Thunder - 3. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Melanie

Nebyl to žalář, jaký očekávala. Místnost sice neměla okna, kterými by sem pronikalo přirozené světlo, ale byla dobře osvětlená staromódním lustrem visícím ze stropu. Byl opotřebovaný, barva oprýskaná, ale kousky lepidla na něm ukazovaly, že se na něm nedávno pracovalo.

Všechno ve sklepě bylo podobné. Staré, použitelné a vykazující známky oprav.

Místnost byla také čistá a suchá. Trochu chladno, ale ne moc. Podél jedné stěny stála pohovka naproti televizi a v malém stolku vedle ní našla dalších několik dek. Zabalila se do nich a schoulila se na pohovce.

První otázka zněla, kde je. Jakmile si uvědomila, že ze sklepa nevede žádná cesta, obrátila mysl k ženě, kterou předtím viděla. Na tu, které Zane říkal „máma“. Byla bělovlasá a slabá, jen málo se podobala statné vlčici. Ale jestli to byla jeho matka… znamenalo to, že ji vězní v domě své matky?

Byla ta stará dáma s bílými vlasy a vrásčitou tváří součástí Bratrstva divokých?

Za dveřmi se ozval pohyb a Melanie vyskočila na nohy, oči vytřeštěné a tvář bledá. Jestli to byl zase ten vlk – její kočka se při tom pomyšlení nepřevalí na záda a nebude mrouskat – co udělá?

„Haló?“ ozval se za dveřmi tenký hlas. „Jsi v pořádku, drahá?“

Vlčí matka. Melanie se vrhla ke dveřím. „Prosím, pusť mě ven.“

Ozval se tlukot. „Jmenuji se Felicia. Jak se jmenuješ ty?“

„Melanie. Jsem jen servírka z Coalfellu. Chci jít domů.“

Čekala, zatajila dech a poslouchala, ale neozvalo se žádné cvaknutí zámku.

Přitiskla ruce ke dveřím. Pokud byla Felicia součástí gangu, pak Melanie neměla důvod jí věřit, ani si myslet, že by jí ta dáma pomohla utéct.

„Drahá,“ řekla Felicia a znělo to vyčerpaně. „Řekni mi, jestli se ti něco stalo?“

Ramena jí poklesla. Ne fyzicky, to ne. Tedy nic, co by jí udělalo modřiny. Měla ale pocit, že na to se Felicia neptá. „Ne,“ řekla neochotně.

„A proč jsi nahá?“

Melanie se na sebe podívala. Odmalička jí vždycky říkali, aby své schopnosti měnit se držela v tajnosti. Když vyrůstala v Coalfellu, jedinými měniči bylo ve skutečnosti jen Bratrstvo divokých a hrstka dalších, kteří skončili na místech, jako je Chubby Kitty. Ani ostatní kočkovité šelmy, které potkávala, ji ne vždy chápaly, protože ony byly velké šelmy a ona malá kočka, která byla stejně tak kořistí jako dravcem.

„Drahoušku, já vím, že jsi měnička. Cítím to z tebe. Ale máš trochu zvláštní pach… Já sama jsem orel… alespoň kdysi jsem jím byla.“

Ve Feliciině hlase zazněla lítost. Melanie ještě chvíli váhala. „Ztratila jsem oblečení, když jsem se před nimi snažila utéct. Prosím, pusť mě ven. Nechci umřít.“

„Nikdo tě nezabije, Melanie.“ Feliciin hlas zněl slaběji, vyčerpaněji.

Připomnělo jí to, když se otcův zdravotní stav zhoršil. Ach, Bože! Jak je to dlouho, co měla být doma? Měl o ni strach? Co jestli upadl a nemohl vstát? Co jestli se pokusil něco uvařit a zapálil dům?

„Musím se vrátit domů.“

Felicia zahučela. „Zane ví, co dělá. Dělá důležitou práci. Nemůžu riskovat, že mu to zničíš.“

Důležitou práci? Vždyť vedl gang, proboha! Jak to mohlo být nějak důležité? Jakými lžemi krmil Zane svou matku, že může zavřít nahou ženu a matka ho bude bránit?

