YFH - 7. kapitola

 Překlad: Lucianna

Co se doopravdy stalo Celii? Proč byla tak zlomená, že chtěla zemřít? A co dalšího zjistí o lidech, kterým po návratu z vězení tolik důvěřovala? Může člověk vydržet ještě víc, nebo je to už příliš?

„Je to v pořádku,“ řekne Jo, když stojíme na ulici potom, co jsem zkoušela volat Chasovi snad milionkrát, i když vím, že mě zablokoval. Dokonce zkusila svůj telefon, ale zablokoval ho taky.

Moje jediné vodítko. Pryč. Teď už mi telefon nezvedne, bez ohledu na to čí bude. Jediný člověk, kdo by mohl projít je Tatum a získat jeho telefon by bylo jako vytrhnout zub rozzuřenému lvu.

Podělaly jsme to.

„Najdeme ho,“ pokračuje.

Podívám se na ni a hlava se mi točí. Být v náladě nepomáhá, myšlenky mi divoce víří v hlavě. „Musím skočit do kavárny, nechala jsem tam klíče od domu. Půjdu a vyzvednu je a pak půjdu domů, dobře?“ řeknu Jo.

„Není kavárna zavřená?“ zeptá se mě a vypadá znepokojeně.

„Zítra otvírám, mám klíč.“

Zvedne obočí. „Andrea ti dala klíč?“

„No, dává ho všem zaměstnancům, takže kdyby ho nedala mě, vypadalo by to podezřele, ne?“

Jo přikývne. „Jsi si jistá, že jsi v pořádku? Já mám klíč od bytu. Můžeš použít můj. Můžeme jít domů a promluvit si…“

Zavrtím hlavou. „Jen si potřebuji vyčistit hlavu. Je to v pohodě.  Budu v pořádku. Uvidíme se doma.“

„Jsi si jistá, zlato…“

Usměji se a přistoupím k ní, abych ji objala. Když ji pustím, řeknu, „Jsem si jistá. Potřebuji se projít.“

Vydechne. „Najdeme Chase, slibuji, že ho najdeme.“

Přikývnu a pak se otočím a odejdu, ta tíha v mé hrudi ve mně vyvolává pocit, že své tělo táhnu. Bolí to. Všechno bolí. Chci křičet a ječet a do něčeho praštit. Jsem tak naštvaná, tak zraněná a mám tak po krk lží. Chci chytit Tannera a křičet mu do tváře, chci fackovat Ethana znovu a znovu, a v tu samou chvíli se chci stočit do klubíčka a brečet, protože ze všeho mám pocit tak zatracené bezmoci.

Jdu pár bloků, abych si vyčistila trochu hlavu, chladný noční vzduch mi pomáhá myslet jasněji. Pak si chytím taxík a dám mu adresu kavárny. Když přijedeme, zaplatím cestu a vystoupím, stále s lehce přiopilým pocitem když se mé podpatky dotknou chodníku. Hlava mi bzučí, ne opile, ale rozhodně není tak jasná, jak by měla být.

Jdu ke kavárně a hrabu se v kabelce pro klíče. Když kolem nich omotám prsty, vzhlédnu a vidím uvnitř světla. Zastavím, zamžourám a vidím Ethana mluvit s Andreou. Párkrát zamrkám a pak přistoupím trochu blíž. Stojí u pultu a zcela jasně se o něčem hádají. Ach bože. Ethan je tady. S Andreou.

Ustoupím zpátky do stínů stromů, lemujících chodník a pak se přiblížím víc ke kavárně, než se protáhnu za roh. Je dost možné, že mě za to, co se chystám udělat, zavřou, ale chci slyšet co říkají a jediný způsob, jak to udělat, je projít zadními dveřmi, kuchyní a poslouchat.

Opatrně odemknu zadní dveře, vstoupím dovnitř a velmi pomalu jdu přes kuchyň a snažím se neudělat žádný hluk. Dojdu ke dveřím a přitisknu na ně ucho. Mohu je slyšet, jelikož pult je blízko kuchyně.

