BTB - 8. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

NÁHLED DO BUDOUCNA 4

Okamžiky hrůzy

V životě každé matky byly okamžiky, na které ve stálém stavu hrůzy čekala, dokonce i když byla šťastná. Půlnoční telefonát, nehoda doma nebo… něco. Všechno se točilo kolem jejích dětí a události, která by jí je možná mohly vzít dřív, než přijde jejich čas.

Kruh života by měl být takový, že děti pohřbívají své rodiče, ne naopak.

Ale život byl občas krutý a to, co by se mělo skončit běžně, občas skončilo zcela jinak, než kdokoli chtěl nebo plánoval.

Emmu vždycky děsilo, že by možná mohla být jednou z těch matek, kterou probudí telefonát pozdě v noci, nebo najde před svými dveřmi stát policistu se špatnými zprávami.

Když sledovala, jak Cross s Camillou dospívali, vyrůstali od kojenců přes teenagery až do čerstvé dospělosti, kdy začínali žít svůj vlastní život, Emmin strach se zvětšoval. Rostl proto, že jak se její děti stávaly staršími, zjistila, že nad nimi měla čím dál méně kontroly, méně kontaktu a méně vlivu. Už jim nemohla vybírat kamarády ani někoho, kdo by na ně dohlížel. Najednou měli své vlastní společenské životy, které už ji dál nezahrnovaly. Musela se spoléhat na Crosse a Camillu, že udělají všechno pro to, aby se sami udržovali v bezpečí, za které byli kdysi zodpovědní ona a Calisto.

Emma si nebyla jistá, že to její děti vždycky dokážou udělat.

Dobře…

Alespoň ne tak dobře, jako to dělala ona sama.

I tak se však Emma snažila ustoupit o krok zpět a doufat v to nejlepší, že nikdy nedostane ten telefonát nebo návštěvu.

A když se to jednu teplou, srpnovou noc, nakonec stalo, Emma si uvědomila, jak naprosto nepřipravená na to byla. Se svým manželem uháněla jako o závod do nemocnice, kde byl přijatý její syn, a zjistila, že nemohla dýchat. Byla jako zmrzlá socha, chladná a nehybná, uvězněná na tom místě, zatímco čekala na nějakou zprávu o svém devatenáctiletém synovi.

Vzhledem k tomu, že Emma nedokázala klást své vlastní otázky, rozhodla se místo toho poslouchat rozhovory, které probíhaly kolem ní. Calisto - vždy tak klidný a bez ohledu na situaci se ovládající - zodpověděl otázky a poskytl zdravotní informace. Dokonce šel za zdravotní sestrou darovat krev pro jejich syna pro případ, že by bylo zapotřebí více transfuzí.

Naproti Emmě seděla v rodinné čekárně osmnáctiletá omámená a rozcuchaná Catherine Marcello. Emma stále nevěděla, co se jejímu synovi stalo, ale rozhodně ji nijak nepřekvapilo zjištění, že při události byla s Crossem Catherine.

Už od časných teenagerských let spolu střídavě chodili a rozcházeli se.

Občas byli ti dva spíš bez sebe než spolu. Ale za poslední rok, zatímco Catherine začala chodit prvním rokem na univerzitu, tak podle toho, co Emma věděla, byli většinu času znovu spolu. Ti dva spolu sdíleli velmi drahý penthouse, který Cross na Manhattanu vlastnil, i když kdykoli Emma přišla na návštěvu svého syna, jen zřídkakdy tam potkala i Catherine.

Někdy bylo těžké vědět, co se právě dělo, protože Cross si svůj osobní život držel ve velké tichosti a soukromí. Vždycky byl takový, pomyslela si Emma, pravděpodobně kvůli tomu, že Calisto jejich syna varoval, aby s ženami, se kterými chodil nebo se s nimi nějak zapletl, nedělal nějakou veřejnou show.

Cross občas přivedl Catherine do domu svých rodičů na večeři, ale to bylo opravdu to maximum interakcí, které Emma s mladou ženou měla.

Cross zároveň nikdy nepřivedl domů žádnou jinou ženu, aby se seznámila s jeho rodiči. Vlastně s výjimkou Catherine se nikdy nezmínil o žádné ženě, že by s ní chodil, případně že by ho vůbec zajímala.

Bylo to, jako by si její syn nemyslel, že by nějaká jiná žena stála za jeho čas nebo úsilí, aby se setkala s jeho rodinou nebo aby o ní doma promluvil.

