TCC - 14. kapitola

 Překlad: Lenuszka

„Jdeme, Emmy!“ volal na mě Nick z haly.

„Tři minuty!“ zaječela jsem zpátky.

Kruci.

Potřebovala jsem třicet tři minuty.

Měla jsem zpoždění na narozeninovou oslavu Rowen Clearyové, protože jsem byla tak pohlcená balením jejího dárku, že jsem ztratila pojem o čase a do sprchy šla o hodinu později, než byl plán.

„Kruci, kruci, kruci,“ mumlala jsem si pro sebe a nanášela si make-up. Na druhou stranu, aspoň jsem už byla oblečená. Vybírání oblečení mi vždycky zabíralo většinu času.

„Omlouvám se,“ řekla jsem Nickovi, když jsem o třicet minut později nasedla do jeho pick-upu.

Vzal mě za ruku, propletl prsty s mými a dal si je ke rtům. Milovala jsem to jemné škrábání jeho vousů na mé kůži. „To je v pohodě. Nemusíme tam být dřív jak ve tři.“

„Cože? Řekl jsi mi o půl třetí!“

Jen se pořád křenil. „Chodíš vždycky pozdě, ženo. A chvíli nám bude trvat, než se tam dostaneme.“

„Jízda trvá pět minut. Musíme jet ještě pro něco do města?“ zeptala jsem se. Už jsme koupili pivo a víno. Rowenin dárek byl vzadu. Co dalšího jsme potřebovali?

„Potřebujeme čas navíc, abychom došli pěšky. Uvidíš,“ řekl.

Nick se nemýlil. Zaparkovali jsme a museli jsme jít celou cestu k farmě po svých. Po obou stranách cesty byla zaparkovaná auta. Očividně byl na šesté narozeniny Rowen pozvaný celý Prescott.

„Páni,“ řekla jsem, když jsme došli k domu. Garáž byla otevřená a plná lidí, a přes okna farmy jsem viděla, že je narvaný i dům.

„Gigi má tendenci trochu přehánět,“ řekl Nick. „Jess mi včera říkal, že výzdobu dělala celý týden. Je moc rád, že se brzy vrátí do práce. Pak se oslavy vrátí zpátky na normální úroveň. Ne na tuhle zatracenou šílenost.“

Neposoudila bych oslavu jako šílenou, ale byla určitě sváteční. Oslava byla na téma princezny a na domě i garáži byly růžové a fialové ozdoby. Balónky. Konfety. Transparenty. Gigi našla i několik z krepového papíru vyrobených princezen a postavila je k dárkům a stolům s cupcaky.

I hosté byli ozdobení. Všechny ženy měly korunky nebo diadémy a muži dostali do piva růžové panenky. Rowen na sobě měla kompletní princeznovský kostým i s umělými podpatky a saténovými rukavicemi.

Prošli jsme s Nickem dům a garáž a míjeli jsme lidi, které mi Nick představoval. Díky Bohu mě roky oslav a galavečerů připravily právě na tento moment. Konečně jsem mohla v Prescottu použít svou schopnost dobře si pamatovat jména.

Na rozdíl od výroční party únosu před měsícem se Nick držel celé odpoledne a večer po mém boku. Když jsme procházeli, držel mě za ruku. Když jsme stáli, dal mi ruku kolem ramen, abych si já mohla dát ruku kolem jeho břicha a strčit mu ji do kapsy džínů.

Jess a Gigi nás oba krátce navštívili, ale s celým chaosem oslavy jsme většinu času strávili v kuchyni se Silasem, Maisy a Beauem. Samotná oslavenkyně bloumala domem, široce se usmívala a vodila si štěně, které jí Jess koupil.

„Jak to děláš? Učíš celý den plnou místnost dětí jako ona?“ zeptal se Beau.

„Večer hodně piju.“ Usmála jsem se.

„Má pro to dar. Některé věci, které s těmi dětmi vymýšlí, jsou zatraceně úžasné,“ řekl Nick. „Ty děcka mají štěstí, že ji mají. I já bych si přál takovou učitelku.“

V hrudi se mi dmula pýcha a na tváři se mi rozlil široký úsměv. „Díky, Nicku,“ zašeptala jsem.

