TCC - 18. kapitola

Překlad: Lenuszka

Nick

„No tak, Emmy. Zapoj záda. Přestaň okolkovat.“

Udržet vážnou tvář, jak jsem ji sledoval, bylo skoro nemožné. Byla zapřená nohama o betonovou podlahu v Costco´s, jak se snažila tlačit vozík napěchovaný sto čtyřiceti kily palačinkové směsi, sirupu, čokoládových chipsů a arašídového másla. Tvář měla skoro tak rudou jako vlasy, když do něj zatlačila. Ale vozík se pohnul o pár centimetrů a dál nic.

„Fajn! Měl jsi pravdu. Nezvládnu to,“ zafuněla. „Jsem moc malá.“

S nafouknutou pusou a založenýma rukama na hrudi vypadala spíš jako jedno z jejich dětí než dvaatřicetiletá žena.

Byla roztomilá jak blázen.

Jestli budeme mít někdy dceru, chci, aby zdědila matčino rudovlasé vztekání. Emmy se většinou držela, ale když ten oheň vypustila, ve vteřině jsem byl tvrdý. I když jsem na ni byl naštvaný.

„Říkal jsem to.“ Ušklíbl jsem se a doufal, že protočí oči.

Nezklamala.

„Uhni, ženo. Nech to převzít muže,“ řekl jsem.

„Mám počkat, až se bouchneš do hrudi a zařveš jako neandrtálec? Nebo už půjdeme?“

„Legrační.“ Jednou rukou jsem přiměl vozík k pohybu. Koutkem oka jsem viděl další protočení očí.

„Myslíš, že zvládneš košík?“ Protočení číslo tři. Dneska jsem chtěl zkusit sedm, nový rekord.

„Co dalšího je na seznamu?“ zeptal jsem se.

„Vejce. Slanina. Párečky. Kafe.“

„Nejdřív vezmeme kafe a naložíme ho na vozík. Pak maso. Vajíčka můžeš vzít do košíku.“

Zítra se koná tradiční palačinková snídaně pořádaná prescottským hasičským oddělením. Každý rok uspořádají hasiči obrovskou snídani poslední neděli před Velikonocemi. I když to bylo zatraceně moc práce, byla to jedna z mých nejoblíbenějších věcí na mé práci.

Celá společnost přijde, aby podpořila místní stanici a naše dobrovolníky. A posledních několik let jsme vybrali spoustu peněz. Výtěžek šel vždy na zlepšení, které jsme si díky obecnímu rozpočtu nemohli dovolit. Tento rok jsem doufal, že vybereme dost, abychom mohli koupit novou výstroj a aspoň pět nových top vysílaček.

Takže jsem po ranním sexu naložil Emmy a jel do nejbližšího města, Bozemanu, abychom na tu snídani nakoupili.

„Kolik peněz chceš vybrat?“ zeptala se mě, když jsme bloumali uličkami obchodu.

„Deset táců by bylo krásných.“

Zahvízdala. „To je spousta palačinek.“

„Jo. Možná to všechno tento rok nevybereme, ale každá trocha pomůže.“

„Možná si vzpomínáš, náčelníku Slatere, že jsem na vybírání peněz postavila kariéru.“

„Jo? To jsem netušil,“ žertoval jsem.

„Je to pravda. Tohle není vybírání peněz pro politické kandidáty, ale ráda poskytnu své myšlenky. Možná myslím pár věcí, které ti vynesou nějaké peníze navíc.“

„To by ti nevadilo?“

„Vůbec.“ Usmála se.

Už jsem o jejích nápadech uvažoval dřív, ale nevěděl jsem, jak by reagovala. Pokaždé, když mluvila o své předchozí kariéře a práci pro svého otce, zněla ublíženě a hořce. Ale teď, když se nabídla dobrovolně, hodlal jsem toho využít.

Právě nabídla, že věnuje velkou změnu. Deset tisíc jí asi nebylo dost. A moc pro mě znamenalo, že nerozhazovala své peníze. Místo toho využila svůj čas a talent, aby mi pomohla dosáhnout cíle.

Za hodinu jsme dokončili nákupy a Emmy po cestě domů házela do éteru nápady.

