TCC - 23. kapitola

 Překlad: Lenuszka

„Proč jedeš kolem školy?“ Přímá cesta k Nickovu domu vedla přímo po dálnici a přes Main Street. Kolem školy to bylo o několik bloků dál.

„Chtěl jsem, abys to viděla,“ řekl a ukázal přes přední sklo.

Na školním znaku bylo černými písmeny napsáno Brzy se uzdravte, slečno Austinová!

„Miluju Prescott,“ řekla jsem.

Bylo úterý odpoledne a právě mě propustili z nemocnice. Ulevilo se mi, ale byla jsem nervózní z nadcházející konverzace, která mě čekala. Nick a já jsme o naší hádce nemluvili, ani o rozvodových papírech nebo o něm, že ode mě odešel.

Oba jsme odpočívali a já jsem se uzdravovala.

Žebra jsem měla pořád citlivá, ale mohla jsem se znovu hýbat bez ostrých bolestí. Užívala jsem si, že se můžu plně nadechnout, aniž bych sípala nebo kašlala. A moje oko teď bylo překrásně zelenožluté a ladilo s Nickovým.

Když jsme jeli městem a pak se vydali do kopců, uzel v mém žaludku se trochu povolil. Můj strach se objevil ve chvíli, kdy zabočil na jeho příjezdovku. Čas na to, abychom ignorovali naše problémy, vypršel.

Nick mi pomohl dovnitř, ale já jsem u vchodu zamrzla. Stála jsem u dveří a zírala na místo, odkud jsem ho sledovala, jak mě opouští a padla na podlahu. Oči našly konopnou obálku rozvodových papírů, která pořád ležela na konferenčním stolku. Dveře se za mnou zavřely a Nick vstoupil do mého prostoru.

„Nemůžeme to déle odkládat,“ řekla jsem. „Musíme si promluvit.“

„Jo. Musíme,“ řekl tiše. „Pojď dál a posaď se.“

Zavrtěla jsem hlavou a skousla si spodní ret, aby se mi netřepala brada. „Nemyslím, že můžu.“

Vejít dovnitř znamenalo, že možná Nicka ztratím. Možná mi za ty rozvodové papíry neodpustí. Že jsem mu ublížila. Jestli mě to, že raději stojím v chodbě, od toho uchrání, ráda tu budu stát po zbytek života.

Propletl si prsty s mými a sklonil se, aby mě políbil do vlasů. „No tak.“ Jemně mě za sebou vedl ke gauči.

Otevřela jsem pusu, abych se omluvila, ale on mě předběhl.

„Omlouvám se, Emmeline. Je mi to tak zatraceně líto. Nevím, co jiného říct.“

Emoce mi nabobtnaly z hrudi až do krku, skoro mě udusily. „Ne, já se omlouvám. Tohle je moje vina.“

Natáhl se a vzal rozvodové papíry. „Já je podepíšu. A pak tě nechám jít.“

Srdce mi spadlo až do žaludku. Začala jsem vrtět hlavou, ale on byl tak soustředěný na ty papíry, že si toho nevšiml. V uších mi zněl jeho zlomený hlas.

„Moc se omlouvám, že jsem tě zklamal,“ řekl. „Že jsem nezůstal. Ty si zasloužíš někoho, kdo dodrží své sliby. Podepíšu ty papíry a budeš volná.“

Po tvářích mi tekly slzy. „Přestaň. Prosím,“ řekla jsem a přitiskla jsem mu prst na rty. „Není to tvoje vina. Je to moje. Měla jsem s tebou mluvit o tom, jak se cítím, už dávno.“

„Ne. Ne, Emmy. Nikdy jsem tě neměl ve Vegas opustit. A když jsem to udělal znovu, i když jsi mě prosila abych to nedělal? Nic z toho by se nestalo, kdybych zůstal. Je to celé moje vina.“

„Já tě neviním,“ řekla jsem.

„Měla bys.“

„Neviním.“

Zavrtěl hlavou, nahnul se a ze stolku vzal pero. Pak rychle vytáhl rozvodové papíry a začal listovat stránkami.

„Co to děláš?“ zalapala jsem po dechu.