„Můj chlapec je dobrý člověk,“ pokračovala Felicia. „Je to všechno, co mi zbylo, a stará se o mě.“

Melanie zavřela oči a zhluboka se nadechla. „Nikomu neřeknu, co jsem viděla. Chci se jen dostat domů.“ Odvážila se zmínit o svém otci, nebo by po něm gang šel, kdyby to udělala? „Prosím, nechte mě –“

„Mami.“ Zaneův hluboký, hučivý hlas ji přerušil. „Co to děláš? Neměla bys chodit po těchhle schodech se svou nemocnou kyčlí.“

Zněl tak měkce a starostlivě, že Melanii všechny nadávky, které na něj chtěla vychrlit za to, že ji zavřel, odumřely na jazyku. Přitiskla ucho ke dveřím, když mu Felicia, jejíž hlas zněl o něco silněji, sdělila, že se ujišťuje, že se Melanii nic nestalo. Odvedl matku pryč a ona se vrátila na pohovku. Tudy se už ven nedostane…

Když znovu uslyšela kroky na schodech, proměnila se a rozběhla se ke dveřím. Něco se kolem ní šouralo a pak se dveře otevřely. Melanie uskočila dozadu, aby se vyhnula nárazu, a pak se vrhla dopředu – jen aby narazila obličejem do kusu dřeva, který teď blokoval vchod. Couvla a zamrkala, zatímco se Zane smál.

Hodil něco do místnosti. Padalo to na Melanii a zakrývalo ji to před zraky, dokud se z toho nevyškrábala ven. Skočila po dřevě, ale Zane ji odrazil zpátky do místnosti a rychle zavřel dveře.

„To byl statečný pokus,“ zavolal přes dveře, když je znovu zamykal. „Ale tak snadno tě nepustím. Proč se teď neoblékneš, zatímco já tam dám tenhle zámek?“

Melanie si pod nosem zavrčela, ale při bližším pohledu na to, co po ní hodil, to skutečně bylo oblečení. Zaváhala jen chvíli, než se proměnila zpět do lidské podoby a oblékla se.

Mít na sobě oblečení, i když tričko mělo véčkový výstřih sahající do půlky pupíku a kalhoty byly dost těsné na to, aby posunuly polohu jejích boků, ji uklidňovalo. Vrátila se na pohovku.

V hlavě se jí tvořily otázky, ale žádnou z nich nepoložila, protože ve dveřích se objevila pila.

***

Zaneovi trvalo necelou půlhodinu, než nainstaloval zámek, což jí ještě více ztížilo vylomení dveří. Melanie se však nevzdávala. Zatímco on pracoval, podařilo se jí ukrást šroubovák z jeho skříňky s nářadím. Teď stála na stolku a odlamovala betonovou stěnu u horního okraje místnosti.

Ruka ji bolela námahou a čelo se jí zalévalo potem. Jemný prášek jí pokrýval odhalenou hruď a zrnitě jí dopadal na zuby. Přesto pokračovala v odštípávání ze všech sil.

Nepotřebovala ji otevřít dostatečně velkou, aby mohla utéct, stačilo zavolat o pomoc.

Dveře se otevřely a ona vyskočila a otočila se. Nebyl čas pokoušet se znovu vyběhnout ven, i když z několika posledních neúspěšných pokusů si myslela, že by to stejně nebylo k ničemu dobré. Seskočila z koncového stolku, když dovnitř vešel Zane s miskou polévky. Z té vůně se jí stáhl žaludek, ale nesáhla po ní.

Položil polévku vedle televize a šel si prohlédnout její práci. Melanie sevřela pěst kolem šroubováku. Teď se ji chystal svázat. Zalepit beton. Možná jí do něj zabořit nohy a hodit ji do jezera. Nasucho polkla a ustoupila, jak si ho prohlížela.