Její inteligence mě ohromovala. Její nápady byly kreativní a chytré. A když narazila na dobrý, skoro ji v sedadle neudržel ani bezpečnostní pás. Moc se mi líbilo, že sama zamítla nějaký nápad, než jsem měl vůbec šanci odpovědět, přičemž mi sdělila, „Nevadí. Nevadí. Tohle by v Prescottu nefungovalo,“ zatímco rozhazovala rukama.

Než jsme dojeli, přišli jsme na dvě benefiční akce v návaznosti na snídani.

Jednou byla loterie s výhrou, které říkala „tour de restaurant.“ Hodlala se spojit s místními restauratéry a připravit pro vítězný pár několikachodové jídlo, každý chod od jiného šéfkuchaře.

Její druhý nápad byl fotosoutěž pro hasičský kalendář, kde by byly reklamy na místní firmy. I když by se hned nevysbíraly žádné peníze, myslela si, že oznámení soutěže na snídani by se setkalo s nadšením.

„Tvé nápady jsou skvělé, Emmy,“ řekl jsem. „Ale jak to všechno stihneme dát dohromady do zítřka?“

„Neměj strach. Roky jsem dělala věci na poslední chvíli. Většinou proto, že mi to nařídil otec. Tohle jsou alespoň moje nápady a mám jasnou představu konečného produktu. Bude to dokonalé!“

Miloval jsem její entusiasmus. Způsob, jak jí překrásné šedé oči tančily nadšením. Jak si rozhodila vlasy po ramenou, což ke mně přineslo její kokosovou vůni.

Skousl jsem si jazyk, než jsem jí mohl říct, že ji miluju. Miloval jsem ji deset let a ona mě to nikdy neslyšela říct.

Ale dneska nebyl ten správný den. Měl jsem toho tolik na práci. Až jí řeknu, že ji miluju, chci, a modlil jsem se, aby mi to řekla taky, chtěl jsem, aby se to stalo v den, který celý strávíme v posteli.

Ne. Dneska ne.

Ale brzy.

***

Emmeline

Nick byl ve svém živlu.

Byli jsme na nohou od čtyř ráno a připravovali stanici na snídani. Nedlouho poté, co jsme dojeli my, dorazili dobrovolní hasiči.

Nick udělal rychlý meeting, aby načrtl plán dne a všem rozdělil jejich úkoly.

Hasičské auto bylo venku. Uprostřed stanice byla řada stolů a skládacích židlí. Nábytek ze služebního koutku byl přestěhovaný vzadu a jídlo nachystané na jeho místě.

Plotýnky a přenosné vařiče byly seřazené podél dvou dlouhých stolů, aby se na nich mohly péct palačinky a míchaná vajíčka. Venku dělal jeden z dobrovolných hasičů velkou opékačku, kde si hosté mohli říct o slaninu a párečky.

Nick mi včera řekl, že na stanici se všichni účastníci snídaně nevejdou, takže to před lety začali dělat ve vlnách. Celý týden si prescottští obyvatelé kupovali lístky na jednu až tři snídaně. Dnes se čekalo skoro pět set lidí, skoro dvě třetiny celé prescottské populace.

Zatímco Nick a jeho dobrovolní hasiči připravovali snídani, já jsem si před stolem s lístky rozložila svůj koutek s tombolou. Každá restaurace, do které jsem včera zavolala, byla nadšená z nápadu tour de restaurant. Strávila jsem hodiny v Nickově kanceláři, abych udělala letáčky a cedulky.

„Vypadá to skvěle, ženo. Potřebuješ ještě něco?“ zeptal se Nick, zkoumal moje uspořádání.

„Myslím, že je všechno nachystáno,“ řekla jsem. „Můžu ti s něčím pomoct já?“

„Ty už nemusíš pomáhat, Emmy. Jen si užij snídani.“

„Máš ještě spoustu práce. Nech mě, ať ti pomůžu.“

„Chceš se tu motat kolem a pomoct vybírat Michaelovi lístky u vchodu?“

Usmála jsem se. „To zvládnu. Dá mi to šanci upozornit na tombolu.“

Sklonil se a jemně mě políbil. Když se za našimi zády začal ozývat pískot jeho chlapů, začervenala jsem se.

„Zpátky do práce, lenoši!“ zakřičel Nick přes rameno a ušklíbl se.

