TCC - 25. kapitola

 Překlad: Lenuszka

„Budete mě učit příští rok?“

„Nashledanou!“

„Přijdete v létě na moji narozeninovou oslavu?“

Mí žáci mě objali a šourali se ven ze třídy. Začínaly jim letní prázdniny.

Děti byly nadšené, že půjdou do první třídy a já jsem se těšila na úplně novou skupinku dětí, které budu učit, ačkoli mi tihle budou chybět. Má první třída bude mít vždycky v mém srdci speciální místo. Zvlášť Rowen a Mason.

Ale skvělá věc na Prescottu byla ta, že děti nikdy nebudou daleko. Narazím na ně na ulici nebo v restauraci. Ve školní chodbě, kde budu sledovat, jak rostou z předškoláčků až do maturantů na střední.

Prescott byl mým domovem a po zbytek života to tak zůstane.

Když řada skončila, prohlédla jsem třídu a našla žáka, na kterého jsem čekala. Nebylo překvapivé, že se Mason držel zpátky. Nebyl typem do davu.

„Těšíš se na léto na farmě?“ zeptala jsem se a klekla si před něj.

Přikývl, vrátil mi úsměv a ukázal mi svůj dolíček. „Jack a Annie říkali, že mi změní příjmení z Carpenter na Drummond. A že když teď budu Drummond, bude farma i moje. Nemusí mi skončit prázdniny.“

„Páni! To je úžasné, Masone!“ řekla jsem a hrála překvapenou.

Annie Drummondová mě poprosila, abych jí napsala doporučující dopis, když se s Jackem konečně rozhodli oficiálně adoptovat Masona. Bála se, že soudci bude vadit jejich věk, ale šlo to jako po másle. Soudce souhlasil s okamžitou adopcí pod podmínkou, že se Masonova biologická matka vzdá svých rodičovských práv. Jack se rozhodl navštívit tu ženu ve vězení, a že neodejde dřív, dokud žena papíry nepodepíše.

„Přijdete mě navštívit?“ zeptal se Mason. „Ukážu vám okolí a seznámím vás se svým psem.“

„To bych ráda. Teď už radši půjdeme. Jsem si jistá, že tě Annie čeká venku. Myslím, že říkala něco o zmrzlině na oslavu.“

Prosmýkl se kolem mě a sprintoval dveřmi. Nedostal se moc daleko, když se rozběhl zpátky ke mně. Proběhl dveřmi a přímo ke mně, objal mě svými malými pažemi kolem boků a pevně stiskl. Já jsem se sklonila a pokusila jsem se ho obejmout taky.

„Budete mi chybět, slečno Austinová. Chci říct, paní Slaterová,“ řekl, vzpomněl si na mé nové příjmení.

„Taky mi budeš chybět, Masone Drummonde.“

Jak rychle přiběhl, tak rychle byl pryč.

V nose mě začalo štípat a slzy jsem měla na krajíčku. Věděla jsem, že to dneska bude emocionální. Ty děti mi mnoha způsoby pomohly prožít první rok. Kolikrát jsem přemýšlela o stěhování? Pochybovala jsem, že bych v Prescottu zůstala, kdyby nebylo jich.

Takže bychom to možná s Nickem bez mých dětí nezvládli. Možná bych to vzdala.

Když mi zazvonil telefon, nepřekvapilo mě Nickovo jméno na obrazovce. I když byl kousek ve městě, poznal, když jsem ho potřebovala.

„Ahoj,“ vzala jsem to.

„Jak to jde?“

„Jsem smutná.“

„Nebuď, Emmy. Zase je uvidíš.“

„Vím, že máš pravdu. Ale i tak jsem smutná. Bude mi chybět je vídat.“

„Budeš v pořádku. Už jsi dneska skončila?“ zeptal se.

„Zhruba. Ještě potřebuju odnést několik věcí a nechat ve sborovně arch se známkami. Potřebuju tak třicet minut.“

„Dobře. Až skončíš, setkáme se u budovy,“ řekl.

„Tvé budovy.“

„Naší budovy. Uvidíme se.“

Netrvalo mi dlouho, než jsem se vydala do skladu. Nick stál v jeho centru s dalšími dvěma muži, Ryanem ze stavební společnosti a Jessem.