Přitiskl si mě blíž k boku a sklonil se, aby mě políbil na vršek hlavy.

„Víš, dřív jsem chodil do tříd a učil o požární bezpečnosti v lese. Tento rok jsem ale nebyl. Můžeme naplánovat návštěvu pro tvé děti,“ nabídl Beau.

„To by bylo úžasné!“

„Vsadím se, že bys mohla přemluvit Nicka, aby se ke mně taky přidal. Oprášili bychom to staré „Zastav, padni na zem a válej sudy.“ Udělali bychom z toho něco velkého. Požární bezpečnost doma a venku,“ řekl Beau.

Nick přikývl. „Dobrý nápad. Jen škoda, že to nenapadlo mě jako prvního. Později za to na mě bude naštvaná.“

„Jestli přijdeš učit do mé třídy, slibuju, že budu naštvaná jen den nebo dva,“ řekla jsem.

„Dohodnuto.“ Úsměv na mé tváři byl obrovský. Nemohla jsem se dočkat, jak se budou děti tvářit, až stráví odpoledne s Nickem a Beauem.

„A kdy budete mít děti vy dva?“ zeptal se někdo.

Nepoznala jsem ten hlas, takže jsem prohledávala místnost, snažila jsem se zjistit, kdo někomu cizímu pokládá tak extrémně osobní otázku. Očima jsem došla ke staršímu muži stojícímu na druhé straně kuchyně. Zíral na Nicka a na mě, čekal na odpověď.

„Oh, Sethe. Vycouvej,“ řekla mu Maisy.

Okamžitě jsem byla za její poznámku vděčná. Měla jsem čas promyslet, jak slušně obejdu jeho otázku.

Prescottští obyvatelé se všichni starali o věci druhých. Slídili, a někdy to bylo vlezlejší než newyorští paparazzi a sloupkaři.

Nick a já jsme toho ještě museli hodně překonat. Byli jsme ještě hodně daleko od toho, abychom přidávali děti.

„Ignoruj ho, Emmeline,“ řekla Maisy tiše. „Myslí to dobře, ale je to jeden z nejdotěrnějších staříků ve městě. Oni žijí z drbů a dramat.“

„Nevím, proč se vůbec ptáš, Balane. Ty a tví kámoši v důchodu si prostě něco vymyslíte, až budete mít příští týden schůzku v restauraci,“ řekl Nick.

„Vy mladí.“ Seth se uchechtl. „Tak citliví. Dobře, dobře. Chápu. Prostě řeknu všem, že máš poruchu erekce a viagra nezabírá.“

Lidé v kuchyni vybuchli smíchy a ani Nick nedokázal udržet vážnou tvář.

O pár hodin později jsem se pořád usmívala. Jako náctiletá jsem měla ráda večírky s mým rodiči. Ale teď byly věci jinak. Ty nóbl party a okázalé večeře bledly ve srovnání s obyčejným setkáním s dobrými lidmi a upřímným přátelstvím.

„Máš štěstí, že máš tak dobré přátele,“ řekla jsem Nickovi, když jsme jeli k němu.

„Jsou to i tví přátelé, Emmy.“

Nesouhlasila jsem, ale nehodlala jsem se hádat. Možná je jednoho dne za přátele považovat budu. Nebylo to tak, že bych je nechtěla jako přátele, ale právě teď patřili k Nickovi.

Ačkoli jsem se těšila, že příští týden strávím nějaký čas s Maisy a Gigi. Maisy mě pozvala, abych se k nim připojila na pravidelný měsíční holčičí večer v Prescottských lázních. Pedikúra a pití vína, při čemž si budeme užívat několik hodin rozhovoru s dospělými, aniž by nás rušily děti. Nemohla jsem se dočkat.

„Chceš děti?“ zeptal se Nick.

Nebylo to jako z čista jasna, ale přesto mě jeho otázka překvapila. Během oslavy jsem byla ráda, že Setha Balana s jeho otázkou odpálkoval. Ale byla to jedna z těch, která když je položená, je těžké ji ignorovat.

„Ano,“ řekla jsem. „A ty?“

„Jo. Kolik?“

„Aspoň dvě. Moje matka byla jedináček a vždycky si stěžovala, jak samotná byla v dětství.“

„Tak se shodneme na třech,“ řekl.

