TF - 1. kapitola

 Překlad: Marťa

O šest měsíců dříve

Hanna se zastavila u mého stolu a okamžitě si mě prohlédla. „Ach, škube ti oční víčko. Co se děje? Zase si tě někdo spletl s modelkou na billboardu Povědomí o syfilis?“

Přimhouřila jsem oči a podívala se na přítelkyni a kolegyni. „Ne. A vůbec se jí nepodobám.“ Tento rozhovor jsme už vedly, ale Hana si ze mě utahovala tak, jak to dělají jen vaši nejbližší přátelé.

„Máš stejně světle modré oči a vysoké lícní kosti. Její vlasy nemají úplně stejný odstín platinové, jako ty, ale dost se mu blíží.“

Lidé vždy předpokládali, že moje barva vlasů pocházela z lahvičky. Ve skutečnosti jsem ji zdědila po své napůl švédské babičce.

„Ale ona nemá tvou tupou ofinu ani ústa, jako Jessica Alba,“ pokračovala Hanna, protože ano, když se nudila, byla z ní osina v mém zadku.

„Nemůžeme si povídat o té modelce, která vůbec nevypadá, jako já, prosím?“

„Samozřejmě.“

„Skvělé. Pokud sis přišla promluvit s Danem, ještě se nevrátil ze obědové schůzky, ale už by to nemělo dlouho trvat.“

„Přišla jsem tě zkontrolovat. Malý ptáček mi zazpíval, že viděl do budovy vstupovat Travise. Když sem ten idiot přišel naposledy, musela jsi skoro volat ochranku, aby ho vyvedli.“

A kdo byl Travis? Prolhaný, ukecaný a sebevědomý bratr mého šéfa.

Povzdechla jsem si. „Jsem v pořádku, jen jsem naštvaná. Chtěl počkat na Dana v jeho kanceláři. Řekla jsem ne. Snažil se se mnou flirtovat, aby se přese mě dostal. Řekla jsem ne. Tvrdil, že má migrénu a potřebuje si sednout na klidné místo. Řekla jsem ne. Pak zešílel a požadoval, abych ho pustila dovnitř. Znovu jsem řekla ne. Chvíli jsme se tak přetahovali, až nakonec odešel – ale ne dříve, než mi začal vyhrožovat, že mě nechá vyhodit.“

Hana zavrtěla hlavou. „Je takový záludný. Proč si myslíš, že chtěl přístup do Danovy kanceláře?“

Řekl, že tam na něj chce počkat. Nepřekvapilo by mě, kdyby měl v úmyslu šmátrat kolem a vyčenichat nějaký citlivý materiál, který by mohl prodat Danovým konkurentům. Zdálo se, že Travis chová ke svému bratrovi hlubokou zášť. Měla jsem podezření, že šlo o malichernou žárlivost, protože – na rozdíl od Dana – jediná věc, ve které byl Travis úspěšný, bylo chovat se, jako blbec.

Hanna zaklonila hlavu. „Ačkoliv je to vřed na našich zadcích, obvykle ti kvůli němu necuká víčko. To obvykle spouští něco horšího. Pojď, řekni mi, co tě trápí. Budeš se cítit lépe. A jsem zvědavá.“

„To nic, opravdu. Právě jsem o sobě zjistila něco, co se mi nelíbí.“

„Och, to dělám denně. Tak co jsi zjistila?“

Sepnula jsem ruce a položila je na stůl. „Umím být velmi malicherná. Víš, dneska jsem narazila na svoji středoškolskou lásku – na kluka, se kterým jsem byla krátce zasnoubená. Teď je bohatý a úspěšný. I když ho nechci zpátky, chci, aby se na mě podíval a viděl, jak je můj život bez něj lepší a litoval, že mě nechal jít.“

„Holka, skoro každý chce, aby se tak cítili i jejích bývalí. To z tebe nedělá malichernou. Dělá tě to člověkem. A moment… byla jsi s tím chlapem zasnoubená? Jak to, že se známe čtyři roky a já o tom nikdy neslyšela? Opřela se lokty o stůl. „Dobře, povídej, jak to celé bylo?“

