YFH - 10. kapitola

 Překlad: Lucianna

Bomba spadla, přinesla další bolest a žádné zadostiučinění. Co bude dál?

„Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?“ zašeptá Jo, když si oblékám kabát.

„Musím jít, Jo. Nemůžu… prostě nemůžu nejít.“

„Je právě teď naštvaný. Je zlomený. Je zničený.“

Přikývnu, zapnu si bundu a vezmu telefon a kabelku. „Já vím, že je, ale chci s ním teď mluvit, když je to všechno venku. Nazval mě monstrem a… nelíbí se mi to. Možná má pravdu. Co jsem mu právě teď udělala, bylo kruté a nedělám mě to lepší než je on a jeho malý plán. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela a teď je to všechno, na co dokážu myslet.“

Jo zavrtí hlavou. „Myslím, že si hraješ s ohněm. Pokud za ním půjdeš, řekne a udělá věci, které nebudeš právě teď chtít slyšet.“

„Půjdu,“ řeknu, natáhnu se a vezmi za ramena, a sevřu je. „Zavolám později.“

Vydechne a já zmizím ven vchodovými dveřmi, a jdu ke svému autu. Co se stalo dnes večer, bylo brutální. Způsobem, který jsem nečekala. Myslela jsem na milion různých důvodů, proč Celia vstoupila před moje auto, ale žádný z nich se nemohl rovnat pravdě. Od té chvíle na ni myslím, a mám pocit šílené prázdnoty v hrudi, když se snažím představit si, čím musela projít.

Projít tím sama.

Pak si vzpomenu na Tannera a ránu, kterou dostal dnes večer. Byla tvrdá a krutá. Právě zjistil, že všechno čemu věřil, je naprostá lež. Že příběh, kterého se držel tak dlouho, není skutečný. Že jeho nejlepší přítel na celém širém světě, kterému by svěřil svůj život, ho zradil.

Vím, jaký je to pocit a není to dobré.

Také myslím na to, co mi řekl, o tom, jestli jsem teď šťastná. Během minulých týdnů, jsem přemýšlela o téhle chvíli a myslela jsem si, že by bylo radostné a naplňující, konečně odhalit pravdu. Ukázalo se, že pravda tě rozhodně vždycky neosvobodí. Pokud něco, způsobila, že se cítím hůř, otevřela rány do široka. Neudělala toho mnoho proto, abych se cítila lépe, abych měla pocit, že se můj život znovu dává dohromady.

Cítím se ještě mnohem hůř, když si uvědomím, že jsem skutečně tak velké monstrum, jako Tanner.

Dojedu k Tannerovu domu, vystoupím z auta a jdu ke dveřím. Zabouchám na ně a vydýchávám skutečně vážnou, nervozní energii. O chvilku později, otevře Andrea. Pár vteřin na sebe jen koukáme. Hádám, že ví, co se stalo. Její pohled je uzamčený v mém, když řekne unaveným, zlomeným hlasem, „Co tady děláš?“

„Hádám, že jsi slyšela, co se stalo?“ řeknu a můj hlas má stejný tón.

„Jo,“ zamumlá. „Slyšela.“

Na pár vteřin mezi nás padne ticho. Nevím, jestli bych měla promluvit první, nebo nechat ji. Je toho tolik co říct, tolik věcí vysvětlit. Padla jsem kvůli lži, kterou pro mě stvořila a přesto k ní necítím moc zlosti. Možná proto že vím, že pochybovala o tom, co dělali, možná proto, že bez ohledu na všechno, ke mně byla opravdu milá. Každopádně, dnes večer také dostala dost špatné zprávy.

Nejsem tak chladná, abych to přehlížela.

