TSP - 3. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Henry

Hodně chlapů si stěžuje, že až moc přemýšlí svým ptákem. Vždycky je to penis, který je přivede do situací, ve kterých by neměli být.

Já jsem si vždycky myslel, že by bylo pěkné, kdyby ten můj přemýšlel. Nebo můj mozek, nebo srdce, nebo dokonce i palec na noze, pro Boha živého. Protože začínám věřit, že mým problémem je, že nepřemýšlím vůbec.

Jsem absolutně, definitivně a naprosto pitomě hloupý, že jsem vlezl do tohoto černého auta se Sebastianem, ale neexistuje, že bych vycouval z výzvy.

Viděl jsem ji v Sebastianových očích, z toho jak se vyprsil, postavil se rovně a díval se na mě, jako bych byl nějaký venkovan, který pro něj nic neznamená, jen proto, že je na dobré cestě stát se králem.

Po letech ignorování tohle byla jeho reakce.

Roky a roky mě odmítal kontaktovat, i když jsem moc dobře věděl, že by mohl, kdyby se o to pokusil. Byl princ, prokrista. Mohl zatahat za nitky. Mohl mě najít. Říct mi, proč se podřídil vůli své ledově chladné matky, proč pořád žije na hradě, i když moc dobře vím, že to tam nesnáší.

Ale on se mě nikdy ani nepokusil kontaktovat.

A teď tu sedí strnulý a bez výrazu přímo vedle mě a jeho lhostejnost je teď mnohem hmatatelnější, než kdy předtím.

Vypadá tak majestátně, když zírá do klína do koženého malého zápisníku a svírá pero, které, zdá se, je ze zlata. Klouby má bílé, když si do něj něco zapisuje, pravděpodobně dává dohromady nějaký dekret, kterým mi zakáže vstup do Berrydale natrvalo.

„Jdi do prdele,“ řeknu jednoduše, zatímco sleduju Sebastiana a okamžitě se střetnu se čtyřmi páry očí. „Ježíši, udržujte zrak na silnici,“ řeknu řidiči.

„Jmenuju se Xavier. A co jste to právě řekl princi?“ Zeptá se a naštěstí se otočí zpět dopředu. Zbytek stále zírá na mě.

„Tentokrát to řeknu ještě hlasitěji,“ řeknu Sebastianovi a dál na něj zírám. „Jdi do prdele.“

Žena na předním sedadle zalapá po dechu.

„Nepřijatelné,“ řekne Xavier a hodí blinkr, aby mohl zastavit.

„Jeď dál X.,“ řekne Sebastian a krátce položí ruku na jeho rameno.

„Jak můžete dovolit tomuto muži –“

„Tenhle muž je Henry Denton,“ prohlásí Sebastian klidným, nedotčeným hlasem. „Byl můj… přítel, když jsme byli děti. Už je to dlouho, co jsme se viděli.“

„Jedenáct let. Ticha.“

„Deset let a deset měsíců,“ upřesní Sebastian, jeho rty se lehce rozdělí, zatímco sleduje moji tvář. „S Henrym musíme něco prodiskutovat, což uděláme, až se vrátíme na hrad. Ale přísahám ti, že mi tím nezamýšlel ublížit.“

„Rád slyším, že mi stále tak moc důvěřuješ, Sebastiane.“

Polkne a pevně sevře čelist. „Dnes večer také zůstane na večeři. Genoveve, dej vědět zaměstnancům, že budeme mít o jednoho hosta navíc.“

Žena na předním sedadle musí být jeho asistentka. Přikývne, ale stále na mě tázavě pohlíží.

Vybuchnu smíchy. „Sakra, nebudu stolovat na hradě.“

Sebastian se podívá zpět do deníku. „Matka je večer pryč, navštěvuje sestřenici pár hodin severně odtud. Budeme potřebovat někoho s ostrým jazykem, aby zaujal její obvyklé místo, ne?“

„Nemluvte takhle o své matce,“ peskuje ho Xavier, jako by neřekl tu samou věc už tisíckrát předtím.

Strašně se mi uleví, když vím, že je jeho matka pryč, ale pořád nemám v úmyslu tam večeřet. Díky Sebastianovu pohledu se cítím, jako bych byl otravný hmyz, který každou chvílí zamáčkne, a já stejně mám dlouhý seznam věcí, co musím ve svém domě udělat.

