FG - 22. kapitola

Překlad: Carolyn
Kor.: Evudar, Jířa

Danny

On je alfa, zdůrazňoval Simba. Musíme poslouchat alfu.

Danny vzpurně zíral na svou nedotčenou večeři. Nechtěl poslouchat. Ne tak, jako chtěl poslouchat pana Griffa.

Ale pan Griff už nebyl jeho alfa. Tím byl táta.

Tátovo obočí se stáhlo. „Řekl jsem, abys snědl večeři.“

Danny v hlavě cítil, jak se tátův lev dívá na Simbu, stejně jako se táta díval na něj přes stůl. Simba se kvůli tomu rozplácl na dně Dannyho mysli a poddaně zakňučel. Bez ohledu na to, jak moc se Danny snažil mládě uklidnit, že je v pořádku, že jim táta nikdy, nikdy neublíží, mládě se většího lva stále bálo.

Jen aby se Simba přestal bát, nabral plnou vidličku večeře a vložil mu ji do tlamy. Byl to hrášek. Danny neměl rád hrášek.

Přesto ho snědl. Jeho alfa to po něm chtěl.

„To už je lepší,“ řekl táta zase svým normálním hlasem, ne tím příšerným hlasem alfy, který Dannymu připadal jako vodítko na krku. „Poslouchej, jestli tu zeleninu sníš, vezmu tě na lov. To by se ti líbilo, viď? Stejně jako včera večer, pamatuješ?“

Danny se na něj zamračil. „Já nechci jít na lov. Chci se vrátit domů. Chci maminku.“

„Tak já tě chci tady,“ opáčil táta. „Teď budeš bydlet u mě. A jestli se tě máma pokusí přemluvit, abys s ní někam šel, přijdeš za mnou a řekneš mi to, rozumíš?“

Poslechni alfu, zašeptal Simba. Alfa je velký a my jsme velmi malí. Poslouchej.

Tátův lev přiměl Dannyho hlavu kývnout hlavou dolů. Ale nedokázal Dannyho přimět, aby z toho měl radost. Dokonce ani nemohl Dannyho přimět, aby předstíral, že je z toho šťastný.

Alfa dokázal ovládat každý jeho kousek… ale ne ten, který vytvářel pocity.

Táta řekl velmi ošklivé slovo, které Danny neměl znát. „Poslouchej, synu.“ Danny cítil, jak se snaží udržet normální hlas, i když se mu ve skutečnosti chtělo křičet. „Já vím, že je to jinak, ale takhle to má být. Měl bys být šťastný! Můžeme teď být pyšní. Všechno bude lepší. Uvidíš.“

Danny cítil, jak na něj tátův lev tlačí, jako by se mu prsty snažily vynutit koutky úst do úsměvu. Tvrdohlavě sevřel čelist.

„Tohle všechno je jeho vina,“ zamumlal táta. „Máš následovat nejsilnějšího lva, bez debat. A ne pindat jako pes za nějakým nemocným mrzákem. Měl jsem se s ním prát před tebou. Pak bys viděl, jak ho porážím. Věděl bys, že jsem nejsilnější, že si zasloužím být alfou.“

V Simbově hrdle se ozvalo velmi, velmi drobné zavrčení. Neporazil našeho skutečného alfu. Náš skutečný alfa odstoupil. Poznali jsme rozdíl. Vrčení přešlo až do kňučení a Simba zmateně sklopil uši. Proč nás opustil? Proč za nás nebojoval? Byli jsme špatní? Copak nás už nechce?

Danny objal Simbu a snažil se ho utěšit. Nedokázal svému lvu vysvětlit, že pan Griff nemohl bojovat s tátou, ne když se nemohl proměnit. Simba vůbec nevnímal pana Griffa jako člověka – jen jako největšího a nejsilnějšího lva vůbec.

„Až budeme ve Valtyře, bude to lepší.“ Táta zněl, jako by se snažil přesvědčit sám sebe stejně jako Danny. „Když žiješ tak dlouho jen s lidmi, jsi celý zmatený. Až se vrátíme domů, brzy se naučíš správným způsobům. Já tě to naučím. Půjdeme do divočiny a budeme žít jako lvi, jen my dva, dokud se z nás nestane opravdová smečka.“

Jen my dva?

Tatínek už předtím říkal něco o tom, že pojedeme na dovolenou bez maminky, ale Danny si nemyslel, že to myslí vážně. „A co maminka?“

Tatínek na něj zamrkal, jako by skoro zapomněl, že Danny je samostatná osoba schopná mluvit sama za sebe. „Cože?“

„Maminka,“ zopakoval Danny. Začínal mít příšerný pocit, že se mu dělá špatně přímo na dně žaludku. „Maminka musí jet taky.“

„Ne, ta zůstane tady. Vím, že ti to teď připadá těžké, ale jednoho dne si uvědomíš, že to všechno bylo pro tvé dobro. Je to jen člověk. Nemůže ti rozumět, ne tak jako já.“

Simba zakňoural a přitiskl se k vnitřní straně Dannyho hlavy. Mládě chtělo, aby byl zticha, aby většího lva nerozzlobil.

