YFH - 6. kapitola

 Překlad: Lucianna

Co přinese setkání s Chasovou rodinou? Dostane Callie konečně nějaké odpovědi? Najde Chase? Čtěte dál a nechte se překvapit...

„Ahoj,“ řeknu, dívajíc se na ženu, která stojí v otevřených dveřích a kouká na mě.

Vypadá unaveně, tmavé vlasy má neupraveně připnuté nahoru a šedé oči prázdné a vyčerpané. Má na sobě zahradnické oblečení a hádám, že jsem ji zastihla těsně před tím, než by šla do sprchy, soudě podle ručníku, který jí visí přes ruku a špínu pokrývající její oblečení. Ví něco z toho? Ví, kdo jsem?

Mohu jen doufat, že ta blonďatá paruka, za kterou jsem právě zaplatila dost peněz, a květované šaty, které bych si na sebe nikdy nezvala, rozhodí tu malou šanci, že by mě snad viděla někdy předtím. Musím mluvit s Chasovou rodinou a udělám skoro všechno, abych dostala své odpovědi, i kdyby to znamenalo, že mě pozná. Mohla by mi poskytnout zásadní vodítko, které by mě mohlo postrčit správným směrem.

„Ahoj tobě,“ řekne a její hlas skřípavý. „Můžu ti pomoct?“

„Ach, doufám že ano. Jsem stará kamarádka Chase. Chodívali jsme spolu do školy. Právě jsem se vrátila do města a můj známý mi řekl, že tady stále žije. Nemůžu tomu uvěřit! Byla jsem si zcela jistá, že se už určitě odstěhoval. Je doma?“

Ženina tvář opadne, prostě spadne. Jako by ji jen to jméno, rozbíjelo srdce o něco víc. To mě naštve. Jedna věc, kterou nedělám ráda, je naštvávat lidi, zvlášť ty, kteří mi nikdy nic neudělali. „Obávám se, že Chase tady už nežije. Neviděla jsem ho šest let.“

Zamrkám.

Ach, ta ubohá žena. Ona nemá ponětí, kde její syn je.

Což znamená, že ani neví, co se stalo.

To mě trochu usadí, ale rozhodnu se i tak dál vyptávat.

„Ach,“ řeknu a trochu zjemním hlas. „Odstěhoval se?“

Usměje se, trochu zlomeně. „Po Celiině smrti, tady nemohl dál žít. Pohádali jsme se a… odstěhoval se. Sem tam zavolá, ale nevídám ho. Já ne…“

Její hlas se vytratí a mě se pro ni zlomí srdce. Ta ubohá žena, myslí si, že jejímu synovi na ní už nezáleží, myslí si, že je to její chyba, že tu už není. Ať už se hádali o čemkoliv, stačí to, aby věřila jeho malé lži o tom, že se nevrátí domů. Kdyby jen znala pravdu, a to, že už ani nepoužívá své staré jméno.

Přesto jedna věc vystupuje do popředí. Příležitostně volá.

„To je mi moc líto, nevěděla jsem to. Nechtěla jsem vás nijak rozrušit.“

„To je v pořádku.“ Mávne rukou. „Není to tvoje chyba.“

„Nemá účet na Facebooku, ani telefonní číslo, takže jsem nevěděla, co najdu, když jsem sem přišla, jen jsem doufala, že stále žije tady někde v okolí, jak jsem slyšela. To není vůbec problém. Opravdu se omlouvám, že jsem vás obtěžovala, madam.“

Pozoruje mě a pak mávne rukou. „Znala jste Celii dobře?“

Srdce se mi stáhne a přikývnu s úsměvem. Jedna věc, o které nenávidím lhaní, je Celia Yatesová. „Vlastně ano.“

Přikývne smutně, „Byla to tak těžká doba pro všechny.“

Usměji se a souhlasím. „Je mi líto, že jste vším tím museli projít.“

Usměje se také, a i když je zlomený, je to úsměv. „Promiň, přeslechla jsem tvoje jméno.“

„Jmenuji se April.“

Ustoupí stranou a řekne, „Nechceš jít dovnitř? Právě jsem si dělala kávu. Byla jsem na cestě do sprchy.“

„Samozřejmě, děkuji.“

„Vůbec nemáš zač. Neslýchám o Chasových přátelích. Chybí mi ten hektický životní styl, který plnil můj dům denně. Bez něj je tu tak prázdno.“

„Stále máte Tatuma, to musí něco znamenat.“

Riskuji všechno, když do toho házím Tatuma, ale je fakt, že potřebuji odpovědi a jediný způsob jak je dostat, je riskovat. Je zřejmé, že Tatum má s tímhle něco společného a já chci vědět, jak blízký je své rodině. Očividně je dost blízký svému bratrovi na to, aby mu pomohl pryč.

