RK - 37. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

SAWYER

 

"Vypadáš jinak," řekne Bianca a přejede prstem nahoru a dolů. "Nějak líp."

 

"Nevím, o čem mluvíš."

 

Skryji úšklebek, když ukládám do skříňky nějaké knihy.

 

Jsou to dva týdny, co jsem začala užívat Adderall, a za tu dobu jsem zhubla 4,5 kila.

 

Myslela jsem si, že si toho nikdo nevšimne, ale dnes ráno mi máma řekla, že můj obličej vypadá méně kulatý a zeptala se, jestli jsem konečně začala s tím dietním plánem, který mi poslala.

 

Myslím, že si toho začíná všímat i Bianca.

 

"Ach můj bože," zašeptá a přiblíží se ke mně. "Hubneš, že jo?"

 

Sevřu rty, odmítám to potvrdit nebo vyvrátit.

 

Bouchne mě ramenem do mého ramene. "Chytrý tah, Churchová. Umlč ty mrchy jednou provždy.“

 

"Co tím myslíš?"

 

Protočí očima. "Casey je přesvědčená, že celá ta věc mezi tebou a Colem je falešná ... lidé s ní začínají souhlasit."

 

"Aha."

 

Do prdele.

 

Cole mě každé ráno doprovází do třídy, držíme se za ruce, obědváme spolu.

 

Sakra, ani na něj nekřičím, že se snaží strčit do mě jazyk, kdykoli mě políbí na rozloučenou.

 

Nechápu, co děláme špatně.

 

Zabouchnu skříňku. "Musím jít."

 

Potřebuji najít Colea, abychom se mohli sejít a vymyslet, jak to napravit.

 

Naštěstí ho zahlédnu na konci chodby.

 

"Musíme si promluvit," zasyčím, když ho dohoním.

 

V jeho tváři se objeví obavy, chytne mě za ruku a vede mě do prázdné biologické laboratoře.

 

"Co se děje?"

 

"Casey všem vykládá, že náš vztah je falešný."

 

Povzdechne si. "Jo, já vím."

 

Co prosím? "Počkej. Věděl jsi o tom a neřekl jsi mi to?"

 

"Nemyslel jsem si, že je to důležité."

 

Samozřejmě, že ne. Když lidé mluví o tom, že chodíme spolu naoko, není to proto, že by on byl ten, kdo něco postrádá.

 

To já.

 

Poplácám ho po rameni. "No, v tom případě. Doufám, že si užiješ pohled na to, jak se Cortland projíždí ve tvém Ferrari.“

 

Začnu odcházet, ale on mě přitáhne zpět. "Proč ti to tak vadí?" Pokrčí rameny. "Koho zajímá, co si Casey myslí."

 

Nejde jen o Casey ... jde o všechny.

 

"Jo. Máš pravdu. Fajn pokec."

 

Znovu se pokusím odejít, ale zastaví mě.

 

"Nedělej tu holčičí věc, kdy řekneš jednu věc, ale ve skutečnosti myslíš jinou. Vždy ode mně vyžaduješ upřímnost, takže mi ji dej taky.“

 

Má pravdu. Nesnáším to.

 

"Když o nás lidé mluví ... nikdy to není v souvislosti s tím, že pro mě nejsi dost atraktivní. Vždy je to naopak." Zavřu oči. "Už mě unavuje pocit, že se ti nevyrovnám."

 

Zvedne mi bradu a donutí mě, abych se na něj podívala. "Ser na ně. Devadesát procent idiotů tady stejně nikdy ničeho nedosáhnou. Nejsou důležití."

 

"Casey ano," zašeptám a hlas se mi zlomí. "Neměla by, ale je. Všichni jsou." Zavřu oči. "Tví spoluhráči už znají pravdu, a jestli zjistí, že spolu chodíme jen kvůli hloupé sázce-"

 

"Pak z toho uděláme skutečnost." Odkašle si. "Uděláme to tak, aby to vypadalo co nejreálněji."

 

"To už děláme."

 

Odfrkne. "Věř mi, v některých oblastech je co zlepšovat."

 

Zabodnu ho pohledem. "Co to má -"

 

"Hele, jestli si bude dál pouštět pusu na špacír... tak to popřeme. Je to prosté. Nikdo nemůže dokázat, že to mezi námi není skutečné."

 

"Jasně, jako bys to nechtěl vyklopit, až bude po všem, abys zachránil svou pověst-"

 

"Nikdy nikomu neřeknu pravdu." Vezme do rukou mou tvář. "To bych ti neudělal."

 

Mým prvním instinktem je uvěřit mu. "Slibuješ?"

 

"Máš mé slovo."

 

Skličující pocit v mé hrudi se trochu zmírní. "Dobře." Hodiny na stěně upoutají mou pozornost a zamumlám kletbu. "Jdu pozdě na hodinu angličtiny. Promluvíme si později."

 

Ve tváři se mu mihne obava. "Hele, nechtěl jsem nic říkat ... ale já ... ehm. Hm… ”

 

Sledovat ho, jak klopýtá nad svými slovy, by bylo komické, kdyby se netvářil tak vážně.

 

"Vyklop to, Covingtone. Nemám celý den."

 

Vydechne a popadne se za zátylek. "Hubnutí nebylo podmínkou naší dohody, jasný? Já -“

 

"Sklapni," zaskřehotám, kombinace vzteku a ponížení mi rozpálí tváře. "Už nikdy, a tím myslím nikdy, nekomentuj moji váhu, jestli chceš, aby tahle dohoda mezi námi fungovala. Rozumíš?"

 

Jeho výraz poklesne. "Nechtěl jsem ... Nemám právo ..."

 

"Máš pravdu. Nemáš. Protože moje váha se tě vůbec netýká. O tohle právo jsi přišel, když jsi mě ztrapnil a urazil před celou školou.“

 

S tím odejdu.