TFT - 17. kapitola

 Překlad: Lucianna

Minulost…

„Co s tím budeš dělat?“ zavrčím, zkřížím ruce a koukám na holku přede mnou.

Je větší než já.

Je děsivější než já.

Ale už je mi to jedno.

Když je vám to jedno, ničeho se nebojíte a když se ničeho nebojíte, nemůže vám být ublíženo. Nemůže vám nic ublížit, protože se nestaráte o to, co se s vámi stane. Byla jsem zbitá, byla jsem napadená a neustále v problémech, poslední rok, ale přežila jsem. Utkávala jsem se s holkami většími než jsem já, menšími než jsem já a všemi mezi tím.

Trisha byla minulost. Dávno pryč.

Tyhle holky, tyhle nové holky, byly mnohem horší.

„Vyříznu ti tvůj zatracený jazyk a nacpu ti ho do krku,“ zasyčí Amie.

Amie je tady za napadení, vážné napadení. Utloukla málem svou matku k smrti a pak napadala policisty, když se jí snažili zadržet. Není to obrovská holka, ale je divoká. Přišla na tohle místo s naštípnutým ramenem a nebála se ničeho a nikoho.

Ujišťovala se, že všechny víme, že se s ní nemáme zaplétat.

A jsme tady.

Hrdelně si odfrknu, nakloním se blíž a řeknu, „Ráda uvidím, jak to zkusíš. Vlastně, tě vyzývám.“

V očích se jí zablýskne a pokročí dopředu, aby mě zatlačila, nebo mě praštila, nebo něco, když slyším někoho vyštěknout mé jméno. Amie okamžitě ustoupí zpátky a já otočím abych uviděla důstojníka Corela, jít směrem ke mně. Je naštvaný; samozřejmě, že je. Snažil se mi pomoct, ale já nechci jeho zatracenou pomoc. Nechci ničí pomoc. Prostě chci jen pokračovat se svým životem tak, jako právě teď.

„Můžeš odejít, Amie,“ zavrčí na ni a ona mi věnuje smrtící pohled, než se otočí a odejde zpátky ke stolu.

Důstojník Corel se na mě podívá a vyštěkne, „Dneska jdeš pracovat se mnou ven.“

„Proč?“ zamumlám.

„Protože jsem to zatraceně řekl. Pohni se.“

Chytne mě za rameno tvrději než kdy předtím, což mě trochu tahá za srdce. Mám důstojníka Corela ráda a dokonce i když ho přivádím k šílenství, vždycky je tady, aby mi pomohl. Zatlačila jsem ho příliš daleko? Nejspíš, a tak si taky zasloužím jeho zlost.

Následuji ho ven bez stížností. Jakmile vyjdeme ven, pálí na nás slunce. Dneska je vedro. Uprostřed léta není příjemné a tak se všechny snažíme vyhnout práci venku, což je přesně důvod, proč mě důstojník Corel bere sem ven, jak předpokládám.

Dojde k zahradnímu domku i se mnou a otevře ho. „Půjdeme sázet stromy a čistit zahrady. A nebudeš si stěžovat.“

„Já si nestěžovala,“ zamumlám.

Otočí se ke mně a přimhouří oči. „Proč si stále tohle děláš, Callie? Viděl jsem stovky holek projít těmito dveřmi, žádná z nich nebyla tak dobrá jako ty a přesto se stále snažíš dokázat, že jsi stejně špatná jako ony. Pořád se nutíš jít za hranice. Proč?“

Jeho slova mě zarazí.

Nevím, jak na ně hned odpovědět.

„Protože na mě nikomu nezáleží, takže proč bych se měla o sebe starat já? Prostě se snažím tady přežít, důstojníku Corele.“

Moje slova šokují nás oba, protože jsou brutální a jsou upřímná.

