TF - 12. kapitola

 Překlad: Marťa

Zabořila jsem hlavu hlouběji do polštáře, tak zatraceně pohodlného, že jsem nechtěla otevřít oči. Už dávno jsem si vytvořila zvyk vstávat deset minut před tím, než mi zazvonil budík. Což bylo opravdu nepříjemné, protože jsem měla pocit, jako bych byla okradena o dalších deset minut spánku. Ale nedokázala jsem se toho zbavit, ať jsem se snažila sebevíc.

Obvykle jsem na cizím místě nespala dobře - bylo pro mě těžké se uvelebit. Ale minulou noc jsem spala, jako dudek. Moje nová postel byla nejen hezká, ale i pekelně pohodlná. A ty polštáře… Bože, ty polštáře byly boží. Ne příliš ploché, ne příliš měkké, ne příliš baculaté, prostě dokonalé.

Napadlo mě, jestli mi Dan dovolí, abych si po rozvodu vzala postel sebou. Ne, že by pro ni měl nějaké využití. Zívla jsem a přinutila se otevřít oči. Před spaním jsem stáhla jsem elektronické rolety, takže byla v místnosti pořád tma. Sakra, měla jsem elektronické rolety. A šatnu. A starožitný nábytek. Žádná věc v mém životě mě nepřipravila na možnost, že budu žít s Danem Davenportem - zvláště, jako jeho dočasná manželka. Stejně tak mě nic nepřipravila na to, když jsem si uvědomila, že pokoj zařídil přesně tak, aby mi vyhovoval.

Nic jsem v tom nehledala. Nemyslela jsem si, že to možná znamenalo, že mu na tom záleželo nebo tak něco. Nedělala jsem si iluze. Byla jsem jen ohromená. A vděčná. Dokonce i trochu dojatá, protože - když nic jiného - to znamenalo, že poznal, jak těžké to pro mě bylo, a nebyl lhostejný k mým citům. Pro Dana to bylo pozoruhodné. A skoro dost na to, aby mi zvedl náladu po vloupání.

Když mi konečně zazvonil budík na mobilu, stiskla jsem možnost „odložit“. Čistě proto, že se mi nechtělo opustit postel. Ale s úmyslem nepřijít pozdě do práce jsem vyskočila, když mi budík zazvonil podruhé. No, úplně jsem „nevyskočila“. Bylo to spíš, jako bych postel neochotně opustila s malicherným zasténáním.

V nablýskané soukromé koupelně jsem si odvedla svoje, a pak využila sprchu s elektronickými tryskami od hlavy k patě. Také jsem si v duchu poznamenala, že se jednou namočím do obrovské vany na nožičkách.

Jakmile jsem si usušila a upravila vlasy, nanesla jsem si trochu make-upu, natáhla si oblečení a zamířila dolů. Místo bylo tak děsivě tiché, že jsem se možná zachvěla. Čekala jsem, že Dana najdu v kuchyni nebo v jídelně, ale nikdy ho nebylo vidět. Kávovar byl ale nedávno použitý, takže byl očividně vzhůru.

Nejspíš už snídal.

Zatímco jsem jedla toust a snižovala ranní touhu po kofeinu, probírala jsem se emaily, které přes noc dostal on i já. Stejně jako každé ráno - pomohlo mi to získat náskok v pracovním dni.

Když jsem narazila na konkrétní email, zamrazilo mě. To. Ani. Náhodou. Tohle musel být zatracený vtip. Věděla jsem, že Heather udělá něco hloupého z pouhé pomstychtivosti. Jen mě nenapadlo, že pošle Danovi email, ve kterém se ho snažila přesvědčit, že udělal chybu, když si mě vzal. V podstatě se změnila v Travise. Dala Danovi přátelské varování, že nejsem někdo, s kým by měl být a tvrdila, že „moje svědomí mi nedovolí zůstat zticha“. Jako by ta žena měla dokonce svědomí.

Zatracená Heather. Jiná osoba by si možná pomyslela: „Ach, Dan a Vienna jsou teď manželé. Je příliš pozdě je rozdělit.“ Ale Heather nevěřila v posvátnost manželství. Po celou dobu rozdělovala páry. A byla v tom dobrá.