„Musí to přestat, Andreo,“ zavrčí Ethan. „Pokud ne, někdo přijde k úrazu.“

„Myslíš, že to nevím, Ethane?“ odsekne Andrea. „Ale Tanner je odhodlaný a není připravený v blízké době vycouvat. Možná prostě tohle potřebuje udělat, aby to dostal ze svého systému…“

„Udělat co? Týrat Callie za něco, co nedokáže nechat jít? Kde to skončí? Jak daleko to zajde? Může být zraněná. Nebudu sedět a sledovat to.“

„Jaká je jiná možnost tady? Byl jsi v tom taky. Teď jsi změkl a chceš skončit, ale víš, že to není tak snadné. Nemůžeš jen tak změnit názor proto, že jsi se do ní zamiloval.“

„Nejsem do ní zamilovaný,“ zachraptí tiše, „ale záleží mi na ní.“

„Nezáleželo ti na ní, když jsi na ni ve vězení poslal ty holky, Ethane. Jak si myslíš, že by se cítila, kdyby to zjistila?“

Srdce mi exploduje.

Bolest, tolik bolesti.

Vydám zraněný hrdelní zvuk a chytím se za hruď, ve které mám pocit, že mě to srazí na kolena.

Ethan byl za Trishou?

Ne.

To není možné.

Není.

Ne.

„Nech toho,“ varuje ji Ethan. „Nedělej to. Já vím, co jsem udělal, ale odmítl jsem být toho dál součástí. Musíte přestat. Já jí věřím, Andreo. Také si myslím, že je v tom něco víc, než vůbec víme. Ona to zjistí a až to udělá, všechny vás zničí.“

Andrea na minutu ztichne a pak vydechne. „Ano, i já, ale všichni jsme udělali rozhodnutí a nemůžeme z toho teď jen tak vycouvat. Tanner se zblázní a pak se teprve něco stane.“

„Nenechám ho v tom pokračovat.“

„Nemáš moc na výběr. Zkusíš ho zastavit, nebo půjdeš na policii a všichni půjdeme do háje. To je to, co opravdu chceš? Ztratit všechno?“

Ethan zakleje pod vousy. „Odcházím. Nemůžu se s tím už dál vypořádávat. Řekni Tannerovi, aby vycouval, nebo s tím něco udělám. Bez ohledu na risk.“

Slyším Ethanovy kroky směřovat ke dveřím a otočím se, a spěchám ven. Jsem tak naštvaná, že nedokážu myslet. Tak zraněná, že nemůžu dýchat. Zamknu dveře, když odejdu a pak spěchám k přední části kavárny, stále z dohledu. Vidím Ethana jít po ulici ke svému autu. Jdu za ním. Riskuji všechno a je mi to jedno.

Nemůžu.

Nemůžu už dál tohle dělat.

Ethan se otočí, kdy uslyší mé blížící se kroky.

Když na mě padne jeho zrak, otevře pusu a začne říkat mé jméno, „Call…“

Natáhnu se a dám mu facku. Praštím ho tak silně, že mu hlava otočí do strany a zvuk se rozlehne tichou nocí. Pak ho praštím znova, tentokrát tvrději, tak naštvaná, že do toho pohybu dám celé tělo.

„Jak jsi mohl?“ zakřičím a strkám ho do hrudi, znovu a znovu. „Jak jsi mi to mohl udělat? Jak jsi mohl předstírat celý čas, že jsi můj přítel, když jsi celou tu dobu byl součástí nějaké šílené, zvrácené hry, kterou jste se mnou hráli?“

„Callie,“ zkusí to Ethan, ale slzy mi tečou po tvářích a ještě jsem neskončila.

„Ne!“ křiknu a rozhodím rukou. „Nechal jsi Trishu, aby mi ublížila. Nechal jsi ji, aby mě napadla a udělala mi ze života peklo.“

„Nechal jsem ji jednou,“ brání se. „Jednou, a pak jsem už nemohl. Ochraňoval jsem tě, to nebyla lež.“

„Všechno je lež!“ křičím. „Všechno na tobě je lež!“

„Callie, prosím…“

„Věřila jsem ti, Ethane,“ zašeptám třesoucím se hlasem. „Věřila jsem ti víc než komukoliv jinému na světě. Byl jsi můj nejlepší přítel. Držel jsi mě při zdravém rozumu. Jak jsi mohl?“

Otočím se na  třesoucích se nohou a začnu odcházet, celé tělo ztěžklé vzlyky, když přecházím ulici. Slyším ho volat mé jméno, ale nezastavím.