Z e-mailů, které jsem našla v jeho domě, jsem nezískala moc informací, kromě toho, že se Tatum opakovaně scházel s někým kvůli novému průkazu totožnosti. Neříkal pro koho a na co, ale bylo to kolem Celiiny smrti. Asi týden před tím, vlastně,  takže uvažuji, že dostal svého bratra pryč a tehdy zmizel a Celia se vyděsila. Pomalu, všechno začíná zapadat do sebe.

Žena přikývne. „Ano, můj nejstarší syn je moje skála. Znáš ho také?“

„Ano, znám.“

Usměje se a obě vejdeme do velkého domu. Ukáže na jídelní stůl a řekne mi, abych se posadila, zatímco se půjde osprchovat. Takže to udělám a sleduji, jak zmizí v chodbě. Když je pryč, rychle se postavím a projdu kuchyňskou linku. Zoufale prohledávám útržky papírů, ve snaze najít něco, co by mi dalo vodítko k tomu, kde je Chase. Nic tam není.

Spěchám do obýváku a prohlédnu všechny fotky nad televizí. Chase byl dobře vypadající muž, ale to není nic překvapivého vzhledem k tomu, jak vypadá Tatum. Chase je velmi podobný svému staršímu bratrovi, jen vlasy má trochu světlejší, víc středně hnědé, a je hladce oholený. Má ty samé světle modré oči a stejný rošťácký úsměv. Je krásný.

Otočím se  a jdu zpátky do jídelny, neschopná čmuchat dál, aniž bych riskovala, že budu přistižená. Všimnu si telefonu na lince, na druhém konci, blízko kávovaru. Bude zamčený, že? Chci říct, všichni si dneska zamykají telefony. Přesto mi to nedá a zvednu ho. Spěchám abych nakoukla do chodby a ujistila se, že jsem stále sama. Zvednu telefon a oživím ho tahem prstu.

Není zamčený.

Srdce mi buší a prsty se mi klepou, když horečně najdu kontakty a hledám Chase. Najdu ho a s dravostí jakou jsem nepoznala, vytáhnu svůj telefon a rychle vložím jeho číslo. Pak, se stále třesoucíma se rukama, zamknu telefon a dám ho tam, kde jsem ho našla. Celé moje tělo je nejvyšší pohotovosti, když si sednu k jídelnímu stolu a třesu se od hlavy k patě.

Cítím se jako zatracený zločinec.

Cítím se jako bych vtrhla do jejího soukromí.

Ale neměla jsem jinou možnost.

Vrátí se o pár minut později, čistá a oblečená v dlouhých, splývavých černých letních šatech. Vlasy má vlhké a padají jí přes ramena. Usměje se když mě vidí a řekne, „Nepředstavila jsem se; jmenuji se Freya.“

Usměji se a řeknu, „Máte roztomilý dům, Freyo.“

„Děkuji, drahoušku. Jak chceš svou kávu?“

„Jen černou prosím.“

Přejde kolem a srdce mi buší, když ji sleduji, vystrašená, že si všimne telefonu. Ale ani na něj nepohlédne, když připravuje kávu.

„Co děláš, April?“ zeptá se.

„V poslední době pracuji v kavárně, ale mám v plánu dělat něco víc produktivního už brzy. Možná se vrátím do školy?“ řeknu jí.

„To je úžasný nápad. Hned bych se vrátila do školy. Chase vždycky chtěl být doktor. Řekl ti to někdy?“

„Myslím, že Celia to jednou nebo dvakrát zmínila,“ řeknu a hlas se mi zadrhne. Musím to rozdýchat – pozná že lžu, pokud se nedám rychle dohromady.