Dívám se na něj a zuřím. Za ty roky se mu vyrýsovaly lícní kosti. Ten tvrdý pohled v jeho očích nahradil nevinnost mládí.

Je nádherný, až to bere dech a přesto se zdá, že všechno světlo a život z něj bylo vysáto už před dlouhou dobou. Touha v jeho pohledu byla nahrazena přísnou ostražitostí, jako by byl vyhladovělý vlk, který se chrání bez ohledu na cokoli.

Čas způsobil Sebastianovi pěkné a strašné věci, ale chlapec, kterého jsem kdysi znával je definitivně pryč.

***

„Mandarinky, prosím,“ řekne Sebastian jedné ze sloužících, která přišla k němu a ukazuje mu podnos plný jídla, ze kterého si může vybrat svačinu. Položí misku s čerstvým ovocem na stůl mezi nás.

V okamžiku, kdy jsme dorazili, mě Sebastian rychle provedl kamennými chodbami. V autě jsem byl tak soustředěný na jeho sledování a byl jsem čím dál naštvanější, když jsem pohlédl jeho směrem a našel ho, jak se mračí a zírá do svého zápisníku.

Většinu cesty na hrad na mě sotva pohlédl. Když jsme konečně dorazili, vylezl jsem z auta a poprvé v životě jsem viděl hrad takhle zblízka.

Je kolosální. Vidět ho takhle zblízka je jako sen. Díval jsem se na něj dole z vesnice tak dlouho, ale nikdy jsem se k němu nepřiblížil. Připadal mi tak nějak zlověstný, jako místo, od kterého bych se měl radši držet dál.

Stále to tak je. Jeho krásu nelze popřít, ale Frostmontský hrad není místo, kde bych chtěl být.

Jak mě Sebastian vede chodbami, běhá mi mráz po zádech. Za ty roky jsem nemyslel na duchy minulosti, ale Frostmonte mi připomíná každou noc, kdy jsem se jako dítě bál duchů, kteří číhali za každým rohem.

I když hrad neměl skutečné duchy, Sebastian mi teď připadá jako jeden z nich. Pozůstatek mé minulosti. Něco, co bývalo tak živé, tak laskavé, ale teď existuje jen stín jeho samého.

Sedíme v malé místnosti. Stěny jsou z kamene, samozřejmě. Dekorace sestává z krásných tmavě rudých závěsů okolo malých oken, ze kterých jsou dech beroucí výhledy na krajinu a vesnice. Křesla, na kterých sedíme, jsou pohodlná, z měkké vínové kůže zasazené do draze vypadajícího tmavého dřeva.

Navzdory světlu vycházejícímu z oken na naší straně je pokoj tmavý. Nikdo nedokáže vypadat tak strašidelně jen při jedení plátku mandarinky jako Sebastian. Zapomněl jsem, jak jeho přítomnost změnila pokoj – před lety se zdálo, jako by dokázal přimět jakékoli místo, aby bylo tišší a klidnější, ale dnes…

Dnes je všechno jiné. Jako by Sebastian věděl, jakou moc má, a na rozdíl od minulosti se jí nebál.

„Tak proto jsi mě přiměl nastoupit do auta?“

Pozvedne obočí.

„Abych tu seděl a sledoval tě jíst pomeranč? Musíš být ještě osamělejší, než jsem si myslel.“

Podívá se na mě a já bych přísahal, že se snaží zadržet úsměv. „Věděl jsem, že budeš pořád stejný.“

„Vůbec mě neznáš,“ řeknu rychle, trochu zvýším hlas navzdory mé snaze zůstat nevzrušený.

Schoulím se do sebe. Na začátku byla na hradě zima, ale v téhle malé místnosti je průvan a já nedokážu potlačit pocit, že Sebastian sám vyzařuje chlad.

