TFT - 24. kapitola

 Překlad: Lucianna

Současnost…

„Nemůžu ho najít,“ řekne mi Jo. „Nemůžu ho najít; přísahám, že to  vypadá, jako by zmizel z povrchu Země. Na Facebooku nic není. Prohledala jsem jména, dívala se na společné přátele Amber, prohledala všechno, co jsem mohla. Nikde žádný Chase není. Dokonce jsem našla nějaké staré přátele, kteří chodili do stejné školy a napsala jim; nikdo ho neviděl, ani o něm neslyšel roky. Je to divné; nebudu lhát. Na takovémto jeho zmizení, je něco velmi podezřelého.“

Přimhouřím oči. „Máš pravdu. Je to divné. Proč by prostě zmizel? Možná je pro to nějaký další důvod? Možná Chase není ani jeho jméno? Pravděpodobně mi Amber dala špatné informace.“

„Ne, zkontrolovala jsem školní záznamy; měli fotky na Facebooku. Bylo tam: Chase Wick. Stejný ročník, jako Celia Yatesová. Není možné, aby neexistoval. Jeden z kluků, kterým jsem psala řekl, že býval s Chasem kamardád, ale potom co Celia zemřela, prostě zmizel. Myslel si, že se odstěhoval, protože byl tak naštvaný, ale nikdo ho neviděl ani o něm neslyšel od té doby a asi neobtěžovali to zkoumat nějak hlouběji.“

To je divné. Opravdu zatraceně divné.

Vsadím se, že cokoliv se stalo Celii Yatesové, má něco společného s Chasem Wickem a kvůli tomu zmizel. Otázka je, jak zmizel? Kluk v jeho věku by nemohl zmizet bez pomoci. Někdo ho odtud dostal a nejspíš mu pomohl změnit i jméno.

„Takže Chase zmizel po Celiině smrti a nikdo ho nenašel. To mi napovídá, že změnil jméno. Musel mu pomoct tohle udělat. Nejspíš někdo z rodiny. Není možné, aby tohle mohl udělat sám. Také to dělá zcela zjevné, že cokoliv se stalo Celii, mělo hodně společného s Chasem. Lidé neutíkají bez důvodu, pokud nebyl v depresi a nezvládal to?“ řeknu Jo.

Přikývne a podívá se na mě. „Máš pravdu; tohle je podezřelé. Musíme najít Chase. Potřebujeme informace.“

„Co jeho rodina?“

„Podívám se na to, ale není to snadné. Je tu spousta lidí s tímhle příjmením a je pro mě těžké říct s jistotou, že každý na koho se podívám, je jeho příbuzný.“

„Jsem si jistá, že něco najdeš; jsi neuvěřitelná.“

„Každopádně, určitě jsi na něco přišla. Teď jsem zvědavá na odpovědi. Zajímalo by mě, co se stalo Celii.“

„Myslíš, že tady její rodina stále žije?“ zeptám se.

Jo pokrčí rameny. „Je to možné. Chci říct, možná neopustili město nebo tak něco. Co chceš od její rodiny?

Skousnu si ret a setkám s jejím pohledem. „Chci se dostat do jejich domu. Myslím, že tam jsou odpovědi.“

Jo zalapá po dechu s otevřenou pusou. „To nemůžeš myslet vážně. Nemůžeš tam prostě přitančit a představit se. Znají tvůj obličej líp, než kdokoliv jiný.“

„Máš pravdu, znají, což je důvod, proč jim neřeknu, že tam jdu.“

Jo vykulí oči. „Budeš se tam vloupat?“

„Máš nějaký jiný nápad? Bez Chase nemáme odpovědi. Možná ho nikdy nenajdeme. Domy skrývají největší tajemství. Nejspíš je Celiin pokoj touhle dobou uklizený, ale i kdyby ano, nevyhodili by její věci. Aspoň si myslím, že by neměli.“

„Pokud by rodiče našli něco podezřelého, někomu by to řekli.“

„Ne, pokud to nenašli. Vím kam dívky schovávají věci; oni ne. Potřebuji odpovědi. Mám pocit, že tyhle odpovědi najdu v tom domě.“

Jo zavrtí hlavou. „Je to příliš riskantní. Nemůžeš se vrátit do vězení.“

„Jo, je to riskantní, což je důvod proč budeš hlídat.“

„Ne, ani náhodou. Kromě toho, její rodina má nejspíš neuvěřitelnou ochranu domu. Nikdy se tam nedostaneš.“

Usměji se na ni. „Ve vězení jsem se naučila pár věcí.“

„Callie ne. Tohle je ten nejhorší nápad, jaký jsi kdy měla.“

„Možná je,“ protestuji. „Ale je to jediný způsob, jak mám šanci dostat odpovědi. Nikdo kromě Chase nic neví a Chase je někde k nenalezení. Může trvat měsíce ho najít. Právě teď, je venku někdo, kdo chce abych zaplatila. Dřív než dostanu odpovědi, nejlíp. Copak to nevidíš?“

