TFT - 16. kapitola

 Překlad: Lucianna

Současnost…

„Chceš mluvit se Sophií a Jessikou?“ zeptá se Ethan, opřený o mou linku, zatímco upíjí kávu. „Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?“

„Musím se těm lidem nakonec postavit, Ethane. Dlužím jim aspoň omluvu za to, co jsem udělala. Nemusí mi odpustit, ale zaslouží si to.“

„Jo, to ano, ale je to velká věc. Může to pro ně vynést na povrch věci, kterým nechtějí čelit.“

Pokrčím rameny, protože, no, musím to udělat, bez ohledu na to, co to pro ně vynese na povrch. Naprosto rozumím tomu, že vidět mě, jim může připomenout špatné období jejich životů, ale musím to udělat správně. Musím. Jedna věc, kterou jsem se naučila, když jsem byla zavřená je, že nemůžeš věci držet v sobě; musíš je vypustit, jinak tě pozřou.

„Jednou jsi mi řekl, že se musím postavit tomu, co jsem udělala. Tohle je můj způsob, jak to udělat. Nejen Celiin život byl poznamenaný tím, co se ten večer stalo. Dlužím jim aspoň omluvu.“

Ethan mě pozoruje a pak přikývne. „Máš pravdu; dlužíš jim to. Jen buď prostě připravená na to, že to může jít opravdu špatně.“

„Ach, věř mi, jsem připravená na nejhorší. Ještě je tu něco…“

Zvedne obočí.

„Můj táta mě pozval dneska na večeři…“

Na moment neumím přečíst jeho výraz a pak zamumlá, „To je špatný nápad.“

Má pravdu, nejspíš ano, ale je to můj táta a neviděla jsem ho už dlouho. Když nic jiného, chci slyšet důvod, proč to se mnou vzdal. Chci mu říct, co musím říct a pokud ho znovu neuvidím, tak je to v pohodě. Odejdu pryč a neohlédnu se zpátky. Ale musím tohle udělat. Musím udělat všechno tohle. Bez ohledu na to, jak těžké to je.

Ethan našpulí rty, vydechne a pak řekne, „Opravdu do toho skáčeš po hlavě. Příště mi řekneš, že se s někým vídáš.“

Věnuji mu provinilý výraz a on vykulí oči.

„Jak jsi sakra už někoho potkala?“

Tiše se zasměji. „Je to divný příběh, opravdu. Měla jsem prázdnou pneumatiku, on tam byl a pomohl mi. Mluvili jsme… nevím, tak nějak se to od toho odrazilo.“

„Znám ho?“ zeptá se Ethan a vypadá trochu naštvaně.

Chápu to, opravdu. Je ochranitelský. Provedl mě nejhoršími okamžiky mého života. Ale už mě nemusí dál chránit. Dokážu se ochránit sama.

„Já nevím. Jmenuje se Tanner. Pracuje v té dílně ve městě… v té velké nové.“

Ethan přimhouří oči. „Má pár kámošů, kteří s ním pracují, jo?“

„Jo.“

„Vím o nich. Znamenají problémy, Callie. Buď opatrná. Párkrát jsem se s některými z nich setkal ve vězení. Byli zapletení do vloupání, drog a několika pokut za rychlou jízdu závodními auty. Nejsem si jistý, jestli je to nejvhodnější typ člověka, kolem kterého by ses právě nyní měla pohybovat.“

Chci říct, nemůžu říct, že bych byla překvapená, že Tanner a jeho parta měli pár střetů se zákonem. Jsou to zlí kluci s velkým Z. Ale neřekla bych, že to jsou zlí lidé. Ani vzdáleně. Jsou dobří v ohledech, které se počítají. Možná znamenají problémy, ale nejsou hroziví – to je velký rozdíl. Já nejsem dobrý člověk. Udělala jsem špatné věci, ale znamená to, že bych záměrně někomu ublížila, nebo udělala něco strašlivého? Absolutně ne.

Když nic jiného, každý si zaslouží šanci. „Možná je to pravda, ale ke mně jsou hodní. Nemám v popisu práce soudit lidi, aniž bych je předtím poznala.“

Ethan napne čelist a pak zamumlá, „To neznamená, že máš dělat hloupá rozhodnutí. Zaplést se, se špatným davem, by tě mohlo dostat přímo zpátky na tamto místo. To je to, co chceš?“

Teď mě frustruje. Vím, že na mě dohlíží a já to respektuji, ale někdy si myslím, že Ethan má pocit, že musí kontrolovat věci, které dělám. Je ochranitelský a já to na něm zbožňuji, ale musí pochopit, že nejsem hloupá a umím se o sebe postarat.