Cože? Shodneme se na třech? Nebyla to jen hypotetická diskuze? Neuvědomila jsem si, že mluvíme o tom, kolik dětí budeme mít spolu.

Už jsem s rozhovorem o rozvodu nemohla déle otálet. Byli jsme každý někde jinde v názoru, kam náš vztah míří. Možná ne co se týče konečného cíle, ale určitě v rychlosti, jakou jsme se tam ubírali.

Dvakrát jsem se zhluboka nadechla, abych zklidnila nervy a začala tenhle rozhovor. Z toho bude hrozná hádka.

„Nicku, chci si s tebou promluvit--“

„Co ten tady kruci dělá?“

Sledovala jsem jeho pohled na cestu k obrovskému černému pick-upu, zaparkovanému před jeho domem. To auto bylo obrovské. Tónovaná okno. Chromové prvky. Zvednutý rám. Byl tak vysoký, že by mě museli na místo spolujezdce hodit.

„Kdo je to?“

„Zůstaň tady,“ řekl, zaparkoval pick-up a vyskočil. Zavřel za sebou dveře, když šel k muži, stojícímu na schodech.

Byl celý v černém. Z přední kapsy džínů mu visel řetěz až k zadní kapse. Na tričku měl černou koženou vestu s vyšívanými záplatami.

Tohle musel být nějaký boss motorkářského gangu.

Z toho, co jsem o nich od Nicka slyšela, jsem byla okamžitě nervózní. Myslela jsem, že jeho spojení s klubem bylo omezeno na členy rodiny, ale možná se pletl a tahle návštěva znamenala potíže.

Jak mluvili, návštěvník sešel schody, aby byl na stejné úrovni jako Nick. Byl stejně vysoký a měl ty samé hnědé vlasy. Mohl to být jeho mladší bratr? Bylo už moc šero, abych porovnala jejich tváře.

Po další minutě rozhovoru se Nick uvolnil, krátce toho muže objal a poplácal po zádech. Zatímco šel Nick ke mně, ten muž vzal svou tašku, které jsem si nevšimla a vešel do domu.

„Vypadá to, že máme na noc společnost?“ zeptala jsem se, když otevřel dveře.

„Jo. Omlouvám se.“

„Neomlouvej se. Je to tvůj dům. Mám jet domů?“ zeptala jsem se.

„No tak to ani náhodou,“ řekl a pomohl mi dolů. Když jsme se dostali dovnitř, ten muž už se obsloužil sám a vzal si z lednice pivo, zatímco na nás čekal v obýváku.

„Dashi, tohle je Emmeline Austinová,“ řekl Nick. „Emmy, tohle je můj bratr Kingston Slater.“

Bratr. Jistě.

„Ahoj. Ráda tě poznávám Kingstone,“ řekla jsem a natáhla ruku.

„Dashi. Všichni mi říkají Dash. Až na Nicka, který chce být kretén. Taky tě rád poznávám, Emmeline.“

Mezi Nickem a Dashem bylo tolik podobnosti. I kdyby mi ho nepředstavil jako bratra, dovtípila bych se. Měli stejné vlasy a figuru, ačkoli Dash měl na pažích spoustu tetování, a na tváři měl jen lehké strniště na rozdíl od Nickova plnovousu.

„Co ta korunka, princezno?“ zeptal se Dash.

„Ach.“ Zčervenala jsem a sundala si diadém z vlasů. „Byli jsme na narozeninové oslavě s tématem princezen.“

„Princeznovská oslava? Ty teda víš, Nicku, jak žít.“

„Naser si,“ řekl Nick. „Taky si můžeš najít jiný nocleh, blbečku. Máme tu motel.“

„Ani náhodou. Já a Emmy si toho musíme hodně říct,“ řekl Dash a ponořil se hlouběji do gauče.

„Emmeline,“ opravili jsme ho s Nickem současně.

„Dám si pivo. Chceš něco?“ zeptal se mě Nick.

„Víno, prosím.“

„Co tě přivádí do Prescottu, Dashi? Nick říkal, že žiješ v Clifton Forge, ne?“ zeptala jsem se a posadila se do křesla naproti němu.