„Krátká verze…“

„Chci dlouhou verzi.“

„No, dostaneš krátkou. Owen Redford a já jsme spolu vyrostli. Byl to jeden z mých nejbližších přátel. Chodili jsme spolu během posledních několika let na střední škole a on mě po maturitě požádal o ruku – bylo to gesto, které mělo ukázat, že jeho odchod na vysokou školu mezi námi nic nezmění. Ale o pět měsíců později náš vztah ukončil. Řekl, že jsme se zasnoubením spěchali a že jsme na takový závazek příliš mladí.“

V Hannině tváři se objevil výraz něhy a soucitu. „Ten ochablý kretén rozdrtil tvé dospívající srdce.“

„Ne tak docela, ale pár kopanců mu určitě dal. Lidé vždycky mluvili o tom, jak byl stvořený pro větší a lepší věci, než byl život, do kterého se narodil. Vyrostli jsme v opravdu špatné čtvrti. Jedna moje část se obávala, že mě nechá za sebou, až se jeho život oficiálně rozběhne… a to se stalo. Požádal, abychom zůstali přáteli, ale poté jsem o něm už nikdy neslyšela.

„Ani jednou?“

„Ne. Během let jsem několikrát narazila na jeho tetu, takže vím, že je ženatý, má dítě, vlastní obrovský dům a má dobrou práci.“ Povzdechla jsem si. „Jsem ráda, že to s ním tak dobře dopadlo. Opravdu. Jen jsem si bolestně uvědomila, jak málo se můj vlastní život změnil od doby, kdy jsme se naposledy viděli. Ne, že bych svůj život neměla ráda, jen se stal jakýmsi… stagnujícím.“

Byla jsem zdravá, měla jsem lidi, kteří mě milovali. Měla jsem dobře placenou práci a nikdy jsem nic z toho nebrala, jako samozřejmost. Ale měla jsem pocit, že jsem uvízla na místě a existovala jen proto, abych jedla, spala a platila účty. Nerandila jsem, nejezdila na dovolenou, nebrala jsem si pro sebe moc volna. Neměla jsem čas, protože jsem hodně pracovala. Být osobní asistentkou (OA) workoholika byla vražda mého osobního života. Rozhodně jsem potřebovala věcmi trochu otřást.

„Neexistuje žádný způsob, jak se vyhnout tomu, aby ses s Owenem viděla?“ Zeptala se Hanna.

„Asi ne. Jeho šéf si před měsícem domluvil schůzku s Danem. Předtím jsem si po telefonu krátce popovídala s OA toho chlapa a ona mi řekla, že Charles s sebou přivede své dvě „vycházející hvězdy“. Málem jsem spadla ze židle, když řekla Owenovo jméno. A protože má Dan obvykle rád, když sedím na takových schůzkách a dělám si poznámky, je velmi nepravděpodobné, že bych se mohla setkání s Owenem vyhnout.“

„Sakra.“ Hanna se narovnala a mávla na mě rukou. „Možná nejsi vdaná, bohatá a ani nežiješ v honosném domě, ale jsi chytrá a sebevědomá žena, které by si každý měl vážit jen proto, že pracovala celé čtyři roky, jako OA Dana Davenporta. Málokdo by dokázal tak úzce spolupracovat s firemním psychopatem. Alespoň ne bez zhroucení.“

Povzdechla jsem si. „Samozřejmě, Dan je… občas trochu obtížný, ale není to psychopat.“

„Nevšimla sis toho hladu po moci, nedostatku empatie, nepřítomnosti svědomí nebo toho, jak se ovládá? Žádná z jeho předchozích asistentek nevydržela déle, než šest měsíců – buď ji vyhodil, nebo samy utekly v slzách. Dan není zrovna typ milého chlapa. Ne, že bych si stěžovala. Na zlých klucích je něco opravdu mňamy. Celá ta chladná a nemilosrdná věc rozhodně funguje v jeho prospěch.“