„Tak tohle slyšela moje matka. Huh.“ Zane vyskočil na koncový stolek a podíval se zblízka. „Víš, tady je metr betonu, kterým se budeš muset prokopat… ale rozhodně pokračuj. Stejně tam chci dát okno.“

Seskočil zpátky na zem a usmál se na ni. Její žaludek udělal podivné salto a kočka zavrněla. Jako by se jí ta zatracená věc snažila říct, že tohle je důkaz, že Zane není nebezpečný.

„Možná bys měla použít spíš ty Filipovky než Robertsonky, ty jsou špičatější.“ Pak na ni mrkl.

Nezaváhala. V návalu nevysvětlitelných emocí se na něj vrhla. Její ruka se vymrštila a snažila se vlka probodnout. Ten jí hbitě uskočil z cesty. Otočila se na patě a šroubovák mu vystrčila směrem ke krku. Chytil ji za zápěstí a celou ji otočil. Šroubovák jí vypadl z ruky, když ji postrčil dopředu a zívl.

„No, to byl dost chabý pokus.“ Zvedl šroubovák. „Ty jsi ale pěkně tvrdohlavá kočička, co? Nechci tě svazovat, Melanie, ale když to bude nutné, udělám to.“

Zadívala se na něj. „Jen do toho a zkus to! Poškrábu ti obličej. Jestli se mě někdy pokusíš dotknout –“

„Kdybych ti chtěl ublížit, už bys byla mrtvá,“ přerušil ji Zane. „A já chápu tvůj strach. Opravdu, chápu. Vím, za co jsou muži jako já obvykle považováni. Takoví, kteří si berou, co chtějí, bez ohledu na cokoli jiného. Ale já ti neublížím a nebudu tě obtěžovat. Byl jsem vychován tak, abych si žen vážil, ne abych je znásilňoval.“

Kočka se jí otřela o hruď. Melanie bojovala s pocitem klidu, který se jí usadil v žaludku. Chtěl, aby mu věřila, to ještě neznamenalo, že jí skutečně říká pravdu. Otevřela ústa, zavřela je a přemýšlela o něm. Kdyby mu uvěřila, urovnalo by to spoustu jejích obav.

„Jaký gangster žije se svou matkou?“ zeptala se a zúžila na něj oči.

Jeho pohled ztvrdl. Melanie byla na okamžik v pokušení vzít to zpět. Líbilo se jí však, že z něj dostala nějakou reakci. Pokud upřímně tvrdil, že jí neublíží, potřebovala alespoň vědět, jaké má tady hranice. Po zádech jí přeběhl mráz, ale její hloupá kočka stále trvala na tom, že se nemá čeho bát.

„Takový gangster, který žije se svou matkou, je takový gangster, který je alfou jedné z největších poboček Bratrstva divokých. Je to ten typ gangstera, jehož otec byl zavražděn, když byl teenager, a jehož matka byla trvale zraněna, když ji její druhý manžel zbil poté, co zjistil, že se umí měnit.“

Melanii se při tom rozšířily oči. Tak tohle měla Felicia na mysli, když říkala, že bývala orlem.

Zane mírně sklonil hlavu a postoupil k ní, oči měl upřené a rty se mu opět stáčely dozadu. Opřela se zády o zeď a on jí přitiskl ruce po obou stranách hlavy a upřeně se na ni díval.

„Za tohle jsem ho zabil,“ vydechl. „A skončil na deset let ve vězení. Myslela sis, že tyhle kérky jsou jen na parádu?“

Gestem naznačil, že mu na pažích a ramenou vykukují tetování. Předtím měla příliš starostí sama se sebou, než aby jim věnovala pozornost, ale teď si na ně vzpomněla. Nebyl na nich žádný obrázek, který by rozeznala, ale byly vířivé a špičaté. Vězeňská tetování.

„Víš, zkoušela jít na policii. Ale můj nevlastní otec? Byl to policajt. Pokaždé, když se snažila utéct nebo když chtěla vznést obvinění? Bylo to jako Sisyfos, který se snaží vytlačit svorník na Olymp. Pokaždé, když jsme si mysleli, že došlo k pokroku… zasloužil si všechno, co dostal, a žádné vaše samolibé výsměchy o právu a spravedlnosti na tom nic nezmění.“

Otevřela ústa a zase je zavřela, protože na to neměla co říct. Její kočka do ní šťouchla, chtěla, aby promluvila, omluvila se za svůj předchozí výrok, něco. Neodvážila se však. Ne, když jí sevření v žaludku přestávalo vyvolávat strach. Bylo jasné, že svou matku velmi miluje. Předtím se k ní choval tak něžně.