„Celia byla tak milá dívka. Myslím, že se nikdo nikdy nevzpamatuje z té nehody. Chudinka, jen jít po silnici. Její rodinu to zlomilo. Prostě je to roztrhalo. Její rodiče už nikdy nebyli stejní. Myslím, že se obviňují.“

„Nebyla to jejich chyba,“ řeknu a zoufale se snažím ignorovat bolest, narážející mi do hrudi, jak mé srdce divoce bije. „Nemohli udělat nic, aby zastavili to, co se ten večer stalo.“

„Ne, máš pravdu, ale procházeli si svými problémy, takže ani nevěděli několik měsíců, že Celia chodila s Chasem. Zaslechla jsem ji říkat Chasovi, že se cítí ignorovaná, že ani nevědí, že existuje. Potom co Mark podvedl Adrianu, všechno šlo pro tu ubohou rodinu z kopce. Tanner musel všechno držet pohromadě. Znáš Tannera?“

Příliš mnoho informací.

Mysl se mi točí.

Tahle žena zcela jasně s nikým už chvíli nemluvila, takže chrlí věci, jako bychom byly nejlepší kamarádky.

„Znám Tannera, ano. Je to dobrý chlap. Máte pravdu, Celia měla těžké období. Bylo to těžké potom co Mark udělal. Opravdu jí to zasáhlo.“

Nemám ponětí o čem to mluvím.

Je mi špatně.

„To si dovedu představit, chudák holka. Aby pokračovali, jako by se nic nestalo. Abych byla upřímná, nemůžu uvěřit, že jsou pořád spolu. Říká se, že má zase jinou ženu.“

Bože.

Opravdu by měla přestat.

„To je tak smutné. Dovedu si představit, že tohle všechno muselo být i pro Chase těžké?“

Freya přikývne. „Bylo to pro něj těžké. Ti dva se začali hádat a pak se s ním rozešla. Už to bylo dost těžké, ale pak když zemřela… Prostě už tady nemohl dál být.“

„Nevěděla jsem, že odešel,“ řeknu jí.

„Měl odejít jen na chvíli, ale rozhodl se, že se nemůže vrátit. Stále nám nechce říct kde je, jako by nás všechny odstrčil a začal znova. Sotva o něm slyším. Město ztratilo Celii Yatesovou, ale já také ztratila svého syna. Byla to nejhorší noc mého života.“

Nebudu brečet.

Zatraceně, nebudu.

„Je mi to tak líto. Doufám, že se Chase brzo vrátí domů.“

Usměje se, ale zachvěje se. „Nemyslím si, že se vrátí. Nemyslím si, že se někdy postaví tomu, co se tady stalo. Nikdy nebude schopný žít v té bolesti.“

Znovu velmi zariskuji, když se na tohle zeptám, ale musím to vědět. „Slyšela jsem, že ta holka, co srazila Celii tvrdila, že jí vstoupila před auto, slyšela jste to taky?“

Freya přikývne. „Slyšela jsem to.“

„Myslíte, že je to pravda? Myslíte si, že Celia byla tak nešťastná, aby udělala něco takového?“

Freya zaváhá a pak řekne nízkým hlasem, jako by nás měl někdo odposlouchávat, „Nikdy jsem to nikomu neřekla, ale než zemřela, byla Celia ve špatném rozpoložení. Zaslechla jsem Chase říkat svému bratrovi, že se něco stalo a ona se potýkala s potížemi. Tehdy začal být Chase vykolejený. Nemohl se k ní dostat. Bylo to zlé. Ale potom co zemřela, Mark a Adriana tvrdili, že byla šťastná, že není možné, aby udělala něco takového. Dokonce prošli její věci a nic neukazovalo na to, že by si ublížila. Nikdo z její rodiny tomu nevěřil. Celia si nasazovala statečnou tvář, vždycky, ale já viděla něco jiného. Viděla jsem tvář, kterou nosila, když nebyla se svojí rodinou.“

„Byla zraněná,“ řeknu tichým, nízkým hlasem.

