FSD - 18. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Byl to den jako stvořený pro radost. John strávil několik hodin v noci komunikací s mraky, a proto ráno svítalo jasně a čistě. V zářivém letním slunci se staré bledé budovy Brightonu leskly jako čerstvě vyleštěné mušle. Rackové kroužili po azurové obloze v bujarém letu a jejich chraplavé hlasy byly plné radosti.

Obloha, vítr, dokonce i malé mysli ptáků, všechno, co bylo spojeno s mořem, vědělo, že tento den je historický. Dnes se totiž poprvé vrací domů císařovna v očekávání.

Zdálo se, že i obyčejní lidé tuto náladu pochytili. Možná to bylo jen neobvykle pěkným počasím, ale celé město prostupoval pocit závratné radosti. Děti skákaly a poskakovaly o něco energičtěji než obvykle a vřískaly stejně radostně jako rackové nad jejich hlavami. Milenci se k sobě tiskli a smáli se na slunci. Všichni se usmívali.

Tedy všichni kromě samotné císařovny v očekávání.

Když se vydali směrem k nábřeží, nemohl se John zbavit pocitu, že doprovází vězně na popravu.

Neridia byla od předchozího večera uzavřená a tichá. Snídaně se ani nedotkla, přestože ani jeho kulinářské umění nedokázalo učinit suché ovesné vločky nepoživatelnými. Jejich partnerské pouto bylo utlumené, její myšlenky si k sobě stáhla jako šnek do ulity.

Sama ve šťastném davu, který se hemžil na hlavní ulici Brightonu, kráčela se skloněnou hlavou a shrbenými rameny, jako by jasný sluneční svit byl kvílením vichřice. Přestože široká silnice vedla z kopce, šla stále pomaleji. John musel neustále kontrolovat svůj vlastní krok, aby ji nepředběhl.

Tohle není správné, zlobil se Johnův vnitřní člověk. Tohle vůbec není správné. Tohle by měl být jeden z nejšťastnějších dnů jejího života. Musíme něco udělat.

Pro tentokrát plně souhlasil se svým vnitřním člověkem, ale nevěděl, co má dělat. Ačkoli jeho poezie dokázala pohnout mořem i deštěm, netušil, jaká slova by jí mohla zlepšit náladu. Zatím si nemohl připsat zrovna řadu vítězství, pokud šlo o rozhovor s jeho družkou.

Jeho vnitřní člověk podrážděně vykulil oči. Tak nemluv.

John sevřel čelist. Bylo by tak přirozené, tak správné natáhnout k ní ruku, pohladit ji po napětí v ramenou a polibkem vyhladit vrásky starostí, které jí brázdily čelo… ale slib cudnosti mu držel ruce u jeho boků. Jeho čest ho svazovala jako síť z pavučinových vláken – snadno porušitelná, ale nenapravitelná, jakmile se jednou přetrhne.

Přál si, aby ho napadlo nabídnout ji některé ze svých pokladů, než opustili jeho dům. Perly sice oheň spálil, ale podařilo se mu zachránit alespoň zlato a stříbro. Neměl samozřejmě nic, co by se skutečně hodilo k jejímu postavení nastávající císařovny, ale snad by ji mohlo alespoň trochu potěšit, že je alespoň trochu ozdobená.

Když procházeli kolem výlohy klenotnictví, přemýšlel, zda by jí některý z vystavených diamantů mohl zvednout náladu. Ale ačkoli měl jen mlhavé povědomí o zvláštním lidském pojetí peněz – Griff za něj vždycky spravoval jeho finance –, tušil, že v jeho možnostech jsou jen ty nejlevnější kousky. Těžko mohl svou družku urazit tím, že by jí nabídl tak laciné tretky.

Pak jeho pohled padl na sousední obchod.

