FSD - 10. kapitola

Překlad: Carolyn
Kor.: Evudar, Jířa

Neridia zírala na Johnovu skloněnou hlavu. „Cože?“

„Vy jste ta, kterou jsem hledal, Vaše ctěné Veličenstvo,“ řekl v úkloně. „Jste dědička Perlového trůnu. Váš otec, ať jeho velectěnost v poklidu odpočívá v srdci oceánu, byl Perlový císař, král Atlantidy, vládce všech měničů moře, velitel vln a…“

Tušila, že výčet titulů by mohl ještě nějakou dobu pokračovat. „Můj otec? To je směšné. Můj otec nebyl žádný mořský drak!“

„Podívejte prosím, Vaše Veličenstvo.“ Odepnul si jeden z přívěsků ze spletených vlasů a podával jí ho, aniž by si troufl zvednout hlavu. „Nechte prosím spočinout svůj zrak na tomto a pak pohleďte na ten obraz.“

Vzala si malý zlatý kotouček a zamžourala na něj. Na jedné straně byla do detailu vyryta drobná hlava mořského draka. Něco jí na něm připadalo strašně povědomé.

Byl to přesně ten samý profil, který na obraze namaloval její otec. Úplně stejný, jako když vždycky kreslil „tu lochneskou příšeru“.

„Náhoda,“ řekla a snažila se přesvědčit sama sebe. „Byl to umělec, měl dobrou představivost. Nebo možná jen někdy viděl mořského draka.“

John zavrtěl hlavou, pohled stále upřený na zem. „Vaše Veličenstvo…“

„Neříkej mi tak!“

Ignoroval její přerušení. „Jednou jsem ho viděl v lidské podobě, Vaše Veličenstvo. Nebyl jsem tehdy víc než pouhé dítě, ale nikdy jsem nemohl zapomenout na jeho císařskou tvář. Měl jsem vás okamžitě poznat. Udělal bych to, kdybych nebyl zaslepen… tím, čím pro mě ještě jste.“

„Tohle, tohle je…“ Sevřela pěst kolem talismanu a ruka se jí roztřásla. „To je nesmysl. Mýlíš se a přestaň mi vykat. Můj otec neuměl ani plavat! Měl z vody hrůzu!“

To konečně trhlo jeho hlavou nahoru. „Cože?“

„Nechtěl ani vyjít ven, když pršelo. Máma vždycky říkala, že je to jenom fobie, něco, s čím nemůže nic dělat, a že ho nesmím rozčilovat tím, že se ho na to budu vyptávat.“

„Jezero mi řeklo, že žádný mořský drak jeho hlubiny nenavštívil,“ zamumlal John a obočí se mu stáhlo. „Tomu nerozumím. Jak mohl Císař snést, že na sebe nikdy nevzal svou pravou podobu?“

„Protože být člověkem byla jeho pravá podoba! Nikdy se k jezeru ani nepřiblížil. Rád se na něj díval z dálky, ale byl paranoidní, když se k němu měl přiblížit příliš blízko.“

Johnovy modré oči se rozšířily náhlým uvědoměním. „Protože kdyby jeho odraz poctil hladinu jezera, mohl by být spatřen.“

„Cože?“

„Je to jedno z umění mořských draků. Nazýváme jej Scrying – vidění toho, co se odráží na hladině vzdálených vodních ploch.“ Jeho čelo se zamyšleně svraštilo. „Není to můj zvolený druh umění, takže tomuto nerozumím více, než základním principům. Ale vím, že naši nejtalentovanější Vidoucí po Císaři pátrají od chvíle, kdy zmizel. Kdyby bylo vůlí Císaře, že si nepřeje býti nalezen, nemohl by pak ovšem riskovat, že se přiblíží k otevřené vodě.“

„Tak proč by si proboha vybral život v blízkosti jezera?“

„Protože byl stále v duši tím největším mořským drakem,“ řekl John tiše. „A žádný mořský drak by nesnesl žít bez toho, aby měl alespoň na dohled vodu. Co ho to muselo stát nezměrné bolesti, dívat se na vodu každý den, a přesto zůstat ve vyhnanství…“

„Ale proč?“ Uvědomila si, že křičí, a snažila se znovu ovládnout. „Jestli, jestli je pravda, co říkáš, a on opravdu byl… proč?“