„Jsou to královské mandarinky, žádné pomeranče. Jsou k dostání jen na jednom místě stovky kilometrů odtud a vozí nám je každý den.“

„Omlouvám se, moje chyba, princi.“

Ostře vydechne. „Radši bych, kdybys mi nadával, tak jako jsi to udělal v autě, než abys mě tak oslovoval.“

„Neříkají ti tak všichni?“

Pokrčí jedním ramenem. „Zní to jinak, když to řekneš ty. Tak jaký byl život v hornaté divočině? Splnil sis své sny?“

„Život v horách je prostě báječný. Moje oblíbená část byla, když jsem byl odvážen do školy proti mé vůli.“

„Nelíbilo se ti na internátní škole?“

Zírám na něj. „Ne, Sebastiane, nemůžu říct, že ano. A nemám zrovna náladu znovu prožívat minulost.“

„Byla to škola jen pro kluky. Jsem si jistý, že sis našel pár dobrých kamarádů. Možná dokonce svého prvního přítele?“

Zatnu zuby. „Tak proto jsi mě sem přivedl? Aby ses mě zeptal, jestli jsem tam randil?“

„Pozval jsem tě na hrad, protože jsem byl znuděný, Henry. Nic víc v tom nehledej.“ Pohledem sklouzne zpět dolů a vezme si další plátek mandarinky.

„Jo, byl jsem místní mužskou štětkou na internátní škole Yves pro chlapce. Na koleji nebyl kluk, se kterým bych nespal.“

Vzhlédne ke mně. „Opravdu?“

„Samozřejmě, že ne. Byl jsem naštvaný každou minutu každého dne. Nejen, že jsem neměl přítele, neměl jsem ani kamaráda, tečka.“

Jeho výraz na okamžik změkne. „To je mi líto.“ Pomalu se nadechne a dlouze úlevně si povzdychne. „No, přinejmenším jsem ti nebyl poblíž, abych dál posrával tvůj život.“

„Na počátku sis jistě přál, abys byl poblíž,“ zamumlám.

„Vtipné.“

„To nebyl vtip.“

„Nenáviděl jsi mě.“ Svraští obočí.

„Zbláznil ses, Sebastiane?“ Kožené křeslo bylo zpočátku pohodlné, ale teď je to, jako bych seděl na dřevěné desce. „Jen proto, že tě nesnáším teď, neznamená, že jsem tě nenáviděl tehdy.“

„Nevím, jestli ti to žeru.“

„Ne, miloval jsem tě a byl jsem od tebe odtržen navždy.“ Je mi čím dál větší teplo. „Neměl jsem ani šanci s tebou mluvit. Žádnou šanci se vplížit za tebou do hradu poté, co jsem byl odvezen tisíce kilometrů daleko do internátní školy.“

„Stejně jsi vždycky říkal, že tam chceš.“

„Ne, vždycky jsem říkal, že tam chci jít s tebou.“

Sebastianova tvář je jako vytesaná do kamene. „Je mi líto, že slyším, že se ti tam nelíbilo,“ řekne tiše.

„Škola byla fajn,“ zamumlám a zavrtím hlavou. „Ale já nebyl. Dlouho ne.“

Na okamžik je zticha. Do čela mu spadne pramínek vlasů, ale ani se ho neobtěžuje odhrnout. Zvedne plátek mandarinky a pak ho odloží zpět na talíř před sebou.

„Nemusíš zůstávat na večeři, jestli nechceš. Bude filet mignon, zapečené brambory s lanýži a chřest s omáčkou bearnaise. Jo a čekankový salát před čokoládovým dezertem.“

„Nemůžeš si mě získat přes jídlo.“

„Vždycky mi to šlo.“

„Jo, to je pravda,“ ustoupím. I když nerad.

„Ale tehdy to bylo na sendviče s burákovým máslem. Nedokážu říct, jestli něco z toho máme na hradě.“

„Vážně? Co máš za královskou hodnost?“

„Očividně zapomínáme na důležité věci.“ Zmlkne, než ke mně s váhavým výrazem vzhlédne.

„Co?“

„Proč jsi…“ začne, než opět zmlkne.

„Vyklop to, Sebastiane.“

Odkašle si. „Předtím, proč jsi říkal, že musím být ještě osamělejší, než sis myslel? Nejsem tady na hradě osamělý.“

Zachechtám se. „Jasně, že nejsi.“

Jeho oči se téměř nepostřehnutelně zúží.

„Neustále máme návštěvy a můj personál je neuvěřitelný.“

„Viděl jsem tvoji fotku v novinách.“

Protočí oči. „Pitomý plátek.“

„Viděl jsem výraz tvých očí. Nevím, co… děláš, tady na hradě, ale vím, že nemusíš být sám, abys byl osamělý.“

Polkne. Když hledí dolů na stůl, je jeho pohled nečitelný. I po jedenácti letech mě tíží u srdce, když vidím Sebastiana tak ztraceného. Dokonce už nejsem ani jeho kamarád, ale je mi jasné, že něco potřebuje.

