Hurricane - 1. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Roxy

Josef Downing se vyznačoval tím, že mohl mít doslova jakoukoli dívku, kterou chtěl.

Pohledný, mladý, přesvědčivý, s úsměvem, který by přiměl i tu nejzarputilejší pannu pochybovat o svých životních rozhodnutích. Pomohlo mu i to, že byl šíleně bohatý a generální ředitel ne jedné, ale hned dvou mega korporací. To sice znamenalo, že byl často na očích veřejnosti, ale to Roxanne nezajímalo. Dokonce ani tehdy, když to skončilo tím, že její tvář byla vyvěšena v bulvárních novinách s titulky, které hlásaly, že ona, Josefova přítelkyně, dříve pracovala jako prvotřídní prostitutka.

Obojí bylo špatně. Nebyla Josefova přítelkyně a nepracovala dříve jako prostitutka. Dělala ji stále, i když dávala přednost termínu call girl.

Tiše si povzdechla, když Josef vyšel z koupelny, čerstvě osprchovaný a na kůži mu ulpěla vůně mýdla. Bože, byl krásný. Pod opálenou, potetovanou kůží samý sval. Když se prohnul, jeho břišáky se ukázaly v plné parádě a Roxyiny bolavé partie pulzovaly touhou, jako by si z toho právě neudělali maraton.

„Převedl jsem ti peníze za tento měsíc na účet a zaplatil nájem,“ řekl jí Josef, když si natáhl kalhoty.

Roxyino vlče zakňučelo, rozrušené, že odchází, ale Roxy jen přikývla. „Skvělé. Díky.“

„Účty jsou vyrovnané.“

„Já vím.“

Josef jí věnoval jeden ze svých patentovaných úsměvů smáčejících kalhotky. „Co je to za tón? Nebylo to tentokrát na tebe moc drsné? Myslel jsem, že to máš ráda divoké.“

Roxy si prsty přejela po jedné z blednoucích stop po kousnutí na krku. „To mělo být drsné?“

Josefovy oči potemněly chtíčem. Miloval výzvy, alespoň v ložnici. Byla to jedna z věcí, které se Roxy na něm líbily nejvíc. Dostal ji. Tolik mužů v její minulosti bylo tak soustředěných na vlastní potěšení, že se musela vzdát věcí, které měla ráda, aby jim mohla poskytovat stále stejný nudný sex. Josef rád zkoušel nové věci. I po pěti letech, kdy byla jeho exkluzivním doprovodem, se jim stále dařilo nacházet způsoby, jak dělat věci, které předtím nedělali.

„Ty ďáblice,“ zamručel Josef, když si natáhl bílou košili. „Víš, že mám celý den jednu schůzi za druhou. Chceš, abych o všechno přišel, protože místo na koláčové diagramy a grafy myslím na tvé chutné tělo?“

Roxy se trochu narovnala a blýskla po něm vlastním úsměvem. „Jen jsem doufala, že si dneska někam vyrazíme… třeba do obchoďáku nebo do zoo nebo k Tiffanymu…“

Josef se zasmál a zavrtěl hlavou. „Chceš letět do New Yorku? Takže nejenže chceš, abych o všechno přišel, ale ještě mě chceš přivést na mizinu?“

„No, když to říkáš takhle.“ Roxy se prohnula zpátky do postele a srdce jí začalo klesat, i když věděla, že nalákat ho zpátky do postele nebude tak snadné. Upřímně řečeno, někdy se tomu divila. Znamenalo by to, že ona bude odměřená a odtažitá a Josef tvrdě narazí, ne naopak. Takhle to fungovalo ve všech předchozích případech. Samozřejmě nikdy předtím nebyla exkluzivní – a Josef potřeboval exkluzivitu, aby ho neobvinili, že platí za prostituci.

I když to tak bylo.

Dokončil oblékání. Potřásl hlavou, když se zasmál. „Zavolám ti později.“

Nezavolá. Nikdy nezavolal. Roxy to bylo jedno. Věděla, že má své vlastní starosti a že ona není na prvním místě jeho seznamu. Bylo jí to upřímně jedno. Tedy většinu času. Koneckonců nebyla vydržovaná žena a ani se jí nehodlala stát. Její nezávislost pro ni byla příliš důležitá – a té se už dost vzdala tím, že byla na Josefovi finančně závislá.

„Vrátím se do školy,“ vyhrkla, když sáhl po klice dveří. „Získám nějaký nóbl titul a půjdu pracovat do jedné z tvých firem, a ty mi budeš muset zvýšit plat.“

Josef vážně přikývl, i když mu koutky úst zacukaly v úsměvu. „Jasná věc, Rox. Harvard je tady.“

Odcházel stále se smíchem a Roxy věděla proč. Neměla ani středoškolský titul. Která škola by ji teď vzala? Ale stárla, i když její schopnosti vlčí měničky jí udrží tělo v kondici a síle ještě deset let nebo dvacet. Přicházely však příznaky… chtěla si myslet, že ji Josef bude chtít i ve chvíli, kdy bude mít vrásky a pramínky šedivých vlasů, ale nemohla na to spoléhat.