Prostě jdu dál, dokud už ho nevidím.

Dokud už dál nemůžu cítit bolest v hrudi.

Dokud nemůžu dělat nic jiného, než otupěle dávat jednu nohu před druhou.

Kolik toho ještě dokážu zvládnout?

 

*****

Někdo mi buší na dveře.

Zmáčknu pauzu na mikrovlnce a chvíli poslouchám. Žaludek mi kručí a srdce bolí, což je kombinace, které volá po pořádném přejedení. Klepání se ozve znovu.

Skvělé.

Nejspíš je to Ethan, vzhledem k tomu, že jsem ho právě napadla, fackovala, přiznala že o vím a utekla.

Nejspíš jsem to tím přiznáním podělala, ale je mi to fuk.

Nemohla jsem to už déle držet.

Dokázala jsem se dostat domů, víc pila a nyní jím abych to všechno ještě víc zhoršila. Vím, že bych neměla, že bych měla nejspíš dělat něco produktivního, jako napsat deník, nebo něco. Jídlo ovšem v tuhle chvíli vypadá právě jako lepší nápad.

Nadechnu se, ignoruji klepání s vědomím, že to není Jo, protože spí v posteli a nikdo jiný nestojí za to ho vidět. Momentálně na druhé straně není jediný člověk, kterého bych skutečně chtěla vidět. Ne moje rodina, ne Tannerova rodina, nikdo. Tady mám všechno, co potřebuji, což je neuvěřitelně smutné, pokud se mě zeptáte.

„Callie, vím, že jsi doma.“

Tannerův pevný, zastřený hlas projde dveřmi, dotkne se mé kůže a ta mě zabrní. K čertu s ním, že má na mě stále takový efekt. Někdy, když to bolí opravdu hodně, všechno co chci, je schoulit se do jeho náruče a cítit jak mě jeho pevné tělo obepíná. Pak si vzpomenu, že on je důvodem mé bolesti a to pak bolí o to víc.

„Neodejdu, dokud neotevřeš dveře.“

Kurva.

Přejdu a alkohol mi dodává mnohem víc kuráže, než skutečně mám. Možná mu Ethan řekl, že to vím. Možná je tady, aby mě konfrontoval.

Sem s tím, povídám.

Kurva sem s tím.

Prudce otevřu dveře a čelím velmi drsnému, velmi opilému a velmi nádhernému, Tanneru Yatesovi.

Zírá na mě, oči skelné a ruku opřenou o dveře pro oporu jeho velkého těla.

„Co chceš, Tannere?“

Můj hlas je odměřený a úsečný. Starám se? Absolutně ne.

Nakloní hlavu na stranu. „Jak můžeš být tak krásná?“ zamumlá. „Nesnáším, že jsi tak zatraceně krásná.“

Bože.

Proč musí tohle dělat a říkat takové věci? Věci, které mi zraňují srdce. Věci, které mě matou ještě víc, než už jsem. Věci, které mě nutí přát si, na vteřinu, aby věci byly jiné.

„Jsi opilý.“

„V náladě,“ opraví mě a mávne prstem.

Protočím oči. „Opilý. Proč jsi tady?“

„Chtěl jsem tě vidět.“

Ne zrovna jemné odfrknutí opustí mé rty. „Nejsem si vůbec jistá proč.“

Vzhledem k tomu, že jsi sociopat, který se mi poslední dobou snaží zničit život.

„Ani já ne,“ řekne nízkým hlasem. „Neměl bych tady být, ale něco na tobě je…“

„Běž domů, Tannere,“ řeknu a můj hlas je unavený, tělo bolavé a srdce zlomené. „Prosím.“

Chci zavřít dveře, ale zastaví je rukou. „Řekni mi něco o sobě, Callie. Řekni mi něco, co nikdo jiný neví.“

Nakloním se blíž, cítím v jeho dechu pivo a miluji to, jak měl lechtá na tváři. Pak se zase nesnáším za to, že to miluji. Hromada emocí během pár vteřin. „Nejsem lhářka,“ zašeptám.