„Takže tvoje rodina tě zklamala; to by měl být další důvod dokázat světu, že se mýlil, krýt si záda, vypadnout odsud a všem ukázal, že ses nepotopila.“

Odvrátím zrak. „Můžeme jít prostě pracovat?“

„Callie…“

„Nechci o tom mluvit. Jste dozorce, ne žádný zatracený poradce.“

Naštvaně se otočí a vytáhne všechno, co potřebujeme. Neřekne další slovo, když se dáme do práce v tom spalujícím horku. Pracuji tvrdě, až mi pot stéká po tváři. Nedívám se na něj a nemluvím s ním. Chci jí dovnitř, kde je chládek, ale nestěžuji si. Nebudu si stěžovat. Ne tady. Ne teď.

Jsem zaneprázdněná odhazováním hromady hlíny, když mě rozptýlí rvačka, která vypukne na druhé straně centra. Dám lopatu dolů, aniž bych se podívala a zasáhnu si palec. Bolest mi projede tělem a já vykřiknu vzteky, frustrací a čistou agonií.

Odhodím nářadí do zahrady a pak začnu kopat do věcí. Kopu, křičím, beru cokoliv je mi v cestě a házím to tak daleko, jak dokážu. Jsem tak naštvaná. Tak unavená. Tak zatraceně má po krk toho být tady. Nechci se už tak cítit. Nechci se už uplakávat do spánku a pak mít noční můry o Celii Yatesové. Nechci cítit tu tíhu na hrudi, která mě nutí chtít si vytrhnout vlastní srdce.

Nechci žít zbytek života s tímhle druhem bolesti.

„Callie!“ Důstojník Corel mě chytne a velmi rychle mi přišpendlí ruce k bokům. Lapám po dechu a slzy se mi koulí po tvářích.

„Nechci se už takhle dál cítit,“ vzlykám. „Jsem tak unavená tím pocitem prázdnoty uvnitř mě. Mám pocit, že i když se odtud dostanu, nebudu mít nic. Vždycky budu ta holka, co vzala nevinný život. Vždycky budu vrah. Nikdy večer neusnu, aniž bych neviděla její tvář. Nemám rodinu. Mám jen jednu zbývající kamarádku. Nic už pro mě nezbývá, ani tady, ani tam venku. Já jen… prostě jsem skončila.“

„Poslouchej mě,“ zavrčí a já se na něj podívám se slzami stékajícími mi po tvářích. „Nejsi sama, ani tady, ani tam venku. Vydržíš to tady. Bude to těžké. Budeš mít pocit, že nemůžeš dýchat. Ale vydržíš to. Ona si zaslouží, abys za ni bojovala, abys zjistila, co se jí stalo, aby ses odtud dostala a byla tou nejlepší verzí sebe sama, aby nezemřela zbytečně. Pokud to teď vzdáš, nebude mít už nikdy nikoho na své straně. Možná jsi udělala chybu, ale Callie, napravíš to. Nepotřebuješ rodinu. Nepotřebuješ přátele. Potřebuješ jen sebe.“

„Já nevím, jestli zvládnu dalších pět let. Nemyslím si, že to dokážu. Ani o tom nechci přemýšlet. Je to věčnost, v mém věku. Myšlenka na to být tady, myšlenka na prožívání té hrůzy, kterou prožívám každý den – to pro mě nemá cenu.“

„Chceš se vyhnout hrůze? Tak začni poslouchat. Můžu tě ochránit před hrůzou, ale ne, pokud ji budeš stále vyhledávat. Pět let je nic ve srovnání s osmi. Callie, máš tolik let před sebou. Nevzdávej to teď. Jsi mnohem silnější, než si myslíš.“

„Co když tu nebudete?“ zašeptám a vzhlédnu k němu. „Co pak?“

„Já nikam nejdu, takže začni dělat co se ti řekne a zjistíš, že život tady není tak příšerný, jak si myslíš.“

Má pravdu? Měla bych to vzdát a poslouchat ho? Měla bych začít bojovat za Celii?

Nebo bych to prostě měla vzdát přijmout, že se nic nezmění?

Jsem rozpolcená mezi dvě mysli, právě teď.

Hádám, že nakonec, vyhraje ta silnější.