„Poslouchej, je mi to líto. Co jste dnes večer zjistili o Celii. Jestli to něco znamená, mám zlomené srdce kvůli tobě a vaší rodině při tak hrozných zprávách. Nepřála bych to nikomu, nikdy.“

Tvář se jí zkroutí bolestí a zašeptá, „Nevěděla jsem, se trápila. Jak jsem si toho mohla nevšimnout?“

„Jsi jen člověk, Andreo. Někdy prostě nevidíme to, co je přímo před námi, věř mi, znám to.“

„Znáš to,“ řekne a její hlas je plný lítosti. „Vím, že co jsme udělali, bylo špatné. Omlouvám se, jestli to něco znamená. Neznamená to nic, ale myslím to vážně. Opravdu vážně. Jsi dobrý člověk, Callie. Vím to. Jsi dobrý zaměstnanec a milá kamarádka. Omlouvám se.“

Znamená to málo v tuhle chvíli, ale i tak to oceňuji. Přikývnu, aby věděla, že jsem ji slyšela a se dostanu přímo k věci.

„Potřebuji mluvit s Tannerem.“

„Není tady,“ řekne, „zkoušela jsem mu volat, ale nezvedne to.“

Nečekala jsem, že tu bude, ale za pokus to stálo.

„Máš tušení, kde by mohl být?“ zeptám se a zkřížím ruce.

„Můžu ti dát jména pár místních barů, kde bys ho mohla najít. Nemůžu si být ale jistá. Je na tom špatně.“

Přikývnu, „To by bylo skvělé.“

Řekne mi o pár místech a já jí poděkuji. Stojíme v dalším velkém tichu, oči upřené jedna na druhou. Nejsem si jistá, co dál dělat. Jestli mám práci. Jestli vůbec chci tu práci. Jestli budu někdy s Andreou znovu mluvit. Všechno co vím je, že mi bude chvíli trvat, než se dostanu přes tuhle bolest. Možná bude nejlepší, když se k ní chvíli nepřiblížím.

„Asi bych si měla najít jinou práci,“ řeknu tiše.

Zavře oči a vydechne. „Nemusíš to dělat, ale pochopím, když budeš chtít. Každopádně, ta práce je pořád tvoje, jestli potřebuješ.“

To také oceňuji.

„Díky. Měla bych jít.“

Otočím se a jdu pryč.

„Callie?“ zavolá Andrea, když jsem v půlce cesty.

Otočím se a podívám se na ni.

„On není špatný člověk. Je zlomený, prožívá velkou bolest, ale není špatný. Buď na něj hodná, prosím.“

Držím její pohled a pak se bez dalšího slova otočím.

To jí jen tak nemohu slíbit.

Prostě nemohu.

Nasednu do auta a jedu na první adresu baru na seznamu, který mi dala. Není v prvním, ani ve druhém ale konečně, ho najdu ve třetím. Sedí na konci baru, ve stínech, hlavu dole, pití před sebou. Zírá do jantarové tekutiny, ramena pokleslá. Nejsem netvor, vidět ho takhle mi vadí. Bolí mě to.

Nikdy jsem si neuvědomila, kolik bolesti dnes večer způsobím.

Cítím se strašně, že jsem nezvážila, co vyslechnutí těch zpráv, s ním udělá. Byla jsem tak zaměřená na svůj příběh, toužila je vyzvat za to, co mi udělali, že jsem nezvážila, že moje akce bude mít následky. Proto jsem tady, protože mu dlužím omluvu aspoň za tu bombu, co jsem na něj hodila. Slyšet, co se stalo Celii, ho muselo zdrtit. To si nezaslouží nikdo.

Přejdu k němu a posadím se vedle něj. Chvíli mu trvá, než se na mě podívá, ale když to udělá, jeho pohled je tvrdý. Čelist má napjatou a dívá se na mě, jako bych byla poslední člověk, kterého kdy chtěl vidět. „Co tady kurva děláš?“

Zhluboka se nadechnu nosem a řeknu, „Jsem tady, abych si s tebou promluvila.“

„Vypadá to, že chci s někým mluvit?“

„Podívej, Tannere,“ začnu monotónním a prázdným hlasem, „já chápu, že dnešní večer byl pro tebe nejspíš tvrdý a…“

