HH - 7. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Nellie

„Mamíííí!“ Křičí Jaxon z kuchyně, zrovna když zvedám černou blůzu ze židle v rohu pokoje a pomalu zapínám knoflíčky, zatímco můj syn stále křičí a jeho hlas je pořád vyšší a vyšší.

„Jaxone Jamesi, co jsem ti říkala o křiku. Buď ke mně přijdeš, nebo budeš trpělivě čekat.“ Řeknu a jdu chodbou, zapomenu na knoflíky a má mysl se snaží vymyslet různé scénáře, kvůli kterým můj syn křičí tak nahlas. Jakmile dojdu do kuchyně, zastavím se, když můj pohled padne na stálý proud vody, která padá z mého stropu do středu podlahy.

Co to sakra?

„Jaxone, jdi prosím do svého pokoje,“ zašeptám a snažím se přijít na to, jak zastavit vodu, která se mi shromažďuje uprostřed kuchyně.

„Ale mami! Ta voda je všude!“ Řekne v úžasu ze scény před ním. Podívá se mi do očí a mávne rukou, jako bych to neviděla.

Kleknu si, abychom byli na stejné úrovni. „Zlatíčko, potřebuju, abys mě teď poslouchal. Chci, aby sis šel na chvilku hrát do svého pokoje.“

Pomalu přikývne, vezme moji tvář do malých dlaní a podívá se na mě stejně, jako jeho otec.

„To bude v pořádku, mami.“

Bože, co jsem na této zemi udělala, že jsem si zasloužila syna jako je on?

„Děkuju, miláčku.“ Políbím ho na vršek hlavy, než se otočí a běží chodbou do svého pokoje.

Podívám se na hodiny na zdi vedle předních dveří a tiše proklínám čas. Samozřejmě Jaxon znovu přijde pozdě do školy. Hádám, že letos cenu pro mámu roku nezískám.

Než se začnu cítit provinile jako matka, těžká váha na hrudi mi připomene, že musím zavolat domácímu, což udělám… několikrát, než frustrovaně zabručím, když mi to nezvedne. Svírám telefon, až mám bílé klouby, opřu se o pult a bojuji se slzami.

Najednou někdo zaťuká na dveře. Otřu si vlhkost pod očima a otevřu dveře, jen abych se setkala s Danovým pěkným obličejem.

„No to je pohled, který jsem nečekal tak brzy po ránu. Ne, že bych si stěžoval.“ Zamumlá a jeho pohled neopustí můj hrudník, v tu chvíli si uvědomím, že jsem ještě nezapnula všechny knoflíčky.

„Kruci,“ zamumlám. Samozřejmě, že se to musí stát dneska. Nejdřív mě vidí v mém nedělním lenošícím oblečení, ve kterém vypadám, jako bych se o sebe nestarala, obzvláště o vzhled a teď mě vidí v černé podprsence plně vystavené na obdiv.

„Co chceš, Dane?“ Zapínám si malé knoflíčky, zatímco žhavým pohledem sleduje mé prsty.

„No, taky tě zdravím,“ projde dveřmi a zastaví se, když uvidí vodu crčet ze stropu. „Do prdele.“

„Jo, jak můžeš vidět, jsem v tuhle chvíli trochu zaneprázdněná, takže, kdybys mi mohl říct, co chceš, abych se mohla vrátit zpět k mému jezírku uprostřed kuchyně, bylo by to skvělé.“

Začnu ztěžka dýchat, tak se opřu o pult, v mé hrudi se začne usazovat panika. Ale než může narůst, obklopí mě Danovy silné paže, jeho kolínská zcela ovládne všechny mé smysly a já zalapám po dechu. V hlavě mám najednou vymeteno a zaměřuju se pouze na dobrý pocit mít ho u sebe. Nepřemýšlím, prostě ho obejmu kolem pasu a přitáhnu se blíž k němu.

Tohle mi chybělo.

