Hurricane - 7. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Roxy

Došla jen do poloviny schodů, než se jí podlomily nohy. Roxy si schovala obličej do dlaní a po tváři jí stékaly slzy, zatímco se jí v hlavě stále dokola přehrávala slova, která právě řekla. Na co to myslela?! Takhle vyletět na Josefa jen proto, že se mýlila ve svých domněnkách? Teď vypadala jako naprostá blbka – a co hůř, vypadala jako nějaká majetnická, panovačná ženská.

Jejich dohoda byla prostá a jasná. Věděla, že v tom není nic víc, a také věděla, že ho Guinevera před lety tvrdě zasáhla. Bylo jen přirozené, že ty pocity přetrvávaly. Upřímně řečeno, nebylo její věcí, jestli se Josef chce vrátit k upírce, která mu vyrvala srdce z těla. To byla jeho výsada.

A místo toho, aby se k tomu postavila klidně nebo si s ním alespoň promluvila o obavách, které měla – protože měla obavy, které nesouvisely s tím, že Guinevere je jeho bývalá –, prostě… odešla?

To bylo tak ponižující! Vzpomněla si, že když s ním začala pracovat, byla tak samolibá, když mu říkala, aby se do ní nezamiloval. A teď to byla ona, kdo kvůli celé téhle šlamastice přišel o rozum. Emoce se v ní vzedmuly, převzaly vládu nad zdravým rozumem a teď se podívej, kde je.

A kde přesně?

Vytáhla se zpátky na nohy, což nebyl snadný úkol. Nejenže se cítila naprosto vyčerpaná z emocí, které jí zmítaly, ale také si velmi dobře uvědomovala, že ji bolí každý kousek těla z maratonu, který s Josefem právě absolvovali. Bylo to ještě horší, když si uvědomila, že už skoro den nejedla. Z hladu se jí dělalo nevolno.

Kráčela tiše a přidržovala se stěny, aby měla oporu. Co si bez Josefa počne? Staral se o ni finančně, ve všech směrech. Platil všechny účty, nájem, převáděl jí na účet peníze na měsíční kapesné. Bude to náhlá změna, když z toho všeho zase nebude mít nic. Ještě se ani nezačala zajímat o školu!

Jaké byly její možnosti? Byla ještě mladá a hezká, mohla by si najít nového klienta. Pravděpodobně ne takového, jako byl Josef, ale to bylo dobře, ne? Znamenalo to, že nebude riskovat, že se znovu zamiluje.

Prošla druhým patrem bytu a zachytila Guineveřin pach. Její vlk zavrčel a řekl jí, aby šla za tou ženou, která si myslí, že jí může vzít druha a roztrhat ji na kusy.

Ano, správně. Dokázala si jen představit, jak by to dopadlo u Josefa.

V chodbě nad ní se ozval nějaký hluk, ale když se ohlédla a v hrdle ji pálila naděje, čekala ji prázdná zeď. Pak uslyšela syčení a uvědomila si, že je to jen zapnutý ventilátor. Okamžitě ji zasáhlo zklamání tak silné, až se jí zatajil dech. Zatnula zuby a posadila se na vrchol dalšího patra schodů, aby dala odpočinout svým něžným ženským kouskům. Sedět na nich ji sice stále ještě brnělo, ale bylo to lepší než chodit.

Usilovně naslouchala a doufala, že nějaký zvuk nahoře naznačí, že se Josef chystá jít za ní. Samozřejmě se nic neozývalo. Upřímně řečeno, věděla, že nic takového nebude. Nemělo smysl doufat v něco, co se nestane, přesto její srdce trvalo na tom, aby doufala. Kdyby to bylo možné, vyřízla by tu zrádnou věc a odhodila ji pryč.

Kroky.

Vyskočila na nohy a spěchala až do hlavního patra. Trochu klopýtla, když přeskočila posledních pár schodů, a pak se rozhlédla po věcech kolem sebe. Byl tam její telefon. Její kabelka… tam! Obojí popadla a pak se na sebe podívala. Tričko bylo roztržené napůl. V žádném případě nemohla jít takhle ven, zatkli by ji. Ledaže by si ho po stranách vyhrnula až těsně pod prsa a zavázala si ho takhle…

„Roxanne.“ Josef spěchal dolů po posledních schodech. Když ji uviděl, ulevilo se mu. „Bože, vyděsila jsi mě. Nemůžeš odejít.“

Její hloupé zrádcovské srdce se zachvělo. „Proč ne?“

„Protože ti upíři jsou pořád někde venku. Když odejdeš, mohli by se tě pokusit znovu chytit.“

Správně. Roxy poklesla ramena, jak se jí rozhořel obličej. Samozřejmě. Byla snad teď ta hloupá, citově rozervaná slečinka? No, nic takového na ní slabošského nebylo, ale ten pocit v ní zůstal. Samozřejmě nemohla jen tak vyjít ven a procházet se po městě, ne když po ní šli upíři, protože chtěli něco použít jako páku proti Josefovi.

