s matným slunečním světlem, které pronikalo ze zrcadlové hladiny vysoko nad hlavou.

Všechno je v pořádku, uklidňoval ji znovu. Podívej, jsem tady.

Chvíli se soustředil. Po šupinách mu přeběhlo mravenčení, když se jeho fosforeskující skvrny rozsvítily. Zářící čáry se mu vinuly přes ramena a po boku v klikatých spirálách, složitějších než jakékoli lidské tetování.

Oh! Neridia zalapala po dechu.

Snaž se tvářit ohromeně, jak je jiskřivý, řekla jí suše jeho sestra. Muži se tak rádi předvádějí.

Já se nepředvádím. Jen jsem si chtěl posvítit na cestu. Přesto se nemohl ubránit pocitu jistého mužského uspokojení z její reakce na jeho znamení.

Kolem něj vířila hejna malých rybek, které přitahovala třpytivá modrozelená záře. Za normálních okolností by rytíř na hlídce plaval potmě, aby neupozornil nepřátele na svou přítomnost, ale v tuto chvíli byl Neridiin strach větší hrozbou než jakýkoli hypoteticky číhající žralok. Cítil, jak její panika trochu ustupuje, když její oči spočinuly na jeho světélkující postavě.

Ve snaze odvést její pozornost ještě víc se prohnul tak, aby plaval jen několik délek těla nad mořským dnem. Když se obtočil kolem rozeklaného, rozbitého kamenného sloupu, jeho záře se vyjasnila.

To vypadá jako vytesané, poznamenala v duchu. Je to písmo?

Ano. Plaveme nad něčím, co kdysi bývalo pobřežní vesnicí. John se proplétal mezi ruinami, přičemž stopy jeho proplouvání rozvířily chaluhy pokrývající rozbité budovy. Tohle všechno kdysi bývalo součástí Atlantidy. Když se ostrov potopil, naši předkové dokázali zachovat hlavní město nedotčené, ale vnější části země musely být obětovány.

Novým pohledem se zadívala na nepravidelné hroudy a kameny na mořském dně. Jak je to dávno?

Mnoho tisíc let, jak lidé počítají čas. Přesný počet neznám.

Chvíli mlčela, zatímco ji sestra nesla přes trosky staré tisíciletí. O Atlantidě máme legendy, řekla nakonec. Myslím tím lidi. Ztracený ostrov, potopený nějakou dávnou katastrofou.

Vaše legendy skrývají jádro pravdy, opáčil. Ale nebyla to žádná katastrofa. Naši předkové potopili Atlantidu úmyslně.

Proč?, zeptala se.

Ze strachu, řekla jeho sestra.

Kvůli válce, opravil ji. Dračí války, které si lidstvo pamatuje jen jako šeptané legendy o bojujících bozích. Draci na zemi žárlili na naši krásu, moudrost a poklady. Spojili se s lidmi a snažili se napadnout náš domov. Naši předkové se raději stáhli pod vlny, než aby viděli, jak všechno, co milovali, pustoší plameny.

Rozhodli se skrývat před okolním světem, místo aby se naučili žít v něm, dodala jeho sestra a její tón byl smutný. A tak rozdělili náš lid. Ne všichni obyvatelé Atlantidy byli měniči. Naši lidští příbuzní byli nuceni uprchnout do jiných zemí, byli vyhnáni ze svého domova.

John pokrčil rameny a jeho pohyb způsobil, že se světlo rozvlnilo po mořském dně. Vytvořili si nové domovy. Některé z největších lidských civilizací vděčí mořské dračí krvi. Byla to nutná oběť.

Jeho sestra zachrčela a z rozšířených nozder jí vytryskly stříbrné bublinky. Tohle jistě říkali naši ctihodní předkové našim nešťastným příbuzným. Je zvláštní, jak oběti vždycky hodnotí jako nutné ten, kdo je nepřináší.

To je bohužel pravda, souhlasila Neridia a myšlenku jí zatemnil náznak hořkosti.

John na to nemohl moc odpovědět. Švihl ocasem a znovu se vydal vpřed, aby si prohlédl cestu.

Ruiny kolem nich byly stále větší a složitější, jak pluli dál. John vedl svou sestru podél mořského dna tak, aby je prastaré stavby skryly před jakýmikoliv nepřátelskými pohledy. Vnímal šumění písně mořských draků v pozadí a naslouchal, zda se neobjeví nějaký náznak varování od rytířů, kteří hlídali hranice Atlantidy.

Žádné nepřicházelo. Rytířské písně byly rutinní, mluvilo se v nich jen o proplouvajících rybách a planých klevetách. Většina z nich se týkala spekulací o jejich vlastní přítomnosti. Z toho, co zaslechl, Rytíř-Velitel neinformoval ani Řád první vody o tom, že se Chodec nad vlnami vrací, natož o tom, koho s sebou přivádí.

Připadalo mu to špatné, všechno bylo špatně. Čekatelka na císařovnu měla být přivítána chórem, který by otřásal mořem, všichni obyvatelé Atlantidy by ji zpívali na uvítanou. Měla se vracet domů v triumfu a slávě. Ne takhle, plížit se bahnem jako krab, který se plazí do díry.

John sevřel čelisti, aby se mu v hrdle nezvedla zlostná píseň. Rytíř-Velitel znal politické proudy Atlantidy lépe než on. Ačkoli to bylo proti šepotu jeho vlastního srdce, byl povinen důvěřovat úsudku svého nadřízeného.

Přesto se mohl alespoň pokusit přiblížit tuto chvíli. John si záměrně vybral trasu, která vedla po starobylých, klikatých cestách, nad nimiž se tyčily korály poseté ruiny. Potopená země se začínala svažovat vzhůru, vody se rozjasňovaly, jak se stávaly mělčími.

Ačkoli ještě nebyli na dohled od samotného města, moře kypělo životem. Ryby se při jejich příchodu rozprchly a vrhly se do prázdných oken, aby se ukryly před největšími mořskými dravci. Obrovská chobotnice změnila barvu podle vyřezávané stěny, které se držela, když procházeli kolem, a na její kůži se vlnily vybledlé hieroglyfy.

John vycítil, jak se Neridii rozbušilo srdce, její vrozená radost z divů přírody přebila i její obavy. Ach, vykřikla a zakroutila hlavou, jako by se snažila vidět všechno najednou.

„Nemysli si, že nevím, co děláš,“ zpívala mu sestra soukromě, v tónech smíchu mimo lidský sluch. „Vždycky jsi měl zálibu v dramatech.“

Uštědřil jí jemné šťouchnutí do krku. „Nekaž mi překvapení.“

Je to krásnější, než jsem si dokázala představit, řekla Neridia telepaticky, nevšímajíc si výměny názorů. Otáčela se na zádech jeho sestry a sledovala let zářivého rybího hejna, které se točilo kolem kdysi hrdé sochy draka, nyní zvětralé časem a přílivem. Tohle je Atlantida?

Ne. John se zvedl, sestra ho následovala a Neridia konečně viděla, co je před ní. Tohle je Atlantida.