TBC - 23. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Ryan

Seděl jsem v kanceláři a procházel nějaké soubory v počítači. Moje asistentka stála na opačné straně mého stolu se složkou pro mě a po chvíli jsem po ní sáhl.

„Mám se něčeho obávat?“ Zeptal jsem se a podíval se na ni s povytaženým obočím.

„Ne, pane,“ řekla a vypadala spokojeně. „Věci se vyvíjejí přesně podle předpokladů. Tohle je zpráva, kterou jsi chtěl.“

Přikývl jsem, když jsem si ji vzal a otevřel, abych prolistoval papíry uvnitř. Prolistoval jsem je a v hrudi jsem pocítil zavlnění uspokojení. Obchod, který jsme získali v Německu, se ukázal být skvělou investicí, jak jsem si myslel.

„Dělej si dál zprávy o průběhu a první tři měsíce mi je každých pár týdnů přinášej. Potom to můžeme kontrolovat na konci každého měsíce. V případě problému mě však včas upozorni.“

„Samozřejmě, pane Golde,“ přikývla. „Není to poprvé, co to dělám. Můžeš mi věřit, že se o to dobře postarám.“

Usmál jsem se na ni, když odcházela. Beth měla pravdu, věřil jsem jí opravdu hodně. Nejenže jsem věděl, že je loajální, ale byla také dobrá ve své práci a vždycky přinesla výsledky, které slíbila, pokud se nestalo nic nečekaného.

Jakmile odešla, zvedl jsem ruce nad hlavu a protáhl se, pak jsem se usadil zpátky na své místo, shrbil se a zavřel oči. Rty mi bez mého svolení zkřivil malý úsměv, ale byl jsem sám, takže jsem ho hned nesetřel, abych se pokusil projevit trochu profesionality.

„Chci jít domů,“ povzdechl jsem si.

Znovu jsem se přistihl, že myslím na Lexi. Za ty dva týdny, co jsem se vrátil, jsme spolu měli spoustu času, abychom si užili společnost toho druhého. Ale teď, když platila nová dohoda, jsem nemohl zůstat pracovat doma. Byl jsem šéf, ale měl jsem zodpovědnost, vůči firmě i lidem, kteří pro mě pracovali, a moje hrdost mi nedovolila, abych je zklamal kvůli svým sobeckým touhám.

Je tu práce, kterou je třeba udělat, varovala mě ta pilná část mého já. Ale já jsem si zpracovával hezké snění o tom, jak jsme s Lexi spolu doma, jak trávíme čas s Edwardem a jak ho ještě víc vyvedeme z jeho ulity. Sám jsem to viděl, když byl v její blízkosti, jak si na ni pomalu zvyká. Trochu jsem se bál, že to bude problém, až bude muset odejít, protože to se nejspíš dělo i teď. Ale to může být klidně až za rok. A doufal jsem, že do té doby bude příliš nadšený ze svého nového bratříčka, než aby si toho příliš všímal.

Ale pro tuto chvíli jsem tyto obavy zahnal. Na začátku bylo v plánu, že až si najdu náhradní matku, budu si ji držet od těla. Ale pak neočekával jsem Lexi.

Byla ještě mladá a měla celý život před sebou. Ale byla jiná než všechny ženy, které jsem kdy poznal. Její vřelost mi jen trochu připomínala Coru, ale mé zesnulé ženě se vůbec nepodobala a já bych si je nikdy nespletl. Miloval jsem Coru vším, co jsem měl, a… měl jsem pocit, že Lexi bych mohl milovat stejně silně, kdybych si to dovolil.

Bál jsem se toho. A zároveň mě ta možnost vzrušovala.

Někdo zaklepal na dveře a to mě vyvedlo z mého veselí. Znovu jsem se protáhl, než jsem si narovnal záda, pak jsem položil ruce na desku stolu a podíval se ke dveřím.

„Pojď dál,“ zavolal jsem.

Beth vešla zpátky, ale když jsem v jejích rukou neviděla složku, zamračil jsem se. Obvykle, když šlo jen o hovor nebo návštěvu, mi to prostě řekla přes interkom. Pokud nešlo o něco příliš důležitého a nebylo nutné mít soukromí. Její výraz byl jako obvykle prázdný a nedával mi tušit, v čem by mohl být problém.