V osm hodin začali chodit účastníci snídaně. Kolem poledne bylo jídlo skoro pryč, moje lístky do tomboly vyprodané, a já jsem si potřebovala zdřímnout.

„To bylo něco jiného,“ řekla jsem Michaelovi.

Michael byl Nickův nejnovější dobrovolný hasič, a zároveň nejmladší bratr Maisy a Beaua Holtových. Nebyl tak velký jako jeho bratr, ale viděla jsem tu rodinnou podobu.

„Ty kráso,“ řekl. „Vždycky jsem chodil jen jako host. To bylo šílené. Nechápu, jak může Nick zůstat tak klidný.“

Byla jsem hrdá, když jsem dnes ráno Nicka sledovala. S masou lidí, kteří se všichni snažili upoutat jeho pozornost, ani jednou neznervózněl. Mluvil během vaření, snadno konverzoval, zatímco otáčel stovky palačinek.

Byl to přirozený vůdce. Inspirativní. Stálý. Upřímný. Těžce pracující. Kdyby mi hořel dům, nechtěla bych tam žádného jiného velitele.

„Díky za pomoc, Emmeline,“ řekl Michael, když byly stoly uklizené ve skladu.

„Bylo mi potěšením.“

„Bylo od tebe moc hezké, že jsi pohlídala Cobyho, aby se Maisy mohla najíst a nemusela ho mít na klíně.“

„Ráda jsem to udělala. Je to takový sladký malý chlapeček,“ řekla jsem.

„Já to s dětmi tak neumím. Beau je lepší.“ Michael se zamračil.

„To se neboj. Tak malý dlouho nebude. Můžeš být tím strýčkem, který ho naučí rybařit nebo ho vezme kempovat.“ Zamračení ve tváři se změnilo na šťastný úsměv. Očividně jsem zrovna rozsvítila žárovku.

„Jasně. Já jsem hotová. Než utřete stoly, na chvíli si zdřímnu na Nickově gauči.“

„Ještě jednou díky, Emmeline. Nick má štěstí, že má tak milou ženu,“ řekl.

Ženu.

Od začátku mi Nick říkal jen dvěma způsoby, „Emmy“ a „Ženo.“ Líbilo se mi, že nejsem jeho „bejby“, „cukřík“ nebo „miláček.“ Byla jsem „Žena.“ On byl „Muž.“ Ačkoli jsem mu tak od Vegas neřekla. Nebyla jsem si jistá, co, ale něco chybělo. Jedna moje část cítila, že použití toho oslovení by shodilo pravý význam toho slova. Bylo by to méně speciální.

Takže jsem to neříkala.

Ale nechtěla jsem, aby mi Nick přestal říkat „Ženo.“ To oslovení patřilo jen mně. Žádná jiná žena neusínala v jeho náručí s ozvěnou těch slov.

Padla jsem na jeho gauč a zavřela oči, ale nemohla jsem usnout. Před kanceláří bylo příliš hluku a v hlavě se mi honily pochybnosti.

Potřebovali jsme rozvod, abychom začali znovu. Že? Navíc, pokud bychom ukončili naše první manželství, neznamenalo to, že bych to někdy nechtěla zkusit znovu.

Kdybych dokázala najít způsob, jak to vysvětlit, Nick by mému postoji určitě rozuměl. Že jsem se necítila vdaná.

A i když jsem milovala, když mi Nick říkal „Ženo,“ byla jsem ochotná se toho vzdát.

Na chvíli. Protože když bych to pak získala zpátky, už by mi nic nechybělo.

***

„Haló?“

„Dej mi k telefonu Nicka,“ nakázal hrubý hlas. Posadila jsem se na posteli a úplně se probrala.

Kruci.

Telefon v mé ruce nebyl můj. „Nicku,“ řekla jsem a zatřásla mu ramenem.

Byla jsem překvapená, že ho vibrující telefon na nočním stolku nevzbudil. Normálně měl lehké spaní, ale oba jsme prožili neskutečně dlouhý den a byli jsme vyčerpaní.

Vstávali jsme ve čtyři. Na stanici byli v pět. Palačinky. Další palačinky. A zase palačinky. Úklid. Večeře v restauraci. Sex. Když jsme padli v osm do postele, byli jsme jako mrtví.

