YFH - 11. kapitola

 Překlad: Lucianna

Přichází nový den a nové události. Další bolest a emoce na horské dráze. Může člověk snést tohle všechno, nebo se prostě zhroutí a nemůže už dál? Callie čeká pekelná jízda...

„Callie,“ řekne Jo, když se mnou třese, abych se vzbudila.

Párkrát zamrkám, ve snaze projasnit pohled. Kolik je hodin? Proč mě Jo budí? Nešla jsem spát dřív než ve tři hodiny ráno a ona mě nyní budí. Něco se muselo stát. Protřu si oči a pomalu na ni zaostřím. Události předešlého večera, se přese mě přelijí, vzpomínky mi zaplaví mysl. Tannerovo zjištění a můj hon za ním.

Cítím se jako by mě přejel náklaďák.

„Co je?“ zeptám se nakřáplým hlasem.

„Musíš tam jít.“

Zavrtím zmateně hlavou. „Cože?“

„Prostě pojď.“

Vstanu a ona vyjde z místnosti. Párkrát si protřu oči, narovnám oblečení a ospale vejdu do obýváku. Zmrznu uprostřed kroku, když vidím, že můj obývák je plný ne jedním, ne dvěma, ale třemi muži. Zastavím a mé oči padnou na Tannera, který vypadá vyčerpaně, ale odhodlaně. Čelist má napjatou, paže zkřížené a vypadá, že se chystá někoho zmlátit.

„Co…“ začnu, ale utne mě.

„Oblékni se.“

„Prosím?“

Rozplete paže a podívá se mi přímo do očí. „Oblékni se. Jedeš s námi.“

„Za prvé, s tebou nikam nepojedu, velmi jasně jsi se vyjádřil ohledně toho, jak se vůči mě cítíš, a za druhé…“

„Oblékni. Se.“

Zamrkám. „Promiň, ale nedlužím ti ani jednu zatracenou věc, Tannere Yatesi.“

Oči mu zaplanou, když použiju jeho celé jméno.

Pohlédnu na Tatuma a Garreta, kteří jsou oba potichu, ona jen stojí a dívají se na mě. Napětí v místnosti je obrovské. Mimo tenhle svět. Kdyby to všichni pustili ze řetězu, došlo by bez pochyby ke krveprolití.

„Chceš svou pomstu, chceš svou spravedlnost, chceš svůj zkurvenej šťastnej konec? To je to, co jsi mi včera večer řekla, ne? Že máš po krk žití s tím zkurveným stínem nad tvou zkurveně perfektní hlavou? Pak pojedeš s námi. Seženeme Chase, dostaneme zkurvené odpovědi.“

Zavrtím zmateně hlavou. „Seženete Chase?“

„Kurva jo, seženeme Chase. Donutíme ho přiznat se k tom, co kurva udělal. Vím, že do toho chceš jít. Ty a Jo pojedete. Andrea ti s radostí dá volno. Jo si může taky vzít volno. Teď, se jdi obléknout, zabalit batoh a dostat se do toho zkurvenýho auta. Budeme chvíli pryč.“

Podívám se na Jo a setkám se s jejím pohledem. „Chceš do toho jít?“

Přikývne. „Ano, chci. Chci spravedlnost pro Celii, ale hlavně chci, aby se přiznal k tomu, co dovolil, aby se ti stalo. A co se týká jich, jsou pro mě mrtví, ale pojedu.“

Zlostně pohlédne na ty tři muže.

Ohlédnu se na ně a očima přejdu k Tatumovi. „Proč on?“

Tannerova ramena se při zmínce o jeho příteli napnou. „Ví, kde Chase je a je jediný, komu bude Chase věřit, musíme ho vzít.“

„Pokud jedete, tak já taky.“

Otočím hlavu a uvidím Ethana projít otevřenými vchodovými dveřmi. Zkříží ruce a naštvaným a obviňujícím pohledem propíchne Tannera. On ví o tom, co se stalo včera večer? Pokud ano, jak to ví? Řekla mu to Jo? Tanner? Tatum? Je tady a chová se, jakoby v tom jel taky.