„Děje se něco?“ Zeptala jsem se a v hrudi jsem cítil počínající hrůzu.

„Ne, pane,“ řekla rychle a zavrtěla hlavou.

Trochu jsem se uklidnil a pak se zamračil. „Ale je to něco důležitého, ne? Jinak bys sem nemusela chodit jen proto, abys mi to řekla.“

Trochu mě mrzelo, že mi přerušila fantazii. Fantazii, o které jsem věděl, že bych ji mohl mít, kdybych mohl jít domů, ale moje volné dny byly víkendy, a i tak jsem si musel ve všední dny dát hodně práce, abych vše dokončil, takže jsem se sotva dostal domů včas, abych stihl povečeřet a uložit syna, než půjde spát.

„Přišla za tebou nějaká žena, pane,“ řekla.

Obočí mi vystřelilo vzhůru. „Kdo?“

Měl jsem však představu, a ještě než mi ji potvrdila, začínal jsem být vzrušený z představy, že ji uvidím, a zároveň zmatený z toho, proč je v mé kanceláři. Nevěděla, kde pracuji, ale věděli to moji zaměstnanci, a jediný způsob, jak by se sem dostala, by byl, kdyby Grace, požádala mého řidiče, aby ji přivezl, protože její pravomoc byla hned pod mou.

Proč se se mnou musela setkat? Pak jsem začal trochu vnitřně panikařit. Stalo se něco doma? S Edwardem?

„Říká, že se jmenuje Lexi,“ řekla Beth pomalu a pozorně si mě prohlížela. „Taky říkala, že bydlí s tebou a že se tě přišla na něco důležitého zeptat.“

„Prosím, pozvi ji dál,“ řekl jsem úsečně a snažil se nic neprozradit.

Držel jsem se v klidu, přinutil se nehýbat, když opouštěla mou kancelář a za chvíli se vrátila s Lexi v závěsu. Přejel jsem ji očima a hledal, co by mohlo být problémem, ale fyzicky vypadala v pořádku. Hlavu měla skloněnou, ruce sepnuté před sebou, prsty se jí nervózně kroutily a já na ně zúžil oči. Byl jsem příliš zaneprázdněný jejím pozorováním, než abych se zajímal o jakékoli emoce, které Beth viděla projevovat. Ve chvíli, kdy nás nechala o samotě, jsem vyskočil, obešla stůl a plížil se k ní, až jsem ji lehce chytila za temena paží.

„Lexi, co se děje?“ Zeptal jsem se znepokojeně. „Děje se něco? Proč jsi sem přišla?“

Podívala se na mě a pokusila se o úsměv, ale ten se jí na okrajích třásl.

„Copak sem za tebou nemůžu přijít, aniž by se něco dělo?“ zeptala se a snažila se o lehký tón, což se jí nedařilo.

Udělal jsem krok zpátky, ruce mi z ní spadly a já je zabořil do kapes, pak jsem se na ni zamračil, jak jsem se snažil uklidnit.

„Takže se něco stalo? Nečekal jsem, že sem přijdeš. Nikdy předtím jsi tu ani nebyla.“

Pokrčila rameny. „Grace si myslela, že bych tě měla navštívit. Přijela jsem v autě s těmi dvěma strážnými z té první návštěvy nemocnice. Na recepci ve vstupní hale mi řekli, kde bude tvá kancelář, a strážní mi dali povolení, abych mohla přijít nahoru.“

Přikývl jsem, čímž jsem potvrdil svou teorii, že to byla Graceina práce. Rád bych ji nějak varoval, ale nebylo to tak, že bych ji tu nechtěl. Pak mi došlo něco, co řekla, a já se znovu zamračil obavami a jen stěží se držel, abych ji v obavách nepřepadl.

„Ti strážní, co tě odvezli do nemocnice… odtud jsi přišla?“

Zadržel jsem dech a vypustil ho v poryvu, když přikývla. Už jsem se nedokázal udržet a zmenšil jsem krátkou vzdálenost mezi námi, abych ji objal kolem pasu a přitáhl si její tělo blíž k sobě, jako bych se ujišťoval, že je v pořádku, protože ji cítím.