„Byla zraněná,“ potvrdí Freya. „Jednou jsem to zmínila před Adrianou, ale trvala na tom, že její dcera byla šťastná. Že to ráno, než zemřela, prý tancovaly a smály se v kuchyni. Nevím, jestli to bylo popírání, nebo jestli Celia opravdu nechtěla, aby její rodina trpěla, tak nasazovala šťastnou tvář, aby držela věci v pohybu. Každopádně, je mi líto té dívky, co ji srazila, protože možná, jen možná, si ona vzala svůj život.“

Konečně.

Je tu někdo, kdo má pochyby.

Někdo, kdo nevěří, já jsem monstrum v tom všem.

Jsem o krok blíž tomu, kde jsem potřebovala být.

Jen jeden krok.

Ale je to něco.

 

*****

„Vážně?“ zeptá se Jo, když jdeme k místní italské restauraci, kde si dáme večeři a pár drinků. „Máš Chasovo číslo?“

„Ano,“ řeknu, „jen jsem se ještě nerozhodla jak k tomu přistoupím. Tohle je moje jediná šance a nesmím to podělat. Pokud ano, uteče a nikdy ho nenajdu.“

Neřekla jsem jí, že jsem se vloupala do Tatumova a Tannerova domu, jen jsem řekla, že jsem je zaslechla říkat, že budou cílit na moje auto. Nechci jí nakládat nic dalšího, už tak si prochází dost věcmi, když stojí na mé straně tak, jak to dělá. Nemůžu čekat, že se zapojí víc, než už je.

„Technicky už utekl, ale chápu co říkáš. Všechno to úsilí změnit jméno a zmizet, ale stále volá mámě?“

„Kdyby nevolal, nejspíš by zavolala policii,“ podotknu.„Myslím tím, přemýšlej o tom, dělala by si starosti, že je mrtvý, nebo zraněný, a poslala by je za ním, což by pro něj vypadalo podezřele. Místo toho, se sbalil a odešel, říká že tady už nemůže žít a rozhodl se neříkat nikomu, kde žije. Sem tam zavolá, a to ji drží od toho, aby po něm šla.“

„Ubohá žena.“ Jo si povzdechne. „Je tak smutné, že si musí procházet něčím takovým. Musí mít zlomené srdce.“

Přikývnu. „Je zraněná o tom není pochyb. Dělá si starosti o svého syna, chybí jí jako blázen, ale je tak na dně, že ho nechá, ať si to dělá po svém. Dostal se pryč, aby začal život znovu.“

„Ne na dlouho,“ zamumlá Jo. „Musí se postavit tomu, ať je to cokoliv, co udělal Celii a musí tomu čelit. Nemá právo se skrývat a nechat tebe, abys převzala veškerou tu bolest z toho. Najdeme ho a přinutíme ho přiznat všem, co se jí stalo.“

„Co si myslíš, že se stalo?“ zeptám se, když zahneme za roh a uvidíme restauraci.

„Nevím,“ řekne Jo nízkým hlasem. „Hodně jsem o tom přemýšlela, ale věci, které mě napadly a byly by tak zlé, aby jí to přimělo vzít si život, mi obracely žaludek. Cokoliv to bylo, nemohlo to být dobré, protože nikdo neudělá to, co Celia Yatesová, pokud se upřímně necítí tak, že nemůže dál pokračovat.“

Přikývnu a srdce mě bolí pro tu dívku, kterou jsem nikdy nepoznala. Pro její bolest. Pro její břemeno. „Kéž bych s ním mohla mluvit. Kdybych mohla mít jednu věc na tomhle světě, nechtěla bych změnit tu noc, chtěla bych mít šanci si sednou s Celií na jeden den a prostě s ní mluvit o všem, o čemkoliv, a poznat ji, tajemství a všechno.“

Jo se natáhne a sevře mi paži. „Kdyby bylo cokoliv, co bych ti na tomhle světě mohla dát, zlato, bylo by to tohle.“

Usměji se na ni. „Každopádně, dost řečí o tomhle. Pojďme pít a jíst a na chvíli zapomenout na tu pekelnou noční můru, ve které poslední dobou žijeme.“

„To zní dobře.“

Dojdeme do restaurace a když dostaneme stůl, objednáme si česnekový chléb, těstoviny a víno. Pak pijeme a mluvíme a smějeme se. Je to dobrý pocit, nežít neustále v pavučině lží, které někdo dokázal omotat svým způsobem kolem nás a zamknout nás v ní.