Dobře, tak měl rád moc. To měla většina generálních ředitelů, ne? A ano, mohl být trochu necitelný a nedbalý k pocitům ostatních lidí. Byla také nemilosrdný, jistě, ale… „Není chladný ani bez svědomí. A nechybí mu empatie.“ No, každopádně ne úplně. „Prostě se neobtěžuje zatěžovat se emocemi.“

„Včera rozbrečel Gibsona. Sladkého, svěžího a věčně veselého Gibsona. To je, jako kopnout do štěněte. Což je něco, co Dan pravděpodobně dělal, jako dítě, víš.“

Znovu jsem si povzdechla. „Není to psychopat.“

„No tak, dokonce je známý tím svým loveckým pohledem. Podívej se mi do očí a řekni mi, že tě nenutí se kroutit. Pokaždé mi z toho vstávají chlupy na krku.“

Ano, ohledně toho jsem na tom nebyla o nic lépe. Jeho tmavé, ocelové oči se pořád tak nebezpečně leskly. Mohly by se na vás zaměřit, jako laser, přišpendlit vás na místo a nasměrovat na vás takovou intenzitu, že by tím poškodil váš osobní prostor.

Ani po čtyřech letech práce pro něj jsem proti tomu neochvějnému, neúnavnému, vrcholně predátorskému pohledu nebyla imunní. Vůbec ne. Bylo to, jako být sledována kočkou z džungle. Velkou, odpornou kočkou z džungle, která se divila, co dělala v jeho teritoriu ta bezvýznamná maličkost, jako jste vy.

„Kdokoliv může takový pohled zdokonalit, pokud se bude dostatečně snažit,“ řekla jsem.

Hanna přimhouřila oči a ústa se jí zkroutila do úsměvu. „Ty něco víš? Myslím, že ho máš ráda.“

Upřímně řečeno, už léta jsem byla neškodně zamilovaná do svého šéfa. Nedělala jsem si z toho těžkou hlavu. Neexistoval způsob, jak zůstat Danem Davenportem neovlivněná. „Dobře vypadající“ pro něj byl příliš krotký termín. Vysoký, tmavý, nanejvýš mužský, vyzařoval z něj syrový sex-appeal, který mohl otřást rovnovážným světem každé dívky.

Nebylo to jen o jeho vzhledu, kvůli kterému byl tak vražedně svůdný. Šlo o celý balíček – jeho silná osobnost, vrozená aura autority, neotřesitelná sebejistota a nezkrotný vzduch kolem něj, který vzbuzoval dojem nebezpečí.

Byl žádoucí bez jakékoliv snahy a byl si toho velmi dobře vědomý. Nicméně se tím nechlubil. Ne, že by toho vůči ženskému pohlaví nezneužíval. Přelétal od jedné ženy ke druhé a nikdy si nenašel čas na to, aby si je zamiloval. Pro Dana nic a nikdo neexistovalo víc, než práce. Vybudoval si život, který se zdál být navržený tak, aby si držel všechny lidi od těla.

Někdy jsem se nemohla ubránit pocitu, že měl v sobě prázdné místo. Snažil se ho tak usilovně zaplnit prací, ale nikdy se mu to nepodařilo.

Navzdory tomu, že byl občas úsečný a hrubý, zajistil si rozsáhlou síť klientů, partnerů a spojenců. Měl jakési… chladné charisma. Mocnou, mužnou, neodolatelnou přítomnost, která nebyla zmírněna vřelostí, ale přesto vás, jako magnet přitahovala na jeho oběžnou dráhu. A bohužel jsem vůči tomu nebyla vůbec imunní.

Netoužila jsem po něm však ze dvou důvodů. Za prvé, byla jsem realista. Věděla jsem, že mezi námi nikdy nic nebude, a tato jistota mi umožnila celou věc zaškatulkovat do zásuvky mé duševní fantazie. Zásuvky, kterou jsem otevřela, jen když jsem chtěla strávit kvalitní čas se svým vibrátorem.