„Jo, asi nejsou tak hloupí, aby se nechali podruhé roztrhat na kusy, co?“ Hodila podrážděně kabelku zpátky na stůl. „No. Když už jsem tu uvízla, tak si aspoň budu moct pořídit nové oblečení.“

Josef se na ni zadíval. „Proč?“

„Proč? Podívej, já vím, že se mi líbí roztrhaný a svázaný vzhled, ale není to zrovna…“

„Ne oblečení,“ vyštěkl a trochu se přiblížil. „Víš zatraceně dobře, o čem mluvím. Co jsem udělal, že jsem tě tak naštval, že jsi s tím takhle skončila? Není to tak, že bych se chystal oženit nebo tak něco. Guinevera byla součástí mé minulosti.“

Sklopila oči. „Pořád ji miluješ. Nebudu ti záminkou, abys to nepřiznal sám sobě.“

Otevřel ústa a oči mu zahořely. Pak je zase zavřel. Zhluboka se nadechl a vypustil ho, až napočítal do deseti. Roxy čekala. Srdce jí stále tlouklo mělce a její vlk kňučel. Doufala, že ji Josef požádá, aby zůstala, že jí dá důvod zůstat.

„Do mého vztahu s Guineverou, ať už je, nebo není jakýkoli, ti nic není, Roxano. Jestli se něco vyvine, což se možná vyvine, možná ne, je to moje věc. Nejsi moje životní družka, nejsi moje přítelkyně…“

Její vlk zavrčel a Roxy se zarazila. „Já vím, že nejsem tvoje přítelkyně! Myslíš, že na to někdy zapomenu? Jak si myslíš, že mi je, když mým nejvýznamnějším vztahem je sex a peníze? Je mi tak, tak zle z toho, že pro muže nejsem nic víc než to, co mám mezi nohama. Sakra, kdybych mohla, byla bych vousatou manželkou nějakého gaye, jen abych už nikdy nemusela mít sex!“

Josef ustoupil a oči se mu rozšířily. „Ale ty miluješ sex.“

To byla pravda. Opravdu si užívala ten příval rozkoše, který jí sex přinášel, to, jak se při něm cítila, jako by se vznášela na obláčku, a to, jak díky němu zapomněla na všechny starosti. Zůstat po zbytek života bez sexu nepřipadalo v úvahu, ne doopravdy. Ale zdálo se, že jediné, k čemu je dobrá, je sex, a zdálo se, že jediný důvod, proč se na ni muži dívají, je ten, že od ní něco chtějí. Sex pro muže, s nimiž nebyla příbuzná, mateřství pro její bratry.

„Už ani nevím, kdo jsem. Vím jen, že to nemůže být jen sex. Nemůžu…“ odmlčela se, neodvažovala se mu říct, že od vztahu potřebuje víc. Bylo to víc, než by jí byl kdy ochoten dát. „Tohle se buduje už dlouho. Je mi to líto, Josefe. Je mi líto, že jsem se takhle zlomila. Ale už to prostě dál nejde. Nemůžu být… taková.“

Josef si prohrábl vlasy. Vypadal rozrušeně a zoufale. „… Dobře.“

Ostražitě se na něj dívala.

„Já to chápu. Chceš změnu, chceš kariéru, která nebude tolik vyžadovat tvé tělo. Přál bych si, abys kvůli tomu na mě nevyletěla. Ale chápu to. Takže si dáme nějaký čas, vychladneme a pak se můžeme domluvit.“ Jeho výraz zjemnila starostlivost. „Nechci, aby ses najednou ocitla na ulici. Můžeme tomu říkat odstupné. Dost na to, aby ses postavila na nohy a vrátila se do školy.“

Nechci se vrátit do školy. Chtělo se jí křičet. Já chci tebe.

Ne. Chtěla – potřebovala – tu nezávislost. Po chvíli si uvědomila, že Josef čeká na její odpověď, a tak přikývla. Usmál se, očividně se mu ulevilo, a ji zabolelo u srdce. Možná až bude konečně po všem a ona bude mít odstup, bude mu moci říct, co se opravdu stalo. Možná že s další dívkou bude mít varovný systém. Zabránit tomu, aby se další taková katastrofa opakovala.