Postaví se, jeho barová stolička se odsune tak tvrdě, až narazí za stůl za ním. Lidé se zastaví a sledují, oči vykulené. „Víš, co je pro mě kurva těžké?“ zařve a praští pěstí do baru „Vědomí, že moje sestra byla znásilněna osmi muži. To je pro mě těžké. Nechoď sem a nezkoušej to kurva zlepšit. Vyjebal jsem s tebou, nebo už jsi na to zapomněla?“

„Ne, nezapomněla.“ Snažím se, ale on se otočí a jde ven. „To není důvod, proč jsem tady.“

„Jsi blbá?“ vyštěkne a lapá po dechu vzteky. „Proč bys za mnou chodila? Proč by ses omlouvala za to, co jsem zjistil? Není to co jsi chtěla, Callie? Abych trpěl za to, co jsem ti udělal? Není to přesně tak, jak jsi chtěla, aby to bylo?“

„Ne, Tannere, není. Nemyslela jsem na to, co by ti to mohlo udělat a za to se omlouvám. Co se týká zbytku, no, nejsem v pohodě… ale…“

Hořce se zasměje. „Drž se svého plánu. Prošla jsi tím, teď s tím žij. Rozhodla ses. My všichni se rozhodli. Já žiju s tím svým. Začni kurva žít s tím svým.“

Otočí se a začne se prodírat kolem lidí ven z baru, jak nejrychleji může.

„Tannere!“ zaječím.

Ohlédne se na mě. „Jdi do prdele, Callie.“

Pak zmizí předními dveřmi.

Fajn.

To šlo skvěle.

*****

„Tannere, počkej!“ zavolám, když vyběhnu ze dveří za ním.

Otočí se a jde alejí, naprosto mě ignorujíc. Běžím jak nejrychleji můžu, abych ho dostihla, a mizím ve tmě za ním. Konečně ho chytnu na půl cesty pryč a chytnu ho za rameno, abych ho zastavila. Otočí se, prudce vydechuje vzteky a vyštěkne, „Vzdej to. Udělala jsi, co jsi sem přišla udělat. Co bys víc mohla vůbec ode mě chtít?“

„Chtěla jsem ti říct, že je mi to líto,“ lapám po dechu. „Ne to co se stalo, ale to s Celií. Nikdo by neměl nikdy zjistit, že někdo koho miloval tak moc, prošel něčím takovým. Nikdy jsem ti nechtěla způsobit bolest odhalením pravdy o ní. Nevěděla jsem, že…“

Přimhouří oči a zkříží své velké paže. „Co jsi nevěděla?“

„Nevěděla jsem, co se jí stalo,“ přiznám se a poklesne mi hlas. „Věděla jsem, že jí někdo ublížil, věděla jsem, že Chase do toho byl zapletený, věděla jsem, že Tatum mu pomohl, ale nevěděla jsem přesně, co se jí stalo. Věděla jsem, že to Tatum přizná, když budu chytrá, a udělal to.“

Věnuje mi divoký úsměv, stvořený ze vzteku a zloby. „Excelentní plán, Callie. Takže ti to vyšlo skvěle, ne? Získala jsi přesně to, co jsi chtěla. Dostala jsi svou pomstu na nás všech. Kurva, vážně jsi chytrá, co? Je to dobrý pocit? Vím, že mě to na čas udělalo dobře.“

„Já nikdy…“

„Přestaň,“ zavrčí. „Nestůj tady a neříkej mi, že jsi mi nikdy nechtěla ublížit, protože jsi zatraceně moc chtěla. Vím, co jsem ti udělal, ty víš, co jsem ti udělal. Tohle je to, co jsi chtěla. Chtěla jsi, abych zkurveně trpěl.“

Bože, on neposlouchá.

On mě prostě neposlouchá.

Není to ani úplně o něm. Já se aspoň omluvila za to, co jsem udělala. On mi ještě to potěšení neposkytl. Je na mě příliš naštvaný, aby viděl, že to on začal tuhle zatracenou válku. A teď nedokáže zvládnout, jak skončila.