„Řekl jsem ti, že je podepíšu,“ zašeptal. „Jestli jsme skončili, ať je to hotové. Můžeš se posunout dál. Podepiš je a já tě vezmu, kamkoli budeš chtít. Domů. Do motelu. Na letiště. Kam chceš.“

Proč mě neposlouchal? Řekla jsem, že jsem se cítila špatně, protože jsem s ním nemluvila o rozhodnutí, které se týkalo nás obou. Nedával mi šanci mu odpustit. Prostě se vzdával. Jak se odvažuje nechat mě jít bez boje. Můj smutek a zmatení se změnilo ve hněv.

„To je všechno? Konec diskuze? Ani jsi mě nenechal promluvit! Jak můžeš vědět, že ti neodpustím? Ty sis prostě řekl, že ne a konec? Teď jsi prostě udělal rozhodnutí, že jsme skončili?“

„Myslel jsem, že to je to, co jsi chtěla,“ řekl.

Vyskočila jsem na nohy, vytrhla mu rozvodové papíry a zamávala jimi ve vzduchu.

„Chci, aby sis přestal domýšlet, že ti nemůžu a neodpustím. Chci, abys na sebe přestal myslet tak málo, že jsi přesvědčený, že bych mohla být šťastná s někým jiným. Protože nemohla. Věděla jsem to ten večer, kdy jsme se vzali. Promýšlet rozvod, protože to věci usnadní, je hloupá chyba. Jestli by se tu někdo měl omlouvat, jsem to já. Ranila jsem tě a--“

Mé brblání utišila Nickova ústa. Ten polibek byl plný vášně a intenzity. Naděje. Odpuštění. Tuhle směšnou hádku určitě překonáme. Nikdo z nás už nepotřeboval další slova, abychom se posunuli kupředu.

No, možná ještě pár.

Nick přerušil polibek a vzal mou tvář do rukou. Jeho jiskřící oči mi viděly až do duše.

„Miluju tě,“ řekl.

Slyšet tato slova – konečně! Ten pocit byl lepší než jakýkoli předtím. „Taky tě miluju.“

Nickovi se na tváři rozlil rošťácký úsměv. „Kurva, tak rád jsem to řekl.“

Nick mi smazal z tváře úsměv dalším polibkem.

„Nezapálil bys oheň?“ zeptala jsem se.

„Teď?“

„Ano. Prosím?“

Okamžitě mě pustil a přešel ke krbu. Když dřevo hořelo, klekla jsem si k Nickovi a do ohně hodila rozvodové papíry.

Oba jsme sledovali, jak ten bílý papír zhnědl uprostřed a chytil na krajích. Když byly úplně černé a změnily se v mizející hromádku, usmála jsem se.

Zaplať Pánbůh.

***

Seděla jsem u kuchyňského pultu, usmívala se, zatímco jsem skládala noviny a strčila je za hromádku pošty.

Místní noviny o mém únosu a důsledcích napsaly článek na první stránce. Když uvážím, že jim nikdo neposkytl rozhovor a Jessovou oficiální prohlášení bylo extrémně krátké, byla jsem překvapená, kolik toho editor věděl o mém únosu.

Nesnášela jsem svůj veřejný život, když jsem byla v New Yorku, ale na Prescott Gazette mi nic nevadilo. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem sebou necukla, když jsem viděla napsané své jméno. Článek nebyl vlezlý nebo kritický. Byl starostlivý a milý. Lidé tu se prostě báli o svou učitelku ve školce.

Tento týden jsem se vrátila zpátky do práce, a i když to bylo mnohem dřív, než by se Nickovi líbilo, být se svými žáky mi hodně pomohlo vrátit se k normálu.

Bylo páteční odpoledne a já jsem šla brzy domů, spěchala zpátky k Nickovi, připravená začít víkend.

„Ahoj,“ zavolal Nick.

Podívala jsem se na hodiny. Byl doma brzy. Doufala jsem, že je všechno v pořádku, protože další drama bych už asi nevydržela.

„Ty vaříš?“ zeptal se Nick, když vešel do kuchyně.