Jess mě rychle objal a Ryan si se mnou potřásl rukou. Pak si mě Nick přitiskl k boku a vysvětlil, proč jsme všichni tady.

„Rozmýšleli jsme nad různými vzhledy dílny. Myslel jsem, že bychom nechali vepředu udělat dvoje velké dveře a vzadu jedny, doprostřed bychom přidali několik zdviží, laviček a kolem stěn skříňky.“

Smutek v mém srdci zmizel. Znamenalo to, že do toho půjde, že opustí stanici a začne s vlastní dílnou?

„Co si vymyslíš, bude nejlepší.“ Usmála jsem se.

„Mluvíme tu o tom, že bychom venku vzadu udělali lakovnu. Možná jako přístavek k zadní kanceláři? Ponechali bychom to dřevěné obložení, aby to vypadalo hezky. To by mi ušetřilo prostor, takže by se sem vešly dvě nebo tři auta najednou.“

„Dobře.“ Byl tak nadšený, že jsem neměla chuť už nic dodávat.

„Tohle místo bude úžasné, Nicku,“ řekl Jess.

„Díky, Bricku. Cením si toho, že jsi přišel poradit,“ řekl Nick.

„Kdykoli.“ Natáhl se a potřásli si. „Už musím jít. Georgia chce dneska slavit Rowenin poslední den předškolačky.“

„Bude mi chybět,“ řekla jsem Jessovi.

„Ty jí taky.“

„Taky už musím,“ řekl Ryan a potřásl si s Nickem taky. „Přes víkend zaktualizuju původní nabídku pro Emmeline. V pondělí ti to přinesu. Teď mám i brigádníky. Několik mlaďochů, co pro mě pracovali loni, se vrátilo z kolejí. Možná začneme koncem června, jestli chceš.“

„Promluvíme si o tom a dám ti vědět. Díky, Ryane.“

Když jsme osaměli, podívala jsem se na Nicka s nadějným úsměvem. Znamená to, že jsi zvážil svou kariérní změnu?“

„Jo.“

„Ano!“ zavýskla jsem a ten zvuk se odrážel prázdným prostorem.

Nick mě zvedl a zatočil se se mnou. Zaklonila jsem hlavu a sledovala, jak se se mnou místnost točí.

Věci se pořád zlepšovaly. Bylo těžké tolik štěstí zpracovat.

„Miluju tě, Emmy,“ řekl a podíval se na mě.

„Miluju tě, Nicku.“

Konečně jsme měli svůj šťastný konec, začali jsme život, po kterém jsme oba tak dlouho toužili.

Byla škoda, že nás duchové minulosti nechtěli nechat žít v klidu.

***

Nesnášela jsem léto.

Což bylo neobvyklé, když uvážíme, že bylo po jaru mým nejoblíbenějším obdobím. Byl to teprve měsíc od konce školy a já jsem se nudila k smrti.

Snažila jsem se najít si dost činností, abych se zaměstnala, než Nick přijde večer domů. Žila jsem pro naše víkendy, a protože byly tak drahocenné, od chvíle, co dneska Nick odešel do práce, byla jsem permanentně mrzutá.

Dneska byla jedna z jarních sobot, kdy měli dobrovolní hasiči celodenní trénink v terénu. Jelikož brzy začínala sezona požárů, měli vyčerpávající tréninky v podhůří s Beauem a Lesní správou.

Místo abych seděla sama doma a sledovala hodiny, hned ráno jsem skočila do auta a jela do zahradního centra. Chtěla jsem si na verandu nasadit květiny.

Měla jsem zkušenosti s pěstováním květin? Ne.

Chcípnou mi ty kytky tak do dvou týdnů? Určitě.

„Uvědomuješ si, že mají různé barvy květin, že?“

„Ahh!“ Vykřikla jsem a vyskočila na nohy, abych se bleskurychle otočila. Vzduchem proletěla špína a velká petunie.

„Promiň!“ řekl Nick a zvedl ruce. „Myslel jsem, že mě slyšíš přijíždět.“

„Neslyšela,“ lapala jsem po dechu. Hudba z domu byla moc hlasitá a já jsem se soustředila na svůj úkol. „Vyděsil jsi mě k smrti!“

Nasál svůj spodní ret mezi zuby a snažil se zabránit hrudi, aby se třásla.