Žádná, s výjimkou Catherine Marcello.

Téměř půl dekády chození a rozchodů. Za celou tu dobu byla Emma schopna říct jméno jediné dívku, se kterou byl její syn vážně zapletený.

V ten okamžik si Emma Catherine znovu prohlédla.

Mladá žena byla doslova nádherná, tak jako vždy. Neskutečně se podobala své zrzavé matce, ale po svém tátovi zdědila živé zelené oči a hnědé vlasy. Emma rozhodně nemusela přemýšlet, proč mladá žena upoutala pozornost jejího syna. Byla nádherná; řádná italská kráska s olivovou pletí a sladkým úsměvem. Ale to, co vzbuzovalo Emminu zvědavost, bylo to, co bylo za jejím fyzickým vzhledem.

Co bylo uvnitř hlavy a srdce Catherine?

Co bylo za ty věci, které nutily Crosse zas a znovu běhat zpátky za Catherine?

Co byly ty neznámé věci, které její syn na Catherine Marcello miloval?

Co bylo to, co ho přimělo tuhle dívku milovat?

To Emma nevěděla.

A to ji trápilo.

Emma se připravila na to, že si s Catherine promluví, ale nedostala možnost říct jediné slovo. Do čekárny vplula celá nová skupina lidí, naprosto hlasitá a plná obav. Lidé Marcello. Rodiče Catherine. Teta a jeden či dva strýcové.

Emma se rozhodla zůstat ve své židli, protože mladou ženu obklopila její rodina, jejich obavy, a vzduchem se nesly jedna otázka za druhou.

„Co se stalo?“ zeptala se Catriny její matka.

„Jsi v pořádku, dolcezza?“ znepokojoval se její otec, Dante.

I ostatní vyjadřovali své otázky. Catherine z velké části zůstala zticha, pohled měla uvízlý na dveřích, kterými lékaři a sestry neustále přicházeli a odcházeli.

Nikdo nepřišel s tím, aby jim dal nové informace o stavu Crosse. Jen jimi odešel Calisto, když ho odváděla sestra, aby daroval krev.

Byl pro Crosse dokonalým dárcem, protože byl jeho otcem. I když to zbytek světa nevěděl.

„Catherine,“ řekl otec dívky, „potřebuji, abys se mnou mluvila.“

„Já... nevím...“ zamumlala Catherine.

Dante se zamračil a posadil se vedle své dcery. „Šla jsi na tu párty, že?“

Catherine přikývla. „Jo.“

„Něco se tam stalo?“

Opět další přikývnutí.

Dante se snažil dostat ze své dcery další informace, ale stále narážel jen na minimum odpovědí. Nakonec se do toho vložila dívčina matka.

„Pojď, Dante, jdeme na chvilku ven.“

Netrvalo to dlouho a rodina Marcello opustila čekárnu. Pár dalších lidí je následovalo. Calistovi muži chtěli pravděpodobně mluvit s Dantem. Emma a Catherine nezůstaly zcela samy, ale v rohu místnosti zbylo jen pár lidí, kteří společně něco tiše probírali.

„Omlouvám se,“ zašeptala Catherine.

Emma se na mladou ženu podívala. „Prosím?“

Catherine svou omluvu zopakovala, ale Emma stále neměla ponětí, za co se ta dívka vlastně omlouvala.

„Nemůžu jim vysvětlit, co se stalo,“ řekla Catherine se zavrtěním hlavy. „Nebyli jsme tam, kam jsem jim řekla, že jdu. Nebyla to Crossova chyba, opravdu ne.“

Emma svraštila obočí. „Takže jste tedy nešli na párty?“

Crossovi bylo devatenáct, což znamenalo, že svých rodičům už nehlásil místo svého pobytu a co dělal nebo nedělal. Možná, že to občas hlásil Calistovi, ale rozhodně ne Emmě.

„Na párty,“ připustila Catherine. „Byly nějaké věci, zápas, který chtěl vidět a následný závod poté. Když s někým mluvil, odešla jsem. Neměla jsem odejít, ne bez Crosse.“

Emma nebyla hlupačka a rozhodně ani nežila s hlavou strčenou do písku. Byla si dobře vědoma toho, že Cross, stejně jako jeho otec, mnohem častěji než ne fušoval do ilegálních stránek jejich života a byznysu. Věděla naprosto přesně, že existovala spousta věcí, které Catherine pravděpodobně neřekla.