„Naučila jsem se toho hodně a používám mozek. Nechystám se udělat, nebo se zaplést, do něčeho špatného. Pokud uvidím, že dělá něco špatného, zmizím z té situace. Ale mám Tannera ráda a uvidím, kam to povede.“

Ethan vypadá naštvaně, ale nic dalšího neřekne. „Musím do práce.“

Otočí se, vyjde ven a zabouchne za sebou dveře. Nadechnu se a poklesnou mi ramena. Kéž by mohl pochopit, že se ho nesnažím naštvat. Jen prostě potřebuji vyřešit svůj život.

Začínám s tím právě nyní – tím, že půjdu do otcova domu, poprvé za šest let.

To může jít dobře.

Nebo to může být velmi, velmi zlé.

*****

„Rád tě vidím, Callie.“

Zírám na svého otce. Ty roky k němu byly shovívavé. Samozřejmě, věděla jsem, že budou. Vypadá úplně stejně, jako když jsem ho viděla naposledy.

Řekl mi, že se stěhuje pryč. Max říkal, že na chvíli ano, ale že dostal práci a vrátil se zpátky. Samozřejmě, že to mi neřekl a už se na mě nepřišel podívat. To bolelo víc, než kdy bude vědět. Protože mi dlužil být mi podporujícím otcem. Nikdy jsem si nemyslela, že mě zklame. Když jsem byla malá, byl pro mě vším.

Dokonce i lidé, které milujete nejvíc, vás zklamou, když to nejméně čekáte.

Takže nejlepší je neočekávat nic.

„Tati,“ řeknu tichým a váhavým hlasem.

„Pojď sem. Podívejme na tebe.“ Vystoupí ze světla na přední verandě a vezme mě za ramena. Cuknu sebou. Jeho pohled se setká s mým a on ví, že nechci, aby se mě dotýkal. Ví, hluboko v sobě, že ho nenávidím tak moc, že chci křičet a vyškrábat mu oči. Přesto ho miluji tak moc, že mě jeho zrada zabíjí. Je to hrozný pocit. Milovat a nenávidět tak neuvěřitelně moc.

Jakou stranu si vyberete?

Jak si vůbec máte vybrat?

Prohlédne mě a nízkým hlasem řekne, „Tak moc jsi vyrostla.“

Samozřejmě, že ano. Když jste šest let zavření, musíte se změnit. Nejsem už mladou dívkou; jsem mladá žena. Protřelá mladá žena, která viděla příliš mnoho.

„Jo, to se stává,“ zamumlám.

Pustí mě a řekne, „Jak hrubé ode mě. Pojď dovnitř. Deanne umírá touhou tě poznat.“

Deanne, ta žena kvůli které nás opustil. A pak jednoduše adoptoval její dvě dcery, Crystal a Shirley. Perfektní dcery. Obě opustily školu s perfektními známkami a šly na vysokou. Obě mají neuvěřitelné partnery a jejich rodiče jsou na ně hrdí s každým nádechem.

Pak jsem tu já.

Ta dcera, která někoho zabila.

Ta dcera, která šla do vězení.

Jo, to jsem já. Slunce životů všech lidí.

Jak jdu do otcova velkého domu, rozhlížím se a mám velké nutkání zavrtět hlavou. Také poskytoval matce věci, samozřejmě. Měli jsme všechno nejlepší. Ale tohle? Tohle jde daleko za hranice, co jsme měli. Ze stropu visí drahé lustry, proboha. Kdo vůbec potřebuje takový krám?

Dům je dvakrát větší, než v jakém jsem vyrostla. K čertu, tyhle holky nejspíš mají ložnice větší, než já mám byt.

To je šílené.

„Deanne?“ zavolá můj otec, když zajde za roh do největší kuchyně, jako jsem kdy viděla. Je tam bílé dřevo, kilometry linky a tolik místa, že byste tam mohli tančit a nic neshodit.

„Jsem tady!“ vyjde sama dáma. Deanne.

Viděla jsem fotky, samozřejmě. Můj otec se snažil aby mě přiměl se s ní setkat, ale neměla jsem zájem. Proč bych sakra měla mít? Je to zatracená královna a vzala mi všechno, co zbývalo.