Za druhé, i kdyby nebyl příliš workoholik na to, aby se mohl plně věnovat vztahu, bylo by příliš obtížné mít ho za partnera. V podnikání pro Dana nikdy nebylo nic dost dobré – neustále posunoval hranice, vždy toužil mít „více“. Vždy ve všem nacházel nedokonalosti. Měla jsem podezření, že se svojí partnerkou bude stejný. Že se nikdy nebude cítit dostatečně spokojený.

Takový vztah mě nelákal.

Dan byl stejně příliš profesionální na to, aby se zapletl s jedním ze svých zaměstnanců. Uvažovala bych někdy o sexu na jednu noc, kdyby mi poskytl nějaký náznak, že by to chtěl? Ne. Vážila jsem si své práce příliš na to, abych ji ztratila kvůli „netaktnosti“.

„Cítíš k němu něco?“ Dožadovala se Hanna.

Jako bych se o to podělila s Hannou, která nedokázala udržet vlastní moč. „Tak to není, jen… dal mi příležitost, kterou mnoho lidí nedostalo.“

V Hannině tváři problesklo porozumění. „A tak by ses cítila neloajálně, kdybys o něm říkala něco negativního, chápu.“

No, nebylo to o neloajálnosti. Když jsem poprvé přišla pracovat do o-Verve Pro Technologies, byla jsem přijata, jako sekretářka jednoho z nižších zaměstnanců. Clint byl arogantní, egoistický, narcistický šovinista, který měl sklony k záchvatům vzteku a věřil, že ho všichni chtějí sabotovat.

Byla jsem znechucená, když jsem si uvědomila, že generální ředitel zaslechl, jak říkám Clintovi: „Přestaňte se chovat, jako děcko a přestaňte s tím dramatem, než si uženete vřed. Jo, a nemyslete si, že ten nepořádek uklidím – shodil jste ty věci ze stolu vy, můžete je tam i vrátit.“

Nebyl to nijak skvělý způsob, jak mluvit se svým šéfem, to ne, ale zjistila jsem, že Clint dobře reagoval na můj tón učitele kárajícího neukázněného žáka. Vždycky ho to vytrhlo z jeho tirád.

Když mě později toho dne zavolali do Danovy kanceláře, byla jsem si jistá, že mě chtěl vyhodit. Místo toho mi oznámil, že mě přesune na jiné oddělení v budově. Totiž na to jeho…

Šokovaná jeho prohlášením jsem na něj zírala. „Nerozumím.“

„Potřebuji novou osobní asistentku,“ řekl, když se opíral do svého koženého křesla. „Trochu jsem si vás prověřil poté, co jsem zaslechl váš… rozhovor s Clintem. Dozvěděl jsem se o vás spoustu věcí. Jste pečlivá. Spolehlivá. Vysoce výkonná. Hyper-organizovaná. Nebráníte se tvrdé práci, máte pozitivní přístup, umíte dělat víc věcí najednou a pro Clinta jste byla skvělou pravou rukou. A viděl jsem – nebo přesněji řečeno slyšel – že zvládáte obtížné povahy. To všechno u své OA potřebuji.“

„Nemáte už jednu?“

„Ano. Nezvládá pracovní zátěž a nejraději by trávila čas flirtováním se mnou. Netřeba říkat, že jako moje OA nemá budoucnost.“

Olízla jsem si spodní ret. „Ne, že bych se snažila vymluvit se z práce, ale dobře, můj způsob, jak zacházet s „obtížnými postavami“ není vždy klidný a profesionální.“

„Ale pokud by se s Clintem dalo jednat klidným a profesionálním způsobem, jistě byste tuto cestu zvolila, že?“

„Ano.“

„Nepotřebuji někoho, kdo je vždy zdvořilý. Dostanete se do kontaktu se spoustou silných, náročných lidí s vlastním názorem – včetně mě. Pokud jste milá a příjemná a nejistá, sežerou vás zaživa. Potřebuji někoho, kdo se nenechá zastrašit.“

