YFH - 2. kapitola

 Překlad: Lucianna

Protřu si oči ve snaze pročistit zamlžený pohled, když se pomalu probouzím a svět kolem mě je jasnější s každou uběhlou vteřinou. Párkrát zamrkám a otočím hlavu, abych pohlédla na hodiny. Je pět ráno. Brzy. Mám pocit jako bych sotva spala. Minulou noc to byl nejhorší spánek od té noci, co Celia přišla o život. Házela jsem sebou a snažila se najít jakýkoliv způsob pod sluncem, abych ulevila svému bolavému srdci.

Nic nefungovalo.

Nemohla jsem vypnout mysl. Znovu a znovu jsem si přehrávala každou vteřinu s Tannerem, s Ethanem, s Andreou, s jejich přáteli. Znovu prožívám pohledy, které mi věnovali, když si mě kupovali kolem svých přátel, a které mi teď najednou dávají smysl. Přehrávala jsem si každé slovo, každou konverzaci, každý moment. Skoro to vypadá očividné, když se na to teď podívám zpětně a přesto jsem je vůbec nepodezřívala.

Ani jednou.

Většinou, jsem si přehrávala svůj čas ve vězení. Přehrávala jsem si čas s Ethanem a ty hodiny rozhovorů, které jsme vedli, mluvili o našich životech, o knihách a hudbě. Mluvili o tom, co budu dělat, až se dostanu ven. Mluvení o Celii. Když celou dobu věděl o Celii všechno. Celou tu dobu věděl přesně, kdo a co jsem. To bolí nejvíc. To dlouhé přátelství, které mě zachránilo v mých nejčernějších dnech, byla lež.

Je to pocit, jako nůž zabodnutý hluboko v srdci.

Nevím, jak se odrazit od toho všeho, protože moje mysl je chaotický nepořádek. Nevím jak hrát ten plán, který mám, když moje srdce je tak neuvěřitelně zlomené. Můžu se jim všem upřímně podívat do očí a chovat se jako že to nevím? Nechat Tannerovy rty se mě dotýkat? Smát se s Andreou? Poflakovat se s Ethanem? Nevím. Všechno co vím je, že dneska je všechno naprosto jiné.

Dneska, jsem jiná já.

Donutím se vylézt z postele a pohlédnu na telefon. Tři zmeškané hovory od Ethana. Žádný od Tannera. Nevím, jestli Tanner se mnou bude mluvit – upřímně řečeno, od té doby, co slyšel můj příběh, se mnou nepromluvil. Samozřejmě nemusel, věděl celou dobu kdo jsem, a slyšet mě říct to, co jsem musela, ho nejspíš jen víc naštvalo. Možná si ani o něj nemusím dělat starosti, možná se sám vyškrtne z mého života.

Proč to tak bolí?

Proč mě myšlenka na to, že bych Tannera už nikdy neviděla, tak bolí? Když je to monstrum mého světa. Lhář a podvodník. Tanner a já jsme neměli nic skutečného, vůbec nic, a přesto mě pro něj stále bolí srdce. Celé tělo mě bolí, když přemýšlím o tom, co udělal. Zamilovávala jsem se do Tannera a nyní musím říct všemu uvnitř sebe, že to byla velká lež a čekat, až se všechno samo vypne. Mé srdce není tak rychlé, aby dostihlo můj mozek, takže bolest prozatím nikam nezmizí.

Zírám na Ethanovy zmeškané hovory. Varoval mě, řekl mi, abych do toho domu nechodila. Najednou mi dává smysl proč. A to nezmiňuji omluvu, kterou mi dal, než jsem odešla. Už předem se omlouval za to, co zjistím. Znamená to, že mu na mě záleží? Má mě Ethan doopravdy rád, nebo prostě řekl promiň z respektu, protože cítil, že mi dluží aspoň tohle?

Vypnu mobil a stoupnu si, abych protáhla bolavé končetiny. Nejsem připravená jim čelit. Nejsem připravená předstírat. Jediná věc, na kterou jsem právě teď schopná se soustředit, je zjistit co nejvíc případně mohu, než udělám další krok. Pro dnešek jsem pro celý svět nemocná. Potřebuji čas abych pocítila, jak mi tahle škála emocí drtí duši, pak si natáhnu kalhotky dospělé holky a ukážu jim, s kým přesně si zahrávají.

„Ťuk, ťuk.“

Vzhlédnu a vidím Jo, stát v mých dveřích, s rozcuchanými vlasy od spánku a očima tmavýma jako moje. Hádám, že si neodpočinula ani ona.

