HH - 9. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Nellie

Jsem tak zatraceně hloupá. Kdo by si mohl myslet, že nastěhovat se k chlapovi, kterého jste políbili je dobrý nápad? Absurdita té myšlenky se mi stále dokola honí hlavou, když balím Jaxonovi tašku a pak svoji vlastní, a to až natolik, že se rozhodnu zavolat Jenn a zjistit, jestli dělám hroznou chybu.

„Jenn Martin, jak vám můžu pomoci?“

Asi neviděla mé číslo, protože pokud by věděla, že jsem to já, takhle by se nepředstavila.

„Neuvěříš, jaký jsem dnes měla den.“ Vysvětlím jí vše, co se pokazilo, a skončila jsem zprávou, že mě Dane, požádal, abychom se k němu nastěhovali.

„Řekla jsi ne, že jo?“

Když nic neřeknu, nahlas si povzdechne – až moc nahlas.

„Nel, miluju tě jako sestru, ale teď myslíš svojí vagínou a ne hlavou.“

„Tak to není. Má pravdu, přestěhovat se na týden přes chodbu je mnohem snazší, než vzít Jaxona do hotelu a úplně mu převrátit život.“

Zasténá, jako by to, co jí říkám vůbec nedávalo smysl.

„Nech mě to zopakovat. TY. HO. NEZNÁŠ.“

Vím, že má pravdu, ale srdce mi říká, že bych mu měla věřit a poprvé v životě se tím chci řídit.

„Jenn, ten muž strávil celé ráno křičením na mého domácího, mluvením s opraváři a snažil se mě uklidnit, když jsem měla lehký záchvat paniky.“ Nic neřekne, tak pokračuju. „Navíc se mě nejdřív zeptal, jestli bych nemohla zůstat u nějaké kamarádky. Dnes mi vážně pomohl.“

„Och, no… omlouvám se, dovol mi, abych mu dala odznak cti.“

Zasměju se, přesto si všimnu znepokojení v jejím hlase.

„Víš, že můžete zůstat u mě.“

V tu chvíli vybuchnu smíchy.

„Jenn, žiješ v bytě s jednou ložnicí, do které se horko těžko vejdou tvé věci a ty tam chceš napasovat i mě a mého syna? To se nestane.“

„Jen se ti chce dostat do kalhotek,“ prohlásí a já vím, že má částečně pravdu, věděla jsem to od chvíle, kdy mě přitlačil ke zdi, až jsem byla slabá v kolenou, ale buďme spravedliví, rozhodně jsem s tím byla v pohodě.

„To může být pravda, ale buď s ním zůstanu zadarmo, nebo musím sáhnout do úspor a zůstat v hotelu. A je mi líto, ale beru tu první možnost. Navíc, možná chci, aby se mi dostal do kalhotek.“

Povzdechne si, protože ví, že zním logicky.

„Nezaplatí ti tvůj domácí hotel?“ Myslela jsem na to samé poté, co Dane odešel, šla jsem a zeptala se ho. Jeho odpověď byla rezolutní 'ne' protože 'není ve vatě'. Když jí to řeknu, začne vrčet nad hroznými domácími v tomto městě.

„Dobře, ale radši bys mi měla dát hned vědět, kdyby se stalo něco divného, budu tam v cukuletu a nakopu mu prdel.“

„Jasně, budeš první osoba, které zavolám.“ Zavěsím, zapnu poslední tašku a dotáhnu ji k předním dveřím, kde mám naskládaný zbytek věcí. Zhluboka se nadechnu, otevřu dveře, nechám je otevřené a jdu k Danovu bytu. Zaťukám a poslouchám, jestli nezaslechnu šramot uvnitř, takže když nic neslyším, znovu zaťukám a konečně uslyším kroky na druhé straně. Otevřou se dveře, chystám se mu vynadat, že mu to trvalo tak dlouho, ale všechny racionální myšlenky mi vyletí z hlavy, protože přede mnou stojí Dane – jen v ručníku – a voda mu stéká po nádherné odhalené hrudi.

„Omlouvám se, byl jsem ve sprše.“

Přikývnu, ale nevyjde ze mě ani slovo, protože to jediné, co zdá se dokážu je hledět na jeho ruce a hrudník pokrytý tetováním až k zápěstí.

Jak to, že jsem si toho předtím nevšimla?

„Nel, jsi v pořádku?“

Oči zvednu k jeho a uvidím v nich pobavení. Sakra byla jsem přistižena, zírala jsem na něj příliš dlouho. 

„Jop, jsem v pořádku.“ Cítím, jak se mi červeň plazí od hrudi ke krku, odvrátím oči a koukám všude, jen ne na jeho tělo zakryté ručníkem.

„Jsi si jistá? Vypadáš trochu… rozptýleně.“ Z vědoucího úšklebku na tváři se mi chce dát mu ránu, ale v tu samou chvíli nevím, jestli se mi na něj spíš nechce vlézt.