„Kurva ani náhodou,“ zavrčí Tanner. „Ty s náma nikam nejedeš.“

Ethan přistoupí blíž, aniž by ho Tannerova zadumanost trápila. „Jedu. Pokud bereš Callie, bereš i mě. O tom se nebude vyjednávat, Tannere. Já ti kurva nevěřím a nedovolím, aby se jí kvůli tobě stalo něco dalšího.“

Podívám se na Ethana a jeho oči se konečně přesunou k mým.  „Jsi s tím v pohodě?“

Zkřížím ruce. „Nechci jet nikam ani s jedním z vás. Ale pojedu, protože chci Chase nejspíš víc, než vy všichni dohromady. Jo má ale pravdu. Jste pro mě taky mrtví. Vězte, že vás nemůžu vystát a přeji si, abych nikoho z vás nikdy nepotkala.“

Můj hlas je naštvaný a to bolí.

Ale je to pravda.

Tak nějak.

Stále je tady část mě, hluboko uvnitř, která mě bolí, když se podívám na Tannera, když vidím Ethana, a nesnáším to. Cítím takovou škálu emocí, když se na ně podívám, když na ně pomyslím. Cítím se špatně z toho, co se Tannerovi stalo, ale to neznamená, že jsem mu odpustila, co mi udělal. Stále to bylo jeho rozhodnutí a dal zcela jasně najevo, že chce být kretén ohledně toho. Já mohu být taky kretén. Nemám s tím problém.

Tanner drží můj pohled, tak dlouho až se otočím pryč, neschopná dívat se na něj déle.

„Cokoliv chceš,“ zamumlá. „Jedeš se mnou; Tatum může jet s Jo. Ostatní dva ať jedou kde kurva chtějí. Pokud nebude Tatum nikde blízko mě, je mi to u prdele.“

Tatum vypadá, jako by ho Tanner praštil, ale přikývne a podívá se na Jo, která na něj zlostně kouká. „Sbal se. Vyjedeme v deset.“

„Co přesně máš v plánu dělat, až najdeš Chase?“ zeptám se Tannera.

Tanner zkříží ruce a otočí se ke dveřím. „Právě teď, se snažím přesvědčit sám sebe, abych ho kurva nezabil. Takže, nemůžu ti po pravdě na tuhle otázku zrovna teď odpovědět.“

Ach, páni.

Věci se začnou… zamotávat.

*****

Dvě hodiny.

Jsme na cestě dvě hodiny a byly to nejspíš nejhorší dvě hodiny, které jsem kdy s někým strávila. V autě je mrtvolné ticho. Jízda je tak tichá, že můžu slyšet každý kámen, který přejedeme, každé auto, které kolem nás prosviští, každého ptáka, který pípne venku. Ethan sedí vzadu Tannerovy dodávky a Jo jede s Tatumem a Garrettem. Pojedeme aspoň pět dní, podle Tannera. Chase žije na druhém konci země – bude to pekelná jízda.

Může to být i déle. Záleží jak daleko se každý den dostaneme.

Opravdu si přeji, abychom si mohli dovolit letět, ale chtělo nás jet příliš moc a upřímně, pět dní na cestě je pravděpodobně dobrý nápad, aby Tannerův vztek trochu vyprchal. Právě teď a posledních pár hodin řídí, ruce pevně položené na volantu, svírajíc ho tak pevně, že má bílé klouby, zírajíc přímo před sebe. Vím, že se mu toho v hlavě právě teď honí opravdu hodně.

Rozpoutala jsem peklo.

Je mi líto, co jsem mu řekla, té bolesti co jsem mu způsobila. Nejsem krutá natolik, abych byla tak chladná. Bolelo by to a to je fakt na nic. Ale nelituji toho, že jsem to vytáhla na povrch, že jsem ho zničila tak, jako on zničil mě.

Možná teď chápe, jaké to je být mnou.

Zírám z okna na ubíhající stromy a myslím na Celii. Myslím na tu hrůzu, kterou musela prožít. Když jsem minulou noc zavřela oči, byla tím jediným, co jsem mohla vidět. I když nevím, co se přesně stalo, chvíli za chvílí, vím, že čím si prošla, byla nejspíš jedna z nejhorších věcí, které může člověk prožít. V jistém smyslu z rukou svého přítele. Zaplatila za jeho rozhodnutí.

Věděla, že jede v drogách?

Byl to pro ni šok?

Byla v tom s ním?

Měl Tanner vůbec tušení?

Věděl to Tatum, než ho Chase požádal o pomoc?