„Ahoj,“ řeknu. „Jak jsi věděla, že jsem vzhůru?“

„Byla jsem vzhůru a slyšela tě štrachat se kolem. Myslela jsem, že tě zkontroluji. Jak se cítíš?“

Pokrčím rameny, sednu si a zkřížím nohy. Jo přijde k posteli a připojí se ke mně. „Jsem v pořádku,“ řeknu jí a pak zavrtím  hlavou. „Bože, to je nejspíš nejhorší lež, jako jsem kdy řekla. Nejsem v pořádku, cítím že mám zlomené srdce, jsem zmatená a trochu vystrašená. Moc jsem si neodpočinula. Mám pocit, že všechno je…“

„Chaotické?“ dokončí za mě.

Přikývnu. „Nemohla jsem mysl nijak zpomalit.“

„To bude chvíli trvat. Vím, jak se cítíš, také jsem o tom přemýšlela celou noc. Od první chvíle, co jsi potkala Tannera, k tomu kolikrát pro tebe dělal něco hezkého…“

„Jo,“ zašeptám, „já vím. Já v tom byla milionkrát ve své vlastní hlavě. Od první vteřiny, co jsem potkala Tannera, a pokaždé byl na správném místě ve správnou dobu. Celou dobu to bylo připravené, všechno byl připravené. Ta věc, co bolí nejvíc, je to jak na mě byl milý a hodný. Tak hodný. Tak zatraceně laskavý. Jak může někdo tak dobře předstírat? To mě děsí.“

Jo přikývne. „Dovedu si to představit. Pak je tady Ethan…“

„Ethan mě mate,“ přiznám.

„Jak to?“

„No, varoval mě, abych se držela od Tannera dál. Řekl mi, abych ten večer nechodila do toho domu, a pak se omluvil, jako by věděl, co najdu. Volal mi. Musím přemýšlet, jestli se něco stalo a on s nimi nepracuje, ale pak si myslím, že jsem naivní a že jsem  za svou důvěru k němu, dostala jen to, že mi ublíží když mu budu věřit…“

Jo se svým pohledem setká s mým, přikývne. „Myslím, že máš pravdu. Mám ten samý pocit. Ethan možná vůbec nebyl součástí toho všeho.“

„I kdyby nebyl, musel vědět, co dělali. Mohl mi to říct. Varovat mě. Něco.“

„Možná měl dobrý důvod proč to neudělal. Neznáme celý příběh, takže je těžké vědět, proč dělají to, co dělají.“

Má pravdu, vím, že má pravdu. Neznáme celý příběh. Ale i tak, nikdy není v pořádku týrání jiného člověka. Nikdy.

„Každopádně, co mi udělali…“

„Je příšerné,“ dokončí Jo. „Já vím. Myslím, že by sis měla promluvit s Ethanem, říct mu co víš a možná pro tebe bude mít odpovědi, které hledáš.“

Okamžitě zavrtím hlavou. „Ne. Dokud nebudu vědět jistě, že jim Ethan nepomáhá, nemůžu mu věřit. Co já vím, může hrát tuhle roli, aby to vypadalo, že není s nimi, ale přitom je. Pak půjdu a spadnu přímo do jejich malé pasti.“

„Zlato…“ začne, ale zvednu ruku.

„Já vím, že zním šíleně, Jo. Vím to. Celá tahle věc je šílená, ovšem. Kdyby mi to někdo řekl, nejspíš bych se mu vysmála do obličeje, jak je to nehorázné. Takže, i když se to může zdát přitažené za vlasy, myslet na to nejhorší, musím nechat svou mysl otevřenou i pro ty nejšílenější věci, protože to zatím byla ta nejšílenější zatracená věc, jakou jsem kdy slyšela.“

„Máš pravdu,“ povzdechne si Jo. „Nevíme jak daleko to sahá. Stále si myslím, že bys měla jít na policii, nebo udělat něco pro svou vlastní bezpečnost, ale také vím, že nepůjdeš. Přemýšlela jsem o tvém plánu a nemyslím si, že bys měla toužit po vlastní pomstě, nebo hrát jejich malou hru, ale myslím si, že máš pravdu v tom, že bys jim neměla říkat, že to víš a měla bys se podívat dál, co plánují. Alespoň bys možná mohla dostat něco, co můžeš skutečně použít k jejich obvinění za tohle.“

Jo, možná.

