TFT - 15. kapitola

 Překlad: Lucianna

Minulost…

„Chybíš mi,“ řeknu Maxovi, zírajíc na něj přes stůl. „Nenavštěvuješ mě moc často. Máma říkala, že máš potíže.“

Max pokrčí rameny. „Jsem v pohodě. Chci říct, není snadné být bratrem někoho, kde je tady za zabití.“

Ta slova jsou jako rána do břicha. Krk se mi sevře a hruď stáhne, a cítím jak se mi emoce ženou nahoru a hrozí, že se uvolní. Nemůžu uvěřit, že Max řekl něco takového. Nemůžu uvěřit, že si myslí, že jsem tak… tak špatná.

Nechtěla jsem ji zabít.

To on ví.

Musí vidět výraz v mé tváři, protože vydechne a řekne, „Promiň, ségra. Nemyslel jsem to tak. Já vím, že jsi říkala, že jsi to nechtěla udělat a…“

„Vstoupila mi před auto, Maxi. A ty to víš.“

Přikývne, ale mohu vidět, hluboko v jeho očích, že mi nevěří.

Nevěří.

Nesnáším to.

„Proč jsi tady?“ řeknu a můj hlas umírá, kousek po kousku, „Pokud si o mě tohle myslíš?“

„Jsi moje sestra; chtěl jsem tě vidět.“

„I přesto, že všechno co dělám, je to, že ti zhoršuji život?“

Povzdechne si a projede si rukou vlasy. „Je to těžké, víš, pracovat a být ve městě. Lidé vědí kdo jsem. Vědí, že jsi tady. Mluví. Lidé mi říkají různé věci. Dostávám se do bitek. Není snadné být ani na druhé straně, Callie. Věř mi.“

„Opravdu je mi líto, že si tímhle procházíš, ale nikdy jsem neměla v úmyslu, aby se cokoliv z toho stalo. A ty to víš.“

Přikývne. „Jo, každopádně, mluvme o něčem jiném. Jak to tady snášíš?“

Pokrčím rameny, ale spodní ret se mi třese.

Je to těžké. Tak těžké. Každý den mi připadá, že je to o moc horší. Trisha byla přesunuta, ale teď její kamarádky, Tony a Peta, převzaly můj případ. Vystoupily a převzaly titul největších mrch na tomhle místě, a slibují, že mi udělají ze života peklo za to, že jsem se zbavila Trishy. Je to jako zbavit se jednoho a dostat dva. Je to nikdy nekončící. Někdy, některé dny, uvažuji, jestli by nebylo snazší, kdybych tady nebyla.

Tyhle myšlenky mě děsí.

Nechci je mít a přesto mučí mou mysl, jako zatracená nemoc, pomalu si razící cestu mým tělem, dokud mě nepřemohou.

„Callie, jestli máš potíže, měla bys s někým promluvit,“ řekne Max.

Ach, protože je to tak zatraceně snadné.

Lidé zvenčí opravdu nevnímají, jak to tady funguje. Není s kým mluvit; není jak tomu uniknout. Musíš tomu čelit, nebo přijmout porážku a vzdát to. Pokud to vzdáš, budeš žít mizerný život. Pokud se tomu postavíš, budeš celou dobu bojovat, protože to je jediná cesta, jak přežít a vyjít ven silnější.

Není žádné ´mluv´ s někým. Bože, kéž by to bylo tak snadné.

„Nechci tady být, Maxi,“ zašeptám. „Nechci.“

„Já vím. Je mi to líto.“

Vzhlédnu a vykulím oči, když mi ta myšlenka vleze do hlavy. „Můžeš pro mě zjistit pravdu. Pokud najdeš něco, cokoliv, mohou znovu otevřít případ a já se mohu dostat ven. Nemusím tu zůstat, když mi pomůžeš.“

Zmateně na mě zírá.

Nemůžu uvěřit, že mě to nenapadlo dřív. Jsem génius.