„Nebuď tak šokovaný. Ani skeptický,“ řekla jsem. „Použila jsem hliněný hrnec. Rozhodla jsem se, že to bude moje specialita.“

„Když si vezmu, že do něj musíš jen všechno naházet a zapnout ho, měla bys to zvládnout.“

Strčila jsem ho do hrudi a protočila oči. „A co tu vlastně děláš? Jsi tu brzy a kazíš mi překvapení.“

„Nekazím ti překvapení,“ řekl Nick. „Ty kazíš to moje.“

„Máš pro mě překvapení?“

„Jo.“

„A? Co je to?“

„Jak moc jsi připoutaná k těm masovým koulím?“ zeptal se. V hrnci byly thajské masové koule, které jsem chtěla servírovat s jasmínovou rýží.

„Když uvážím, že tohle je první opravdové jídlo, které ti dělám? Tak celkem dost.“

„Dobře. Pojíme a pak budeš mít překvapení.“

Nakrčila jsem noc a našpulila pusu. „Můžu ho dostat teď?“

„Ne.“

„Nesnáším překvapení,“ řekla jsem.

Ušklíbl se. „Já vím.“

Snědli jsme večeři a Nick mi pomohl nasednout do jeho pick-upu. Myslela jsem si, že mě bere do kina nebo na zmrzlinu, takže když jsme sjeli z dálnice a na mou příjezdovku, začínala jsem mít lehký panický záchvat.

„Bereš mě ke mně domů? To není překvapení. To je mučení. Ještě nejsem připravená.“ Potila jsem se a nebylo mi dobře od žaludku.

„Někdy sem budeš muset jít, Emmy,“ řekl a vzal mě za ruku. „Budu s tebou celou dobu.“

„Myslím, že nemůžu.“

Zastavil autem před garáží a otočil se ke mně, vzal mě za obě ruce. „Věděla jsi, že Maisy byla zdravotní sestra?“

„Ano. Četla jsem si to v článku o jejich únosu, když jsem se sem přestěhovala.“

„Takže pak víš, že ona a Gigi byly uneseny a drženy ve sklepě nemocnice.“

Přikývla jsem.

„Maisy do té budovy od té doby nevkročila. Vzdala se své kariéry, protože nedokázala překonat strach. Nechci, abys to měla taky tak, aby ses bála nějaké budovy. Tohle je jen místo. Jsou tu dobré a špatné vzpomínky. Ale nemůže ti to ublížit.“

Žvýkala jsem si spodní ret. Měl pravdu. Vyhýbat se tomu nešlo donekonečna. Byl to můj dům. Ale přiznání fakt mi to vůbec neusnadnilo.

Zvedl si mou ruku ke rtům a pak vystoupil z auta.

Když jsme se blížili ke kamenným schodům, začaly se mi třást ruce. V hlavě jsem slyšela, jak křičím o pomoct, když mě Jinx vynášel ven.

„To zvládneš. Jsem tady,“ řekl Nick. Otevřel hlavní dveře a vedl mě dovnitř. Chytila jsem se jeho ruky oběma svýma. „Vedeš si skvěle. Strhneme tu náplast. Přímo nahoru a do tvé ložnice.“

Následovala jsem ho po schodech a chodbou. Když jsme se blížili, mé kroky ztěžkly.

Překročili jsme práh a já jsem se rozhlédla po ložnici.

Musel tu přes týden přijít, protože postel byla ustlaná a všechno bylo na svém místě.

Zhluboka jsem se nadechla a připomněla si, že je to jen místo. Nebylo tu nic, co by mi mělo ublížit. Strach byl jen v mé hlavě, ale souvisel s Jinxem a Wreckerem. Moje ložnice byla prostě ložnice. „Jsem v pohodě.“

„Věděl jsem, že budeš,“ řekl a těsně mě objal. „Teď ti donesu to překvapení.“

„Ať to není sex, protože ten jsme mohli mít u tebe doma a mohli jsme se vyhnout celému tomuhle dramatu. A jestli je to sex, tak raději plánuj něco velkého, abys mi to vynahradil.“

„Oh, je to velké, Emmy,“ řekl, přitiskl se mi svou erekcí k boku.

Protočila jsem oči. „Tak jsem to nemyslela.“ Ačkoli měl pravdu. Bylo to velké. Hodně velké.