„Díky,“ řeknu jí a moje mysl se točí možnostmi. „Mám Celiin notebook; zkusím se do něj dneska dostat.“

„Mám opravdu dobrého kamaráda IT. Kdyby ses do něj nemohla dostat, jsem si jistá, že on ano. Dej mi vědět, kdybys ho potřebovala.“

„Díky, Jo. Opravdu velmi oceňuji tvou podporu.“

Natáhne se a sevře mi koleno. „V tomhle jsme spolu. Byly jsme od začátku. A budeme až do konce.“

Díky Bohu, že ji mám.

Protože bez ní, bych neměla absolutně nic.

Ta myšlenka je naprosto děsivá.

 

*****

 

„Snažila jsem se,“ řeknu, zaklapnu notebook a podívám se na Jo. „Je to chráněné heslem a otiskem prstu. Nemůžu se do něj dostat. Zkusila jsem všechny kombinace, jaké jsem dokázala vymyslet a jen sem se sama zablokovala na dvacet čtyři hodin. Je to tak zatraceně frustrující!“

„Dobře,“ řekne Jo a vezme notebook. „Necháš to na zítra. Dostanu sem Caleba, aby se podíval, jestli se tam dostane. Do té doby, si půjdeme dát pití a sníme pizzu, a zkusíme zapomenou na tu noční můru, kterou právě prožíváme.“

Dívám se na ni, tělo mám vyčerpané. Schovávala jsem se doma už dva dny, ve snaze udělat co největší průzkum, jaký jsem mohla. Snažila se odemknout laptop, najít Tannera a Andreu na Facebooku, když jsem teď znala jejich příjmení. Byl to chaos. Dokázala jsem ovšem najít informace, obrázky a aktualizace stavu. Připadám si, jako bych jim pronikla do života a oni o tom ani nevědí. Šla jsem přímo zpátky ke dni, kdy Celia zemřela, a četla jejich posty na Facebooku, tu lásku, kterou sdíleli ke své sestře. Bylo to zdrcující.

Nutilo mě to cítit se vůči nim špatně a přemýšlela jsem, jestli možná, jen možná, nejednají z čisté bolesti a nemyslí jim to jasně.

Pak jsem se mučila za to, že mám takové myšlenky, protože zatraceně, oni mi ubližují a já stále hledám dobrý důvod proč.

Něco, co to ospravedlní.

Abych měla pocit, že si to zasloužím.

Jenže nezasloužím. Nezasloužím si to. Vím, že co se stalo Celii Yatesové, byla částečně moje chyba, ale také vím, že je tam nějaké tajemství, o kterém dokonce ani oni nevědí. To objasní celou tuhle věc. Přinutí je to vidět, že já tu nejsem to monstrum. Najdu to tajemství, a pak jim a zbytku světa dokážu, že nejsem takové monstrum, jak si myslí, že jsem.

Ozve se ťukání na dveře a obě se otočíme a podíváme se na sebe. Jo zavrtí hlavou a řekne, „Když budeme potichu, budou si myslet, že nejsme doma.“

„Co když je to Pat?“ zeptám se.

Zavrtí hlavou. „Pracuje.“

„Tak kdo…“

„Callie?“ zavolá Ethan skrz dveře. „Vím, že jsi tam. Volám ti už celé dny. Musíš se mnou mluvit.“

Ach Bože.

Slyšet jeho hlas to dělá celé reálné, takže mě to zasáhne přímo do žaludku. Pravda, ta chladná, tvrdá pravda. Podívám se bezmocně na Jo. „Dveře jsou zamčené,“ řekne mi. „On odejde.“

„Já neodejdu,“ zaječí. „Vím, že jste doma. Obě vaše auta jsou tady. Ignoruješ mě a já o tom chci mluvit.“

Mluvit o skutečnosti, že si myslí, že jsem zjistila pravdu. Mluvit o skutečnosti, že v tom byl celou dobu. Mluvit o skutečnosti, že je zatraceně dobrý lhář. Jo, jsem si jistá, že toho má hodně na srdci.

„On neodejde,“ řeknu Jo. „Nemůžu se mu postavit, nejsem připravená lhát. Nejsem připravená nasadit odvážnou tvář. Prohlédne mě okamžitě.“

„Zlato, možná nemáš na výběr. On ví, že jsme tady, nejspíš tady zůstane dokud nebudeme muset vyjít ven, a vzhledem k tomu, že jsem objednala pizzu, která přijede brzy, nejsme schopné se skrývat navždy.“

Srdce mi buší proti žebrům a přejedu si rukama po tváři, zoufalá po odpovědi, co bych měla právě teď udělat, abych vyskočila a vyjasnila si to. Bohužel se nic neděje a Ethan dál buší na dveře.