Naklonil se dopředu a opřel se lokty o stůl. „Dokážu v lidech rozpoznat talent a dovednosti a poznat kde a jak budou v mé společnosti užitečné. Ale pozor, není to práce snů. Není snadné pro mě pracovat. Jsem perfekcionista, který má jen málo prostoru pro chyby. Tím, že budete dělat množství práce – velké i malé – kterou po vás budu požadovat, bude se od vás vyžadovat pracovat za deset. Potřebuji někoho, kdo bude mít ve všem přehled, kdo nebude potřebovat žádný přímý dohled a kdo nezačne popotahovat, když na něj nebudu milý. Věřím, že jste to vy. Tak, risknete to, abyste zjistila, že mám pravdu?“

Chopila jsem se šance. Nelhal. S prací přišel velký tlak a někdy to byla noční můra – většinou proto, že měl velmi přísná měřítka pro ostatní, jako i pro sebe a netoleroval někoho, kdo by nedokázal držet krok. Také byl nezlomný a příliš zaměřený na detaily. Jakékoli projevy lenosti, neefektivity nebo špatné pracovní etiky ze strany jeho zaměstnanců se setkaly s mrazivě necitlivým sesazením z pozice.

Také měl tendenci zapomínat, že na rozdíl od něj ne každý byl se svou prací ženatý. Ale v mnoha jiných ohledech byl dobrým šéfem. Dobře platil, staral se o své zaměstnance, odměňoval tvrdou práci a netoleroval žádné blbiny na pracovišti.

Navíc to byl kdysi můj zasraný hrdina – zakročil, když jsem si myslela, že se kolem mě všechno zhroutí a bez mrknutí oka situaci napravil. Už jen kvůli tomu bych mu měla být věrná. Samozřejmě dal jasně najevo, že to neudělal, aby byl „milý“ a že jednoho dne požádá o laskavost, ale…“

„Když mluvíme o psychopatovi…“

Po Hanniných slovech jsem se vrátila zpět do reality. Můj pohled zalétl k výtahu, ze kterého skutečně vyšel Dan tím cílevědomým, sexy jako čert, alfa-samčím krokem. Vypadal tak sebevědomě a nesmiřitelně, až se mi zrychlil tep a moje hormony si uznale povzdechly. Tmavý oblek na míru mu zatraceně slušel, ale žádný oblek nedokázal skrýt hrozbu, která se zdála, že právě číhala pod velmi kontrolovaným povrchem, který ukazoval světu. Ta hrozba mu občas vzplála v očích nebo prohloubila hlas.

„Promluvíme si později.“ Hanna se odtáhla od mého stolu. „Chci slyšet, jak to dopadlo s bývalým.“ Spěchala pryč a popřála Danovi dobré odpoledne, když ho míjela. Byla jsem si zcela jistá, že zabručel na pozdrav, ale bylo těžké poznat to na tu vzdálenost. Při pohledu na jeho nezaujatý výraz by si někdo mohl myslet, že trpěl chronickou lhostejností. To lidi znervózňovalo. Často se zdálo, že byli nuceni se ho snažit potěšit nebo pobavit. To poslední byla opravdu ztráta času. Za všechny ty roky, co jsem pro něj pracovala, jsem ho nikdy neslyšela se smát. Ani. Jednou.

Když se ke mně přiblížil, věnovala jsem mu svůj úsměv sekretářky. „Dobré odpoledne, Dane.“

Mírně povytáhl obočí – jeho obvyklý způsob, jak mě pozdravit. No, bylo to víc, než se dostalo většině lidí. Popadla jsem nějaké papíry ze svého stolu a následovala ho do jeho elegantní, prostorné, mužné kanceláře. Lesklá, koňakově hnědá dřevěná podlaha dokonale ladila s ergonomickým psacím stolem, celo stěnovými policemi a konferenčním stolkem v sedací části na druhé straně místnosti. Stůl rámovaly dvě černé kožené pohovky, o nichž jsem věděla, že byly nádherně pohodlné.

Dan někdy pořádal schůzky jeden na jednoho v prostoru k sezení, ale většinou využíval konferenční místnosti. Měla jsem pocit, že se mu nelíbilo, když měl ve své soukromé svatyni mnoho lidí. Ne, že by to o něm cokoliv prozrazovalo. Nebyly tam žádné upomínkové předměty, žádné drobnosti, žádný nepořádek. Dokonce i jeho pracovní stůl byl překvapivě prázdný. Byl tam jen stolní počítač, notebook, pevná linka, štítek se jménem a jednoduchý tácek.