Mám tolik otázek, ale nezeptám se na ně.

Nechci s Tannerem ani mluvit, natož se ho ptát na otázky.

Pohlédnu na něj koutkem oka a on se otočí a podívá se na mě. „Co?“

Rychle odvrátím zrak a on se soustředí na cestu.

„To bylo všechno?“ zamumlá. „Na takhle dlouho jsi otočila oči ze silnice, než jsi srazila mou sestru?“

Zatnu zuby a zavrčím.

Snažila jsem se. Snažila jsem se jím nepohrdat za to, co udělal, dokonce jsem za ním šla a omluvila se, ale jestli se mnou chce zacházet jako se zločincem, a jako bych neznamenala absolutně nic, pak mu vrátím tu laskavost.

„Nedlužím ti vysvětlení, Tannere. Nezajímala tě moje verze příběhu od té doby, co se to stalo, neobtěžuj se ptát na detaily teď.“

„Řekni mi, co se stalo.“

Hořce se zasměji a podívám se na něj. „Využil jsi mě. Nechal jsi mě uvěřit, že jsem skutečně potkala slušného člověka. Nechal jsi mě se za…“ přestanu mluvit a odvrátím zrak, oči mě pálí potlačovanými slzami. „Nezasloužíš si slyšet mou verzi příběhu teď, když jsi ho nechtěl slyšet předtím.“

Auto znovu ztichne a já slyším Ethana vzadu posunout se na sedadle, zcela jasně chce něco říct, nebo udělat, ale naprosto není schopný. Jsme zaseknutí spolu, bez ohledu na to, co děláme, jsme zaseknutí v tomhle autě, na téhle cestě, spolu.

Chase se bude muset zodpovídat Tannerovi, což je nejspíš horší, než cokoliv si mohl představit ode mě.

Konečně se dočkám spravedlnosti, kterou si Celie i já, zasloužíme.

„Nebyla v depresi,“ řekne Tanner tichým hlasem. „Já ne… já to neviděl. Chovala se šťastně. Chovala se v pohodě. Nevšiml jsem si toho, protože jsem byl ve svém vlastním světě. Nevěřil jsem tomu, když jsem slyšel co jsi tvrdila. Byl jsem na tebe tak zatraceně naštvaný…“

Polknu a zírám oknem ven, celé tělo napjaté, srdce mě bolí, hruď mám staženou. Nezastavím ho v mluvení. Ani náhodou. Chci slyšet co chce říct, chci slyšet, co se mu honí hlavou. Chci vědět všechno, abych mohla dokončit tuhle knihu a navždy ji zavřít.

„Měl jsem těžké období, nevšiml jsem si. Kvůli mě, kvůli tomu, že jsme nikdo neviděl, čím si procházela. Je pryč. Nežádám tě o odpuštění, je mi u prdele, jestli mě máš ráda, nebo ne. Prostě chci vědět, co se tu noc stalo. Chci to vědět. Žádám o příběh z tvých úst.“

Zatnu zuby, ve snaze udržet emoce pod kontrolou. Je to těžké, opravdu zatraceně těžké. Částečně proto, že mu chci říct svou verzi, chtěla jsem svou verzi říct celé jeho rodině tak dlouho. Na druhou stranu trochu bolí, že je mu jedno, jak se ohledně něj cítím. Ačkoliv vím, že je lhář a podvodník, a všechno ostatní zlé na tomhle světě, byly tam chvíle, kdy jsem opravdu  věřila, že mě měl rád. Chvíle, kdy jsem skutečně věřila, že mu záleží.

Byla to jen hra?

Každá vteřina toho?

„Odpovím ti na tvou otázku, ale pak ty odpovíš na jednu mou. Upřímnost za upřímnost. Máme dohodu?“ zeptám se tvrdým hlasem, ačkoliv uvnitř umírám.

„Jo,“ souhlasí.

„Dobře,“ řeknu a držím oči na silnici před námi.

Nemůžu se na něj dívat, když mu tohle řeknu.

Nemůžu.