„Nemůžu se mu postavit, Jo,“ zašeptám a spustím ruce k bokům. „Nemůžu. Nemůžu tohle udělat.“

Jo přistoupí dopředu a chytne mě za ramena. „Callie, jsi ten nejsilnější člověk, jakého znám. Prožila jsi věci, které si většina lidí nepředstaví ani v nejhorších nočních můrách. Jsi tvrdá a odolná. Můžeš se mu postavit, protože jsi zatracená bojovnice, rozumíš mi?“

Polknu a pak se zhluboka, roztřeseně nadechnu. Pak přikývnu.

„Všechno co musíš udělat, je říct mu, že jsi do toho domu nešla a že jsi byla nemocná,“ řekne mi. „A je to.“

„Prohlédne mě; pozná, že se chovám jinak.“

„Pak něco vymyslíš,“ pokračuje. „Řekni mu, že víš, že něco skrývá, řekni mu, že jsi naštvaná, protože jsi zmatená, řekni mu, že máš dost toho, být trápena kvůli Celii, řekni mu cokoliv, co bys mu řekla předtím, protože je to všechno pravda. Nerozmýšlela by ses nad tím dvakrát, teď ne.“

Má pravdu. S Ethanem jsem byla vždycky neuvěřitelně otevřená a upřímná o svých pocitech, což znamená, že při čemkoliv menším by věděl, že je něco špatně. Znovu se zhluboka a roztřeseně nadechnu, zatlačím své emoce do pozadí, dojdu ke dveřím a otevřu je. Ethan právě zvedá ruku na další zaklepání, ale pomalu ji dá dolů, když mě uvidí. Okamžitě přimhouří oči a prohlíží mě, pomalu jimi bloudí po mém těle. Má na sobě uniformu, což mi říká, že zřejmě právě skončil. Zkříží si ruce a nakloní hlavu na stranu.

„Věděl jsem, že tam jsi.“

„Co potřebuješ, Ethane?“ zeptám se tvrdým hlasem, ačkoliv uvnitř křičím.

Jsem naštvaná.

Zatraceně naštvaná.

Chci mu říct všechno, co si o něm myslím. Chci křičet a ječet a praštit ho. Když se mu podívám do očí, je to jako rána do břicha. Přítel, který mě provedl nejhoršími obdobími mého života, mi celou tu dobu lhal. Byl tam schválně. Měl se starat. Zklamal mě tím nejstrašnějším způsobem.

Nikdy se z toho nezotavím.

„Vyhýbala se s mi,“ řekne a očima sleduje mou tvář.

Ethan Corel ví, jak mě přečíst – strávil šest let tím, že se učil změny mých výrazů. Ví, kdy lžu, ví, kdy něco skrývám, ví, kdy jsem šťastná a kdy smutná. Právě teď ví, že je něco špatně, a pokud mu nedám dobrý příběh, nenechá to být. Potřebuji aby to nechal být. Protože potřebuji, aby odešel z mého domu dřív, než se zhroutím.

Sotva se držím.

„Byla jsem nemocná,“ řeknu mu, „opravdu nemocná. Nemluvila jsem s nikým.“

„Blbost,“ řekne okamžitě vyčítavým tónem. „Šla jsi do toho domu, že jo?“

Vydechnu a tady začínají lži. „Vlastně ne. Nešla. Získala jsem nějaké jiné informace o Chasovi, takže jsem se rozhodla je sledovat. Nechci riskovat návrat do vězení, takže prozatím uvidím, co najdu bez vloupání.“

Můj hlas je klidný, pevný a nadhodila jsem Chase krásně a chytře, protože to dává smysl. Funguje to.

Ethan mě chviličku pozoruje, opravdu mě vnímá, pak zamumlá, „Jsem rád, že sis to rozmyslela; byl to velký risk.“

Jo, velký risk pro něj.

„Jo, já vím. Každopádně, opravdu jsem byla nemocná. Nebyla jsem schopná jít ani pár dní do práce a spala jsem.“

„To mě mrzí,“ řekne. „Můžu něco udělat?“

Co bych obvykle na tohle řekla? Jaká bych byla normálně?

„Jo, můžeš mi sehnat čokoládu.“

Tvář se mu rozsvítí, jen trochu. Ví, jak moc miluju čokoládu a ví, že všechno zlepšuje. Vždy se ve vězení ujišťoval, abych nějakou měla. Je to moje slabost.

„Čokoláda tě nevyléčí.“

Pokrčím rameny. „Nejspíš. Ale musí to být lepší, než ta kuřecí polévka, co mi nutí Jo.“

Tady.

To jsem já.

To je Callie.

Možná to můžu udělat.

Možná všechno bude nakonec v pořádku.

Že jo?