„Callie, nemůžu najít nic, co nebylo prověřeno. Oni vyšetřovali. Bylo to opravdu dost černo-bílé, opravdu…“

„Ne, já myslím Celii. Něco způsobilo, že mi vlezla před auto ten večer. Chci zjistit, co to bylo. Podívej se do jejího života, promluv s jejími přáteli, s kýmkoliv. Zjisti co se jí stalo. Pokud bys dokázal, že se něco stalo, něco strašného, možná bych mohla dosáhnout znovu prověření mého případu. Prosím, potřebuji abys to pro mě udělal. Nemůžu tady přežít šest let.“

„Callie…“

„Prosím, Maxi. Jestli mi vůbec věříš, pak to pro mě udělej. Já si tohle nezasloužím.“

„Callie…“

Vytrysknou mi slzy a stékají mi po tvářích. „Maxi, prosím. Umírám tady.“

Zavrtí hlavou a postaví se. „Není co najít. Policie už vyšetřila všechno. Možná místo popírání všeho celou dobu, prostě potřebuješ přijmout, že ses spletla, že ses nedívala a srazila ji. Musíš to zpracovat.“

Šokovaně otevřu pusu a ret se mi chvěje. „Maxi,“ zašeptám. „Ty víš, že jsem to neudělala. Vešla přede mě. Musíš mi věřit.“

„Všichni z jejího života říkají, že byla šťastná a veselá. Já tam byl, Callie. Všechno slyšel. Nikdo nevěří, že by udělala něco takového, a ty mě žádáš, abych šel a házel další bolest do života těch ubohých lidí tím, že bych se ptal pro tebe na otázky. Nemůžu tohle dělat. Chci ti pomoct, opravdu, ale nejsi jediná, kdo trpí. Máma a já…“

„Máma a ty jste venku, schopní mi pomoct a neděláte to!“ vykřiknu se zatnutými pěstmi. Dozorce vystoupí dopředu a já vím, že Maxe vyvedou, protože jsem moc naštvaná. „Jsi můj bratr. Máš mě milovat a ty se ani nesnažíš.“

„Já se snažím, Callie!“ zaječí. „Já se snažím přežít!“

Dozorce ho chytne za paži a řekne mu, že je čas odejít a já se postavím ze židle a zavolám, „Maxi, prosím, nemůžu tu už být. Prosím!“

Neotočí se.

Dozorce mě popadne.

„Maxi!“ křičím. „Prosím. Prosím nenechávej mě tady.“

Zmizí a dveře se zavřou.

Vzlykám celou cestu zpátky do mého pokoje.

Moje vlastní rodina mě opustila.

Můj vlastní bratr, někdo o kom jsem si myslela, že by tohle nikdy neudělal, mě zklamal.

Jak mám tady zatraceně přežít, když nikoho nemám?

Jsem úplně sama.

Už to nevydržím.

*****

„Tak se mnou bojuj,“ zakřičím a použiju všechnu svou sílu, abych Tony dvakrát strčila do hrudi.

Klopýtne dozadu, uklouzne a spadne na zadek. Peta se otočí a její pěst narazí do mé tváře. Dozorci běží. Ostatní stojí kolem nás. Vím, že tohle skončí rychleji, než to začalo, ale je mi to jedno. Krev mi stéká ze rtu a já se otočím a trefím Petu do zad, jak vztek vybublává na povrch, vztek, který už víc nezvládám.

Nezvládnu jejich týrání.

Nezvládnu nic z toho.

Prostě chci, aby to přestalo. Jestli to znamená, že skončím ubitá k smrti, tak ať.

Tyhle holky mě budou mučit navždy, takže budu bojovat zpátky. I když prohraju.

„Chceš se mnou bojovat, tak kurva se mnou bojuj,“ zařvu, když Tony vstane a Peta se ožene znovu a zasáhne mě do lícní kosti, čímž mě pošle do nekontrolovatelné otáčky, až ztratím kontrolu a se žuchnutím přistanu na zemi.

Dozorci je chytnou, odtáhnou a někdo mě zvedá nahoru. Je to důstojník Corel – mohu to říct, protože mě nikdy nebere drsně, ačkoliv mě drží pevně.

„To stačí,“ zavrčí mi do ucha. „Musíš přestat, Callie. Hned teď.“

„Odveďte ji na dva dny na separaci!“ nařídí hlavní dozorce důstojníku Corelovi. „Hned.“

Jedli jsme večeři, velká skupina, všichni jsme seděli u nerezového stolu v jídelně. Tony mě dráždila; Peta mě pod stolem kopala botami. Už jsem to nemohla dál zvládat. Tak jsem se postavila a ztratila kontrolu. Zbláznila jsem se. Je mi jedno, jestli budu sedět dva dny na samotce. Sakra, je mi jedno, jestli tam zůstanu napořád. Zatraceně jsem skončila s tímhle místem a se všemi tady.

Důstojník Corel mě táhne chodbami, skrz pár dveří, dokud nedojdeme k dvěma místnostem vzadu v centru, které jsou používané pro lidi, kteří působí problémy, jako já. Jsou to obyčejné místnosti, což mi bylo řečeno Madeline, a jsou zatraceně nudné. Nemůžete se dočkat, až je opustíte.