„Tady,“ řekla jsem a podala mu telefon. „Promiň, že jsem to zvedla. Myslela jsem, že to je můj.“

„To je v pohodě, Emmy.“ Promnul si rukou tvář a opřel se o pelest postele. „Haló,“ zabručel. Ve vteřině, kdy se z druhé strany ozval hlas, Nick byl okamžitě plně vzhůru.

Natáhla jsem se a rozsvítila lampu. Nickova tvář zkameněla a očima se snažil vypálit díru do druhé části postele.

„Ne,“ odsekl Nick.

Slyšela jsem hlas muže v telefonu, ale nezachytila jsem, co říká.

„Už mi znovu nevolej,“ vyštěkl Nick a zavěsil.

Zůstala jsem zticha, posadila se vedle Nicka a zírala do místnosti.

Ve vzdálenějším rohu místnosti byly dveře vedoucí do hlavní ložnice a šatníku. Naproti jeho posteli byl velký prádelník. Vedle hodinek a několika kousků mých šperků na něm stála fotka jeho a Dashe, když byli mladší. Nick má ruku kolem Dashových ramen a oba se opírají o otevřenou kapotu auta.

Vedle té fotky jedna přibyla. Fotka, kterou udělal pilot balónu, na které jsme já a Nick. Nick stojí za mnou a opírá se mi bradou o rameno. Rukama mě objímá kolem hrudi. Naše nosy a tváře byly růžové z toho chladného vzduchu, ale naše úsměvy byly vřelé a velké.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se po několika minutách Nicka.

„Jo,“ zamumlal.

„Chceš si promluvit?“

„Ne.“
„Dobře.“ Zhasla jsem světlo a zaplula pod příkrývku. Věřila jsem, že mi Nick řekne, o co jde, až bude připravený. A byla jsem příliš unavená, abych ho dneska do něčeho tlačila. Chvíli na to, co si mě přitiskl k sobě, jsem usnula.

Netrvalo to dlouho.

O pár hodin později nás probudilo bušení na dveře.

Nick vystřelil z postele, zatímco já jsem spěchala do šatny, abych si oblékla pyžamo a župan, abych se mohla připojit k Nickovi dole a zjistit, kdo mu v pondělí ve čtyři ráno buší na dveře.

„Co tu sakra děláš?“ řekl Nick zespoda.

„Řekl jsem ti do telefonu, že si musíme promluvit.“

Nerozeznala jsem hlas toho muže, ale musel to být ten samý, který před pár hodinami volal. Když jsem došla do obýváku, naproti Nickovi stáli tři muži.

„A já jsem ti řekl, že se to nestane,“ vyštěkl Nick.

Ti muži se všichni podívali na mě, jak jsem sešla ze schodů. Nick se podíval přes holé rameno a já jsem přišla přímo k jeho boku.

Všichni tři muži byli celí oblečení v černém, měli kožené vesty plné nášivek. Dash měl taky vestu, když nás navštívil před pár týdny, ale než jsem si ji stačila prohlédnout, nacpal si ji do tašky. Ale na tom nezáleželo. Tyhle vesty znamenaly, že to byli muži z motorkářského gangu.

„Tohle je moje snacha?“ zeptal se muž uprostřed.

Takže ne ledajaký motorkářský gang. Gang Nickova otce. A tohle byl Draven Slater senior osobně.

Na hlavě měl černý šátek s bílými lebkami. Kudrny, které z pod šátku koukaly, byly tmavě šedé a ladily k barvě jeho vousů. Nick a Dash museli zdědit své oříškové oči po matce, protože otcovy oči byly hnědé a tvrdé.

„Ty na ni nemluv,“ zavrčel Nick a postavil se přede mě.

„No tak, Nicku,“ řekl jeden z ostatních mužů. „Jdeme si jen promluvit.“

„Držte se od toho dál, Stone,“ řekl Nick.

Stone byl ze všech třech nejstarší. Měl holou hlavu, ale na tváři měl dlouhé bílé vousy. Tváře měl tuhé a vrásčité.

„Čau. Jsem Jet,“ řekl třetí muž a nakoukl za Nicka, aby na mě krátce mávl.

Jet byl atraktivní americký muž, pravděpodobně blízko mému věku. Jeho atletická postava byla podobná Nickově a na tváři měl široký bílý úsměv. Buď se ho napětí v místnosti nedotklo nebo mu to bylo jedno.

