FSD - 16. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

„V žádném případě,“ řekl Rytíř-Velitel na rovinu a jeho obraz se rozvlnil na hladině jezera.

John se snažil udržet spojení. Bylo těžké soustředit zrak jeho mysli na mystické proudy v záři denního světla a dvojnásob těžké to bylo takhle blízko lidských obydlí. Neodvažoval se jít příliš daleko od hotelu, kde Neridia snídala. I teď jeho srdce volalo po tom, aby byl zase po jejím boku a ochraňoval ji.

„Můj pane, nemáme na výběr,“ řekl Rytíři-Veliteli, který se odrážel ve vodě. „Její Výsost, Císařovna je sice prozatím v tuto chvíli v bezpečí, jak jen to na souši jde, záda jí hlídají hasiči z týmu Alfa, ale je to jen dočasné řešení. Moji zdejší kolegové mají jiné vlastní povinnosti. I když jí chtějí pomoci, nemohou ji chránit ve dne v noci navždy. Jediné místo, kde bude v bezpečí, je Atlantida.“

„Na Atlantidu ještě žádný člověk nevstoupil!“

„Ale ona není člověk,“ řekl John a do hlasu se mu přes veškerou snahu dodržovat správnou etiketu vkradl náznak zavrčení. „Její Výsost je mořský drak a čekatelka na císařovnu. Při vší úctě, pane, ani vy nemáte právo zakázat jí vstup na její vlastní území.“

„Dokud oficiálně nenastoupí na Perlový trůn, mám veškerou pravomoc já,“ opáčil Rytíř-Velitel a v jeho tónu zaznělo varovné zavrčení. „Zapomínáš se, rytíři-Poete. Jsem hlavou Mořské rady a zastupuji hlas nepřítomného císaře. V tuto chvíli je tvá družka ničím. Pokud se neumí proměnit, nemůže si nárokovat žádný titul mořského draka, natož titul úřadující císařovny.“

John se držel zdvořilosti zuby nehty, ačkoli ho krev pálila nad tou urážkou Neridiiny cti. „Ona se promění, pane.“

„Vzhledem k tomu, že to neudělala minulou noc, kdy byl ve vážném ohrožení jak její vlastní život, tak život jejího druha, velmi pochybuji, že to někdy udělá.“ Rytíř-Velitel se na něj pronikavě podíval a ztišil hlas. „Zbožné přání je lidská vlastnost, rytíři-Poete. Nepatří k tobě. Začínám si říkat, jestli jsi nebyl příliš dlouho mimo moře.“

To obvinění zasáhlo jeho hněv jako meč, který našel trhlinu v nedokonalém brnění. John sklopil zrak a nedokázal se setkat se zeleno-zlatýma očima svého velitele. Minulou noc podlehl našeptávání svého vnitřního člověka a nechal se jím přesvědčit, aby se spojil se svou družkou. Tehdy mu to připadalo tak přirozené… ale nebyl to spíš úsudek jeho člověka než jeho vlastní?

Rytíř-Velitel si dlouze povzdechl a zavrtěl hlavou. „Tvé povinnosti tě příliš dlouho držely mimo Atlantidu, rytíři-Poete. Ale bez ohledu na mé obavy o tvou čest se obávám, že nemám jinou možnost než ti nařídit, abys zůstal na pevnině. Říkal jsi, že perla, kterou nosí, ji skrývá před mým věštěním?“

„Ano, pane. Před všemi formami lokalizačních kouzel, včetně žraločí schopnosti sledovat její císařskou krevní stopu. Díky tomu zůstala tak dlouho neodhalena. Ujišťuji vás, že teď, když pochopila důležitost darovaného šperku, už ho nesundá.“

„V tom případě ti přikazuji, abys zůstal po jejím boku. Nechci ji znovu ztratit z dohledu. Přinejmenším tebe mohu stále nalézt. Ale na Atlantidu ji bez mého výslovného svolení nepřivedeš. Je to zcela jasné?“

„Slyším a poslouchám, pane.“ John se zhluboka nadechl a připravil se na další boj. „Ale pane, musím zopakovat, že nemohu zaručit, že Její Veli…“

Rytíř-Velitel zúžil oči.