Jeho pohled zaplane neznámou emocí a pak řekne, „To říkáš. Řekni mi něco jiného.“

„Ty jsi.“

Zatlačím na dveře, ale znovu je zastaví a přimhouří oči. „Co jsi to řekla?“

„Běž domů, Tannere.“

„Nepůjdu domů.“

„Půjdeš.“

„Nepůjdu.“

Vydechnu a protřu si obličej rukama. „Mám toho dost i bez tebe tady. Prosím, odejdi.“

„Neměl bych tu být,“ řekne a opře se tělem o dveře. „Tak mi řekni, proč kurva nemůžu zůstat stranou?“

„Nevím o čem to mluvíš,“ zalžu.

Přistoupí blíž. Necouvnu, i když vím, že bych měla. Vím, že bych se měla pohnout a zabouchnout dveře a nikdy znovu se na Tannera Yatese podívat, pokud by to nebylo nutné, a přesto to vypadá, že nemůžu přimět své nohy, aby s tím souhlasily. Stojím pevně na místě, kde jsem.

„Je to komplikované,“ řekne mi lehce nesrozumitelně. „Je to tak zkurveně komplikované. Kéž bych si dokázal udělat pořádek v tom zatraceném binci, co mám v hlavě.“

„Nevím, o čem to mluvíš, Tannere,“ řeknu znovu. „Musíš jít.“

„Co když nechci jít?“ zeptá se a drží můj pohled, takže mě v břiše lehce zalechtá. „Co když tady chci zůstat a zapomenout na všechno ostatní na světě? Co když to je všechno, co zatraceně chci? Co když ty jsi všechno, co kurva chci?“

„Nemůžeš mít všechno, co chceš,“ zašeptám.

Přistoupí blíž, natáhne se a obalí mi ruku kolem krku. „Myslíš si, už jsem na to nepřišel, Callie? Myslíš si, že nevím, že život je velký, zkurvený bordel a nikdy nefunguje tak, jak chceš?“

„Nevím, co ses naučil, nevím o tobě jedinou věc, Tannere. Jsi záhada. Jsi lež.“

Nakloní hlavu na stranu. „Nejsme všichni?“

„Prosím,“ žádám ho třesoucím se hlasem. „Prosím odejdi.“

„Je tak zkurveně těžké se od tebe držet dál. Snažím se, kurva snažím, ale něco na tobě je…“

Zabíjí mě.

Protože jsem tak rozporuplná.

Velká část mě ho nenávidí a přesto když je tady, dotýká se mě, říká takové věci, další část mě je zmatená a já nevím, jak reagovat. Nevím co si myslet, co cítit, nesnáším ho. Nesnáším, že má na mě takový efekt, když všechno co chci je, aby prostě odešel, zapomněl na mě a přestal mě týrat těmito malými hrátkami s myslí.

„Nedělej to,“ zaprosím, když se nakloní blíž a jeho rty jsou tak blízko mým, že mohu cítit jeho teplý dech na tváři. „Nelíbej mě.“

„Neměl bych,“ zavrčí. „Neměl bych z mnoha důvodů…“

„Tannere…“

„Zatraceně, Callie…“

Políbí mě.

Všechno v mém těle se probudí k životu a já se k němu přitulím, oddělím rty a pustím ho dovnitř. Na malou vteřinu zapomenu na všechno ostatní a nechám ho, aby mě líbal. Dovolím si cítit to, jak má ruce zapletené v mých vlasech. Dovolím si milovat způsob, jak jsou jeho ústa cítit proti mým. Pak si připomenu to, kdo a co je, a jak zatraceně manipulativní byl. Je tady, protože je opilý, ale udělal tolik rozhodnutí, aby mi ublížil.

Nemůžu to nechat pokračovat dál.

„Ne,“ řeknu a odtáhnu se. Slzy mě pálí za víčky a nesnáším, že poslední dobou tolik pláču. Nesnáším, že mé emoce se stávají silnější než já. Prošla jsem víc věcmi, než většina lidí za celý svůj život, jsem silnější než tohle. „Nemůžu. Prostě nemůžu. Nech mě být, Tannere.“

Otočím se, vběhnu dovnitř a zabouchnu dveře.

Pak se k nim přitisknu zády, sklouznu na zem a rozbrečím se.

Bude tohle někdy snazší?