Zachechtal se. „Sex není překvapení.“

„Tak řekni svému frantíkovi, aby se uklidnil.“

„Moje péro není frantík.“

„Nemám ráda překvapení a ty mě necháváš čekat už hodiny. Máš přesně třicet vteřin na to, abys mi to překvapení ukázal nebo tvému mužství už navždycky budu říkat ‚frantík.‘“

O patnáct vteřin později jsme byli v kuchyni.

„Ty mi děláš fajitas?“

„Jo. A tyčinky s čokoládou,“ řekl.

Moc se mi líbilo, že chtěl udělat jídla z našeho prvního společného vaření v téhle kuchyni.

„Měli jsme dát ty masové koule do lednice a jíst tady,“ řekla jsem.

„Tohle všechno si necháme na zítra.“

„Díky. To bylo milé překvapení.“

„To jídlo není to překvapení, Emmy,“ řekl.

„Není? Tak co to je?“

Zvedl mě z židličky na ostrůvek a postavil se mi mezi nohy. Zalovil v kapse a vytáhl kroužek na klíče, na kterém byl jeden jediný stříbrný klíč.

„Večeře byla rozloučení. Myslel jsem, že bychom tu naposledy pojedli a pak se vrátili domů. Nadobro.“

Srdce mi poskočilo a zatajil se mi dech.

Domů.

„Tohle je můj klíč?“ zeptala jsem se.

„Pokud ho chceš.“

Neváhala jsem a vzala mu ho z ruky. „Absolutně.“

Neustále mě ohromovalo, jak se za necelý rok můj život změnil k lepšímu. Bylo to skutečné? Osud mě přivedl zpátky k Nickovi. Jiné vysvětlení pro to nebylo. Byli jsme si určeni.

Celé tělo mě mravenčilo, když nasál mezi rty můj ušní lalůček.

„Než odtud odejdeme, budeme slavit.“

„Jak?“ zalapala jsem po dechu.

„Vždycky jsme chtěli mít sex na té velké gaučové věci, co máš venku.“

„Venku? Ani náhodou. Je moc zima.“

Věnoval mi potměšilý úsměv, který se brzy změnil v široký úsměv. „Vyzývám tě.“

Ukázalo se, že vůbec nebyla taková zima.

***

Byla neděle po tom, co mě Nick požádal, abych se nastěhovala a měli jsme stěhovací party. Ráno jsme strávili balením mých věcí s pomocí Beaua, Silase, Maisy a Clearyových a teď jsme byli zpátky u Nicka, abychom to vybalili.

„Myslím, že mi velmi brzy budeš muset postavit větší šatnu,“ řekla jsem Nickovi. Stál v obýváku a prohrabával se jednou z šesti beden plnou hrnků.

„Souhlasím.“

„Dělala jsem si srandu, Nicku.“

„Já ne. Zrovna jsem strávil hodiny balením tvého oblečení. Místo v šatně je priorita číslo jedna.“

„To je vtipné,“ řekla jsem. „Tahle krabice půjde do garáže na uskladnění.“

Rychle mě políbil a otočil se ke dveřím. Pak se zarazil. „Co tu kruci děláte?“

Sledovala jsem jeho pohled ke dvěma motorkářům, kteří se blížili. Na jedné motorce seděl Dash, na druhé Draven.

Kruci.

Nick zaťal ruce do pěstí a stiskl čelist. Bylo to příliš brzy. Nebyl ještě připraven vidět svého otce.

„Vždycky jim můžeš říct, aby odešli,“ řekl jsem. „Jsem si jistá, že by to pochopili.“

Pokrčil rameny. „Nevím, co mám dělat. Otec se snaží. Volá mi každý den, aby se na tebe zeptal a omlouvá se, že tě do těch sraček zatáhl.“

To byla novinka a trochu to zmírnilo pocity, které jsem k Dravenovi chovala. „No, ať se rozhodneš jakkoli, podpořím tě.“

Přitáhl si mě do náruče. „Já vím,“ zašeptal mi do vlasů. „Půjdeme ven a uvidíme, co chtějí. Začneme tam.“

Ruku v ruce jsme vyšli ven, abychom se setkali s Nickovou rodinou a našimi přáteli, kteří stáli u aut plně naložených mými krabicemi.

„Dashi,“ pozdravil Nick. „Tati.“

„Čau, chlape,“ řekl Dash a krátce svého bratra objal. Poté jejich chlapské záležitosti s poplácáním po zádech přešel Dash přímo ke mně a objal mě. Jeho paže uvěznily ty moje, protože mě chytil pevně a pak mě o kousek zvedl ze země.