Na Danově kanceláři jsem mu záviděla dvě věci. Zaprvé, vlastní koupelnu. Za druhé, okna od podlahy ke stropu, která se chlubila neuvěřitelným výhledem na panorama města.

„Kávu?“ Zeptala jsem se, když se usadil na židli.

„Ne.“

Na začátku jsem se při jeho strohém chování naježila. Teď? Byla jsem na to zvyklá. Věděla jsem, že si jeho hrubost nemám brát osobně. Dan se příliš nesnažil šetřit city ostatních.

Poté, co jsem mu předala několik důležitých zpráv, položila jsem na stůl před něj papíry. „Musíš to podepsat.“

Jen zabručel.

Věnovala jsem mu zářivý úsměv. „Líbí se mi ty naše malé rozhovory, které spolu vedeme.“

Věnoval mi jeden z těch komických pohledů, na které jsem si za ty roky zvykla.

Zamířila jsem ke dveřím. Když jsem k nim došla, ohlédla jsem se přes rameno a nenuceně řekla: „Ach, a stavil se za tebou Travis.“

Dan přimhouřil oči, jak si mě usilovně prohlížel. „Co udělal?“

Zamrkala jsem. „Kdo říká, že něco udělal?“

„Co udělal, Vienno?“ Zopakoval Dan. Velmi zřídka zvýšil ten uhlazený, hluboký, autoritativní hlas… jako by nikdy nepochyboval, že měl mou plnou pozornost. Podle toho, co jsem si všimla, opravdu nemusel mít v této věci pochybnosti.

Opravdu jsem neměla ráda klevety, ale myslela jsem si, že měl Dan právo vědět, že mohl jeho bratr něco udělat. „Travis chtěl jít do tvé kanceláře, i když jsi tu nebyl. Nedovolila jsem mu to, tak spustil povyk. Když to nikam nevedlo, odešel. Také chtěl, abys mu zavolal.“

„Definuj ‚povyk‘.“

„Kňoural, křičel a vrčel a slíbil, že mě nechá vyhodit.“

„Dotkl se tě?“

„Ne.“ Ale vyhrožoval tím. Rozhodla jsem se to však nezmiňovat. Dana by to jen naštvalo a ještě víc by mu to zkazilo náladu.

„Hmm.“ Ten zvuk vydával až příliš často. Bylo to k vzteku, protože to mohlo znamenat všechno nebo nic.

Rychle jdeme dál… „Nezapomeň, že máš za hodinu schůzku. Program je na tvém stole a poslala jsem ti emailem materiály, které si budeš muset prohlédnout.“

S pohledem na obrazovku notebooku řekl. „Zúčastníš se toho se mnou.“

Rozkaz.

„V pořádku,“ řekla jsem a nic v mém hlase neprozrazovalo, že to ani zdaleka nebylo v pořádku.

Zůstala jsem velmi nehybná a jeho oči se vrátily k mým. „Bude to problém?“

„Ne.“

 Vážně, ten chlap byl čaroděj nebo tak něco. Bylo téměř nemožné mu něco zatajit. „Samozřejmě, že ne,“ odpověděla jsem. „Jsi si jistý, že nechceš kávu?“

Neodpověděl. Jen na mě upíral ten lovecký pohled. Jediný důvod, proč jsem se nekroutila ani odvracela pohled, byl ten, že jsem měla spoustu praxe v tom, abych se chovala přirozeně.

Mobil, který položil na stůl, začal zvonit.

„Jsem si jistý,“ odpověděl nakonec a sáhl po zvonícím telefonu.

„Dobře. Zavolej, kdybys něco potřeboval.“ S tím jsem opustila kancelář a vrátila se ke svému stolu. Byl čistý a uklizený, ale na rozdíl od toho jeho nebyl ani zdaleka tak prázdný. Byli na něm počítač, tiskárna, pevná linka, psací potřeby a falešný kaktus, který mi dala moje pěstounka. Melinda věděla, že bych skutečnou rostlinu omylem zabila.