„To není sranda, Nicku! Skoro jsem měla infarkt!“ Založila jsem si své špinavé ruce na hrudi a mračila se na manžela, který se hystericky rozchechtal.

„Omlouvám se. Vypadáš rozkošně,“ řekl a přešel dvorek.

„Vypadám hrozně.“

„Roztomile hrozně.“ Vytáhl mi z copu špínu a uvízlé listí.

„Jsi doma brzy,“ řekla jsem. „Jak šel tvůj trénink?“

„Skvěle. Tým to zvládl v rekordním čase. Vidím, že ses zaměstnala,“ řekl a prohlížel si verandu.

„Asi do týdne chcípnou.“ Zamračila jsem se.

„Tak je znovu přesadíš,“ řekl a políbil mě na čelo. „To tě aspoň zaměstná.“

„Už z toho šílím,“ řekla jsem. „Nikdy předtím jsem nebyla tak nervózní. Co je se mnou špatně?“

„Nic. Jen si zvykáš na novou rutinu. Na konci léta budeš za tohle pomalejší tempo ráda.“

„Pochybuju.“

„Ryan mi volal, když jsem řídil domů,“ řekl Nick. „Jsou připravení začít s dílnou příští týden. Řekl jsem mu, že to všechno sladíme.“

„Díky bohu. Nemůžu se toho projektu dočkat.“

Nick mě chytil za ruce a přidržel mi je za zády. Se svou hrudí natlačenou na mé se na mě podíval dolů a zakřenil se.

„Máš ještě další dobré zprávy. Michael Holt chce skončit v práci, tak jsem ho přemlouval, aby mě nahradil na stanici.“

„Vážně? To by bylo skvělé! Co řekl?“ zeptala jsem se.

„Nejdřív byl trošku nesvůj, ale chvíli jsem s ním promluvil. Myslím, že se tam bude hodit,“ řekl Nick. „Dokud zůstanu jako dobrovolný hasič, místní rada by ho měla podepsat. Je celkem mladý, ale myslím, že bude dobrý.“

Posledních několik týdnů mluvil Nick hodně o dílně a jak ji společně povedeme. Každý den byl víc a víc nadšený, ale váhal s úplným opuštěním hasičů.

Vybudoval si kariéru hasiče a když už nebude vést oddělení, alespoň zůstane jako dobrovolník. Trochu mě to děsilo, ale nejvíc jsem byla hrdá na jeho odvahu a oddanost.

„Jsem ráda, že jsi to všechno vyřešil,“ řekla jsem.

„Já taky. Víš o tom, že nesnáším žlutou, že?“ zašeptal.

„Cože?“ Spadla mi brada. Když nesnášel žlutou, pak bylo to množství kytek na verandě gigantická chyba.

„Dělám si srandu,“ škádlil mě.

Protočila jsem oči.

„To jsem čekal,“ řekl, což mu vysloužilo další protočení očí. „Dvě v řadě.“

„Přestaň si mě dobírat.“

Nick se sklonil, aby mi přejel po rtech. „Nikdy. Miluju, když protáčíš oči.“

A protože mu to dělalo takovou radost, ukázala jsem mu to ještě jednou.

Další hodinu jsem dosadila své žluté kytky, zatímco mi Nick dělal společnost. Mluvili jsme o dílně, jeho nápadech na design a myšlenky na nový obchod.

Ve chvíli, kdy jsem vešla do domu, mi zazvonil telefon.

„To je můj otec,“ zavrčela jsem. Nemluvila jsem s ním od Velikonoc. Rozhodla jsem se, že mu ani mámě neřeknu nic o mém pokusu o únos. Máma by se jen bála, zatímco on by ze všeho obvinil Nicka a používal to proti mně i v budoucnu.

Nakrčila jsem nos, ale rozhodla jsem se telefon vzít. „Ahoj, tati.“

„Emmeline!“

„Steffie?“ řekla jsem. „Je všechno v pořádku? Proč mi voláš z tátova mobilu?“

„Oh, on je tu taky,“ řekl. „Pozdrav, Trente.“

„Emmeline. Ahoj,“ zamumlal. Očividně tenhle skupinový hovor nebyl jeho nápad.