„Jop. Přijel jsem, protože jsem si myslel, že mi Nick možná pomůže s jedním autem. Neviděl jsem toho břídila měsíce. Ani na Vánoce se neukázal.“

Zamračila jsem se a cítila vinu, že jsem Nick odvedla od obvyklých svátečních plánů. Zůstal kvůli mně v Prescottu, i když jsem já byla v Itálii. Nelíbilo se mi, že prošvihl čas s rodinou, protože jsem já utekla.

„Jakým autem?“ zeptal se Nick z kuchyně.

„Mám od jednoho chlápka z Washigtonu Plymouth road runner z roku 1970, který opravuju. Žádný takový jsem předtím nespravoval, ale vzpomněl jsem si, že Nick kdysi ano. Myslel jsem, že bys mi pomohl, abych to stihl včas,“ řekl Dash.

„To můžu. Kde ho máš?“

„Vzal jsem ho s sebou. Přívěs stojí u tvé garáže.“

„Dash je mechanik na houby.“ Nick se zakřenil, když mi podal mou skleničku vína.

„V porovnání s tebou je každý mechanik na houby,“ odfrknul Dash. „Neposlouchej ho, Emmeline. Jsem zatraceně úžasný. Vyměním ti kdykoli olej.“ Mrknul.

„Ty se mi navážíš do ženy?“

Dash vyprsknul pivo všude na sebe a na gauč. Nick zamumlal, „Kruci,“ a běžel do kuchyně pro utěrku. „Ty jsi ženatý!“ zakřičel Dash a sušil se.

„Jo,“ řekl Nick.

Dash vstal z gauče a hodil svému bratrovi ručník do tváře. „Co to má kruci být, Nicku. Jak to, že jsi nám to neřekl? Nebo aspoň mně? Přišel bych na svatbu.“

„Uklidni se, Dashi,“ řekl Nick a sedl si na gauč.

Dash si pod nosem mumlal nadávky a taky se posadil, několikrát se dlouze napil piva.

„Měli jsme svatbu už před devíti lety,“ řekl Nick. „V Las Vegas. Byl jsi na střední. Nemusíš být naštvaný. Neřekl jsem to nikomu, jasné?“

„A to jsi za devět let nezmínil, že máš ženu? Možná jsi ji mohl přivést domů představit rodině?“

„Nebyli jsme spolu,“ řekla jsem. „Žila jsem v New Yorku, kde jsem vyrostla. Minulý podzim jsem se přestěhovala do Montany, a teď, když jsem v Prescottu, jsme se znovu dali dohromady.“

„Aha,“ zamumlal Dash.

Nick mi věnoval rozpačitý pohled, ale já jsem jen pokrčila rameny a usmála se, tiše ho přiměla, aby to nechal plavat. Musel by přiznat, že mě ve Vegas opustil, ale já jsem nechtěla, aby to musela všechno vyprávět bratrovi. Pro jednou byl mimo ohrožení. Některé staré rány už se začínaly hojit a já jsem je nechtěla znovu drásat tím, že budu znovu poslouchat naši historii.

„Můžu se na něco zeptat? Proč ti všichni říkají ‚Dashi‘?“ (Dash=sprint pozn.překl.)

Oba muži se na sebe podívali a usmáli se. „Moje máma mi začala říkat Dashi, když jsem byl malý. Nick mi postavil motokáru a já jsem možná odmontoval brzy.“

„Mohli jsme ho akorát přimět nosit helmu,“ uchechtl se Nick.

Dash pokrčil rameny. „Vždycky jsem miloval adrenalin z rychlosti.“

„Řekni mi víc o tomhle autu,“ řekl Nick.

Další hodinu bratři mluvili o autech, zatímco já jsem tiše seděla, poslouchala a vychutnávala si své víno. Zjistila jsem, že motorkářský klub má v Clifton Forge úspěšnou dílnu, kde Dash pracoval jako mechanik a Nickův otec byl manažer.

Všimla jsem si, že během konverzace vždycky téma klubu přeskočili. Dash krátce zmínil jejich otce, ale Nick si toho nevšímal, ani se neptal na to, jak se mu daří.