Ale možná bych jí mohl něco nabídnout…

„Johne?“ Zeptala se, když ji vzal za loket. „Co to děláš?“

„Já,“ řekl a pevně ji nasměroval dovnitř malého obchůdku, „ti kupuju zmrzlinu.“

„Cože?“ Zírala na něj, když zaujali místo na konci řady čekajících zákazníků. „Proč?“

„Protože jsi dnes nic nejedla a tohle ti dodá tolik potřebnou energii. Protože jsi včera večer tak vášnivě mluvila o kombinacích chutí, že si myslím, že by se ti tenhle zážitek líbil. Protože svítí slunce a prý je tradicí oslavit krásný den rituální konzumací…“ John se musel odmlčet a přečíst si jídelní lístek napsaný křídou nad pultem, aby si připomněl lidské slovo. „Ach ano, ‚kornoutek‘. A nakonec proto, že zažívám intenzivní touhu jíst sladké, když je můj vnitřní člověk rozrušený.“

Její rty se po celou dobu tohoto proslovu pomalu kroutily vzhůru, ale při jeho posledních slovech zamrkala. „Tvůj vnitřní člověk? Co tím myslíš?“

John si všiml, že skupina lidských chlapců před nimi se napůl otočila a vrhla na ně dva poněkud zvláštní pohledy. Pohlédl na ně a mladíci rychle zjistili, že místo toho musí raději naléhavě zkoumat jídelní lístek.

Přesto ztišil hlas. „Mnoho měničů zažívá, řekněme, vnitřní dualitu. Měniči, kteří se narodili jako lidé, mají tendenci, mít ve své duši oddělené zvířecí já. Například můj mečový bratr Dai by mohl mluvit o svém vnitřním drakovi. Já jsem pravý opak. Já jsem drak, a proto je mé druhé já člověk.“

„Něco jako rozdvojená osobnost?“ Zněla pochybovačně.

„Ne, nic tak velkého. To jen instinkty naší druhé podoby vždycky zabírají koutek naší mysli. Promlouvají k nám, v našich vlastních myšlenkách. Tak jsem schopen pochopit lidskou perspektivu.“

Jen občas komentoval jeho promluvu suše jeho vnitřní člověk.

Na chvíli zmlkla, zatímco se řada šourala vpřed. „Takže… že bych měla vnitřního draka? Jako Dai?“

Tahle možnost ho nenapadla. „Možná. Koneckonců jsi narozená jako člověk.“

„Někdy cítím – slyším – jakoby nějaký hlásek, který mě nabádá, abych dělala věci, na které bych si normálně netroufla.“ Kousla se do rtu. „Zní to šíleně?“

„Zní to, jako bys byla měnič,“ řekl a usmál se na ni. „Co jsou to za věci, k nimž tě tvůj vnitřní hlas nabádá?“

Podívala se na něj bokem a tváře jí trochu potemněly. „Toho si nevšímej. K jakým věcem tě nabádá tvůj, ehm, vnitřní člověk? Kromě toho, abys jedl čokoládu?“

Zachránilo ho před odpovědí to, že se skupina před nimi rozprchla a nechala je v čele fronty. Dívka za pultem se při pohledu na ně dva zarazila, ale její profesionálně veselý úsměv nezmizel.

„Co vám dneska můžu nabídnout, lidičky?“ zeptala se a vyzývavě mávla naběračkou nad rozprostřenou nabídkou různých příchutí.

Neridia si stačila vaničky prohlédnout jen na okamžik, než na jednu ukázala. „Pro mě medovou a zázvorovou, prosím. Co si dáš ty, Johne?“

Jeho vnitřní člověk se s nadějí rozzářil, ale John zavrtěl hlavou. „Tvoje potěšení mi stačí. Ačkoli můj vnitřní – ehm, tedy ačkoli občas pociťuji chuť na takové potraviny, nedopřávám si je.“

Svraštila čelo. „Počkej. Chceš mi říct, že jsi nikdy nejedl zmrzlinu? Zakazuje ti to snad tvůj slib nebo co?“

„Ne. Je to jen vhodný způsob jak utužit svou disciplínu, když si odepřu takovou…“

Otočila se zpátky k servírce. „Dá si trojitou čokoládovou. S fondánovou omáčkou. A s marshmallows.“

A tak se John ocitl s křehkým kornoutem naplněným blátivě zbarvenými zmrzlými kravskými výkaly, zalitými dehtovitým mokem a posypanými něčím, co vypadalo jako drobné úlomky podivně pevné bílé pěny.