„Pojedeme tě navštívit,“ oznámila Steffie.

„Uh…“ Nějak mi v puse natekl jazyk. Viděl Steffie by bylo fajn. Ale otce? Ve stejné zemi jako Nick? Z téhle návštěvy nevzejde nic dobrého.

„Haló?“ řekla Steffie. „Slyšela jsi mě?“

Zavrtěla jsem hlavou a znovu se pokusila kontrolovat svůj projev. „Ano. Kdy přijedete?“

„V pondělí,“ řekla.

„Cože? Myslíš pozítří?“

„Ano. Nepracuješ, ne?“

„Um, ne.“

„Tak dobře. Budeme tam v pondělí.“

Kolečka v hlavě se mi protáčela, hystericky hledala nějakou výmluvu, abych jejich výlet zpomalila – nebo ho úplně zrušila – ale nemohla jsem na nic přijít.

„A rádi bychom zůstali u tebe.“

Ne. Rozhodně tu nezůstanou. Už roky jsem nestrávila celý den v přítomnosti svého otce. „No, neměla jsem příležitost vám říct, že jsme se s Nickem sestěhovali. Takže budete mít víc pohodlí v motelu.“

„Nemáš pokoj pro hosty?“ zeptala se Steffie.

„Ne, je tu teď trochu narváno. Já, um, jsem ještě nevybalila,“ lhala jsem. „Co kdybyste zůstali v mém domě?“

„Tvůj dům bude fajn,“ souhlasila. „Nechci zůstat v motelu. Teď když se věci uklidnily, máme pár věcí, které ti chceme s Trentem říct.“

„Ano, tati?“ zeptala jsem se a mentálně se připravila na jeho nevyhnutelnou kritiku.

„Emmeline, rád bych se omluvil za své chování posledně. Chápu, že jsem měl novinku o tvém manželství vzít jinak.“

Tenhle telefonát byl absolutně Stefiin nápad. I ta omluva. Slovo „manželství“ znělo, jako by mu působilo fyzickou bolest. Ale rozhodla jsem se to přijmout a posunout se dál.

„Díky. Cením si tvé omluvy.“

„Dobře. Když to máme za sebou, pojďme si promluvit o našich plánech na dovolenou. Steffie mě přesvědčila, abychom tam strávili nějaký čas a poznali svého manžela.“ A zase ten tón. „Prosím, něco pro nás dva naplánuj, zatímco se vy holky budete bavit.“

„Jsem si jistá, že to zvládnu,“ řekla jsem.

„Fajn. A máme další novinky.“

„Ano?“

„Jsem těhotná,“ oznámila Steffie.

Zašátrala jsem rukou ve vzduchu, snažila jsem se najít něco, čeho bych se chytila. Nohy se mi podlomily a udělalo se mi nevolno.

„Kruci. Mám tě,“ řekl Nick a přiběhl mě chytit. Ještě že stál poblíž, jinak bych spadla na podlahu. „Dýchej, Emmy.“

Přikývla jsem, několikrát jsem se nadechla, aby se mi přestala točit hlava. „Jsem v pořádku,“ řekla jsem a znovu jsem nabrala rovnováhu.

„Emmeline?“ zavolal můj otec. „Jsi v pořádku?“

„Ano. Jsem v pohodě,“ řekla jsem a dala si telefon zpátky k uchu. Naprosto v šoku, ale v pohodě. „Gratuluju.“

Polkla jsem známou nevolnost. Byla to ta samá, kterou jsem měla vždycky, když jsem narazila na svého otce, jak se muchlá se Steffie. Ne že bych za svou kamarádku nebyla ráda, ale celá ta situace byla prostě tak… divná. Steffie mi řekla, že nikdy nechce děti. Byl to jeden z důvodů, proč chtěla chodit s mým otcem. Řekla mu to, takže nehrozilo, že by svého manžela nutila k početí.

„Díky,“ řekla Steffie ploše. Zněla asi tak nadšeně jako žena, která jde na vyšetření pánve.

Můj šok z dřívějška nahradily obavy o mou kamarádku. „Ráda tě uvidím,“ řekla jsem jí.