„Ahoj, ségra,“ řekl.

„Dej ji dolů, Dashi. Její žebra ještě nejsou doléčená,“ nařídil Nick.

„Kurva. Promiň, Emmeline,“ řekl Dash a okamžitě mě postavil.

„Jsem v pohodě.“ Usmála jsem se.

„Nicku,“ řekl Draven a natáhl ruku.

Nick na ni chvíli zíral, ale pak si s otcem potřásl.

Přesně jako Dash přešel Draven po pozdravu s Nickem ke mně. Jeho objetí bylo méně energické než jeho syna, ale stejně tak vřelé.

„Emmeline. Jsem rád, že už jsi zase zdravá,“ řekl Draven.

„Díky.“

„Co tu děláte?“ zeptal se Nick.

„Chtěli jsme vědět, jak se daří Emmeline,“ řekl Draven.

Nick přikývl. Očividně bojoval s tím, co udělá. Když tu stáli všichni naši přátelé, nechtěl říkat rodině, aby odjela.

„Stěhuješ se?“ zeptal se Dash, když si prohlédl krabice.

„Emmy se stěhuje ke mně,“ řekl Nick.

„Super. Pomůžeme.“ Dash zvedl krabici z Jessova pick-upu. „Kam ji mám dát?“

Očima jsem zatěkala k Nickovi. Zíral na mě a tiše se mě ptal, co má dělat. Věnovala jsem mu malý úsměv a pokrčila rameny. Jestli chtěli Draven a Dash napravit svůj vztah s Nickem, nechtěla jsem jim stát v cestě. Bylo Nickovo rozhodnutí, jak daleko je pustí do našich životů.

Nickova ramena úlevou poklesla a usmál se na svého bratra. „Tahle krabice jde do kuchyně. Chcete zůstat na večeři? Až všechno vybalíme, budeme mít pizzu.“

„Jasně sakra!“ odpověděl Dash.

A s tím se Dash a Draven připojili ke stěhovací četě. S rukama navíc byly mé krabice brzy vybalené a Nick s pár dalšími lidmi odjeli do města pro pizzu a další pivo.

„Jak se cítíš, Emmeline?“ zeptal se mě Draven, když mi pomáhal vybalovat hrnky.

„Líp. Žebra mám ještě trochu citlivá, ale nic hrozného.“

„Tvé oko vypadá líp,“ řekl.

„To ano. Zbývající modřinu už můžu zakrýt make-upem.“

„To jsou všechno hrnky na kávu?“ zeptal se Dash, když otevřel další krabici na kuchyňském stole.

Maisy a Gigi, které si hrály v obýváku s dětmi, se začaly smát.

„Emmeline má celkem sbírku. A všechny jsou naprosto k popukání,“ řekla mu Maisy.

„Tyhle všechny půjdou do garáže,“ řekla jsem. „Nechám si jen ty v té krabici támhle.“

„Maisy, nechceš mi ukázat garáž? Je o mně známo, že se s ponkem orientuju.“ Dash mrkl.

„Dashi! Nezkoušej to na mé kamarádky,“ seřvala jsem ho.

„Kruci,“ řekl. „S tebou není sranda, ségra.“

„Myslím, že tě rád uvidím na sváteční rodinné večeři,“ řekl Draven. „Bude fajn mít někoho na své straně, abych postavil kluky do latě.“

Věnovala jsem mu malý úsměv a vrátila se zpátky ke svým hrnkům. Netušila jsem, jestli někdy strávíme společně svátky. Nick a já jsme oba chovali k Dravenovi rozjitřené city, ale musela jsem tomu chlapovi přiznat, že se snaží.

O několik hodin později už jsem oficiálně žila s Nickem. Všechny krabice byly vybalené. Na stěnách visely umělecké obrazy, ložnice pro hosty měla nové povlečení, a mé oblečení bylo naskládané v každé dostupné skulině a koutku, které jsme našli.

Byla jsem vyčerpaná, ale šťastná.