Ale nejvíc mě překvapilo Nickovo zapálení pro auta a opravy. Velmi zřídka jsem ho viděla tak živého. Když mluvil o Dashových projektech a dával svému bratrovi rady, měl v očích oheň. Přemýšlela jsem, jestli mám to samé v očích, když mluvím o učení.

„Emmy,“ zašeptal Nick, položil mi ruku na rameno a lehce se mnou zatřásl.

„Cože? Ach. Promiň.“

„Neomlouvej se. Půjdeme do postele,“ řekl a zvedl mě.

„Umím chodit,“ řekla jsem mu, ale zavřela oči a opřela si hlavu o jeho rameno. Milovala jsem, jak mě Nick nosil. Cítila jsem se pak výjimečně.

„Dobrou, Emmeline,“ zavolal Dash.

„Dobrou noc, Dashi,“ řekla jsem. „Musíme Nicka přimět, aby nám ráno upekl svůj quiche.“

„Je to chytrá žena, brácho. Nevím, proč si tě vzala,“ řekl Dash Nickovi, jak jsme šli po schodech.

„Já taky ne,“ řekl. „Ale jsem kurva šťastný, že to udělala,“ dodal tiše, tak, abych ho slyšela jen já.

***

„Ránko,“ řekl Dash a připojil se k nám v kuchyni.

„Dobré ráno.“

„Kafe.“ Nick podal hrníček bratrovi.

„Zapomněl jsem, jak pohodlnou máš postel v hostovském pokoji,“ řekl Dash. „Možná si svůj výlet na pár dní prodloužím.“

„Zůstaň, jak dlouho chceš,“ řekl Nick.

Po vynikající snídani skládající se z quiche a pečených brambor, jsem následovala chlapy ven do garáže.

Za celou dobu, co jsem s Nickem, jsem v té budově nebyla, a stejně jako hasičská stanice byla i jeho garáž dokonale uklizená. Červené skříňky na nářadí a černé železné police na zdech a uprostřed místnosti hydraulický zvedák na auta.

Popíjela jsem svou kávu a z lavičky sledovala, jak oba pracují. Dash byl typický student a Nick byl ve svém živlu.

„Myslím, že to máš,“ řekl po několika hodinách Dash a poplácal Nicka po zádech.

„Jo,“ odpověděl, červeným hadrem si otřel z rukou mazivo. „Chceš ji vzít ven na projížďku?“

„Sakra že jo!“

Motor se probudil k životu, když Dash vycouval žlutým Plymouthem ven ze dveří. Když dojel na cestu, hluk zesílil, jak sešlápl plyn.

„Co je ‚Slaterova Dílna‘?“ zeptala jsem se Nick a ukázala na velký nápis na protější zdi.

„Nic. Jen starý sen.“

„Pověz mi o něm.“

„Víš, jak jsem pracoval v té dílně v Coloradu?“ zeptal se.

„Ano.“ Přikývla jsem.

„Předtím jsem pracoval pro otce v klubové dílně, kde teď pracuje Dash. Brzy jsem se to naučil a přišlo to samo. Takže když jsem začal v Coloradu, majitel mě toho neměl moc co naučit, protože jsem to už uměl nebo jsem se to naučil během studia. Takže místo toho, aby mě učil opravovat auta, naučil mě řídit firmu. Podporoval mě, abych začal se svou vlastní dílnou. Když jsem mu řekl, že končím, abych se vrátil domů, dal mi tu ceduli.“

„To je ale pozoruhodný kousek.“ Ten velký nerezový nápis byl vyřezaný do tvaru klíče a visel ze stropu na dvou hrubých řetězech. Písmena byla vyřezaná ze železa.

„Jo. Byl to milý chlap. Před několika lety zemřel na rakovinu,“ řekl Nick.

„To mě mrzí. Proč jsi nezačal se svou vlastní dílnou?“

„Asi hlavně kvůli peněz. Když jsem sem přišel, doufal jsem, že Dash bude bydlet se mnou a vyhne se klubu. Chtěl jsem mít stabilní příjem. Začít s dílnou může být risk, zvlášť v malém městě, kde už je jeden dobrý obchod.“

To jsem chápala. Prescottská populace byla loajální. A jestli byla ve městě dílna, jejímuž majiteli lidé věřili, váhali by s přechodem k někomu novému.