„Já taky.“

„Zavolej mé sekretářce, jestli potřebuješ nějaké naše cestovní údaje,“ řekl můj otec. „Musím jít.“

Rozloučila jsem se a zavěsila, pár minut jsem zírala na telefon a snažila jsem se přijít na to, jak to Nickovi zopakuju. Můžeš si prosím vzít na poslední chvíli v práci pár dní volna? Můj muž, člověk, který tě asi nesnáší bez ohledu na to, co uděláš, za dva dny přijede. Oh, a budu velká sestra.

Rozhodla jsem se začít od začátku, a o pět minut později byl v šoku stejně jako já.

„Jsi si jistá, že je v pohodě, když přijedou?“ zeptal se Nick.

„Mám na vybranou? Ráda bych viděla Steffie, ale tohle je celé tak trapné. Můj otec má padesát osm let. Bude mít další dítě. S mou kamarádkou a spolužačkou z vysoké.“

Chodila jsem po místnosti a zhluboka dýchala, snažila se uvolnit ten uzel v břiše.  Nebylo tak neobvyklé, že měli starší muži děti, a taky se ženili. Ale tahle uspěchaná návštěva, jejich oznámené těhotenství, všechno to bylo divné.

„Tvůj otec a já budeme mít problém, jestli se k tobě bude chovat jako kretén. Raději ať si hlídá svůj přístup,“ oznámil Nick.

„Doufejme, že se sem rozhodl jet s otevřenou myslí,“ řekla jsem. „Jsem v šoku, že se mi omluvil, ačkoli si myslím, že to byl Steffiin nápad. I tak jsem ho nikdy předtím neslyšela přiznat, že se mýlil. Možná se rozhodl něco napravit. Co myslíš?“

Myslím, že je blázen za to, jak se k tobě choval, ale jestli je upřímný, jsem si jistý, že to zvládnete. Ty jsi ta nejvíc odpouštějící osoba na světě. Uděláš správně.“

„Tím si nejsem jistá,“ řekla jsem.

„Tvé zdroje k tomu, abys přehlížela lidské chyby, mě ohromují. Nikdy jsem nic takového neviděl. Opustil jsem tě noc po naší svatbě a ty jsi mi přesto dokázala odpustit. Nevím, kdo jiný by to udělal.“

„To proto, že tě miluju.“

„Jo? A co můj otec? Kvůli jeho klubu tě unesli a poprvé, co jsi ho uviděla od propuštění z nemocnice, jsi ho objala. To je úžasné, Emmy. Dáváš lidem svou lásku bezplatně a nevyčítáš jim jejich chyby. To z tebe dělá úžasnou učitelku. Skvělou kamarádku. Dokonalou ženu. A tvůj otec nebude muset udělat nic velkého, aby napravil to špatné. Bude muset pouze otevřít tvé dveře a ty ho pustíš dovnitř.“

Jeho slova mě zahřála u srdce. Vždycky věděl, co říct, aby mě povznesl na duchu.

„Jsem nervózní,“ řekla jsem. „Vedle něj se chovám jinak. Cítím se slabší. Méně sebevědomá. Co když se ti tahle moje verze nebude líbit?“

„Miluju všechny tvé verze. A nebudeš muset být silná, když bude poblíž. Na to máš mě.“

***

„Přestaň uklízet“ nařídil Nick.

„Jen jsem chtěla setřít prach nad krbem.“

Běhala jsem po svém starém domě, dělala nějaký úklid na poslední chvíli, než můj otec se Steffie přijedou. Bylo to podruhé, co jsem za poslední dva dny uklízela a místo bylo jako ze škatulky. Jen jsem si nemohla pomoct. Nervy jsem měla nadranc.

Nechtěla jsem žádné drama mezi Nickem a svým otcem. Jen jsem chtěla, aby spolu všichni vycházeli, aby otec viděl, že jsem tu šťastná a přestal soudit mé rozhodnutí tu zůstat.

„Klid,“ řekl Nick a chytil mě za pas, než jsem mohla přejít ke krbu.

„Nemůžu,“ řekla jsem a zavrtěla jsem se, aby mě pustil.

Znovu jsem se natáhla k římse, ale hned jak se prachovka dotkla okraje, letěla jsem vzduchem. Nick mě vzal a hodil mě na gauč.

„Oh, pro lásku…“ řekla jsem s protočením očí.