„Jak to jde s Patem?“ zeptám se Jo, když dorazí naše těstoviny. „Byly jsme tak zamotané do tohohle bince, že jsem se na to ani nezeptala.“

Jo pokrčí rameny. „Je to stejné jako vždycky, Pat je Pat. Neustále řeší to, abych se přestěhovala zpátky a všechno se vrátilo do starých kolejí jak to bylo, ale to je to, čemu nerozumí. Nechci se vrátit do toho, jak to bylo. Chci aby můj manžel byl manželem. Nechci chodit na drahá rande, prostě chci strávit noc jen s ním, bez jeho telefonu nebo práce, nebo nějakého vyrušování od někoho. On tyhle věci neumí nechat plavat.“

„Je mi líto, že to nefunguje. Jsi nějak blíž rozhodnutí, co budeš dělat?“

Zavrtí hlavou a strčí si sousto těstovin do úst, žvýká a polkne, než odpoví. „Mám pocit, jako bych byla stále v pasti. Tuhle večer jsem zmínila, že bychom to možná měli ukončit a on se málem zbláznil. Znovu opakoval, jak by všechno ztratil a jak by musel prodat firmu…“

„Myslí si, že by sis všechno vzala?“ zeptám se zamračením.

„Myslím, že bych měla nárok na hodně z toho. Nevzala bych si, co by mi nedlužil, ale taky bych musela začít znovu.“ Nemůže čekat, že bych odešla s prázdnýma rukama. Žít v tomhle světě je teď drahé a taky jsem dost přispěla.“

„Ne, máš pravdu, to by nebylo fér.“

„Takže, to dělá těžké. Chce, abych podepsala všechny tyhle věci, což odmítám. Pak jsem šli na rodinnou večeři a všichni na mě tlačili, říkali jak je ve stresu, jak způsobuji spoustu problémů svým vymýšlením. Jak zlé by bylo, kdyby o všechno přišel. Cítím se jako v pasti. Opravdu. Kéž bych mohla prostě otočit stránku, víš? Prostě začít znovu.“

„Dovedu si to představit,“ řeknu a soucitně se na ni usměji. „Jsem si jistá, že se to spraví. Nemůžeš prostě zůstávat jen kvůli dramatu, které by vypuklo, kdybys odešla.“

Povzdechne si. „Viděla jsi ten článek v časopisu před pár dny?“

Viděla jsem to.

Článek o ní a titulek o tom, že žena místního milionáře s ním nežije v  jednom domě a je jejich manželství konec? Nečetla jsem to. Nepotřebovala jsem. Je to odpad. Přesto lidé milují tyhle drby. Pat je mladý, je hezký a je bohatý. Pro Jo nebude snadné odejít pryč, aniž by ji někdo neobtěžoval. Nemluvě o těch mediálních sračkách, které s tím přijdou.

Soucítím s ní, opravdu.

„Viděla,“ odpovím na její otázku. „Prostě řekni Patovi, že jestli ti způsobí problémy, když odejdeš, řekneš všem mediím o jeho postelovém prdění.“

Jo se zahihňá. „Bože, dovedeš si to představit?“

Obě se zasmějeme. Zlehčování znepokojivého tématu.

„Takže, myslím, že bychom měly jít ven a měly zavolat Chasovi,“ řekne Jo potom, co chvíli jíme v tichosti. „Myslím, že je čas zjistit, co ví.“

„Co mu řeknu?“ zeptám se a našpulím rty. „Pokud to podělám, bude vědět, že nevím nic a může mě prostě snadno zablokovat.“

„Myslím, že mu prostě řekneš, že víme, co udělal Celii a víš, že ukončila život kvůli němu a jestli nepřijede, řekneš to mediím.“

Zvednu obočí. „To je brutální, Jo.“

Pokrčí rameny a tvář jí ztvrdne. „To, že tě nechal zavřít, bylo brutální, Callie. Tohle je spravedlnost.“

Au.

Ale má pravdu.