Nick už ale ve městě žádným nováčkem nebyl. Společnost ho měla ráda. Prescottští obyvatelé by ho podpořili, kdyby začal se svou vlastní dílnou.

„Ty to miluješ, Nicku. Nikdy jsem tě neviděla z práce tak nadšeného. Proč to nezkusíš teď?“

„Mám rád hasiče. Je fajn být součástí něčeho, co chrání lidi. Celé dětství jsem strávil s lidmi, kteří se vyhýbali zákonu a veškerým autoritám. Bylo hezké to přijmout, než se tomu bránit. Navíc celkem dobře platí a většinou to není žádný stres.“

„Ale není to tvá vášeň.“

„Ne, to není. Užívám si tu výzvu práce na autě. Je to jako skládání puzzle. Všechny díly musí zapadnout.“

„Tak to udělej.“

Pokrčil rameny. „Možná jednou.“

Jeho postoj mi řekl, že se toho snu vzdal už dávno. Ale já jsem ho chtěla podpořit. Já jsem se vzdala kariéry, abych dělala něco jiného, splnila si sen, a ani jednou jsem svého rozhodnutí nelitovala. Možná to bude nějakou dobu trvat, ale chtěla jsem ho přimět, aby si šel i on za svým snem.

Dash se vrátil a užili jsme si společné odpoledne a večer. Bylo fajn poznat Dashe a vidět, jak se Nick chová ke členu své rodiny. Staral se a byl láskyplný a bylo jasné, že by rád Dashe vídal častěji.

„Díky, brácho,“ řekl Dash, potřásl si s Nickem, když odjížděl.

„Kdykoli. Rád jsem tě viděl.“

„Rád jsem tě poznal, Emmy. Donuť toho vola, aby tě vzal do Clifton Forge,“ řekl mi Dash.

„Díky.“ Šance, že mě Nick vezme do svého rodného města, byly přinejmenším chabé.

„Táta pořád nadává, že má tolik práce. Vsadím se, že by ti sem pár aut nasměroval, kdybys chtěl,“ řekl Dash Nickovi.

Byla jsem přitisknutá k Nickovu boku a paží jsem ho objímala kolem pasu. Při zmínce jeho otce, se jeho tělo okamžitě napjalo.

„Ne, díky,“ řekl Nick.

„To jsem si myslel. Možná si vy dva jednoho dne ty sračky vyříkáte, abychom se mohli vídat víc než jednou do roka.“

„Víš, jak to mám se všemi kšefty klubu. Můj postoj se nezměnil.“

„Myslím, že o mém klubu nevíš vůbec nic.“

„Pravda. A rád bych to tak nechal,“ řekl Nick. „Dobře dojeď.“

Dash zavrtěl hlavou a odešel ke svému pick-upu.

Když odjížděl, pomyslela jsem si, že je škoda skončit návštěvu v tak špatném duchu. Strávili jsme spolu tak pěknou neděli, pracovali na jeho autě, grilovali steaky k večeři, smáli se a vyprávěli historky. Teď se ten den zdál poskvrněný.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se, když jsem se dívali, jak bratr odjíždí.

„Ne. Neměl jsem vyletět. On vždycky hrál prostředníka mezi tátou a mnou. Přeju si, aby si uvědomil, že se staroušem nevyjdu. Aby to vzdal.“

„Myslím, že mu prostě chybíš.“

„Jo,“ povzdech. „On mi taky.“

„Zdál se milý. Když jsi mi řekl, že tvá rodina je v motorkářském gangu, představovala jsem si tvého bratra děsivějšího. Někoho temného a hrozivého.“

Odfrknul si. „To je to, co je děsivé, Emmy. Všechno v jejich životech se zdá normální až do vteřiny, kdy na chlapa jdou s trubkou nebo mu drží zbraň u hlavy.“

Cukla jsem sebou při té představě a Nick věděl, že mě vyděsil.

„Promiň.“

„To je v pořádku,“ řekla jsem.

„Tak pojď, ženo. Podívám se na film. Je čas představit ti Butche Cassidyho a Sundance Kida.“

O tom filmu už jsem předtím slyšela. Paul Newman a Robert Redford? Na to si stěžovat nebudu.