Buď neměla tušení, že jsem prověřovala Danovy emaily nebo chtěla, abych to byla já, kdo si to přečte, jako první. Ať už to bylo jakkoli, byla jsem naštvaná.

Prsty mě při psaní hrubé odpovědi svrběly, ale neudělala jsem to ze stejného důvodu, proč jsem jí nechtěla zavolat a nechtěla vědět, co si sakra myslela. Vypořádám se s ní tváří v tvář, ale ne, dokud ji nenechám trochu podusit - nenáviděla, když její podvody nepřinesly okamžitou odpověď, takže jsem rozběhla svůj plán.

Vydechla jsem. Email jsem musela smazat. Kdyby si to Dan přečetl, kdyby věděl, že udělala další posraný krok, určitě by jí to oplatil. Nedopadlo by to dobře.

Chtěla jsem si Heatheřin email ponechat, jako důkaz pro případ, že bych ho potřebovala, tak jsem ho přeposlala do své mailové schránky a archivovala ho. Teprve potom jsem ho smazala z Danova účtu.

Nebude nadšeně skákat, jako šťastný zajíček, až později zjistí, že jsem mu to zatajila, ale ani nebude překvapený. Kdyby s tím měl velký problém, no, prostě by se s tím musel vypořádat. Kdybychom byli opravdoví partneři, řekla bych mu to. Ale nebyli jsme, a tak jsem měla právo na svá tajemství stejně, jako on měl svá.

Když jsem dojídala snídani, vkráčel do kuchyně. Se svou hladce oholenou tváří, bílou košilí, oblekem ušitým na míru, černou kravatou a lesklými botami vypadal, jako ztělesnění dobře vypadajícího člověka. Najednou mi bylo horko. Po miliardté jsem se přistihla, že si přeji, abych alespoň jednou cítila, jak se ve mě pohyboval. Protože tak hloupá jsem byla.

Jeho temné oči se podívaly do mých a zamračil se. „Zase vypadáš unaveně.“

Nebyla jsem ani tak unavená, jako spíš vyčerpaná. Abych byla přesná, unavená z Heatheřiných vyvádění. „Dobré ráno i tobě. Je Sam venku?“

„Ještě ne. Do práce pojedeme až dnes odpoledne.“

„Co? Proč?“

„Přijde za tebou moje osobní nákupčí.“

Trochu jsem zavrtěla hlavou a snažila se s ním udržet krok. „Ehm, osobní nákupčí? Proč?“

Díval se na mě, jako bych byla padlá na hlavu.

„Protože většina tvého oblečení byla včera ukradena - zejména kostýmy, které nosíš do práce.“

„Mohla bych něco skočit nakoupit do nákupního centra.“

„Máš na sobě jediný kostým, který vlastníš. Se vším ostatním, co se děje, máš čas na nákupy?“

Trochu jsem si na židli poposedla. „No, ne tak úplně.“

„Pak přijede osobní nákupčí.“ Položil ruce na ostrůvek. „Po práci navštívíme Simona a tvoje pěstouny - všichni mi psali zprávu, abych na tebe dohlédl. Mají obavy a potřebují tě vidět. Potom vyzvedneme tvoje auto. A pokud ze svého bytu něco zoufale potřebuješ, můžeš si to vzít dnes večer, protože policie by měla do té doby ukončit pátrání po stopách. Stěhováci zabalí a přepraví vše ostatní.“

Naježila jsem se. „Chtěla jsem to udělat sama.“

„Teď už nemusíš. Griffin říkal, že bezpečnostní kamery ukázaly postavu v kapuci, která vklouzla do hlavních dveří ve chvíli, kdy odcházela nějaká žena. Stejná postava zase později odešla s tvým kufrem. Ale Griffin nedokázal říct, zda to byl muž nebo žena - dávali si pozor, aby se nedívali do kamer. Policie nenašla žádné otisky prstů, stopy ani vzorky krve.“

„Kruci.“ Dopila jsem poslední hrnek a zírala na něj. „Nelíbí se mi, že jsi to vyřídil za mě.“

„To vidím. Ale proč bych to neudělal? Jsi moje žena.“

„Tvoje falešná žena. A i kdybych byla tvoje skutečná manželka, pořád bych nebyla spokojená, že jsi to převzal za mě.“

„A stejně bych to udělal. Znáš mě dost dobře na to, abys to věděla.“ Jeho pohled padl na moji ruku. Svraštil obočí. „Kde máš prsteny?“

Podívala jsem se na svůj prst. „A sakra, nechala jsem je nahoře.“

„Proč sis je sundala?“ Zeptal se, jako bych spáchala hrdelní zločin.

