RK - 33. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

SAWYER

 

"1800 - radši přestaň balit mou holku, než ti vyrazím zuby," zařve Cole a vystrčí hlavu přes zástěnu.

 

Dylanino obočí vystřelí ke stropu a já jsem si docela jistá, že mi čelist spadne až dolů.

 

Chudák Ivan vypadá tak zmateně. "Tenhle snobský bohatý chlápek, je tvůj přítel?"

 

"Ne-"

 

"Ano," zavrčí Cole. "Ten snobský bohatý chlápek je její přítel."

 

To Ivana jen víc zmate.

 

Přimhouřím oči na Colea. "Technicky vzato ne." Podívám se dolů na své ruce. "Je to komplikované."

 

Zvlášť právě teď.

 

Nikdy by mě nenapadlo, že by se Cole naštval na jiného chlapa za to, že mě balil.

 

"Nejsou spolu," řekne Dylan Ivanovi. "Sawyer je jen dobrá kamarádka a pomáhá mu. Je naprosto svobodná."

 

Cole na ni vrhne smrtící pohled. "Líbí se ti bydlet s mým bratrem? Protože to můžu rychle změnit.“

 

"Dobře, všichni se uklidni." Jace položí Coleovi ruku na rameno. "Kousek odsud je zmrzlinářství." Podívá se na nás. "Sejdeme se tam, až vy dvě tady skončíte."

 

Cole trucuje. "Nechci zmr -"

 

„Máš narozeniny,“ přeruší ho Oakley. „Nech mě, ať ti koupím jeden z těch kornoutů s posypkou nahoře.“

 

Cole se zamračí. "Nebylo mi pět, kreténe."

 

"Málem jsi mě zmátl," odsekne Jace. "Pojďme."

 

Cole je neochotně následuje.

 

Když odejdou, podívám se na Dylan. "Jace bude jednou opravdu skvělý táta."

 

"Já vím." Uculí se. "Bonusem je, že jeho tátovský hlas je tak žhavý."

 

Ivan se vrátí k mému tetování. "Měl bych být hotový za pět minut."

 

Jeho veselý, optimistický tón z dřívějška je dávno pryč.

 

"Promiň -" začnu říkat, ale on zakroutí hlavou.

 

"Neomlouvej se." Bzučení začne znovu. "Každý má nějakou zátěž, ne?"

 

Pravda, ale Cole není zátěž.

 

Je to nášlapná mina.

 

A je jen otázkou času, kdy vybuchne.

 

***

 

"Ve skutečnosti nejde o nic vážného," řekne Oakley Dylan. "Jen se s Morgan bavíme."

 

Dylan si nabere na lžíci trochu zmrzliny, o kterou se dělí s Jaceem. "Ví to i ona?"

 

Oakley si dlouze usrkne ze svého koktejlu, než odpoví. "Měla by. Od začátku jsem jí říkal, že peníze jsou důležitější než děvky."

 

Dylan a já na něj zlostně pohlédneme.

 

Oakley protočí očima a posadí se zpříma. "Promiňte, měl jsem na mysli, že peníze jsou víc než lidské bytosti se dvěma X chromozomy. Lepší?"

 

Dylan vzhlédne ke stropu. "Ne-"

 

"Ano," zvolám a jsem ráda, že se naše studium konečně vyplácí. "Pochopils to správně."

 

Zakření se. "Vážně?"

 

"Jo. A když budeš pokračovat v dobré práci, budeš mít letos šanci odmaturovat.“

 

Dylanin úsměv odpovídá našemu. "Jsem na tebe opravdu pyšná, Oaku."

 

Zmáčkne mi ruku pod stolem.

 

Jace se rozhlédne po zmrzlinárně. "Cole je už nějakou dobu pryč."

 

Ve chvíli, kdy jsme se s Dylan objevily, Cole řekl, že se jde projít.

 

Jako by se nemohl dostat pryč dost rychle.

 

Od té doby jsme ho neviděli.

 

"Určitě je v pořádku," řekne Dylan. "Nejspíš se stále uklidňuje nebo co."

 

Jace vstane. "Půjdu ho zkontrolovat."

 

"Já to udělám."

 

Než kdokoli stačí zaprotestovat, seberu ze stolu tašku a vyrazím ven.

 

Po slovech, která spolu Cole a Jace předtím prohodili, si nejsem jistá, jestli je Jace pro tuhle práci ten nejlepší člověk.

 

Já nejspíš taky ne, vzhledem k tomu, že kvůli mně vyjel po tom chlápkovi v tetovacím studiu, ale lhala bych, kdybych řekla, že nechci mezi námi vyčistit vzduch.

 

Nahlédnu do okénka Jaceova auta, ale není tam.

 

Poté se podívám do několika obchodů na bulváru, ale ani ťuk.

 

Není nikde k nalezení.

 

Začínám si dělat starosti, když mě napadne jedna myšlenka. Je jen jedno místo, které jsem nezkontrolovala, a to proto, že jsme tam už byli.

 

Vzhledem k tomu, co se stalo předtím, silně pochybuji, že je Cole uvnitř, ale za pokus to stojí.

 

Trapas nastane, když vejdu dovnitř a uvidím Ivana u pultu.

 

"Ahoj."

 

"Nech mě hádat, hledáš svého přítele, který ve skutečnosti není tvůj přítel?"

 

Buď je jasnovidec, nebo můj odhad byl správný a Cole je tady. "Chápu to správně, že se vrátil?"