Zvedla jsem se na loktech, ale Nick na mě v mžiku ležel a přimáčkl mě. „Pusť mě, musím to uklidit.“

„Je to čisté,“ řekl. „Můžeš tu jíst z podlahy. Stačí.“

„Ale já--“ Nick mě utišil ústy.

Zatímco se jeho jazyk spojil s mým, jeho boky mě přitiskly hluboko do gauče. Zvládla jsem vytáhnout jednu nohu, abych mu ji omotala kolem zadku a přitiskla si ho ještě pevněji. S boky přitisknutými k jeho jsem se snažila o nějaké tření, které by ulevilo tomu tepání mezi nohama, ale když jsme měli oba džíny, nešlo to.

„Víc,“ prosila jsem.

„Později,“ řekl a rychle vstal z gauče.

Domem se rozezněl zvonek.

„Pojď, ženo,“ řekl Nick, popadl mě za ruku a zvedl mě z gauče. Šel jako první a došel ke dveřím. Já jsem za stála za ním a čekala, že pozdravím hosty, až vejdou dovnitř.

Ve chvíli, kdy Nick otevřel dveře, zaplnil vstupní halu Steffiin hlas. „Páni! Zapomněla jsem, jak jsi sexy. Co takhle obejmout? Ale varuju tě, moje ruce mají tendenci cestovat.“

Zasmála jsem se a vystoupila zpoza Nicka, abych svou kamarádku pozdravila. Nečekala jsem nic méně dramatického. „Přesně jak říkám svým žákům: Ruce, nohy a ostatní věci k sobě.“

Zasmála se a pevně mě objala. Možná to bylo těhotenstvím, ale její prsa byla dvakrát větší, než když jsem ji viděla naposled. Byly natěsnané v zelené halence, kterou zkombinovala s úzkými džíny a lodičkami na deseticentimetrovém podpatku.

„Vítej v Montaně!“ řekla jsem. „Pojď dál.“ Váhavě jsem se rozhlížela a očekávala, že uvidím svého otce.

„Zrovna dokončuje nějaký konferenční hovor,“ řekla. „Bude tu za minutku.“

„Jistě.“ Austin Capital byla nade vše.

„Takže tohle je tvůj dům?“ řekla, procházela halou a rozhlížela se.

„Byl. Nick a já teď žijeme výš v horách.“ Doufala jsem, že to makléři nebude trvat dlouho a tohle místo prodá. Měla jsem hodně času to během letních měsíců kontrolovat, ale jakmile začne škola, nechtěla jsem, aby mě prázdný dům zatěžoval.

„Emmeline,“ řekl můj otec, jak vešel do dveře. Úkosem se podíval na Nicka, ale šel přímo ke mně.

Vypadala jsem tak moc jako máma, že bylo těžké najít jakoukoli podobnost s Trentem Austinem. Jedině snad tvar našich úst. Možná proto mě neměl moc rád. Vůbec jsem nebyla jako on.

„Ahoj, tati,“ řekla jsem a krátce ho objala, zatímco on se sklonil a políbil mě na tvář.

„Vypadáš dobře,“ řekl.

„Ty taky.“

Můj otec vypadal stejně jako když jsem byla malá, až na několik pramenů šedých vlasů a pár vrásek navíc u očí. Byla jsem ráda, že je oblečený ležérně, a nechal svůj šedý oblek a modrou kravatu v New Yorku.

„Chci ti představit svého manžela,“ řekla jsem. „Nick Slater. Tohle je můj otec Trent Austin.“

„Rád vás poznávám,“ řekl Nick a potřásl si s otcem rukou.

„Potěšení na mé straně,“ můj otec lhal.

„Trente, není tohle místo prostě kouzelné? A tak v lese?“ zeptala se Steffie a vklouzla k otcově boku.

Věnoval jí skeptický pohled, než sjel rukou dolů a chytil ji za zadek.

Steffie a můj otec vždycky předváděli jejich vysoce sexuální vztah. Znovu jsem si přála, aby si vzpomněli, jak to pro mě bylo trapné se na to dívat.

„Máme rezervaci na dnešní večer,“ řekla jsem. „Nejdřív si dejte načas a ubytujte se. Otevřela jsem lahev vína, jestli chceš tati. Nebo má Nick pivo.“

„Víno,“ řekl.