Musela se na tyhle věci dívat logicky, a kdyby Josef ukončil jejich smlouvu, neměla by moc možností, jak se vrátit k Bratrstvu divokých a žít na zavolání, kdyby některého člena kousl upír a on potřeboval sex, aby se zbavil agrese, která vždycky přichází s upířím jedem.

Ne, musela přijít škola. Prostě si něco vyber a jdi do toho, měj proboha nějakou záchrannou síť.

Odfrkla si, když odhrnula peřinu z postele, a pak po ložnici zapálila několik svíček, aby vymazala Josefův mužný, divoký pach. Její vlčice stále skučela, chtěla jeho vlka, a ona na ní vrčela, dokud nezmlkla.

Právě když se chystala skočit do sprchy, začal jí zvonit telefon. Srdce jí okamžitě vyskočilo až do krku a pak se prudce rozbušilo, když viděla, že to není Josef. Byl to její mladší bratr. Zvedla to a prstem si prohmatala tetování na rameni, které naznačovalo, že kdysi byla členkou místního nevěstince – místa, kde byli klienti pečlivě prověřováni a dívkám byla poskytována antikoncepce –, ale městská správa ho zavřela. Roxanne věděla, že tři z dívek, se kterými pracovala, byly zavražděny, další dvě teď umíraly na pohlavní choroby a zbytek se tak nějak vytratil, stejně jako ona.

Otřásla se při pomyšlení, co by se s ní stalo, kdyby se jí neujalo Bratrstvo divokých, kde se seznámila s Josefem.

„Andy,“ pozdravila, když zvedla telefon. „O co jde?“

„Roxy, potřebujeme tě.“ Andy se nadechl. „Dostali jsme se se Stewem do menšího maléru.“

Její bratři se vždycky dostávali do potíží a ona je z nich vždycky dostávala. Povzdechla si, když znovu zamířila do ložnice, mobil sevřený mezi uchem a ramenem, zatímco se stříkala parfémem, aby zakryla pach. Ne že by to bylo k něčemu dobré, když měl Andy tak bystrý nos.

„Už jsem na cestě,“ slíbila.

Zabručela si pro sebe, i když se jí žaludek zkroutil obavami, když mířila k bratrovu domu. Nebyl tak přepychový jako její byt, jen dvoupokojový suterénní apartmán v části města, která byla na půli cesty mezi potřebou opravy a zchátralostí. Když vstoupila dovnitř, okamžitě ji zasáhl pach krve.

Žaludek jí klesl. Easthallow bylo centrem území Bratrstva divokých, a tak se konkurenční gangy obvykle nedostaly tak daleko.

Upíři však byli vždycky na lovu.

Roxy seběhla po schodech dolů a srdce měla až v krku, když rozrazila dveře do sklepa. Pach krve jen zesílil. „Andy! Stewarte!“

„Tady,“ zavolal Andy z ložnice.

Roxy vběhla dovnitř a našla Stewarta ležet na podlaze uprostřed kruhu spálených bylin a svíček. Tvář se mu zkřivila bolestí, jak si držel ruku nad hlavou. Po zápěstí mu stékala krev, ačkoli Andy mu kolem lokte uvázal škrtidlo, které zastavilo to nejhorší. Roxy přistoupila ke Stewartovi a byla šokována, když uviděla hluboké bodné rány na jeho zápěstí.

Stopy po zubech.

„Co jsi to kurva, udělal?“ Roxy vyhrkla a otočila se na svého druhého bratra.

Andy sebou trhl. „Hele, já nemůžu za to, že to nevyšlo!“

Roxy odolala nutkání praštit Andyho po hlavě. Bylo jasné, co se stalo. Zatímco Andy i Roxy se jako měniči narodili, Stewart nějakým způsobem jako měnič neskončil. Existovaly určité rituály, které mohly člověka proměnit v měniče, ale ty byly přísně sledované a hlídané. Skutečnost, že si její bratři mysleli, že takový rituál nějak zvládnou provést sami?

„Zavolali jste Miu?“ Roxy si Andyho změřila pohledem, zatímco trhnutím otevřela nedalekou lékárničku, našla gázu a pevně ji omotala Stewartovi kolem zápěstí. Andy často zapomínal, že Stewart je jako člověk mnohem náchylnější ke zranění a nehojí se tak rychle jako měniči.

Andy se na místě zapotácel a tentokrát ho Roxy skutečně udeřila. Svým činem vystavil bratra nebezpečí – a ani nezavolal doktora!