Bylo to součástí jejich života.

Bylo to součást toho, když se žena zapletla s tímto druhem mužů.

A Catherine, stejně jako Emma, v tomto životě vyrostla.

„Odešla jsi,“ slyšela Emma sama sebe slabě říct.

Catherine přikývla a hřbetem dlaně si setřela slzy z očí. „Nějaký kretén mě zahnal do rohu a pak se odnikud vynořil další.“

Emma se přikrčila, srdce se jí bolestivě sevřelo. „Ach, zlatíčko.“

„Cross se taky vynořil odnikud. Jednoho chytil; myslela jsem, že ho zabije.“

„Ale?“

„Viděla jsem ten nůž, až bylo příliš pozdě,“ zamumlala Catherine.

Emma zamrkala, konečně to pochopila, konečně to věděla. Přála si, aby vědomí proč a jak, její úzkost zmírnilo, ale nestalo se tak.

„Omlouvám se,“ řekla Catherine potřetí. „Neměla jsem odejít.“

Emma dlouho prostě jen tiše seděla, nebyla si jistá, co říct. Ten, kdo znovu promluvil jako první, byla Catherine.

„Já jen... budou tak rozzlobení, že jsem byla s Crossem, když pracoval a -“

„Chápu,“ přerušila ji Emma. „Ale alespoň holou kostru příběhu bys měla svým rodičům říct.“

Catherine pokrčila rameny. „Jo, asi jo.“

„A Cross...“ Emmin hlas se vytratil. Místo toho se setkala s Catherininým pohledem plným vody. „No, on je Cross.“

Rysy Catherine rozjasnil slabý úsměv. „Ano, to je.“

Ten úsměv a Catherinino tiché pochopení Emminých nejasných výroků o jejím synovi řeklo zatraceně o dívce mnohem víc, než by mladá dívka mohla sama o sobě říct. Pravděpodobně dokonce i víc, než by mohl Cross. Alespoň, co se synova soukromého vztahu s Catherine týkalo.

Emma nepotřebovala, aby Catherine o Crossovi cokoli vysvětlovala, protože ona to už věděla.

Věděla, že byl silný.

Věděla, že byl tvrdohlavý.

Věděla, že bude v pořádku.

A to vědomí, to hluboké, skryté porozumění, se jen tak samo o sobě nezjevilo jen během jednoho jediného dne. K tomu, abyste někoho tak dobře poznali, abyste věděli, že jediné, co potřebujete, bylo slyšet jeho jméno a cítili to přímo ve své duši, byla zapotřebí skutečná láska.

Emma takovou lásku poznala.

A bylo to zatraceně děsivé.

********

„Mami?“

Emmu vytrhl z jejího omámení Crossův unavený šepot. Přestala si pohrávat s žaluziemi v nemocničním pokoji a podívala se na svého syna. Cross, opřený v posteli, na rtech s jedním ze svých okouzlujících, odzbrojujících úsměvů, si povzdechl.

Už nějakou dobu byl vzhůru, ale neměl náladu na mluvení. Sestra, která mu předtím přišla vyměnit obvazy na levém boku, dostala plnou nálož vzácného postoje Donati. Takového, který jen zřídkakdy vystrkoval svou ošklivou hlavu, zejména v případě Crosse.

Emma usoudila, že by to mohla přičíst na vrub hluboké bodné ráně v Crossově boku, která zasáhla žílu a ledvinu. Nemluvě o tom, že Cross i nadále odmítal jakékoli léky proti bolesti.

„Vypadáš šťastněji,“ řekla Emma.

Cross pokrčil rameny. „Když to říkáš. Kde je Cal?“

Jak Cross dospíval, přestával Calista nazývat svým otcem a tátou, a nahradil to prostým pojmenováním Cal. Občas to záleželo na jeho náladě a jindy na tom, kdo byl kolem.

„Šel ven, aby mě přinesl oběd,“ řekla Emma.

Emma pokračovala v otáčení žaluzií, potřebovala něco, čím by mohla zaměstnat ruce. Cokoli, co by zaměstnávalo její mysl.