Danny ze sebe přesto vycedil slova skrz stažené hrdlo. „Já bez mámy nikam nepůjdu! Nikdy!“

„Půjdeš tam, kam ti řeknu a kdy ti řeknu!“ Tátovy planoucí oči zaplnily Dannymu celou hlavu a snažily se zahnat všechny jeho vlastní myšlenky. „Já jsem tvůj alfa! Uděláš, co ti řeknu!“

Pravý alfa nikdy nikoho nenutí, říkal mu v paměti hlas pana Griffa. To si pamatuj vždycky.

„Ne.“ Setkal se s tatínkovýma očima a překvapení v nich mu dodalo odvahu vstát a zatnout pěsti. „Ne! Já tam nepůjdu a ty mě k tomu nemůžeš donutit!“

Tatínek vystřelil na nohy a vztyčil se nad ním. „Já jsem tvůj alfa! Budeš mě poslouchat!“

Ne! Simba byl také na nohou, tesáky vyceněné na přítomnost v jejich mysli. Nejsi hoden být alfou! Vyzýváme tě!

Simba vyskočil, drápy vystrčené. Tátův lev musel tváří v tvář Simbovu neohroženému útoku ustoupit. S prasknutím umřelo jejich pouto.

„Nechci, abys byl můj alfa!“ řekl Simba. Danny zařval tátovi přímo do šokované tváře. „Ublížil jsi panu Griffovi, když to ani nebylo fér! Chtěl bych, aby byl pořád mým alfou! Chtěl bych, aby byl můj táta! Já tebe nechci! Jdi pryč!“

Tatínek zavrčel a ruce se mu sevřely. Dannymu naskočila husí kůže, když Simba vyrazil vpřed – ale táta se zastavil. Zadíval se na vlastní pěsti a pak dolů na Dannyho. Tvář mu zbělela.

„Ne,“ zašeptal tatínek zděšeně. „Málem jsem… ne!“

Tatínek se otočil a jeho vlastní postava se zaleskla. Oblečení se mu roztrhlo, jak se proměnil. Na čtyřech tlapách vyrazil slepě ze dveří. Danny slyšel, jak se prodírá mezi stromy. Jeho vzteklý, mučivý řev zanikl, když zmizel v lese.

Simba chtěl také utéct, až domů k mamince, ale Danny svého lva zadržel. „Je to příliš daleko,“ řekl mláděti nahlas. „A my neznáme cestu.“

Tady nemůžeme zůstat. Simba rozrušeně mrskl ocasem. Co když se vrátí?

Danny se zhluboka nadechl a soustředil se na to, aby zůstal klidný, přesně jak ho to naučil pan Griff. Zamračil se a snažil se přemýšlet svou lidskou hlavou místo lvího srdce. „Potřebujeme plán.“

Přední dveře byly pěkně tlusté. Když je Danny zabouchl, ozvala se velká rána. V zámku našel velký kovový klíč a s uklidňujícím cvaknutím jím otočil. Pak prošel všechny pokoje v přízemí a zkontroloval, jestli jsou zavřená i všechna okna.

„Tak,“ řekl Simbovi, když se ujistil, že se tatínek už nedostane dovnitř. „Teď už jen musíme zavolat pomoc.“

Simba se truchlivě podíval na tmavé, studené místo, kde byla pýcha – skutečná pýcha, ne tatínkova falešná. Jak?

V jedné z ložnic nahoře byl telefon – legrační staromódní telefon, který byl zapojený do zásuvky, ne jako pořádný telefon, který se dal strčit do kapsy. Danny si musel trochu lámat hlavu, jak s ním pracovat, protože neměl displej, kterého by se dalo dotknout, ale nakonec přišel na to, která tlačítka má stisknout.

Maminčino číslo neznal, ale jedno číslo znal. Bylo to jiné číslo než to v Americe, pamatoval si. Maminka se postarala o to, aby se ho naučil nazpaměť. Řekla mu, aby na něj zavolal, kdyby se mu něco stalo, měl strach nebo potřeboval pomoc.

Teď pomoc rozhodně potřeboval.

„999,“ ozval se mu v uchu cizí hlas. „Jaká je vaše naléhavá potřeba?“

„Můžu mluvit s hasiči?“ Zeptal se Danny.

Ozvalo se několik cvaknutí a pak jiný muž řekl: „Hasičská a záchranná služba Východního Sussexu. Jak vám můžu pomoci?“

Dannymu to připadalo jako velmi zvláštní způsob pozdravu. „Je tam pan Griff?“

Nastala pauza. „Co si myslíš, že tohle číslo je, nějaký zatracený Zlatý stránky? Jsem dispečer hasičů, ne operátor. Hoří někde poblíž? Potřebuješ hasičské auto?“

„Ne, děkuji,“ řekl Danny zdvořile. „Potřebuju jen pana Griffa. Je to hasič, takže vím, že tam pracuje. Mohl byste mi ho sehnat? Prosím?“

„Pro lásku…“ Muž si těžce povzdechl. „Chlapče, pokud opravdu nehoří – velký požár – nevolej hasiče. Rozumíš?“

„Hm… dobře,“ řekl Danny pochybovačně. „Ale…“

Telefon mu v uchu podivně zapípal. Muž zavěsil.

Co teď? Simba to chtěl vědět.

Danny seskočil z postele. „Teď se asi podíváme po nějakých zápalkách.“