„Stalo se něco?“ Zeptal jsem se.

Kousla se do rtu a natáhla ruku kolem sebe. Vytáhla něco ze zadní kapsy a já ustoupil jen o kousek, aby to mohla rozložit a podržet mi to. Vzal jsem si to od ní a zamračil se na obsah. Pak se mi ruce sevřely kolem papírů tak, že se zkroutily, oči se mi rozšířily, ústa se mi roztáhla a jsem si docela jistý, že jsem se trochu zachvěl.

„Ty… ty jsi…“ Koktal jsem, neschopný vypustit ze sebe jakákoli slova, a očima jsem těkal mezi papíry a Lexi, která se na mě nejistě usmívala.

„Jsem těhotná,“ řekla tiše. „Posledních pár dní se necítím dobře. Měl jsi moc práce, tak jsem tě s tím nechtěla obtěžovat. Ale dnes ráno Grace řekla bodyguardům, aby mě odvezli do nemocnice na vyšetření a pak mě přivezli sem.“

Stiskla rty, ruce znovu sepnula před sebou, prsty se jí kroutily a rozvazovaly, jak se vrtěla na místě. Bylo na ní vidět, že je znepokojená, a zajímalo mě, proč by měla být.

„Lexi,“ řekl jsem a na tváři mi pomalu narůstal úsměv. „Do prdele. Lexi, jsi těhotná!“

Vypustila ze sebe malé, nervózní uchechtnutí. „Jsem si docela jistá, že jsem to právě řekla.“

Vyprskl jsem smíchy, úlevou, vzrušením. Konečně! Bez přemýšlení jsem ji zvedl a otočil, ona zaječela a pak se sama začala chichotat. Pak jsem si ale vzpomněl na její stav, zastavil jsem se a opatrně ji položil na zem.

„Omlouvám se za to,“ řekl jsem trochu omluvně. „Odteď si musím pamatovat, že na tebe mám být opatrný. Jsi těhotná!“

Odfrkla si. „Nemusíš na mě být tak opatrný a nemusíš to pořád opakovat.“

Ale já se jen dál smál, cítil jsem se tak nadšený, jako bych mohl běhat po chodbách v budově a bylo mi jedno, že to lidé uvidí.

„Pojďme slavit,“ řekl jsem a věnoval jí maniakální úsměv. „Jdu z práce dřív, určitě to všichni pochopí.“

„Nechci tě ale v práci rušit,“ řekla a kousla se do rtu.

Políbil jsem ji na tvář, vzal ji za ruku a táhl ji ke dveřím.

„Věř mi, nemusíš si s tím dělat starosti. Jen počkej, ano?“

Otevřel jsem dveře a vyšel z kanceláře. Všichni na patře, kteří si toho všimli, se najednou dívali přímo na mě, když jsem tu jen tak stál a šklebil se jako blázen.

„Všichni, musím vám něco oznámit!“ Vykřikl jsem. Nevšímal jsem si toho, že mě Lexi zezadu okřikla. „Moje holka je těhotná! Budeme mít miminko!“

Chvíli bylo ohromené ticho. Spousta z nich znala historku o mé ženě a o tom, že jsem od té doby svobodný. Nikdo z nich ale nevěděl o celé té historce s náhradní matkou a nevěděli ani, že se s někým stýkám. Lexi mi svírala zadní část košile, jak se mi tiskla k zádům a krčila se za mnou. Ale trvalo jen chvíli, než všichni vykřikli a začali nám fandit, tleskání zaplnilo podlaží.

Zasmál jsem se a otočil se na Lexi. Vzal jsem ji za ramena a dal jí zvučný polibek na rty. Pak jsem se vrátil do kanceláře, vzal si věci a odešel.

„Zavři to tu za mě, Beth,“ zavolal jsem na ni a ona na mě rychle kývla a divoce se usmála, když s ostatními houkla a zatleskala.

Pak jsem vzal Lexi za ruku a dali jsme se na útěk. Slyšel jsem, jak se za mnou směje, a cítil, jak se mi srdce rozbušilo tolika emocemi, až mě to dusilo.

Lexi, nikdy tě nenechám odejít.