„Mé kamarádky a já jsme jely, jak jsi slyšel. Vzaly jsme mámino auto k jezeru, byly jsme mladé a bláznivé, neměly jsme žádné zlé úmysly. Prostě jsme si chtěly jet zaplavat. Já nepila, ale to už víš. Jestli jsi tomu věřil nebo ne, to je jiná věc. Ale nepila. Ztratily jsme plechovku s pitím na podlaze, což když se na to podívám zpětně, vypadá hloupě. Přemýšlela jsem o tom milionkrát znovu a bez ohledu na to, kolikrát jsem si to přehrávala, vypadá to tak… hloupě. Celiin život… za plechovku. Ale tak to bylo, plechovka alkoholu se vylila po celém koberci mámina auta a já, jako šestnáctiletá, jsem se k smrti vyděsila.“

Pohlédnu do zpětného zrcátka  a vidím Ethana, jak mě sleduje, jeho pohled je intenzivní. Slyšel můj příběh tisíckrát, samozřejmě, ale stále naslouchá, jako by to bylo poprvé, co to slyší.

„Každopádně, jsem se natáhla jednou rukou dozadu na zem. Spustila jsem oči ze silnice na vteřinu, jen na vteřinu, aspoň… tak jsem to cítila. Když jsem vzhlédla zpátky, viděla jsem ji. Stála u silnice. Mohu ti do posledního detailu říct, co měla na sobě, jaké měla vlasy, barvu jejích očí. Všechno potom bylo jako ve zpomaleném záběru. Setkala jsem se s jejím pohledem, ona se setkala s mým, a usmála se. Skoro jako by říkala, že je jí to líto. Pak  vstoupila na silnici. Dupla jsem na brzdy, snažila jsem se uhnout, ale nešlo to. Srazila jsem ji. Zbytek znáš.“

„Ne,“ zavrčí Tanner hrdelním hlasem. „Ne. Chci vědět všechno. Co se stalo potom? Jaký to byl pocit? Co udělalo auto?“

„Tannere…“

„Odpověz kurva na otázku, Callie.“

„Bylo to hrozné,“ zašeptám. „Od té doby si přehrávám každou vteřinu z toho. Byl to ten nejhorší pocit, jaký jsem si dovedla kdy představit, zasáhnout lidskou bytost. Věděla jsem, věděla jsem už předtím než auto sjelo ze silnice, že jsem ji zabila. Věděla jsem to z toho, jak to znělo, z toho, jaký to byl pocit. Sjely jsme z cesty, potom si toho moc nepamatuju. Bylo tam hodně křiku. Hodně bolesti. Jestli ti to udělá dobře, trpěla jsem každou vteřinu. Nesnažím se ze sebe shodit vinu, odhlédla jsem od silnice, jen chci, aby lidé znali pravdu. Celia si zaslouží, aby její rodina věděla, že nebyla v pořádku…“

„Na to už je teď trochu pozdě,“ Tannere zaskřehotá.

„Možná pro tebe, ale i tak si myslím, že si to zaslouží.“

Prsty mu zbělají kolem volantu a já pohlédnu znovu na Ethana. Věnuje mi malý úsměv; ví, jak těžké pro mě bylo, to říct. Zvlášt Tannerovi. Odvrátím pohled a podívám se dolů na své ruce. Uplyne pár minu naprostého ticha a pak se Tanner zeptá, „Jaká je tvoje otázka?“

Polknu, pak se zhluboka nadechnu a řeknu, „Všechno, co se stalo mezi námi, všechny ty chvíle, ty věci, co jsme sdíleli… Byla to všechno lež? Hra? Bylo něco z toho, třeba jen na vteřinu, skutečné?“

Otočím se a pohlédnu na něj, a cukne mu čelist. Svaly se mu napnou a tvář ztvrdne. Trvá mu dlouho, než odpoví a pak řekne drsným hlasem, „Všechno to bylo falešné. Každá vteřina.“

Mám pocit, jako by mě někdo praštil do žaludku. Stojí mě to všechnu sílu, abych sebou necukla, jak bolest vystřeluje mým tělem. Bolí to, mnohem víc, než jsem si kdy dokázala představit. Malovala jsem si, jak se ptám Tannera na tuhle otázku, znovu a znovu. Prožívala jsem si, jak bych cítila každou odpověď, dobrou i špatnou, ale tohle jsem nečekala. Myslela jsem si, že to bude v pohodě, kdyby mi řekl, že na tom nezáleželo, myslela jsem si, že by to usnadnilo to všechno uzavřít.

Ale neusnadnilo.

Bolí to jako čert.