„Nerada nosím šperky, když se sprchuji.“ Spěchala jsem zpět do svého pokoje, navlékla si prsteny a vrátila se do kuchyně.

Dan se na mě podíval. „Už na ně znovu nezapomeň.“

„Přestaň být tak kousavý.“

„Nikdy nejsem kousavý.“

Odfrkla jsem si. „To je jedno.“

 

„Nemůžu uvěřit, že ses odstěhovala,“ řekla v neděli večer s našpulenými rty Ashley. „Skoro jsem brečela, když stěhovací dodávka odjela s tvými věcmi. S kým budu mluvit, když se budu hádat s Tuckerem?“

Když jsem se povalovala v křesle v knihovně a vedla video hovor s Ashley a Hannou, usmála jsem se. „Pořád se mnou můžeš mluvit. Jen to musíme dělat po telefonu.“

„To nebude stejné,“ stěžovala si Ashley. „Nebudu za tebou moci přijít, abych si promluvila. Tak jsem si přála, abych mohla přijít včera večer.“

„Kvůli čemu jste se Tuckerem pohádali tentokrát?“ Zeptala se Hanna a upila vína.

„Kvůli jménu pro kočku,“ odpověděla Ashley.

Hanna svraštila nos. „Hm?“

„Hloupě prohlásil, že ho naše kočka má radši, než já a já řekla: Ne, je celá její máma. On řekl: Ne, já jsem oblíbenec Snuggles. Říkala jsem si: Ona se nejmenuje Snuggles, je to Brady. Nepřijal to. Trval na tom, že jí říkáme Snuggles. Který hloupý pitomec zapomene jméno své kočky?“

Cítila jsem, jak mi zacukaly rty. Upřímně, někdy mě napadlo, jestli ji Tucker schválně neštval jen proto, aby vyrazila ven a nechala ho na chvíli o samotě.

Hanna se předklonila. „Jak dlouho už máte tu kočku?“

„Tři roky,“ řekla Ashley. „Nemá pro tyhle sračky žádnou omluvu.“

„Páni.“ Hanna se zasmála a zavrtěla hlavou. „Zbožňuju Tuckera, ale… páni.“

„Já vím.“

„No, aspoň máš vlastního chlapa. Já jsem stále bolestně svobodná.“ Hanna se na mě podívala. „Nebylo to tak špatné, když jsi byla svobodná ty, ale teď… Kruci, pořád zpracovávám, že sis vzala Dana. Ne, ještě mi úplně nedošlo, že teď tvoříte pár.“

Pořád jsem to zpracovávala i já sama.

„Samozřejmě, měla jsem podezření, že tě miluje,“ pokračovala Hanna. „Jsi jedním z mála zaměstnanců v o-Verve, kterého nenakopal do zadku, i když jsi v jeho společnosti téměř každý den. A když si na tebe ten chlap z marketingu moc vyskakoval - spolu s osaháváním - Dan zuřil.“

Ashley zvedla obočí. „Vážně? O tom jsem neslyšela.“

„Och, zbavil se toho špinavého hajzla tak silně, že jsem si byla docela jistá, že se ten chlap rozpláče,“ řekla Hanna. „Dan nekřičí ani nevybouchne vzteky, když se na tebe naštve. Mluví tiše a je naprosto pod kontrolou, ale ledově tě zchladí a systémově roztrhá tvůj charakter na kousky, jako pokroucený psychiatr. To je důvod, proč mnoho lidí v slzách opustilo svou práci.“

Dan na něj byl velmi drsný. Ve skutečnosti by však zuřil bez ohledu na to, který zaměstnanec by ostatní osahával.