„Ahoj, jsem Emmeline.“

Jet prošel mezi Dravenem a Nickem a kecl si na gauč. „Emmeline. Sladké jméno,“ řekl. „A zatraceně dokonalý župan! Moje přítelkyni by se moc líbil. Odkud ho máš?“

„Díky. Dostala jsem ho v lázních v Itálii.“

„Super. Nemáš kávu?“ zeptal se. „Jsem vyprahlý. Cesta sem trvala věčnost.“

Netušila jsem, co říct, tak jsem na něj jen zírala, dokud na mě nemrknul. Podívala jsem se na Nicka, který pokrčil rameny, což byla moje nápověda, abych šla pro kávu. „Jistě.“

Ale než jsem se pohnula ke kuchyni, Draven ke mně natáhl ruku. „Draven Slater.“

„Jsem Emmeline Austinová,“ řekla jsem a potřásla jsem si i se Stonem, jak mi velela slušnost. „Ráda vás oba poznávám. Kávu?“

„Jo,“ řekl Draven. „Chvíli se zdržíme.“ Jeho poslední věta byla mířená na Nicka.

„Kurva, ty jsi ale tvrdohlavý, staříku. Půjdu si obléct tričko,“ řekl Nick a vyběhl nahoru.

Já jsem se zaměstnala kávou, než Nick sešel dolů a všichni jsme se posadili v obýváku.

„Chceš mi vysvětlit, proč jste sem vy tři jeli, abyste si se mnou promluvili, když jsem ti do telefonu řekl, že ne?“ zeptal se Nick. Seděl vedle mě na opěradle křesla, ruce měl založené na hrudi.

„Chtěl jsem se poznat s tvou ženou,“ řekl Draven.

„Tak už jsi ji poznal. Měj se, tati.“

„Ještě něco.“

„To jsem si myslel,“ zamumlal Nick.

„Emmeline. Tenhle rozhovor pro tebe není vhodný. Co kdybys šla na chvíli vedle?“

„Ne,“ řekl Nick a položil mi ruku na koleno, abych nemohla vstát. „Jestli chceš něco probrat se mnou, co by neměla slyšet má žena, měl sis vybrat lepší čas k návštěvě. Myslím, že jsem se do telefonu vyjádřil dost jasně.“

Místnost utichla. Draven na Nicka zúžil oči, než se podíval na mě. Narovnala jsem páteř a vydržela jeho pohled se stejnou intenzitou. V žilách mi proudilo odhodlání.

Draven se ušklíbnul, očekával, že vycouvám, ale já jsem mu to zadostiučinění nedopřála. Když přišlo na lidi, kteří se mi nelíbili, nikdy jsem necouvla. A Draven se mi nelíbil.

Byl neomalený.

Zaprvé, volal uprostřed noci. Pak si to před svítáním nakráčel k Nickovi domů. Teď mi řekl, že v obýváku nemám co dělat, v domě, kde jsem prakticky měsíce žila.

A jeho zírání bylo jen taktikou, jak mě znejistět.

Ale nehodlala jsem odejít z místnosti, ne, když Nick řekl, že mám zůstat. Mnoha způsoby mi Dravenovo chování připomínalo mého otce. A i když jsem vždy měla problém postavit se Trentu Austinovi, udělat to Dravenovi nebyla zas tak velká výzva.

„Kurva. Ta má páteř ze železa,“ řekl Draven konečně a odvrátil pohled.

„Připomíná mi tvou matku.“ Stone se zakřenil.

„Jsou si hodně podobné,“ řekl Nick, než se podíval na svého otce. „Emmy se o sebe umí postarat. Ale varuju tě. Jestli se na ni ještě jednou tak podíváš, vymlátím z tebe duši.“

Skoro jsem při Nickově prohlášení zalapala po dechu.

Draven se podíval na podlahu a přikývnul. „Omlouvám se, Emmeline.“

„Co chceš?“ štěkl Nick.

„S Arrowhead Warriors to jde do sraček. Vymyká se to z rukou a potřebujeme tomu učinit přítrž. Něco vážného. Hodláme poslat vzkaz. Gypsies potřebují laskavost,“ řekl Draven.

„Jaký druh laskavosti?“

„Potřebujeme, abys nám pomohl založit oheň.“