„Zastav,“ řeknu roztřeseným hlasem.

„Cože?“ zeptá se Tanner.

„Řekla jsem zastav!“ zakřičím.

Tanner stočí auto ze silnice a prudce zastaví. Ve chvíli, kdy zastaví, si rozepnu pás a vrhnu se ven a zabouchnu dveře. Vztek, bolest a hromada emocí, které nedokážu zvládnout, vytrysknou na povrch a já zešílím. Prostě zešílím. Otočím se, právě kdy všichni vystoupí z obou aut. Se zuřivostí, o které jsem netušila, že v sobě mám, se vrhnu k Tannerovi. Z nějakého důvodu neustoupí ani se neostýchá.

Stojí tam a obrní se vůči tomu, co se mu stane.

Vystřelím pěst a srazím se s jeho čelistí. Znovu a znovu ho mlátím, ruka mi pulzuje s každým zásahem. Teprve když ho praštím pětkrát, nebo šestkrát, přestanu a začnu do něj strkat. Zloba ve mně je nekontrolovatelná. Je to větší než já. Strkám a strkám ho, brečím a přeji si, aby ta agonie v mé hrudi přestala.

„Jsem člověk!“ křičím a strčím ho do hrudi naposledy, než se otočím, udělám dva kroky předtím, než se obrátím zpátky k němu. „Slyšíš mě? Jsem zatracená lidská bytost. Tluče mi srdce, dýchám a mám city. Skutečné city. Stejné, jako kdokoliv z vás.“

Všichni na mě zírají, všech pět.

„Nezasloužila jsem si, cos mi udělal. Nezasloužila jsem si, aby mé zvláštní části byly zničené jako součást tvé zvrácené a šílené hry. Nechtěla jsem Celii ublížit. Odpykala jsem si svůj čas. Žila jsem v agonii. Nezasloužila jsem si to. Slyšíš mě? Já si to kurva nezasloužila.“

Můj hlas odumře s posledním slovem a já padnu na kolena, zasáhnu rudý prach u silnice, až se zvedne v oblaku kolem mě. Tělo se mi třese vzlyky a v tu chvíli je Jo vedle mě, dřepne si a dá mi ruku na záda.

„Podívej se na mě, Callie,“ řekne pevným a silným hlasem.

Pohlédnu na ni, škytám mezi vzlyky a zaprášené slzy se mi kutálí dolů po tvářích.

„Nenecháš je vyhrát, slyšíš mě?“ řekne hlasem tichým tak, abych to slyšela jen já. „Nenecháš se jimi porazit.“

„Bolí to,“ řeknu. „Bolí to tak zatraceně moc.“

„Tak to nech bolet, ale nenech je, aby tě porazili. Ne teď, ani nikdy. Dej mi ruku, postavíš se, oprášíš se a budeš držet hlavu nahoře, protože je nenecháš tohle vyhrát.“

Roztřeseně se nadechnu a přikývnu, otři si slzy a pak se nadechnu do plic tak zhluboka, až to pálí. Podívám se na Jo, její pohled je upřený do mého. Věnuje mi lehké přikývnutí a pak se otočí a jdeme zpátky ke skupině, stále tam stojící, aniž by řekli jednu zatracenou věc.

„Pojedu vzadu,“ zašeptám, aniž bych se podívala na Tannera.

„Krvácí ti ruce,“ řekne, jeho hlas je napjatý, tak napjatý, že každá moje část chce vzhlédnout a vidět výraz jeho tváře, vidět, jestli něco cítil, cokoliv, ale neudělám to.

Držím pohled dole.

„Nehraj, že tě zajímá cokoliv co se mě týká,“ zavrčím především do prachu u mých nohou, ale on ví, že mluvím k němu. „Znovu na mě nemluv. Pojďme tohle dokončit, abych tě už nikdy v životě nemusela vidět.“

Jo mi stiskne rameno a všichni nastoupíme zpátky do aut. Nasednu dozadu a Ethan nasedne dopředu. Než tam vleze Tanner, otočí se a podívá se na mě přes sedadlo. „Jestli to k něčemu je, tak ti lže. Záleží mu víc, než si dovedeš představit.“

Pak, se otočí tváří dopředu.

Mýlí se.

Tannerovi na mě nezáleží.

Nikomu z nich.

Skončila jsem.

Skončila jsem s nimi se všemi.