 

"Jo." Nevím, co si mám myslet o jeho pohledu, který mi dá. "Je vzadu s Candace. Za chvíli by měli končit.“

 

"Ach."

 

Nevím, jestli vlastně naznačuje, že se mezi nimi něco děje, nebo jestli jsem jen paranoidní.

 

Tak jako tak nesnáším, jak se mi sevře žaludek.

 

Možná měla Dylan pravdu a já si namlouvám, že tuhle situaci s Colem zvládnu, i když je jasné, že ne.

 

Protože kdybych to zvládla... nehrnula bych se k zadní místnosti jako žena na misi.

 

Dveře se otevřou, když k nim dojdu, a Candace se vyplíží ven a zavře za sebou.

 

Stejně jako ostatní umělci, kteří tu pracují, je celá posetá piercingem a tetováním.

 

Taky je krásná... a hubená.

 

Přesně tak, jak to má Cole rád.

 

"Je -"

 

Slova mi uváznou v hrdle, protože jediné, co mě zajímá, je, jestli šukala s mým klukem, nebo ne.

 

"Obléká se." Usměje. "Jestli chceš, můžeš jít dovnitř."

 

Obléká se.

 

Se srdcem na podlaze, otočím klikou a vejdu dovnitř.

 

Cole nemá právo mě požádat o pomoc, a pak se otočit a ublížit mi takhle.

 

"Jak jsi mohl-"

 

Moje věta umírá ve chvíli, kdy ho vidím.

 

Sedí bez trička na černé lavičce s hlavou v dlaních... vypadá tak sklesle, až mi to trhá srdce.

 

"Mluv se mnou," zašeptám.

 

Je mi jedno, co řekne.

 

Jen potřebuji, aby mě pustil dovnitř.

 

Protože všechna ta bolest, kterou v sobě dusí, ho pomalu, kousek po kousku, zabijí.

 

A já to odmítám dopustit.

 

Protože bez ohledu na to, jak je bezohledný a zničený... svět bez Coltona není svět, ve kterém bych chtěla žít.

 

Pomalu zvedne hlavu.

 

Jeho oči – ty nádherné zelené hluboké tůně, které jsou obvykle tak plné intenzity – vypadají zasmušilé a bez života.

 

Jako by byl uvězněný v něčem, co z něj vysává život.

 

Nepřemýšlím... Řídím se impulzem, který mi bije v hrudi jako buben.

 

Ve chvíli, kdy ho obejmu rukama, se v něm něco uvolní.

 

Obejme mě tak pevně, že mi to ukradne každý kousek vzduchu z plic.

 

Může si ho vzít.

 

Klepe se proti mně a třese jako strom v hurikánu.

 

Je tolik otázek, na které se ho chci zeptat, tolik věcí, které bych si přála, aby mi řekl.

 

Ale vím, že když na něj budu tlačit příliš silně, příliš rychle, stáhne se zpátky do své ulity a jeho ochranné brnění sklouzne zpátky na své místo.

 

Jediné, co teď můžu udělat, je držet ho.

 

Dát mu najevo, že není sám.

 

Po chvíli, která mi připadá jako věčnost, promluví.

 

"Myslel jsem, že to pomůže." Zvedne svůj pohled k mému. "Ale nepomohlo." Jeho hlas klesne do bolestivého zachraptění. "Nic nepomůže."

 

Chce se mi křičet, že samozřejmě že nepomůže šukání s nějakou náhodnou ženskou v tetovacím salonu, ale neudělám to.

 

Chytím jeho obličej do dlaní. "To proto, že náplasti ránu jenom zakryjí... nezahojí ji."

 

"Možná nechci, aby se to zahojilo." Ty zelené oči ztvrdnou. "Možná si tu připomínku zasloužím."

 

Teprve pak si všimnu folie omotané kolem jeho paže. "Můžu?"

 

Zvedne ruku. "Jdi do toho."

 

Co nejjemněji odvinu fólii. "Nikdo si nezaslouží žít v bolesti, Cole."

 

Odfrkne. "Říká holka, která věří v peklo."

 

Oči se mi rozšíří, když odhalím tetování na jeho vnitřním bicepsu.

 

Stejně jako my ostatní má motýla... jen ten jeho je o tři velikosti menší. Skoro neviditelný. A zelený.

 

Vedle malého motýla je datum. 21. srpna 2001.

 

Jejich – jeho – skutečný den narození.

 

"Zelená byla jeho oblíbená barva." Jeho smích je hořký. "Byla to jediná věc, kterou jsme měli společnou."

 

Mám pocit, že toho měli společného víc, než si kdy připustí.

 

Obtočím mu folii zpátky kolem bicepsu. "Je to tvoje vrhající paže."

 

Skutečnost, že si vybral zrovna tohle místo, mi připadá významná.

 

Ten zmatek se mu vrátí do očí. "Jsi děsně vnímavá, Pánbíčkářko."

 

S bušícím srdcem se rty dotknu jeho tetování. "To proto, že ti rozumím, Coltone."

 

Zakrývá to hrubými a urážlivými poznámkami, ale v hloubi duše truchlí nad ztracenou částí svého já.

 

Nad Liamem.

 

Otočím se s úmyslem dát mu prostor, ale jeho ruka se mi omotá kolem zápěstí a přitáhne mě k sobě.

 

Očekávám, že se naštve a vybuchne, ale on to neudělá.

 

Políbí mě.