„Proč je tohle všechno o tobě?“ vykřiknu. „Já jsem ta, co zabila tvou sestru. Já za to šla sedět. Já za to byla měsíce týrána. Neopovažuj se kurva hodit to všechno na mě. Máš pravdu, jsem netvor, ale učila jsem se od toho nejlepšího.“

Vycení zuby a nakloní se blíž, „Dávej si pozor, co řekneš dál.“

„Nebo co?“ řeknu a postavím se mu do tváře. „Co uděláš, cos ještě neudělal? Udělal jsi mi ze života peklo, ublížil jsi mi způsobem co si nedovedeš přestavit, a celou tu dobu jsem si myslela, že jsi dobrý chlap. Ten nejlepší typ. Ten hodný, kterému můžu věřit.“

„No, jak zkurveně ses spletla.“

„Jo,“ řeknu a má slova jsou jako kyselina. „Jak zkurveně jsem se spletla.“

„Měla jsi svou zábavu, Callie. Běž domů.“

„Já neskončila, Tannere. Já chci Chase. Chci očistit své jméno. Prožila jsem si toho dost, nezasloužím si žít v tom dál. Najdu ho. Nezastavím se, dokud ho nenajdu.“

Zírá na mě prázdným pohledem. „Běž domů.“

„Ne,“ vyzývám ho. „Ne, nepůjdu.“

S divokým zavrčením se rychle pohne, dá mi ruce na ramena a přimáčkne mě na zeď. Nakloní se blíž, ruce přesune a přitiskne je na chladné cihly na každé straně mé hlavy. „Chceš, abych zešílel, Callie? To je to, co chceš? Chceš mě zkurveně zlomit?“

„Ne,“ řeknu a dýchám skrz krátké ostré výdechy.

„Co potom teda chceš?“

„Chci být šťastná, to je to, co chci. Chci žít bez toho, aby Celiin stín nade mnou všude visel.“

„Pak jsi neměla krást auto a jet na zkurvenou zábavnou jízdu, ten večer.“

Dám mu tvrdou facku. Ruka mě pálí pár vteřin po kontaktu a jeho hlava sebou smýkne do strany, než se vrátí tváří ke mně. Oči má plné ohně, když zavrčí, „Kurva praštíš mě ještě jednou a…“

Zvednu ruku, abych mu dala další, ale chytne ji a připlácne mi ji k boku. Pak, se vší emocionální slávou, jeho rty narazí na mé. Jeho polibek je vzteklý a plný bolesti a nenávisti, ale hladovím po něm. Tak zatraceně po něm hladovím. Políbím ho zpátky, strčím svým tělem do jeho a chci, aby to bolelo a přesto se ho nemůžu nabažit. Vztekle zavrčí do mých úst, ruka mu sklouzne, aby chytil můj zadek a přitáhl mě proti sobě.

Neměli bychom se líbat.

Neměli bychom ani mluvit.

Přesto, tady jsme.

Chci ho, přesto ho nenávidím tak moc, že celé mé tělo rezonuje vibracemi, které to přináší.

Má nenávist.

Má láska.

Mé zmatení.

Má vášeň.

Odtrhne své rty od mých a zavrčí, „Pro tohle jsi sem přišla? Chceš, abych tě ošukal tady u té zdi? Abych tě přiměl mě nenávidět ještě zkurveně víc?“

„Ano,“ vyplivnu a můj hlas je hořký.

Prsty mi zatne do zadku a stiskne ho, až to bolí. Pak se jeho ruce pomalu přesunou dopředu a tře mě v rozkroku nahoru a dolů, přes kalhoty. Dělá to, dokud nesténám, dokud nejsem zoufalá, dokud se k němu neprohýbám, zoufale hledajíc víc. Tehdy, teprve tehdy mě pustí a udělá krok zpátky.

Zírám na něj, lapám po dechu, tváře mi hoří a kůže štípe.

Dívá se na mě, také lapá po dechu a pak se pomalu  ukloní. Jeho tělo se ohne, jak klesne dolů a rukou mávne do strany. Pak se znovu zvedne, hořký pohled v očích. „Gratuluji, Callie, k dobře rozehrané hře.“

S tím se otočí a odejde pryč, zmizí ve tmě.

Kurva.

Kurva.

Kurva.