Dobře, to je lehce nefér, protože on to udělal také, ale i tak.

Dlouhé blond vlasy padají na Deannena delikátní ramena. Oči má velké a kulaté a perfektně modré. Vypadá jako čínská panenka. Její pleť je tak perfektní a tak bez vrásek, že mě to nutí přemýšlet, jaké injekce si píchá. Tedy buď to, nebo má ta ženská neuvěřitelné geny. Má na sobě slunečnicově zbarvené šaty s modrou zástěrou, uvázanou kolem jejího štíhlého, malého pasu. Může někdo říct perfektní hospodyňka?

Může.

Perfektní hospodyňka.

„Ach, ahoj! Vítej! Jsem Deanne!“ řekne a spěchá ke mně s nataženou, perfektně upravenou rukou. „Moc ráda tě poznávám.“

Ne, to ne. Obě to víme.

Nechce mě ve svém domě. Jen hraje divadlo pro mého otce, ale mohu vidět, jak mě pozoruje, prohlíží a zkoumá. Není ze mě nadšená. Ach, ne. Vůbec ne. Vlastně jsem si jistá, že kdyby bylo po jejím nebyla bych v jejím domě vůbec.

„Já tebe taky,“ řeknu jí a potřesu jí rukou. Vidím v jejích očích záblesk, jen trochu, když se moje ruka omotá kolem její.

„Holky tu budou za okamžik. Půjdu  a upravím se. Můžeš zatím dohnat čas se svým otcem.“

Sleduji jak odchází a pak se otočím k tátovi. „Hezké místo.“

Rozhlédne se. „Jo, to je. Posaď se. Můžu ti dát něco k pití?“

Přikývnu a on mi přinese sodovku. Bože chraň, abych se napila alkoholu; možná bych udělala něco hloupého, jako ukradla auto a někoho zabila.

Dá se říct, že mí rodiče byli naprosto šokovaní, když zjistili, že jsem ten večer byla naprosto střízlivá; dokonce se ptali, jestli jsem měla v sobě drogy. Nemohli zpracovat, jak a proč bych kradla jejich auto a jela se projet, kdybych byla naprosto střízlivá.

„Jak to všechno jde? Vídáš se s Maxem?“

„Jo, viděla jsem ho jednou. A neženu se do toho, vidět ho znovu.“

Táta se zamračí. „Tvůj bratr si o tebe dělal starosti. Jsem si jistý, že tě moc rád uvidí znovu.“

„Můj bratr mě opustil, stejně jako všichni ostatní v mé rodině. Nedlužím nikomu vůbec nic.“

Vydechne. „Podívej se, vím, že jsem tě nechodil navštěvovat tak, jak jsem měl, Callie. Opravdu se omlouvám. Nechtěl jsem ti ublížit. Věci tady venku byly šílené a já se odstěhoval. Nebylo to úmyslné.“

„Abych byla upřímná, nechci slyšet tvé výmluvy. Mohl jsi zvednout telefon. Napsat dopis. Je milion věcí, které jsi mohl udělat. Ty sis vybral to neudělat. Místo svádění všeho na to, jak byly věci tady venku šílené, by sis to mohl zkusit přiznat.“

Chystá se otevřít ústa, ale otevřou se vchodové dveře a vejdou dvě neuvěřitelně krásné ženy. Ach, jsou tady. Ty perfektní děti. Jejich pohledy okamžitě přejdou ke mně a Crystal, ta mladší z nich, se zamračí. Ach, nemá mě ráda. No, ten pocit je vzájemný. Shirley mi věnuje malý úsměv, ale vypadá, jakoby radši byla někde úplně jinde.

„Tati!“ vykřikne Crystal, přiběhne a obejme mého otce, když se postaví.

Tati. Není její pravý táta. Nejspíš má někde tátu, který nemohl snést její upjatou matku, takže utekl s jinou ženou. Ach, počkat; to byl můj otec. Deset babek na to, že jejich příběh je děsivě podobný. Sleduji svého otce, jak objímá obě dívky jako své vlastní dcery a když se odtáhne, vidím v jeho tváři hrdost.

To mě zasáhne jako rána do žaludku.

Neznámá touha chytí mé srdce a já to nesnáším. Pohrdám tím. Protože to znamená, že to stále bolí. Znamená to, že se stále starám.