„Cože? Minule to fungovalo a ona to zastavila,“ zavrčel na ni.

„A tentokrát náš bráška vykrvácí! Běž ji hned zavolat!“

Stewart vydal sténající zvuk, jako by chtěl protestovat, ale neměl na to sílu. Roxy stiskla zuby. Chápala, proč se chtěl stát měničem. Nejenže jeho vlastní rodina byli měniči, ale on se zoufale chtěl přidat k Bratrstvu divokých a pomáhat Andymu v boji proti upírům. Do gangu směli vstoupit pouze měniči.

Existovaly úspěšné příklady, kdy se lidé stali měniči. Ale tohle? To bylo směšné. Kolikrát si ti dva mysleli, že to můžou zkusit, aniž by ho zabili?

„Bude to v pořádku,“ slíbila Roxy, když mu na rameni zavazovala další škrtidlo. „Stewarte, zůstaň se mnou, ano?“

Zvedla ho nahoru a zamrkala, jak je těžký. Andy se vrátil, v ruce svíral mobilní telefon. Když uviděl Stewartovu bledou tvář, jeho samotného naplnilo zděšení. Rychle se připojil k Roxy, aby bratrovi pomohl, a společně ho dokázali dostat k autu. Roxy si pod nosem nepřestávala spřádat řetěz nadávek a soustředila se spíš na vztek na bratry, než aby se nechala ovládnout strachem z toho, co se může stát dál.

„Měli bychom ho vzít do nemocnice,“ zamumlala, jakmile se rozjeli. Ale kdyby to udělali, vyvstaly by otázky.

Personál by se na Andyho v jeho bundě a tetování podíval a dospěl by k vlastním závěrům. Byl by zázrak, kdyby na ně nezavolali policii! Nemluvě o tom, že když opouštěla svůj byt, oblékla si jen tílko se špagetovými ramínky. Její vlastní tetování bylo jasně viditelné, což by jen utvrdilo doktorovy domněnky o nich. Mohli by to vysvětlit jako kousnutí psem, ale to se v minulosti moc nedařilo.

Ne, Mia byla jejich nejlepší sázka. Ošetřovala celou partu a neštítila se postarat o příležitostné lidi, kteří se dostali do křížové palby mezi měniči a upíry.

Když dorazili na kliniku, Mia už na ně čekala. Zavrčela si pod nosem a vrhla na Stewarta smrtící pohled, když ho Andy a Roxy nesli dovnitř. Zavrtěla hlavou a v očích se jí zablesklo. „Položte ho na stůl. Přísahám, že vás budu muset zabít, abyste to zastavili!“

Andy se na ni zamračil. „Uklidni se.“

„Možná tě zabiju sama,“ vyjela na něj Roxy a on sklonil hlavu. Pomohla Stewarta zvednout na stůl a Mia se hned pustila do práce, rychle mu odlepila obvazy, aby viděla, jak moc je pokousaný.

Zaklela. „Musel ses dostat k tepně, že jo?“

„Bude v pořádku?“ zeptal se Andy znepokojeně.

„Jo. Ale kdybys přišel dřív, bylo by mu mnohem líp. Odpovíš mi na to?“

Roxy si uvědomila, že jí zvoní telefon. Vytáhla ho z kabelky a rychle odešla do jiné místnosti, aby ho zvedla.

„Ahoj, sexy,“ ozval se na lince Josefův hlas. „Co máš na sobě?“

Roxy se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit. Kdyby řekla, že má na sobě bratrovu krev, přišel by za ní? V očích ji pálily slzy, když se jí do nozder zavrtala vůně krve, a Stewart z vedlejší místnosti vydal tichý výkřik.

„Roxy? Jsi tam?“

„Jo.“ Roxy měla hrdlo tak stažené, že sotva dokázala mluvit.

Josefův tón nabyl znepokojivého výrazu. „Co se děje?“

„Andy se znovu pokusil proměnit Stewarta. Je v pořádku. Oba jsou v pořádku.“ Další výkřik a Roxy se sevřelo srdce. „Jsem na ně prostě strašně naštvaná, víš?“

„Ah.“ Tón byl najednou velmi nezúčastněný. „Pořád ještě stihneš přijít dneska na večeři?“

„Jo. Žádný problém,“ zalhala Roxy a nasadila dunivý tón, na který se vůbec necítila. „Já tam budu. Co si mám vzít na sebe?“

Josef se uchechtl. „Ty červené šaty. Tvoje černé podpatky. Nic jiného.“

Roxy se nadechla. „Těším se na to.“

Zavěsila bez rozloučení, protože Stewart znovu vykřikl. A ona se opřela hlavou o zeď a stále bojovala se slzami. Škola. Osamostatnit se. Pak by nemusela lpět na Josefovi a doufat, že k ní jednoho dne bude cítit totéž, co ona k němu.