Zhluboka se nadechnu. „Přijdu na večeři, když pro mě uděláš jednu věc. Nebo… nech svoji asistentku, ať to udělá, cokoli si princ přeje.“

„Ty si myslíš, že už pro sebe nic nedělám, že?“

„A mýlím se?“

„Záleží na dni. Nemůžu říct, že bych pral své vlastní prádlo, ale udržuji si vlastní formy nezávislosti.“

Odfrknu si. „Nemáš někoho, kdo by ti ho každé ráno vyhonil jen kvůli svému majestátnímu uvolnění?“

„Kriste, Henry,“ řekne, ale usmívá se při dojídání posledního plátku mandarinky. „Jestli je tohle tvůj způsob, jak se zeptat, jestli s někým randím, tak odpověď je ne.“

„A co ta krásná princezna?“

„Och,“ jeho tvář povadne. „Námluvy princezny nejsou… randění.“

„Noviny psaly, že se chystáš oženit.“

„Noviny píšou spoustu věcí.“

Nedokážu přestat sledovat jeho ruce a porovnávat je s těmi mými. Nevidím ani jeden mozol. Mé vlastní ruce teď prakticky vypadají jako baseballová rukavice, ošlehané větrem, ošklivé a drsné.

Jeho vypadají neuvěřitelně měkce a hladce. Pravděpodobně jsou na omak jako hedvábí. Jemné, jako by všechny ty roky nic nedělali.

„Jakou… věc?“ Vymaní mě z mého transu.

„Co?“

„Tvá jediná podmínka? Abys přišel na večeři?“

„Správně. Dej mi kontaktní informace na nejlepší stavitele v okruhu padesáti mil. Chci hned začít s rekonstrukcí domu. Potřebuju vědět, jak strhnout všechno na zadní zahradě a možná i strhnout stěnu uvnitř. Nechci natrefit na nějaké podvodníky.“

Přikývne. „To pro tebe můžu udělat,“ řekne tiše. „Genoveve může. Stejně miluje takový druh věcí.“

„Perfektní.“

Nakloní hlavu na stranu a svraští obočí. „Pořád nemůžu uvěřit, že sis neužíval internátní školu. Myslel jsem si, že si užíváš nejlepší chvíle v životě.“

„Kurva ne, nelíbilo se mi tam. Nesnášel jsem každou minutu. Nenáviděl jsem tvou matku, že byla důvodem, proč jsem tam skončil a nesnášel jsem tebe, že jsi mě nikdy nekontaktoval.“

„Nemohl jsem tě kontaktovat.“

„Kraviny.“ Najednou se ve mně znovu vzedme hněv, jako by právě někdo šlápnul na plynový pedál. Bylo těžší myslet na tyto věci, slyšet Sebastiana se takhle vymlouvat, zatímco je přímo přede mnou. Byl tak krásný a teď vypadá tak zmateně, že jsem ještě vzteklejší.

Neví. Nemá ani tušení, kolik bolesti mi způsobil.

Vstanu z křesla, až dřevěné nohy zaskřípou o kamennou podlahu. A vjedu si prsty do vlasů.

„Jsi zasraný princ. Mohl jsi zatahat za jakékoli nitky, jaké byli potřeba. I kdybys nevěděl, kde jsem, ty… mohl jsi to zjistit.“

Dívá se na mě jako vyděšené zvíře.

„Vím, že jsem mohl,“ řekne sotva slyšitelně. „Já prostě… nemohl.“

„Proč?“

„Protože by mě to zničilo. Vědět, kde jsi byl a nemoct tě vidět, bylo samo o sobě hodně špatné, ale kdybych s tebou mluvil? Uvězněný na tomto hradě, zatímco ty by sis žil neuvěřitelný normální život, měl jakéhokoli kluka, kterého jsi chtěl, zamiloval se, žil beze mě –“

Odmlčí se a jeho slova zůstávají viset ve vzduchu. Mraky za okny nás míjely a zase se vracely, zahalovaly místnost do stínů, pak světla a pak znovu do stínu.

„Sotva bych to nazval žitím. Myslel sis, že si užívám života?“

„Vždycky jsi vytěžil z dané situace to nejlepší.“

„Jo, když jsem byl s tebou. Když jsem byl sám, tak ne… nebylo to tak. Není to tak.“

Očima se střetne s mými.