Neměla jsem čas věnovat se nadcházející schůzce – měla jsem příliš věcí na práci. Jako zakladatel a generální ředitel neuvěřitelně úspěšné analytické softwarové společnosti Dane udržoval plán, který nebyl nikdy jiný, než hektický a jeho pracovní vytížení bylo stále stoprocentní. To znamenalo, že moje pracovní vytížení bylo stejně těžké.

Během dne nebyla chvilka klidu. Začalo to prací na plný plyn a zůstalo to tak, dokud pracovní doba konečně neskončila – a někdy i déle. Ale práce v tak rychlém prostředí se mi líbila. Každý den byl podobný a přesto jiný.

Naštěstí Dan nebyl jedním z těch šéfů, kteří žádali své OA, aby pro ně dělaly ty nesmysly, jako bylo kupování kondomů nebo uspokojování rozmarů jeho přítelkyň. Ve skutečnosti mě nikdy neposílal pro žádné osobní pochůzky, jako by raději držel svůj život oddělený. Byl to velmi uzavřený člověk a já už dávno vzdala snahu ho poznat.

Málokdy mě posílal z kanceláře na pochůzky, i když mě občas požádal, abych doručila citlivé dokumenty do jiných budov. Příležitostně mě také používal, jako ozvučnou desku, což se mi líbilo. Většinou jsem ale – v kostce – spravovala jeho kalendář, udržovala věci v chodu a uvolňovala mu co nejvíce času tím, že jsem se starala o úkoly, které nevyžadovaly jeho osobní kontakt. Také jsem se ujišťovala, že všichni ostatní měli synchronizovaný jeho kalendář s kalendářem schůzek, výletů a konferencí.

Nejnáročnější částí mé práce bylo prověřování Danových emailů, hovorů, pošty a návštěvníků. Každý s tím „potřeboval“ mluvit a vše bylo „prioritní“.

Jedna z věcí, která se mi líbila na tom, že jsem byla jeho OA, bylo, že jsem ho často doprovázela na služebních cestách. Nebyly nutně zábavné, protože můj čas během těch výletů byl jen zřídka můj – fungovala jsem podle téměř stejného plánu, jako on. Přesto cestuji soukromými tryskáči, bydlím v luxusních hotelech a navštěvuji exkluzivní akce.

Právě jsem procházela prohlášení o výdajích za jeho poslední služební cestu, když vyšel ze své kanceláře Dan a já si uvědomila, že uběhla skoro hodina. Stáhl se mi žaludek. Příliš brzy jsme spolu zamířili do jedné z konferenčních místností na schůzku.

Byla jsem na sebe tak naštvaná, že jsem se starala o to, že tam Owen bude. Nechtěla jsem, aby na tom záleželo. Nechtěla jsem, aby na něm záleželo. Nezasloužil si to. Ne, že by mě pořád bolelo to, co udělal. Ale nelíbilo se mi, že mi to připomínalo, jak maličká jsem se díky němu cítila, když mě nejen vyhodil, ale také vypustil ze svého života, jako bych byla odpad.

Možná by to nebolelo tolik, kdybychom nebyli tak dlouho přátelé. Nedůvěřovala jsem snadno, ale Owenovi jsem věřila. Nikdy by mě nenapadlo, že by mezi námi někdy takto přerušil kontakt. A bolelo mě, že to dokázal tak snadno.

Když jsme dorazili do konferenční místnosti, Dan se zastavil u dveří a otočil se ke mně. „Je něco, o čem bych měl vědět?“

„Zamrkala jsem. „Promiň?“

„Je ti to nepříjemné. Proč?“

Jo, byl to čaroděj. „Mohla bych ti to říct, ale zahrnuje to řeči o ženských věcech…“

„Nepotřebuji to slyšet.“

Skoro jsem se zachichotala.