Vydechnu. „Je to risk.“

„To všechno.“

V tom má pravdu. Všechno je risk.

„Dobře, udělejme to.“

Dojíme večeři a dopijeme naše víno a pak zaplatíme a zamíříme ven. Jdeme kousek po ulici a já mám pocit, že mám víc než špičku. Najdeme tichou část ulice a já vytáhnu telefon a navolím Chasovo číslo. Pak pohlédnu na Jo, když dám telefon na reproduktor. Nic se neděje.

Párkrát to zazvoní a část mě, jen malá část, doufá že to nezvedne.

Čelit tomu, odkrýt tohle peklo, to přinese hodně bolesti pro všechny.

Musí se to stát, ale není to o to snazší.

„Halo?“

Nakřáplý, ospalý hlas se ozve skrz reproduktor na druhé straně a, na pár okamžiků, mé srdce bije tak moc, že nemůžu najít hlas.

Zhluboka se nadechnu a řeknu, „Chasi?“

Mrtvolné ticho.

Podívám se na Jo a ona přikývne, abych pokračovala.

„Vím, že to je Chase.“

„Kdo je to?“ zeptá se a hlas má nyní trochu probuzenější.

„Nezáleží na tom, kdo to je. Musíme si promluvit. Můžeme to udělat tou snazší cestou, nebo horší, ale pokud zavěsíš, bude to ta horší.“

„Co chcete?“ nařídí nyní naštvaně.

„Chci pravdu,“ řeknu, nyní trochu sebevědomějším hlasem. „Vím, co jsi udělal Celii Yatesové. Vím, co se stalo.“

Znovu ztichne.

„Jak jste dostali tohle číslo?“

„To není důležité. Co je důležité, co uděláš s touhle informací. Chci, abys přišel a chci, abys řekl své rodině a její rodině, co jsi udělal. Pokud to uděláš, nepůjdu na policii…“

Je to risk, hodit do toho policii, protože vlastně nevím co udělal, ale každopádně hraji touhle kartou, protože je jediná, kterou mám.

„Nevím, o čem to mluvíte,“ řekne tiše.

„Ale víš, Chasi. Mám důkaz, pokud ho chceš vidět. Mám Celiiny výsledky testů. Mám e-maily a mám textové zprávy. Vím, co jsi udělal.“

Zadržím dech.

Zadržím ho tak pevně, že mám pocit, že omdlím.

Buď mě pošle do háje, nebo mi to projde.

„Nikdy jsem jí nechtěl ublížit,“ řekne s bolestí v hlase. To bolí, nebudu lhát. Nemyslím si, že by jí chtěl Chase ublížit, ale bez ohledu na to, on je důvodem, proč je pryč. Aspoň myslím, že je. „Nechtěl jsem se do toho dostat tak hluboko. Chtěl jsem jí dát hezké věci. Vydělával jsem peníze na drogách a posral jsem to. Dlužil jsem a… nemyslel jsem si, že to hodí na ni. Nemyslel jsem si, že by jí ublížili. Nemohl jsem je zastavit, nadrogovali mě a nutili mě se dívat. Nemohl jsem. Nebyla to moje chyba.“

Nemohl je zastavit?

Kdo jsou oni?

Co jí udělali?

„Dostala z toho HIV!“ obviním ho. „Vzala si život, protože nemohla pokračovat! Je to tvoje chyba, Chasi. Je!“

To je jediný malý kousek informace, který mám, ale použiji ho.

„Nikdy jsem nechtěl, aby se to stalo!“ zaječí. „Nikdy jsem nechtěl, aby se jí něco stalo. Snažil jsem se je zastavit. Snažil.“

„Ne dost.“

„Kdo jste?“ křičí. „Kdo k čertu jste! Proč tohle děláte!“

„Jsem ta holka, kterou jsi nechal jít do vězení za její smrt.“

Ztichne.

Linka zmklne.

„Chasi!“ zakřičím.

Odtáhnu telefon od ucha a znovu vytočím číslo. Párkrát to zazvoní a pak to típne. Když to zkusím znovu, je to zablokované.

„Ne,“ zaječím a hodím telefon na zem. „Ne, sakra. Ne!“

Zatraceně.

Ne.