„Chyběl jsi mi každý den, Sebastiane. Postrádal tě a ty jsi nikdy nezavolal. Nenapsal. Nikdy jsi to nezkusil. Určitě jsem nikdy nezažíval žádnou párty, jak si myslíš.“

Rty má stažené do úzké přímky, jako by měl explodovat, kdyby řekl jen jediné slovo.

Lehké zaklepání na dveře bylo následováno zvukem klapajících podpatků na kamenné podlaze.

„Pane? Vaše schůzka ve dvě právě dorazila,“ informuje ho Genoveve.

Genoveve je jako anděl se svatozáří blonďatých vlasů. Je tak vážná a sladká způsobem, jaký mi připomíná Sebastiana, když byl mladší, než se zatvrdil a ochladl.

„Děkuji, Genoveve. Brzy budu dole.“

Sebastian se nakonec postaví, přejede si rukama po stranách saka. Genoveve odejde z pokoje a čeká na chodbě.

„Večeře začíná v šest. Do té doby tě vezme do části určené pro hosty. Věřím, že se tam budeš cítit pohodlně.“

„Od chvíle, kdy jsem sem vkročil, jsem se tak ještě necítil.“

Jeho pohled je stále tvrdý, ale přísahám, že jsem v něm zahlédl záblesk bolesti.

„Ale… ano. Do večeře budu v pohodě.“

Přikývne, než se otočí, aby šel ke dveřím. Je zvláštní sledovat Sebastiana odcházet, když vím, že ho za čtyři hodiny znovu uvidím. S vědomím, že právě teď jsem ve stejné budově, jako on. Poprvé po tolika letech.

Stále jsem vzteky rozpálený, ale mému srdci je to šumák.

V mém srdci je to pořád můj Sebastian. Kluk odvedle, který byl odlišný od všech ostatních. Čistý, ale neklidný a tak plný lásky pod oceánem úzkosti.

Uvažuji, zda v něm ještě zbyl nějaký střípek jeho starého já.

Než odejde, nakloní hlavu na stranu a otočí se zpět ke mně.

„Chyběl jsi mi víc, než cokoli v mém životě,“ řekne tiše.

Na okamžik zmizí veškerá přetvářka. A zbude jeho skutečné já.

Tohle není žádný chladný princ. Tohle je můj nejlepší kamarád.

„Já…“ začnu, ale netuším, co říct. Nemám ponětí, jak shrnout několikaleté emoce do jedné věty.

„Je mi to líto. Způsobem jakým je jen člověk schopný a vím, že to nikdy nebude dost, ale neopovažuj se mi říkat, že jsi mi nechyběl. Nebo že jsem na tebe od té noci nemyslel každý jeden den. Většinu času jsi byl jedinou věcí, na kterou jsem myslel, Henry.“

Prsty neobratně zápolí s knoflíkem saka, než ho zapne.

V dalším okamžiku je fuč a nasadí si masku královské majestátnosti.

Ve dveřích se objeví Genoveve jako sluneční paprsek v této šedé chladné hradní bouři.

„Pane, můžu vás odvést do pokoje pro hosty,“ řekne s opravdovým úsměvem. „Myslím, že si ho zamilujete.“

„Jsem Henry.“

„Promiňte?“

„Říkej mi Henry. Nedělá mi dobře ta věc s panem.“ Trochu se zavrtím v mé flanelové košili, která najednou není dostatečně silná, aby zabránila chladu.

„Dobře, Henry. Omlouvám se.“

„Ne, já se omlouvám.“ Dlouze si povzdechnu. „Neměl jsem způsobit takovou scénu. V tom autě.“

„Co tím myslíte?“

„Takhle sjet Sebastiana. Říct mu, aby šel do prdele před vámi všemi. To jste nemuseli vidět.“

Mávne rukou. „Sebastian řekl, že jste staří přátelé. To se občas stane. Nedělejte si s tím starosti, pane, teda Henry.“

„Sebastian nikdy nenadával, víš? Byl velmi sladký kluk.“

Usměje se. „Je tak hezké poznat jeho kamaráda. Jste první muž, kterého přivedl na hrad.“

Pozvednu obočí. „To nemůže být pravda.“

Rychle přikývne. „Och, nikdy si sem žádné muže nevodí. Jen ženy. Jsme moc rádi, že vás tu máme.“