Dan vstoupil do místnosti, jako první. Tři muži sedící u dlouhého stolu se okamžitě postavili na nohy. Jakmile si všichni vyměnili pozdravy a návštěvníci skončili s metaforickým líbáním Danova zadku, ukázal na mě a řekl: „To je moje OA, Vienna.“

Stranou ustoupila vysoká, upravená postava, aby si mě lépe prohlédla. Owen. Karma ho zjevně ještě nedohonila, protože vypadal ještě lépe, než před sedmi lety. Měl víc svalů a nosil se s větší jistotou, ale nerozbušilo se mi z něj srdce, jako dřív.

Zamrkal. „Vee? Ježíši.“ Vykročil vpřed, aby mě mohl obejmout, ale Dan se nepatrně posunul do strany. Stačilo to, aby se Owen zastavil, i když se na mého šéfa ani nepodíval.

Věnovala jsem mu profesionální, odměřený úsměv. „Owene, ráda tě vidím.“

„Ty… vypadáš skvěle. Už je to dlouho. Příliš dlouho. Neuvědomil jsem si, že pracuješ pro o-Verve.“

No, proč bys měl?

Jeden z dalších mužů nás přerušil. „Vy dva se znáte?“

„Byli jsme v dětství přátelé, ale ztratili jsme kontakt.“ Pokrčila jsem rameny. „Stává se.“

Dan mě rychle představil Owenovým společníkům a pak řekl: „Posadíme se?“ Vlastně to byl pokyn, ne otázka.

Jako obvykle jsem si sedla na Danovu stranu stolu a tiše si dělala poznámky do tabletu. Při interních poradách jsem často přispívala. Ale když se Dan setkal s lidmi mimo společnost, jako byli další ředitelé nebo potenciální klienti, nechala jsem diskusi a jednání na nich.

Jak schůzka pokračovala, předstírala jsem, že na mě Owen nevrhal až příliš pohledů, stejně jako jsem předstírala, že Dan mě i Owena bedlivě nesledoval. Kdybych se dostatečně soustředila na obrazovku tabletu, mohla bych dokonce předstírat, že jsem sama a jejich hlasy přicházely přes hlasitý odposlech.

Nemohla jsem si pomoci, ale všimla jsem si, že se návštěvníci Dana trochu děsili. Nebylo to nic neobvyklého. V obchodních záležitostech byl skvělý. Byl mistrem v oboru, jak se dostat k jádru problému, když hledal řešení, nikdy se nevzdal a šel dál. Ne, postavil se každé výzvě a posouval své cíle dopředu.

To, co by ostatní považovali za sny, on proměnil ve skutečnost v několika přesných, dobře provedených krocích – překonání jakýchkoli překážek nebo nezdarů. Také se v zasedací místnosti měnil na ďábla. Jeho pověst, že se svými konkurenty nenechal k ničemu donutit, byla zasloužená.

Když vezmeme v úvahu všechny okolnosti, očekávala jsem, že se ta schůzka bude zdát, jako věčná, ale čas rychle letěl. Brzy si všichni podali ruce a loučili se.

  Owen se na mě znovu usmál. „Opravdu rád jsem tě znovu viděl, Vee.“

„Já taky,“ lhala jsem.

Jakmile jsme byli sami, Dan mě na místě přišpendlil ocelovýma očima. „Jak dobře se znáš s Owenem? Je v tom víc, než jen přátelství z dětství. Cítila ses kvůli němu nepříjemně. Proč?“

Uf. „Po střední škole jsme byli pět měsíců zasnoubeni. Bylo trochu trapné ho po takové době znovu vidět, to je vše. Ne, že bych čekala, že to pochopíte, pane Nebojácný. Cítil ses někdy kvůli někomu nepříjemně?“

„Ne.“ Chytil klidu dveří. „Ty a já si musíme později promluvit.“

„To zní zlověstně. Vyhodíš mě?“

„Existuje důvod, proč bych tě měl vyhodit?“

V mysli mi probleskla vzpomínka na to, jak jsem předtím vyhodila jeho bratra.

„Pravděpodobně.“

Koutek úst mu téměř zacukal. „Tvá práce je v bezpečí. Prozatím.“