„Proč opustil moře? Proč opustil Perlový trůn, své povinnosti a odpovědnost, bez jediného varování, dokonce nic nesdělil ani Řádu první vody, svým přísežným strážcům? Dlouho jsem nad touto záhadou přemýšlel, aniž bych do ní pronikl.“ Přetřel si rukou tvář, ústa se mu stáhla do pochmurné, srdceryvné linky. „Ale teď… teď se mi zdá, že začínám chápat jeho mysl.“

„Moje máma,“ zašeptala, když ji odpověď zasáhla také. „Tolik ji miloval. Když zemřela, pár měsíců před ním, bylo to, jako by zemřela i část jeho samého. Myslím, že to musela být jeho družka.“

John pomalu přikývl. „A on nemohl zároveň vládnout moři a sloužit své družce. Žádný člověk nesmí vstoupit do potopené Atlantidy a císař může jen zcela výjimečně opustit naše město.“

„Takže se vzdal svého titulu i moře. A zvolil si mou matku.“ John ztuhl a ona si opožděně uvědomila, že musel její slova chápat jako obvinění. „Ne, tak jsem to nemyslela – jen mě zajímalo, jak to mohl udělat. Myslela jsem, že čest je pro mořského draka vším.“

„To je nezpochybnitelná pravda.“ Jeho napjatá ramena se trochu uvolnila. „Ale císař není rytířem, on nebyl vázán slibem cudnosti jako já. To, co by bylo nečestné pro mě, není v rozporu s jeho kodexem. Nepochybuji o tom, že si tvůj otec zachoval čest ve své úplnosti, i když se vzdal trůnu.“

Zjistila, že drží svou perlu, jak to často dělávala pro útěchu. Po většinu jejího života spočívala v prohlubni otcova hrdla a leskla se na jeho břidlicově tmavé kůži. Dal jí ji pár dní před svou smrtí a až do včerejška, ji za celé čtyři roky neodložila. Teď jí však jeho známý hladký povrch připadal najednou nový a cizí.

Přinesl si ji s sebou? Je to poklad mořského draka, královský poklad? Měl nějaký zvláštní význam?

Když si ji poprvé navlékla na krk, díval se na ni tak podivně. Jako by se pod jeho zářivou pýchou skrýval hluboký, nezměrný smutek…

„Co zatím nechápu,“ řekl John a zamračil se, „je, proč ti nikdy neřekl o tvém dědictví. Jsi dědička Perlového trůnu. I kdyby sám nikdy neměl v úmyslu se navrátit, tak měl svého následníka připravovat na to, aby zaujal své právoplatné místo. Proč to neudělal?“

Zněl skutečně zmateně. Zírala na něj a nemohla uvěřit, že si nevšiml toho, co bylo až křišťálovým způsobem zřejmé.

„Johne, já jsem člověk.“ Rozpřáhla ruce a ukázala své obyčejné, naprosto nedračí já. „I když jsem napůl mořský drak, nejsem měnič. Můj otec to musel poznat.“

Podíval se na ni, jako by právě oznámila, že je malý fialový králíček. „Samozřejmě, že jsi mořský drak, Vaše Veličenstvo.“

„Ne, nejsem! Myslím, že bych to měla vědět! A proboha, přestaň mi tak říkat!“

Tvrdohlavě zavrtěl hlavou a v dlouhých vlasech mu zacinkaly přívěsky. „Když jsme se poprvé setkali, když jsem tě poprvé poznal jako svou družku, byl jsem naprosto přesvědčen, že patříš k mému druhu. Teprve když jsi zvolila útěk, v mé mysli vzklíčila pochybnost. Nyní však jest zcela zřejmé, že můj první dojem byl skutečně správný. Jen jsem se na chvíli nechal zmást klamnými odlesky na povrchu a neprohlédl jsem skutečné hluboké proudy pod ním.“

Přitiskla si pěsti na čelo. Bylo toho na ni příliš. „Až do včerejška jsem ani nevěděla, že mořští draci existují.“

„Byla jsi držena v temném trezoru, jako ukrytý poklad.“ Konečně se zvedl na nohy a natáhl k ní ruku. Prsty se mu chvěly, ale už skoro nepatrně. „Ale nyní jest tomu konec. Pojďte, Vaše Veličenstvo. Je čas vzít na sebe svou pravou podobu.“