„Fajn. Pojďte dál a posaďte se,“ řekla jsem a vedla je do obýváku.

„Pomůžu ti v kuchyni, Emmy,“ řekl Nick, když se můj otec se Steffie mačkali na gauči.

„Emmeline,“ opravil ho můj otec.

„Emmy,“ řekla jsem. „Nick mi říká ‚Emmy.‘“

Můj otec si něco zamumlal pod vousy, ale já už jsem byla na odchodu, takže jsem to propásla.

„Mohlo to být horší,“ řekl Nick.

„Vážně?“

„Ještě zvládneme večeři a pak můžeme utéct,“ řekl.

„Správně. Večeře a domů.“

To přetrpím.

***

Nick a já jsme přežili, ale večeře byla katastrofa.

„Jak tohle přežijeme do středy?“ zeptala jsem se.

„Bude to v pohodě,“ řekl Nick. „Musíme vydržet výlet a pak další večeři.“ Nick měl vzít mého otce zítra na čistě pánský výšlap, který požadovala Steffie, zatímco my holky strávíme ráno v prescottských lázních.

„Byl tak hrubý!“ vykřikla jsem a hodila svou kabelku na jídelní stůl. „Jeho dnešní chování bylo strašné. Chtěla jsem mu vyškubnout ten telefon z ruky a hodit ho do sklenice s vodou. A všimnul sis, jak se na nás pokaždé, když jsme se dotkli, mračil?“

„Všiml,“ řekl Nick. „Proč si myslíš, že jsem se začal dotýkat tvé nohy pod stolem? Bylo to buď tohle nebo udělat scénu a říct mu, ať si nasere.“

„Očividně byl celý ten výlet Steffiin nápad. On tady být nechtěl a nemohl to dát víc najevo.“

„Moje oblíbená část večera byla, když začal mluvit o tvém expříteli,“ řekl Nick. „Opravdu jsem si užíval, jaká škoda to byla, že jste spolu nezůstali. Ach, jo a jak slušně vychované by byly vaše děti.“

„Je mi to tak líto, Nicku.“

„Ty se za něj neomlouvej.“ Přešel místnost a vzal mě do náruče.

„Dobře.“ Natáhla jsem se mu dál na hruď a položila se na něj.

„Tohle je na hovno.“

Souhlasně jsem přikývla a zavířilo mi v žaludku. „Myslím, že je mi špatně.“

***

Draven

Když se má pěst poprvé spojila s tváří toho chlapa, cítil jsem, jak se lámou kosti dřív, než se to prasknutí rozlehlo místností.

„Ještě jednou, Wreckere. Kolikrát ses vloupal do domu mé snachy?“ zeptal jsem se.

„Wrecker byl páskou připevněný k železné židli ve sklepě areálu Tin Gypsy.

Warriors dodrželi jejich úmluvu, aby mi předali Jinxe a Wreckera. Jinx to měl za sebou. Wreckera to taky čeká, ale nejdřív zjistím, jestli se do Emmelina domu vloupávali Warriors.

„Jen jednou,“ zamumlal Wrecker přes krev z nosu a plnou pusu zlámaných zubů.

„Myslím, že říká pravdu, Prezi,“ řekl Jet vedle mě.

„Jo.“

Když se Emmeline zmínila, že se do jejího domu vloupali víc než jednou, měl jsem nepříjemný pocit. Motorkářské kluby jako Gypsies nebo Warriors dělaly chyby jen zřídka. Zkazit něco znamenalo pobyt v base. Nebo smrt. Nesedělo mi, že by Warriors podnikli dva neúspěšné pokusy o vloupání, než by ji konečně napotřetí unesli.

Teď jsem věděl, proč ten nepříjemný pocit.

Nicky a všichni ostatní se mýlili. Warriors nebyli jediní, kteří po Emmeline šli. Byl tu někdo další.

Slíbil jsem Nickovi, že věci napravím. Pro jednou jsem chtěl svůj slib synovi dodržet. Nebyl jsem schopný udržet v bezpečí jeho matku. Ale mohl jsem se sakra ujistit, že jeho žena nebude ve hře.

Někdo další tam venku ohrožoval mou rodinu a za to zaplatí.

Jen přijít na to, kdo.