Hanna znovu upila vína. „Od té doby, co ses stala jeho OA, je mnohem méně dychtivý skákat lidem po krku. Zdá se, že máš způsob, jak ho… já nevím… uklidnit, dalo by se říct.“

„Vím, co myslíš,“ řekla Ashley. „ Při grilování jsem si všimla, že byl v pohodě, ať mluvil s kýmkoliv, ale když byla po jeho boku Vienna, uvolnil se ještě o kousek víc. Jako oj, nějakým způsobem ho uklidnila.“

Ne, byl jen tak dobrý herec.

„Nejsem si ani jistá, jestli si je toho vědom,“ dodala Ashley.

„Ach, bude si toho vědomý,“ řekla Hanna. „Dan se zná zevnitř i zvenku. Zná každou svou silnou stránku i každou chybu. A s těmi chybami může v pohodě žít, protože jeho psychopatie...“

„Ne, tohle dělat nebudeme,“ přerušila jsem ji a sekla rukou do vzduchu.

Ashley protočila očima. „Fajn. Je to velmi dobře naladěný emocionálně stabilní muž.“ Odmlčela se. „Jsi si jistá, že jsi udělala správné rozhodnutí, když sis ho vzala tak brzy?“

Zvedla jsem ramena. „Proč bych nebyla?“

„Možná je člověk, který bere všechno rychle, ale ty ne. A přesto jsme tady. Přestěhovala ses ke klukovi, kterého sis vzala asi měsíc potom, co jsi s ním začala chodit.“

„Ano, miluju ho.“

„Opravdu? Protože se někdy bojím, že ho doopravdy nevidíš. A nechápu, proč jste vy dva museli do něčeho spěchat. To obvykle pro páry nekončí dobře.“

Hanna si povzdechla. „Myslím, že je romantické, že se rozhodl tak rychle. Prostě se rozhodl skončit s popíráním svých citů k ní, a tak se prostě rozhodl učinit ji svou ve všech směrech.“

Mrkla na mě. „Také si myslím, že je nespravedlivé, že nám neřekneš podrobnosti o tom, jaký je v posteli.“

„Budeš muset použít svou představivost,“ řekla jsem.

„Ach, dělám. Často. Pokusím se s tím přestat. Teď, když jsi za něj vdaná, ale nebude to snadné. Nebudu lhát, žárlím.“

„Když mluvíme o žárlivosti… Jak to všechno bere Heather?“ Zeptala se mě Ashley.

Pokrčila jsem rameny. „Od grilování jsem o ní neslyšela.“ Ještě jsem se nevypořádala s jejím zasraným emailem, ale myslela jsem si, že to může počkat. Ve srovnání se vším ostatním, co se dělo, to nebylo důležité.

„Podělá se, až uvidí ten ledovec na tvém prstu,“ řekla Ashley. „Víš, jak moc má ráda svůj blýskavý životní styl.“

Hanna zavířila vínem ve sklenici. „Škoda, že musí být taková.“

To byla. Hlavně proto, že ta situace moc zraňovala mé pěstouny.

„Lidé, na kterých mi záleží, jsou za mě šťastní. To je pro mě důležité.“

Když jsem navštívila svého otce, abych ho ujistila, že jsem po vloupání v pořádku, také jsem pečlivě sledovala, jak reagoval na mé manželství. Chtěla jsem si být jistá, že s tím byl opravdu v pořádku. Zdálo se, že jsem si dělala zbytečné starosti. Vypadal s tou situací neuvěřitelně spokojeně. Miloval kopii svatební fotografie, kterou jsme mu přinesli, a při sledování záznamu obřadu málem umřel.

Navštívila jsem také Melindu a Wyatta, kteří se nakonec uklidnili, když viděli, že kvůli tomu vloupání nevyšiluju. Stejně, jako Simon byli nadšení, že mají kopii svatební fotografie a tvrdili, že se jim líbí, jak „šťastně“ vypadá. Také se smáli, když sledovali záznam obřadu.

Melinda se slzami v očích prohlásila: „Bylo to prostě dokonalé. Tolik úsměvu a smíchu.“

Nějak se jí podařilo přemluvit Dana, aby někdy v příštích několika měsících uspořádal posvatební večírek. Trvala jsem na tom, že to není nutné, ale pak nastoupil Wyatt, všichni si začali vyměňovat nápady a myšlenka na oslavy začala žít vlastním životem.