„Jo, jsem v pohodě.“ Zašeptám. Sucho v krku způsobí, že mám nakřáplý hlas. A tehdy se rozhodne opřít o zárubeň a položí si ruku na ručník, který si o centimetr stáhne.

„Víš, že jestli chceš vidět, co je pod ním, vše co musíš udělat je požádat. Věř mi, když říkám, že jsem o tomhle snil od chvíle, kdy jsi tu noc odešla.“ Jeho oči potemní a atmosféra v pokoji se změní.

„J-já nechtěla jsem…“ koktám, ale on zvedne ruku, aby mě zastavil od čehokoli trapného, co chci vypustit z úst.

„Nel, chápu, proč jsi mi neodepsala. Máš Jaxona a vybudovaný život tady, takže to chápu. Věř mi.“

Nakloním hlavu na stranu. Jak to, že je tenhle chlap svobodný? Jeho smích mě upozorní na skutečnost, že jsem to znovu řekla nahlas. Vážně to musím přestat dělat.

„Můj život až do teď nezahrnoval vážný vztah.“

„Omlouvám se, nic z toho není moje věc,“ zamumlám a jeho úsměv se znovu vrátí.

„Kdyby záleželo na mně, tak se to stane tvojí věcí.“ Ignoruje můj pohled, jde chodbou stále s ručníkem visícím nízko na bocích, zvedne mé tašky od dveří a přenese je k sobě.

„Jdeš dovnitř, nebo tu budeš jen tak stát a představovat si mě nahého?“

Zavrtím hlavou, abych se dostala z omámení, sleduju ho a vejdu do jeho bytu.

Tohle bude zajímavý týden.

 

***   

 

„Takže tady zůstaneme?“ Zeptá se tiše Jaxon, když ho vezmu za ruku a vedu ho k Danovým dveřím.

Dane je oblečený, díky Bohu a sedí na gauči, zatímco já vezmu Jaxona do kuchyně.

„Ale proč?“

Už asi pomilionté od chvíle, kdy jsem Jaxona vyzvedla, se zhluboka nadechnu. Musím si opakovat, že je dítě, ale už je to asi popáté, co mu vysvětluju, proč musíme zůstat tady a on to stále nechápe. Než mu to všechno můžu znovu vysvětlit, zavolá ho Dane, aby si sedl vedle něj.

Překvapivě bez reptání Jaxon zamíří k němu, jako by ho nezajímalo vůbec nic jiného, vrhne se vedle něj. Zadívám se do těch očí, kterým se od rána snažím vyhnout, ale teď si nemůžu pomoct a sleduju ho, když mu Dane ještě jednou vysvětlí situaci, Jaxon tiše sedí a poslouchá ho. Zajímalo by mě, jaké je jeho tajemství.

„A co Vánoce?“ Vykulí oči a začnou mu padat slzy po tvářích.  Propadne se mi srdce.

„Jak bude Santa vědět, kde jsem?“

Strach v jeho hlase mě dorazí, přitáhnu si ho k sobě, sednu si na zem a on mě obejme kolem krku.

„Jaxone, slibuju, že Santa bude přesně vědět, kde jsi.“

Danovi oči se setkají s mými a na tváři se mu rozlije smutný úsměv. „Hej, chlapče?“ Řekne Dane a Jaxon se mi otočí v klíně. „Proč nenapíšeš Santovi dopis a nevysvětlíš mu, kde jsi? Tak bude vědět…“

Na Jaxonově tváři se objeví úsměv a těká pohledem mezi mnou a Danem.

„Mami, myslíš, že to bude fungovat?“ Výraz naděje v jeho očích je balzám pro moji duši.

„No, neuškodí to!“

S tím běží do pokoje, který pro nás Dane připravil a najednou zůstaneme znovu, sami.

„Děkuju ti.“

Usměje se a díky jeho pohledu znovu cítím, jak mě zasáhne žár. „Je to dobré dítě.“

Vstanu a zamířím zpět k ostrůvku, opřu se o dřez, skloním hlavu a zhluboka se nadechnu. Dane přijde za mnou, rukama mě uchopí za pas a něžně si mě přitáhne k tvrdé hrudi, potlačím zakňourání a zavrtím hlavou.

„Tohle já nemůžu,“ zamumlám, vyvléknu se z jeho držení a spěchám chodbou k pokoji, kde najdu Jaxona hrát si. Opřu se o dveře a sleduju syna, jak si hraje se svými hračkami, netečný ke všemu, co se děje a já se modlím, aby to tak zůstalo.

Potřebuji si zapamatovat, že všechno dělám pro něj. Že v životě se nemůžu rozptylovat, ne když je v něm Jaxon. Takže si opakuji stále tu samou mantru dokola: nezapleť se s Danem.

Dokážu zvládnout týden s ním… že?