Vydechne. „Tohle je nebezpečné, ale znám tě a vím, že to uděláš. Ačkoliv je to obrovský risk. Nebudou se mnou chtít mluvit, Callie. Nejspíš mě taky nenávidí. Jsem tvoje kamarádka, nakonec. Nejspíš vědí, kdo jsem.“

„To bude v pohodě. Je šance, že tě nebudou znát. Pokud ano, můžeš prostě říct, že jsi je chtěla vidět, přijít s nějakým příběhem o tom, jak jsi také trpěla. Nebudou tě vinit, Jo. Viní mě.“

Zavrtí hlavou a projede si rukou vlasy. „Tohle je příliš riskantní.“

„To je, ale Jo, opravdu potřebuji tvoji pomoc.“

Povzdechne si. „Ani nemáš jejich adresu. Ani neznáš jejich jména.“

„Ne,“ řeknu, „Ale Amber ano.“

„Callie…“

„Udělám to s tebou i bez tebe. Celia měla pohřbená tajemství; já je půjdu vykopat.“

„Fajn,“ zafuní a zkříží si ruce. „Ale myslím si, že je to opravdu, skutečně hloupý nápad. Já prostě vím, že to půjdeš udělat bez ohledu na to, co říkám já, a jelikož tě nechci vidět jít zpátky do vězení, tak ti pomůžu.“

„Jsi úžasná.“ Usměji se. „Děkuji ti.“

Zamračí se. „Tohle neskončí dobře.“

Ne. Má pravdu; nejspíš neskončí.

Ale musím dostat odpovědi.

Mám dost čekání. Mám dost toho, být trápena. Mám dost toho, že svět neví, co se skutečně stalo Celii Yatesové.

Je čas odkrýt pravdu.

Jednou pro vždy.

*****

„Musím jít do práce,“ zamumlám Tannerovi do hrudi, líbajíc něžně tu teplou kůži, než se vytáhnu na ruce a podívám se na něj dolů. „Přestaň mě rozptylovat.“

Uchechtne se. „Ty jsi ta, kdo se přetočila a ošukala mě jako divá žena. Já jen spal. Pokud jdeš pozdě, je to tvoje chyba.“

Odfrknu si. „Jsem si jistá, že sis nestěžoval.“

Ušklíbne se. „Ach, nestěžoval.“

„Dobře. Teď musím jít do práce, než se tvoje sestra rozhodne, že nestojím za to aby mě zaměstnávala a předhodí mě vlkům.“

Tanner se zvedne na lokty a dívá se dolů na mě, očima skenuje mé tělo. „Můžeš prostě zavolat, že jsi nemocná, dostat se zpátky do postele a šukat mě až do večera.“

Zavrtím hlavou, ve snaze vylézt, ale chytím mě velkými pažemi kolem těla a stáhne mě dolů, rty mi přitiskne na krk a mazlí mě. Ví, že miluju, když mě mazlí.   Ví, jak zatraceně je to dobrý pocit. Najednou zvažuji možnost zavolat do práce, že jsem nemocná, zvlášť když rukama sklouzne dolů a sevře mi zadek.

Ale ne, musím pracovat.

„Přestaň s tím.“ Zasměji se, odstrčím ho a vylezu z postele dřív, než mě znovu chytne. „Myslím to vážně, Tannere. Musím jít do práce.“

Zabručí něco a pak vyleze z postele. „Já taky. Kurva.“

Zachechtám se a rychle se sprchuji, než se převléknu. Tanner si natáhne obleční na sebe, oba si vezmeme kávu, než dojdeme k mému autu a líbáme se dlouze, hluboce a zatraceně smyslně, že chci, aby mě ohnul přes kapotu a byl se mnou hotový právě tady. Místo toho se odtáhnu a řeknu mu, že se uvidíme večer, a pak nasednu do auta a zamířím do práce.

Zkouším cestou volat Ethanovi, ale nebere mi to. Potom co se stalo minule, jsem byla trochu naštvaná, ale po pár dnech jsem vychladla a cítila se ohledně toho lépe. Stále mi neodpovídá. To mě trochu děsí, protože je to můj přítel a já ho opravdu nechci takhle ztratit.

Přijedu do práce a rovnou se do toho vrhnu. Andrea se zastaví a mluvíme o minulém večeru, a jak našla super úžasného muže, který ji vzal domů a pak se dáme do práce. Je to rušný den a ještě rušnější večer, se skupinou starších dam, které mají měsíční setkání knižního klubu v kavárně. Zaplatily nám abychom jim dali celé tříchodové menu, takže si můžeme uběhat nohy, abychom se ujistili, že si užijí života. A užijí, samozřejmě.

Když je večer u konce a my zamkly, opřu se o venkovní zeď, zatímco Andrea si zapálí cigaretu. Další dívky zmizí jakmile se zavřou dveře, aby se dostaly ke svým rodinám. To je fér, předpokládám.

„To bylo bláznivé,“ zasměje se Andrea. „Kdo by řekl, že staří lidé mohou být tak zatraceně hladoví?“

Uchechtnu se. „Viď, že jo? Přísahám, že jsme odnesly sto chodů a ne jen tři. Můj bože. Málem se nad dezertem zbláznily. Mimochodem skvělý recept.“

Andrea udělala úžasný cheescake s malinovým přelivem. Vypadalo to zatraceně skvěle. Dámy to celé spolkly a chtěly recept, protože jak říkaly, neochutnaly v životě nic lepšího. Musela jsem se u toho smát. Dokud jsem kousek nezkusila a do háje, bylo to tak výborné.