Po zábavném večeru s pizzou, pivem a vínem jeli všichni domů, až na Dravena a Dashe. Zatímco Dash nepokrytě flirtoval s Maisy, bez ohledu na moje varování, přesvědčil svého otce, aby si zamluvili pokoje v jejím motelu ve městě a strávili tam noc. Ale než od nás odjeli, chtěli si promluvit v soukromí.

„Warriors už vás nebudou obtěžovat,“ ujistil nás Draven, když jsme si sedli do obýváku.

„Jsi si jistý?“ zeptal se Nick.

„Určitě,“ řekl Dash.

„Víš, obvykle nesdělujeme klubové záležitosti lidem z venku,“ řekl Draven. „Ale udělám výjimku a vy mi slíbíte, že to zůstane mezi námi.“

Oba jsme s Nickem přikývli.

„U Gypsies se chystá změna,“ řekl Draven. „Odhlasovali jsme, že se stáhneme z obchodu s drogami. Nestane se to přes noc, pravděpodobně někdy příští rok, ale kontroly na hranicích se zpřísňují a nikdo z nás nechce riskovat, že stráví deset let v base. Dealeři už nám stejně neplatí tak velké podíly, jak platili. Takže jsme skončili.“

„Dohodli jsme se s Warriors na chráněných trasách z Kanady. Oni nás vyplatí a my dostanem ty chlapy, co zabili Stonea a kteří chtěli unést Emmeline,“ dodal Dash.

„A vy myslíte, že nás po tom všem nechají na pokoji?“ zeptal se Nick.

„Jestli ne, jsou mrtví,“ řekl Draven, až mi po páteři přejel mráz. „Jejich prezident ví, že překročili hranici, když šli po Emmeline. Myslím, že se bojí. A byli by hloupí, kdyby se vzpírali, když se chceme zaměřit na legálnější obchody.“

„Táta a já jsme mluvili o rozšíření dílny. Investujeme do ní víc peněz, abychom nahradili ztráty z ochrany tras,“ řekl Dash.

Nick přikývl. „To je chytré. Máte dobrou reputaci. Jestli vsadíte na vlastní trasy, mohli byste si dobře vydělat.“

„Nechcete se vy dva přestěhovat do Clifton Forge a vést dílnu?“ zeptal se Draven.

„Cože?“ zeptal se Nick. Oči měl vykulené, asi jako já.

„Jdu do důchodu,“ řekl Draven.

„A co ty, Dashi?“

Pokrčil rameny. „Ty jsi v tom lepší. Navíc já rád pracuju jako mechanik. Necítím se na nějaké vyjednávání a rozepře kvůli chodu dílny. Kdybych to vedl, nemohl bych pracovat na tolika autech.“

Nick mě vzal za ruku. „Cením se té nabídky. Ale nevrátím se. Je nám tu dobře. Jsme šťastní. Emmy má skvělou práci. Máme tu své přátele. To není pro mě.“

„Myslel jsem, že to bude výstřel naslepo, ale musel jsem se zeptat,“ řekl Draven a vstal. „Už vyklidíme prostor.“

Draven si potřásl s Nickem, než přešel ke mně a sklonil se, aby mě políbil na tvář. „Jsi pro něj dobrá, Emmeline. Je šťastný. Díky za to.“

„Hodíme se k sobě.“

„Opravdu mě tohle všechno mrzí. Nikdy jsem nechtěl, aby se to stalo,“ řekl.

„Omluva přijata. Je hezké vědět, že je po všem. A je úleva, že už víme, kdo se mi vloupával do domu.“

Svraštil obočí. To o těch vloupáních nevěděl? Setřásl své zmatený a objal mě. „Doufám, že to můžeme nechat za sebou.“

„Ještě se vzájemně dobře neznáme, Dravene, ale měl bys vědět, že se neumím dlouho zlobit.“

„Toho si cením.“

Nick a jeho otec mají před sebou dlouhou cestu k uzdravení starých ran, ale udělali první krok. A ačkoli byla jedna moje část na Dravena pořád naštvaná, že ohrozil můj život, byla jsem ochotná se přes to přenést. Jeho omluva byla upřímná a skuteční viníci byli Jinx a Wrecker.

S odpuštěním v srdci jsem se postavila vedle Nicka a zamávala Dravenovi a Dashovi na rozloučenou.

A poslala s nimi i čtyři mé hrníčky na kávu.