Ale byl alfou ivywoodské pobočky Bratrstva divokých. Nebyl to žádný zamilovaný chlapec, byl to otrlý zabiják. S takovým člověkem se nedalo domlouvat.

Ledaže… Miloval svou matku a záleželo mu na ní. Možná by se mohla pokusit o nějaký druh obráceného stockholmského syndromu, přimět ho, aby s ní soucítil a nechal ji jít? Přinejmenším to stálo za pokus. Ztěžka polkla, když od ní ustoupil, jeho oči byly stále tvrdé.

„Musím jít domů. Kvůli otci. Jsem jediná, koho má, jediná, kdo se o něj může postarat. Snažím se odejít z Coalfellu už roky a roky, ale on neustoupí a pokaždé, když na to dostanu peníze, stejně se vrátí. Je na tom zdravotně hrozně. Pokud se nevrátím domů, může zemřít. Můj otec je úžasný člověk. Moje matka zemřela, když jsem byla malá, a já jsem všechno, co má, a on je všechno, co mám já. Prosím. Dovol mi vrátit se k němu domů.“

„Tak to ti na něm musí hodně záležet.“

„Ano, záleží.“ Melanii se naplnily oči slzami, když si vzpomněla na všechny ty hrozné věci, které se mohly jejímu otci stát, a to i za tu krátkou dobu, co byla pryč. „Proto dělám to, co dělám. Pracovat na plný úvazek v kavárně, kde se mnou jednají, jako bych byla míň než špína, a pak se svlékat pro bandu chlapů, kteří mě nazývají děvkou jen proto, že prodávám to, co tak zoufale chtějí koupit. Ani nechci zůstat v Coalfellu. Chci pryč. Z města, od té bandy, od toho všeho. Prosím. Můj otec mě potřebuje.“

Zane na ni dlouze zúžil oči, než zavrtěl hlavou. „To je tvůj problém.“

Zamířil ke dveřím. Melanie ze sebe vypravila syčení a uskočila dopředu. Chytila ho za paži a trhla s ním, aby se zastavil. „Je to můj problém! Víš, co není můj problém? Když se pár idiotů rozhodne, že přede mnou někoho zabijí! Cunningham s tím nic neudělá, ani kdybych mu to řekla. Musím se dostat domů k otci! Kdybys to byl ty a tvoje matka tě potřebovala…“

„Jsem gangster.“ Zane od ní odtrhl ruku. „Proč bych se měl starat o tvého otce? Kdyby šlo o mou matku, nenechal bych se chytit hned na začátku.“

„Zane, prosím tě.“

„Nemysli si, že jsem nějaký svatoušek, Melanie, jen proto, že mám rád svou matku. A teď si sněz polévku, než vystydne.“

Beze slova se odplížil ze sklepa. A přestože už byla oblečená a stále se potila z úsilí, které vynaložila na odštípávání betonu, nikdy jí nebyla větší zima. Mělo jí být jasné, že s ním nikam nedojde… Pomalu se zhroutila na podlahu, zabořila obličej do dlaní a rozplakala se.

Nebylo před ním úniku. Měla zde zůstat vězněm navždy. Zane ji nikdy nehodlal propustit. Ne, když ohrožovala jeho svobodu. Sám to říkal… už nikdy nehodlal dopustit, aby se znovu dostal do stejné situace. Kdyby byl ve vězení, kdo by se postaral o jeho matku? To nehodlal riskovat.

A tak nikdy nehodlal ohrozit svou svobodu. To nejlepší, v co mohla doufat, bylo, že se u ní Ava zastaví, bude ji hledat a dávat pozor na tátu… Protože jediné, v co mohli ještě doufat, bylo, že by snad přišel a byl vězněm s ní. Ale co to bylo za život?