Později jsem Danovi řekla, že bych to své rodině mohla vymluvit, ale on řekl, že večírek by pomohl, aby manželství vypadalo skutečnější. Oznámil také, že si najmeme svatebního plánovače, aby se postaral o detaily.

„Proč Dan tak spěchal na svatbu?“ Zeptala se Ashley. „Jsi těhotná?“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ řekla jsem. „Prostě neviděl potřebu čekat. Podívej, chápu, že ti to zní rychle. Ale pro nás to byly roky. Jak Melinda jednou zdůraznila, on a já jsme byli, jako platonický pár. Ale teď, když jsme se po takové době dali dohromady, už jsme nechtěli ztrácet čas.“

Byla to nacvičená odpověď a zdálo se, že se Ashley trochu uklidnila. To mě ale nepotěšilo, protože jsem nenáviděla, že jsem jí lhala.

„Dobře, rozumím,“ řekla Ashley. „Stále si myslím, že by nebylo tak špatné, abyste vy dva ještě chvíli počkali, ale už se o tom nebudu zmiňovat.“

Dlouze jsem vydechla. „Děkuji.“ Když jsem zaslechla zvonek, řekla jsem. „Ach, to budou moje věci.“ Rozloučila jsem se a slíbila, že jim brzy znovu zavolám, a poté videohovor ukončila.

Když jsem došla do foyer, Dan už tam byl. „Řeknu stěhovákům, kde mají složit tvé věci,“ řekl. „Chceš si přenést nějaké krabice do svého pokoje?“

„Ano. Když jsem po telefonu mluvila s balicím týmem, řekla jsem jim, jaké věci skladovat nechci. Řekli, že každou z těch krabic jasně označí, jako neskladovatelné.“

Přikývl. „Řeknu jim, aby označené krabice přesunuli nahoru a nechala je na odpočívadle.“

Protože jim nemohl dost dobře říct, aby je dali do mé oddělené ložnice, protože jsme byli manželé. Netrvalo dlouho a vše bylo vyloženo. Ani proces vybalování netrval dlouho. Dokonce i s pomocí Danova osobního nákupčího jsem neměla dost oblečení, abych zaplnila šatnu, takže tam byl dostatek místa pro uložení různých věcí.

Nákupčí byla zatracený génius na oblečení. Všimla si mé velikosti, zeptala se na pár otázce, napsala si můj rozpočet a pak, později téhož dne se vrátila se všemi druhy oblečení.

Osobně jsem nebyla přesvědčená, že se držela mého přiděleného rozpočtu, a měla jsem podezření, že jí Dan možná dal peníze navíc, ale oba přísahali, že to neudělal.

Když jsem skončila s vybalováním, pokoj měl oficiálně po celé ploše můj podpis, zvláště s fotkami, které jsem umístila na krbovou římsu, budíkem na solární pohon na mém nočním stolku, dekou, kterou jsem přehodila přes křeslo a parfémy, které jsem přidala na toaletní stolek.

Po chvíli se ozvalo zaklepání na dveře ložnice. Věděla jsem, že to mohl být jen Dan a zavolala jsem: „Pojď dál.“

Vešel dovnitř, rozhlédl se a upřel zrak na prázdné krabice. „Chtěl jsem se zeptat, jestli nepotřebuješ pomoc s vybalováním.“

„Ne, jsem v pohodě. Co mám dělat se všemi těmi krabicemi?“

„Vezmu je dolů. Úklidový personál se jich zítra zbaví.“ Zkroutil ústa. „Mám pár věcí na práci a blíží se konferenční hovor, takže budu večeřet až pozdě. Večeřet budeš sama.“

„Aha. Dobře.“ Lehce jsem zamávala rukama, podivně jsem se najednou cítila trochu ztracená. „Uvidíme se zítra ráno, asi.“

Naklonil hlavu, popadl krabice, a pak zmizel a nechal mě samotnou. Měla jsem jasný pocit, že mi dopřeje hodně samoty.