„Měl jsi pravdu.“ Neridia blaženě přivřela oči a olízla si vlastní, mnohem méně znepokojivě hnědou cukrovinu. „Tohle byl dobrý nápad.“

On si tím už nebyl tak jistý. Pomalu se zkapalňující lektvar byl tou nejnepřitažlivější věcí, jakou kdy měl tu smůlu spatřit. Vůbec to nevonělo po rybách.

Zachichotala se, zřejmě vycítila jeho zděšení. „Jen to zkus, ano? Kvůli mě?“

Kvůli úsměvu na tváři své družky by snesl jakékoli útrapy. Dodal si odvahy a nejistě ochutnal.

Já ti to říkal, pronesl jeho vnitřní člověk s nekonečnou samolibostí do ohromeného ticha jeho mysli.

Vyprskla smíchy. „Tvůj obličej. Teď už chápeš, o co jsi přišel?“

„Griff a Chase – pořád se mě snažili přesvědčit…“ řekl nezřetelně. Polkl a pročistil si ústa. „Moji bratři ve zbrani z týmu Alfa se mě mnohokrát pokoušeli přesvědčit, abych takové věci jedl, a říkali mi, že si nedokážu představit, jaké požitky si odpírám. Vždycky jsem si myslel, že mě jen škádlí. Myslím, že jim dlužím značnou omluvu.“

„To mám radost.“ Její nadšení se rozlévalo po partnerském svazku jako sluneční paprsky v průzračné vodě. „Ach, budu tě muset vzít do tolika restaurací. Vsadím se, že jsi ještě nikdy nejedl… Ehm, Johne, možná bys měl s tou zmrzlinou zpomalit.“

Nedokázal odpovědět, protože se vrátil ke konzumaci toho neuvěřitelného lektvaru jako hladový žralok. O vteřinu později zjistil důvod varování. Z úst mu vytryskla otupující bolest, přímo do mozku, jako by mu lebku naplnili ledem.

Neridia se usmívala. „A to je pro tebe další prvenství. Tvoje první ledová bolest hlavy. Omlouvám se, měla jsem tě varovat.“

„Ono to se mnou bojuje?“ John si se zvýšeným respektem prohlížel zbývající centimetr kornoutu. „Tohle jídlo je opravdu vhodné pro bojovníka, jako jsem já.“

Stále se nádherně smála, když zahýbali za poslední roh… a konečně se dostali na dohled moře.

Prosté veselí v její tváři se proměnilo v něco hlubšího, bohatšího. Její vlastní zmrzlina spadla zapomenutá na zem, když kráčela vpřed, s očima upřenýma na linii, kde se moře setkávalo s oblohou. John ji musel táhnout zpátky, než by vkročila přímo do silnice.

Cítil, jak každá část jejího těla touží jít dopředu, přitahována voláním oceánu. I v jeho duši se ozývala slaná píseň, ale měl alespoň dost duchapřítomnosti, aby ji bezpečně převedl přes silnici a pak dolů na pláž.

Racci vířili v těsné spirále vysoko nad Neridiinou hlavou a uznale křičeli, ale ona jim nevěnovala žádnou pozornost. Ani jednou neuhnula před upřenými pohledy lidí, které míjeli. Veškerou svou pozornost soustředila výhradně na třpytivou vodu.

Jak se blížila, vlny stoupaly výš a vrhaly extatické chuchvalce bílé spršky jako hrsti konfet. Příliv táhl po pláži mořem vyhlazené oblázky sem a tam v obrovském, chřestivém potlesku.

Když jí moře poprvé věrně políbilo nohy, celý oceán zařval takovým jásotem, že Johna málem srazil k zemi. Stěží mohl uvěřit, že lidé nebyli ohlušeni triumfální písní, ale nikdo jiný na pláži nereagoval ani v nejmenším.