„To je recept mojí mámy,“ řekne mi Andrea. „Dělává ho pokaždé na sestřiny a moje narozeniny. Milujeme to.“

„Vidím proč,“ řeknu jí.

„Předpokládám, že bych měla jít raději domů a zkusit se vyspat; ráno otvírám brzy. Ty zítra nejdeš, tak hádám, že se uvidíme pozítří.“

Mávnu na rozloučenou a pak zamířím ulicí ke svému autu. Nemůžu se dočkat domů, osprchovat se a zalézt do postele. Tanner říkal, že po práci přijede, ale upřímně, myslím, že budu v té době už odpadlá. Ale i tak, mít jeho tvrdé, hřejivé tělo vedle mě, bude hezké.

Dojdu k autu a prohrabávám kabelku abych našla klíče. Je kolem tma, protože jsem musela zaparkovat vzadu za kavárnou. Najdu telefon, když nemůžu najít klíče, abych měla světlo.

Tvrdé tělo mě narazí na auto a ruka mi zakryje ústa a připlácne mi tvář na chladný kov.

Zmrznu.

Všechno v mém těle se zastaví a na okamžik nemůžu myslet, ani dělat nic jiného, než zoufale lapat po dechu, uvažujíc, co se to k čertu děje?

Pak naskočí můj bojovný mód a já se začnu kroutit, když zjistím, že člověk za mnou mě nepustí.

Něco tvrdého se mi přitiskne do zad. Když si uvědomím, že je to zbraň, přestanu se strachy hýbat.

„Nehýbej se,“ zavrčí naštvaný mužský hlas. „Nehýbej se.“

„Prosím,“ zašeptám se strachem. „Vezměte si moje auto, moji peněženku. Je mi to jedno.“

„Bojíš se, Callie?“

Cože?

Co se to děje?

Nerozumím tomu.

Jak ten člověk zná mé jméno?

„Kdo jste?“ vykoktám a srdce mi buší, dlaně se mi potí a kolena třesou. Jsem tak vyděšená, že bych mohla křičet a zvracet najednou.

„Mohl bych tě zastřelit, právě tady, právě teď, a nechat tvé mrtvé tělo v aleji, aby ho někdo našel. Co si o tom myslíš?“

Ach Bože.

Ach Bože.

On mě zabije.

„Prosím,“ žadoním a vytrysknou mi slzy. „Prosím, neubližujte mi.“

„Přemýšlím, jestli to je to, co cítila, když tvoje auto letělo k ní. Uvažuji, jestli byla zoufalá, stejně jako jsi teď ty. Ona se pryč nedostala. Nestihla utéct. Místo toho, jsi do ní narazila a vzala jí život. Představ si, když ti to udělám já, Callie. Vezmu ti život, když budeš vyděšená. Nechám tě tady, mrtvou. Zničím život tvé rodiny.“

Tohle je o Celii.

Ach Bože, tohle je o Celii.

„Nechtěla jsem jí ublížit,“ brečím, příliš vystrašená tlačit zpátky, ze strachu z toho, jak by to pro mě skončilo.

„Ani já to nebudu chtít, když zmáčknu spoušť. Aspoň ale, to je to, co si všichni budou myslet.“

Ne.

Ne.

Ne.

„Prosím,“ prosím a můj hlas je roztřesený a zlomený. „Prosím pusťte mě.“

„Jak se cítíš právě teď, je přesně jak se cítila ona okamžik předtím, než jsi jí vzala život. Teď to chápeš. Teď to cítíš. Teď jsi zkurveně vyděšená, jako byla ona. Měl bych ukončit tvůj život také?“

Neřeknu nic; jen zavřu pevně oči a popotáhnu.

Možná si zasloužím umřít.

Možná má pravdu.

Možná je tohle spravedlnost, jako jsem měla dostat od začátku.

Celé moje tělo se třese a já čekám, prostě čekám až zmáčkne spoušť a ukončí můj život.

Jsem tak vyděšená, že musím polknout zvratky, které mi stoupají do krku, ale nebojuji. Neprosím. Prostě mám zavřené oči a čekám.

Čekám až umřu.

Nakloní se blíž a řekne mi do ucha, „Ujistím se, že po zbytek svého života, se budeš cítit přesně takhle. Ujistím se, že nikdy nebudeš mít klid za to, co jsi jí udělala. Ujistím se, že si budeš přát, aby ses nikdy nenarodila. Neukončím tvůj život, vrahu. Dovedu tě k tomu, že to uděláš sama.“

Pak mě pustí a v tu chvíli, je pryč.

Stojím proti autu, brečím, jsem vyděšená a neschopná pohybu.

Pak sklouznu na zem, dám si hlavu do dlaní a zařvu.

Křičím pro ni.

Křičím pro sebe.

Křičím kvůli všemu.