Je mi to jedno.

Jsem s tím v pohodě.

Důstojník Corel otevře dveře a vstoupíme dovnitř. Rozhlédnu se po místnosti. Jop, prázdná, fajn. Ani jediná věc tady není pro zábavu. Dokonce ani stůl. Je tady postel, záchod a sprcha, to je všechno. Stěny jsou obyčejně bílé. Podlaha je chladně šedá. Nic tady ti vůbec nedává pocit bezpečí. Ale o to jde, ne? Nechtějí nás šťastné; chtějí nás poučit.

„Co sis myslela, Callie?“ zeptá se důstojník Corel, když se otočí ke mně.

Dívám se na něj a zkřížím ruce. Po bradě mi teče krev a ve tváři mi tepe, ale je mi to jedno. Upřímně je mi to fuk. „Myslela jsem, že už mám po krk těch holek a jejich týrání.“

„Pokud toho máš po krk, tak jdi a mluv s někým!“

Hořce se zasměji. „No tak. My oba víme, že nikdo neudělá nic, aby mi pomohl. Budou je varovat, což vyústí v to, že budou ještě naštvanější a skončí to tak, že se budu muset vypořádávat s jejich zlobou. Nehrajme si tady na hloupé; oba víme, že ty holky nepřestanou, dokud nebudu bojovat zpátky. Tak jsem bojovala.“

„Špatně,“ zavrčí důstojník Corel. „Budeš bojovat zpátky a skončíš na stejné cestě, jako Trisha. Prodlouží ti to tady. To je to, co chceš? Chceš tady zůstat, Callie?“

„Jsem tady na šest zkurvených let!“ zakřičím. „Myslíte, že na tom záleží? Myslíte si, že vůbec na něčem záleží?“

Nemůžu to zastavit; vyhrknou mi slzy a koulí se mi po tvářích. Frustrace mi sevře hruď a cítím směs neuvěřitelného smutku a neuvěřitelného vzteku. Nedokážu se s tím už dál vyrovnávat. Ani se nechci snažit. Mám toho tady tak plné zuby, tak po krk toho, cítit se takhle celou dobu. Nic co udělám, to nikdy nic nesmaže.

„Ani můj vlastní bratr mi nechce pomoct. Můj otec se za mě stydí. Moje matka se víc bojí o sebe. Nic mi nezbývá ani tam venku, chápete? Nezbylo mi nic. Ať tady nebo tam. K čemu je bojovat, když nemáte za co bojovat? Už je mi to jedno. Je mi to fuk.“

„Poslouchej mě teď,“ zavrčí důstojník Corel, chytne mě za rameno a zatlačí mě dolů, takže sedím na posteli. Nakloní se blízko a nízkým hlasem zavrčí, „Ty to nevzdáš tak snadno. Rozumíš mi? Budeš bojovat. Budeš bojovat za svou spravedlnost. Budeš bojovat za svou pravdu. Nepotřebuješ ostatní lidi, aby tě v životě drželi, Callie. Potřebuješ jen sebe. Tvoje rodina to vzdala. Kašli na ně. Jsi silnější než tohle všechno.“

„Nejsem,“ zasyčím na oplátku. „Nejsem silnější než tohle všechno. Ta holka je kvůli mně mrtvá. Je pryč. Je pryč, protože jsem nedávala pozor. Možná mi vstoupila před auto, ale na konci toho všeho, záleží na tom? Kdybych se dívala, mohla jsem ji vidět a zpomalit. Ale já ji stejně srazila. Na konci všeho, je to stejně na mě, bez ohledu na cokoliv. Max má pravdu; je čas to přijmout a postavit se tomu.“

„Jo, máš pravdu, je to na tobě a udělala jsi špatnou věc. Platíš za to. Znamená to, že si nezasloužíš znát pravdu? Že si ostatní nezaslouží znát pravdu? Ne, samozřejmě, že neznamená. Dlužíš to té dívce, zjistit co se jí stalo, že se takhle cítila. Jediný způsob, jak to udělat, je projít tímhle. Zmoudřet, Callie. Nepřežiješ v tomhle světě, pokud ne.“

Pustí mě, otočí se, vyjde ven a zamkne dveře.

Slzy mi dál tečou po tvářích.

Má pravdu; dlužím jí zjistit co se stalo, že se cítila tak, aby vstoupila před to auto.

Jediný problém je, že nevím, jestli mi zbývá dost sil.

Mám pocit, jako bych se topila.

Jenže tentokrát se nechci snažit a plavat.

Prostě se chci potopit.