Podívejte se! John měl chuť křičet nebo zpívat. Podívejte se! Rozvíjí se zázrak, okamžik, který si navždy uchovejte v paměti, vzpomínka, kterou si budete po zbytek svých dnů opatrovat! Copak to nevidíte? Podívejte se!

Lidé však dál šli, seděli nebo leželi na slunci, jen občas zvědavě pohlédli na nezvykle vysokou ženu, která tak nehybně stála v oceánu.

Mohly uběhnout minuty, hodiny nebo roky, než se k němu otočila. Její tvář byla rozzářená, jemná úžasem. V jejích modrých očích byla nyní nová hloubka. Věděl, že už navždy budou odrážet moře.

„Děkuji,“ řekla tak tiše, že se její hlas téměř ztrácel v šumění vln. „I kdyby se v budoucnu stalo cokoli, děkuji ti. Za tohle.“

„Je mi ctí a výsadou.“ Poklekl v příboji a sklonil hlavu. „Má císařovno.“

V jejích mořem zasažených očích se cosi zablesklo, příliš rychle, než aby to mohl sledovat. Znovu pohlédla na obzor, ale její výraz byl ostražitý, už se neztrácela v úžasu.

„Pořád si myslím, že se nedokážu proměnit.“ Objala se a ramena se jí napjala. „Moře je, no, víc, než jsem si dokázala představit, ale… pořád jsem to jenom já.“

Jeho vnitřní člověk zaklel. Jestli to nedokáže ani teď… ach, tak jsme v háji.

„Johne, co když to nedokážu nikdy?“ Zeptala se a bezděčně tak opakovala slova jeho člověka. „Když se nebudu moct proměnit, když se nebudu moct dostat na Atlantidu, co budeme dělat?“

„Proměníš se,“ řekl pevně a potlačil zklamání, které mu bobtnalo v srdci. Rozhlédl se kolem a hledal nějaký záblesk naděje, který by jí mohl nabídnout. „Možná… možná jsi teď jen příliš nesvá. Koneckonců je tu přítomno mnoho lidí.“

Zamrkala a rozhlédla se po přeplněné pláži, jako by si teprve teď všimla lidí kolem nich. „Hm. Možná je snad dobře, že jsem se teď neproměnila.“

„Nás, mýtické měniče, světské oči nevidí, pokud si to nepřejeme. Ale vím, že nerada přitahuješ pozornost. Možná se tvé podvědomí bojí, že lidé uvidí tvou skutečnou vznešenost.“ Znovu se zvedl na nohy. „Měli bychom se vrátit později, po setmění, až bude pláž prázdná.“

Kupodivu se zatvářila spokojeněji, jako by šlo spíše o odklad popravy než o nežádoucí zdržení. „Dobře. Tak co chceš do té doby dělat?“

Roztáhl ruce. „Nemám žádný návrh, má družko. Po čem by toužilo tvé srdce?“

„No, vlastně po něčem ano.“ Vyšla z moře, vlny ji honily po pláži, jako by ji prosily, aby zůstala. „Ještě jsem ti to neřekla, ale moje máma odtud pochází. Žila v Brightonu, než se seznámila s mým tátou.“

Zvedl obočí, další drobná záhada se vyjasnila. „To by vysvětlovalo, proč byl císař, budiž mu moře lehké, před svým zmizením naposledy viděn právě tady.“

„Ano, do Skotska se přestěhovali až po svatbě. Máma vždycky říkala, že už má oceánu dost, ale teď si myslím, že se museli snažit dostat co nejdál pro případ, že by tátu někdo hledal.“ Pobaveně si odfrkla. „A jezero Loch Ness je to poslední místo, kde by někdo upřímně čekal, že najde skutečného mořského draka. Každopádně, jestli nemáš jiné plány, moc ráda bych se šla podívat, kde máma pracovala.“

„Samozřejmě, jestli chceš.“ Osobně by John mnohem raději zůstal u oceánu, ale pokud by prohlídka nějakého lidského stavení udělala jeho družce radost…

Neridia se na něj poněkud šibalsky podívala, jako by vycítila jeho nedostatek nadšení. „Myslím, že i pro tebe to bude zajímavé.“