„Mami.“

Emma znovu ztuhla. „Jo?“

„Přestaň si dělat starosti.“

„Nedělám si je. Já -“

„Vyšiluješ,“ zamumlal Cross. „Jsem v pořádku, mami.“

„Teď,“ zdůraznila Emma, „teď jsi v pořádku, Crossi.“

„Vlastně jsem v pořádku už dva dny. Ve velice blízké době mě propustí.“ Cross se ušklíbl, ale Emmině úzkosti to nijak nepomohlo. „Přestaň vyšilovat, mami.“

Emminy paže klesly dolů k bokům, musela se vší silou držet, aby nerozdrtila Crosse v obrovském objetí. V dalším objetí, protože to udělala už mnohokrát. Na jejího devatenáctiletého syna to nedělalo valný dojem.

„Ty to nechápeš, chlapče.“ A pak rychle, dřív, než jí Cross mohl dát jeden ze svých pohledů, aby mu neříkala chlapče, Emma dodala: „A vím, že nejsi malý chlapec, Crossi. Jsi mladý muž, ale ať ti bude patnáct nebo padesát, stále budeš mým malým chlapcem. Není pro mě tak snadné nevyšilovat, jak to ty říkáš.“

Emma vydechla, podívala se ke dveřím nemocničního pokoje a přemýšlela, kde byl její manžel. Už by měl být zpátky. „Tolik let jsem strávila tím, abych tě naučila nedělat nebezpečné věci; neběhat s nůžkami, nešplhat příliš vysoko. Být chytrý a dělat správná rozhodnutí. A dělal to s tebou i Calisto.“

„Já vím,“ řekl Cross.

„Tohle děláme proto, že teď žijeme v úzkosti, čekáme a nechceme podobný telefonát jako tu noc.“

„Mami -“

„Takže ne, omlouvám se, že to říkám, ale není pro mě tak jednoduché to vyšilování zastavit, Crossi. A pokud tě obtěžuje, že mám obavy nebo že ti nedám ani pět minut k nadechnutí, pak jsou to tvé sračky.“

Oči jejího syna se rozšířily, ale neřekl ani slovo.

„Jsem tvoje matka. Než jsem tě přivedla na svět, třicet dva týdnů jsem tě nosila ve svém těle. Třicet dva týdnů, které mě skoro zabily z mnohem více důvodů, než kdy budeš vědět. Teď jsem tě každý jeden den z tvých devatenácti let milovala. Krmila jsem tě, přebalovala, uhoupávala ke spánku a nechala tě vyrůst. Ty jsi byl tím, kvůli komu jsem měla telefonát, který jsem nikdy nechtěla dostat. S mým vyšilováním se můžeš vypořádat.“

Cross krátce přikývl.

Chytrý muž.

„Pochopil jsem, mami.“

„Dobře.“

Emma přešla ke Crossovi blíž, rukou ho jemně poplácala po pohmožděné tváři a pak od něj stejně rychle ustoupila.

„Omlouvám se, že tě děsím, mami,“ řekl tiše.

„Ještě několikrát to zopakuj a pro ty lidi vzadu o trochu hlasitěji.“

Cross se zasmál. „Dojde na to, mami.“

„Ach, to mám v plánu.“

Emma se vrátila zpátky k poletování po pokoji, probírala se novinami, aby získala nějaké rozptýlení.

„Ale udělal bych to znovu,“ řekl najednou Cross, „a za to se omlouvat nebudu, mami.“

Emma při těch slovech ztuhla.

Sledovala, jak Catherine Marcello přicházela a odcházela, přicházela a odcházela a znovu přicházela a odcházela z Crossova pokoje. To byly ty jediné okamžiky, kdy si Emma sama sobě dovolila odejít ze synova pokoje, aby měl trochu soukromí.

„Vím, že ano,“ řekla Emma.

„Opravdu?“ zeptal se její syn.

Otočila se k němu.

„L'amore é forte come la morte. Láska je silná - jako smrt,“ zamumlala Emma. „To dělá lásku téměř zlověstnou, nebo dokonce i morbidní, ale…“

„Je to tak, protože je to pravda.“

Emma bezmocně pokrčila rameny. „V životě jsou jediné dvě věci, které na nás všechny mají skoro stejný hluboký účinek. Bez lásky je smrt blízko. A s láskou nám nepřijde na mysl smrt kvůli lásce. Až teprve tu noc jsem si uvědomila, že jsi Catherine miloval. Ohledně ní a toho jsi vždycky tak mlčenlivý.“

Cross se usmál. „Samozřejmě, že ji miluji, mami. Vždy jsem ji miloval. Vždycky ji budu milovat, dokonce, i když ona mě nemiluje.“

I to Emma chápala.