„Crystal, Shirley, rád bych vám představil svou dceru, Callie.“

Přikývnu oběma dívkám, které mě obě studují. Prohlížejí mě, jako bych byla nějaký druh pouliční lůzy. K čertu s nimi. Kdo si vůbec myslí, že jsou?

„Max přijde?“ zeptá se Crystal, aniž by mě vzala na vědomí.

„Ne, nestihl to. Posaďme se.“

Všichni si sedneme ke stolu a je to ten nejdivnější pocit v mém životě. Chci křičet a vydloubnout si oči, jen abych udělala scénu, protože by to bylo nejspíš pohodlnější, než to, jak tady právě teď sedím.

„Takže Callie, našla jsi už práci, co jsi vyšla z vězení?“ zeptá se Crystal úsečným hlasem.

Mrcha.

Nevychovaná mrcha.

„Ano, vlastně našla. Lidé jsou velmi vstřícní k nám kriminálníkům.“

Zamračí se.

Můj otec jí věnuje pohled, jako by jí říkal, aby přestala. Správně nejdražší táto. Kontroluj si své děti.

Znovu je tu ta bolest v hrudi. Ten pocit, co nechci, aby vyplaval na povrch.

„Jak si užíváš život ve městě?“ zeptá se Shirley. Aspoň její otázka je milá.

„Líbí se mi. Mám pár nových přátel, potkala jsem pár lidí. Bylo to dobré.“

„Řekla jsi těm lidem, že jsi někoho zabila? Jsem si jistá, že by chtěli vědět, že se zaplétají s ex-zločincem,“ štěkne Crystal.

„Crystal!“ napomene ji můj otec. „Nemluv s ní takhle.“

„Promiň tati, ale nemám ji ráda. Někoho zabila. Nemůžeš očekávat, že tu budu sedět a budu v pohodě s tím, že je v mém domě.“

Její dům. Ježíši.

„Crystal,“ řekne Deanne, když vejde do kuchyně. „To stačí.“

„Ach, ty máš co mluvit matko. Slyšela jsem tě předtím mluvit a ani ty nechceš vraha ve svém domě. Řekla jsi to sama. Pak jsi pokračovala a řekla nám, že máme dát pryč cennosti, protože může být i zlodějka. Nikdy nevíš, co se tihle ve vězení naučí.“

Tváře mi hoří a stud mě píchá v hrudi. Cítím se hloupě, zraněně a neuvěřitelně zahanbeně.

Samozřejmě, to je přesně to, co Crystal chce. Dá se to říct z jejího triumfálního úsměvu na tváři. Za víčky mě pálí slzy, slzy, které jsem dokázala skrývat tak dlouho. Ale vědomí, že můj otec dovolil takové řeči, že mě nebránil – to mě bolí. Bolí to tak zatraceně moc.

„Crystal!“ zavrčí. „To stačí.“

Postavím se a odhodím ubrousek. „Víš ty co?“ řeknu, zírajíc na svého otce. „Tohle si nezasloužím. Nebudu se bránit bandě upjatých mrch, které nezažily nic kromě kadeřnického salónu. Chcete mě soudit? Do toho. Už jsem slyšela horší, ale ty, tati, můžeš zůstat mimo můj život. Dokázal jsi mi, co jsem pro tebe znamenala, když jsi mě opustil. Nevím, co jsem si myslela, když jsem sem dneska večer přišla, ale rozhodně mi to dokázalo, že jsem se v tobě nepletla, v tomhle… Zasloužím si něco lepšího. Zasloužím si rodinu. To ty nejsi.“

Zvednu svůj telefon a kabelku. „Vyprovodím se sama.“

Otočím se i když volá mé jméno, a odejdu. Hruď mě pálí, krk mám stažený, nozdry mě bolí a slzy mi tlačí na víčka a hrozí uniknout. Vyjdu z toho obrovského domu a dolů po cestě k mému autu, zaparkovanému na ulici. Odemknu a chci nastoupit, když si všimnu kousku papíru, zastrčeného za stěračem. Natáhnu se pro něj se zamlženým pohledem a zvednu ho a otočím.

Mám pocit, jako by mi někdo zabodl nůž do srdce.

Je tam fotka Celie. Krásná fotka, jak se směje. Pak, naškrábán pod tím je nápis, který říká, „Měla život. Ty jsi jí ho vzala. Vrahu.“

Slzy mi vytrysknou a koulí se mi po tvářích.