„No…“ Josef si oddechl. „Nechám tě tedy objednat si nové šaty. Musím si jít promluvit s Guineverou – o tom, co přesně nás čeká s tím převratem a jak dlouho bude trvat, než zase odjede.“

Všimla si, že poslední větu vlastně ani nemusel dodávat, ale nekomentovala ji. Sledovala, jak se vrací po schodech, pak popadla telefon a přešla ke gauči, kde se vrhla na zem. O couture nemohla být řeč, ale měla na rychlém vytáčení několik módních butiků, které by jí byly schopné okamžitě poslat nějaké oblečení.

Než však vytočila číslo, všimla si, že jí Andy už tucetkrát psal a volal. Když se jí překvapeně zvedlo obočí, obrazovka se znovu rozsvítila. Na obrazovce se mihlo Andyho jméno.

„Je Stewart v pořádku?“ vyhrkla, jakmile hovor přijala. Jestli se mu něco stalo kvůli tomu, že se chovali jako dvojice idiotů…

„Stew je v pořádku,“ odtušil Andy. Znělo to, jako by utíkal. „Ale ty ne. Ať už jsi kdekoli, musíš odtamtud vypadnout.“

Roxy vyskočila na nohy. Ještě nikdy neslyšela svého bratra znít tak zoufale a vystrašeně. „Co se děje?“

„Tajfun se doslechl, že Hurikán ukrývá nějakou upíří královnu. Je na válečné stezce. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak rozzuřeného, myslím, že nepovolí, aby ho zajímalo, kdo za to může, prostě půjde po vás obou!“

„Do prdele.“ Roxy zavřela oči a bojovala s panikou, která v ní hrozila propuknout. „Vrať se ke Stewovi. Ujisti se, že zůstane v pořádku. Za pár hodin ti zavolám. Budu v pořádku,“ dodala svým nejkonejšivějším hlasem. „Věř mi, budeme v pořádku. Potřebuju, abys předal zprávu Tajfunovi, až nebude tak vražedný, ano? Ta upírka je prakticky člověk a jsou tu další upíři, kteří ji chtějí svrhnout, aby měli volný přístup k měničům.“

„Rox, musíš odtamtud vypadnout,“ zašeptal Andy slabě, jako by neslyšel nic z toho, co právě řekla.

„To udělám,“ slíbila a zavěsila.

No, tohle bylo na nic. Jak se o tom Tajfun dozvěděl? Jediní lidé, kteří věděli, že je Guinevera s nimi, byli Josef, Roxy a Guinevera sama… a upíři, kteří utekli z jatek. Ucukla. Zavolal snad Nadrženec nebo jeho šéf Tajfunovi a řekl mu, co se děje? Pokud chtěli Guineveru zabít, byl to nejlepší způsob, jak toho dosáhnout.

„Soustřeď se.“ Vyběhla po schodech nahoru a trochu sebou cukla, jak jí pulzovaly stále ještě citlivé části těla. Když dorazila do druhého patra, hned zamířila po chodbě ke Guineveriným dveřím. Stála s Josefem ve dveřích a povídali si. Byli si strašně blízko, ale Roxy v sobě zadusila žárlivost, když k nim kráčela. „Tajfun se o ní dozvěděl. Možná neví, že jsme tady, ale přijde na to dost rychle. Musíme odejít.“

Guineveřin pohled krátce zabloudil po Roxyině potrhaném oblečení, ale Roxy se na ni nedívala dost dlouho na to, aby věnovala pozornost jejímu výrazu.

Josef hlasitě zaklel a chytil Guineveru za zápěstí. „Měli bychom odsud okamžitě vypadnout, než nás Tajfun stihne zahnat do kouta.“

Zamířili dolů. Jakkoli bylo tohle místo se zamřížovanými okny a ochrankou procházející chodbami bezpečné, nebylo to nic proti Bratrstvu divokých. Zvlášť Tajfun měl ve zvyku dostat se, kam se mu zachtělo. Roxy si často myslela, že přízrak by byla vhodnější přezdívka.

Na druhou stranu, jeho povaha byla jako tajfun. Přijít, všechno roztrhat na kusy a zanechat za sebou naprostou zkázu.

Josef objal Guinevere kolem ramen, až měla Roxy chuť shodit ji ze schodů. „Neboj se. Nedovolím, aby se ti něco stalo. Slibuji.“

Byl k ní tak ochranitelský. Jako by byla křehká květina, kterou by mohl odfouknout sebemenší vítr. A možná byla. Roxy nebyla křehká. Nebyla křehká, nebyla typem dívky, kterou by muž chránil. Možná to bylo to, co bylo špatně… možná proto měl Josef v náručí Guinevere místo ní.