„Aha, tedy Neridiinu bezpečnost, dokud zůstane na souši.“ Připadalo mu strašně špatné vyslovit její jméno tak holé, bez poct, ale nemělo smysl Rytíře-Velitele dále rozčilovat. „V bezpečí bude jen na Atlantidě. Prosím, abyste svůj postoj přehodnotil.“

„I kdyby byla korunovanou císařovnou, její bezpečí by bylo až na druhém místě za bezpečím celé Perlové říše!“ Rytíř-Velitel udeřil pěstí, až se voda zavlnila. „Zatraceně, rytíři-Poete! Chtěl bys zničit všechno, na čem jsem posledních pětadvacet let pracoval? Copak nevidíš, jaká by to byla katastrofa, kdyby zbytek Mořské rady zavětřil její existenci?“

John na něj překvapeně zíral. „Neřekl jsi jim to ještě, pane?“

„Samozřejmě, že ne. Jakmile ostatní lordi zjistí, že kolem nich možná pobíhá napůl lidský dědic Perlového trůnu, Radu to rozvrátí. Někteří by se ji snažili zničit, jako třeba Mistr Žralok. A co hůř, jiní by ji chtěli okamžitě korunovat.“

„Ale to je jistě to, co potřebujeme, můj pane,“ řekl John naprosto zmateně. „Dosadit ji na její právoplatné místo na Perlovém trůnu.“

Rytířův hrudník se zvedl a klesl v dlouhém povzdechu. Zvedl ruku a sundal si lesklou přilbu. John ztuhl. Sotva kdy předtím viděl velitelovu tvář. Byla to výsada obvykle vyhrazená jeho nejvěrnějším rytířům.

„Máš na královskou rodinu romantický pohled přes poklopec.“ Rytíř-Velitel si promnul čelo. Vypadal unaveně, jako by už několik dní nespal. „Nevzdělaná, naivní císařovna na trůně? Lidská císařovna, neznalá našich způsobů, která má k dispozici veškerou moc oceánů? Kdo by mohl tušit, jaký katastrofický rozmar by ji mohl napadnout? Mohla by třeba požadovat, abychom na Atlantidu pustili více lidí jejího druhu. Mohla by zrušit zákony jen proto, že její slabá lidská mysl nedokáže pochopit požadavky naší cti. Mohla by zničit samotnou Perlovou říši! Proboha, přemýšlej, rytíři-Poete.“

John tak učinil. „Myslím,“ řekl po chvilce přemýšlení, „že ji vážně podceňujete, pane.“

„A já si zase myslím, že jsi zaslepen svým poutem.“ Rytíř-Velitel spustil ruku a upřel na Johna pronikavý pohled. „Což je další věc, o které si musíme promluvit. Nezapomněl jsem, že jsi porušil svůj slib cudnosti.“

John sklonil hlavu. „Věřím, že jsem tak učinil ze ctihodných důvodů, ve službách Perlového trůnu, ale… jsem připraven přijmout jakoukoli odplatu za nekázeň, kterou uznáte za vhodnou, můj pane.“

Rytíř-Velitel si poněkud podrážděně oddechl. „Obvyklým osudem rytířů, kteří poruší svou přísahu, je poprava, což je v této chvíli sotva praktické. Jelikož vaše okolnosti byly vskutku… neobvyklé, využiji svého práva Rytíře-Velitele řádu a upustím od všech následků. Pro jednou.“

Johnovi se při tomto nečekaném projevu milosrdenství ulevilo u srdce, ale při posledním slově mu v hrudi poskočilo. „P-pane,“ vykoktal. „Nemůžete myslet… pane, jsme plně spříznění druhové. Požadovat, abychom zůstali od sebe…“

„Je to jediná naděje, jak zachránit vaši čest. A taky jediná naděje, jak zachránit jednoho z mých nejslibnějších mladých rytířů před úplným zničením.“ Rytíř-Velitel si znovu nasadil přilbu a jeho tón se změnil na formální. „Řeknu to jen jednou, rytíři-Poete. Na souši ani na moři neexistuje místo, kde bych tě nenašel. Pokud budu mít někdy důvod domnívat se, že jsi zneuctil Řád, osobně tě ulovím a pak tě osobně popravím. Už nikdy neporušuj svůj slib.“