Chybí mi pocit, že někdo převezme kontrolu, že mám někoho po boku, místo toho, abych vše tahala na svých bedrech, až se téměř zhroutím.

„To bude v pořádku,“ zamumlá mi do vlasů, ale když začnu vrtět hlavou, stiskne mě ještě víc. „Vím, že se to teď může zdát až moc, ale přijdeme na to.“

Zhluboka se nadechnu, když mi dojdou jeho slova.

„My?“ Vymaním se z jeho náručí a uvažuju, kdy se z nás stalo 'my'.

„Nel, jsem tu, tak nevidím důvod, proč bych nemohl pomoct.“

Zůstanu bez řeči. Od kdy muži nabízejí ženám pomoc, když je ani neznají?

„No, řekl bych, že se trochu známe, když zvážím, že vím, jak chutnají tyto rty a jaký je to pocit mít tě přitisknutou k hrudi.“

Do prkýnka. Musela jsem to říct nahlas, on se směje a já jediné, co dokážu je vzpomínat, jaký byl jeho polibek a jak moc si přeju, abych ho mohla znovu prožít.

„Mamí! Přijdu pozdě do školy!“ Zakřičí Jaxon, uslyším jeho nohy na chodbě, zavřu oči a stisknu si kořen nosu. „Ahoj Dane!“ Úsměv, který rozzáří synovu tvář, se zrcadlí v Danově obličeji. Jaxon dojde až ke mně. „Viděl jsi všechnu tu vodu?“ Zeptá se nevinně a jeho pohled těká mezi Danem a tvořící se kaluží.

„Viděl, chlapče.“ Dane, se přikrčí, aby byl na stejné úrovni jako můj syn a díky tomu pohybu se mi převrátí vnitřnosti a mé srdce začne bít ještě o něco rychleji. „Proč se neoblékneš a nepřipravíš do školy, tak rychle, jak jen dokážeš, aby tě tam tvá máma mohla vysadit?“

Jaxon se usměje, než vyrazí zpátky do svého pokoje.

„Dane, pořád jsem ještě nesehnala domácího, aby nějak zastavil tu vodu a já ji mohla uklidit. Pak potřebuju zjistit, kde zůstaneme, než opraví tenhle nepořádek. Musím zavolat do práce a –“

Musí vidět paniku v mé tváři, protože vezme můj obličej do rukou, zastaví mě a instruuje, abych se zhluboka nadechla.

„Zlatíčko, uklidni se.“ Třesu se vnitřním záchvatem paniky. Podívám se mu do očí. „Zavolám domácímu za tebe. Ty vezmi Jaxona do školy, pak se vrať sem a na zbytek přijdeme.“

Nevím, jestli je to mlha, co mě obstoupila při jeho doteku, nebo že postavil potřeby mého syna před své vlastní, ale v každém případě jsem hloupá.

„Jsi si jistý? My nejsme tvoje starost. Je to jen můj a můj problém. Nechci tě zdržovat, od…“

Zavrtí hlavou a obdaří mě zářivým úsměvem, o kterém jsem si zatraceně jistá, že je důvodem, proč jsem ho tenkrát políbila.

„Nel, přestaň. Nabízím ti pomoc, tak ji prosím tě přijmi. Dneska nemám nic na práci a ty toho máš hodně, takže vezmi Jaxona do školy.“

A jako by zaslechl své jméno, objeví se vedle nás. Na zádech má batoh a v ruce krabičku s obědem, kterou musel vytáhnout z ledničky a v druhé ruce svoje oblíbené boty.

„Jsem připravený!“ Zářivě se usmívá, sedne si na podlahu a snaží se rozhodnout jaká bota je na kterou nohu.

Už jsme to probírali snad milionkrát a já vyzkoušela každý trik z knihy, abych ho naučila, kde je pravá a levá. Dokonce jsem použila i trik s nálepkami, kterou rozříznete napůl a nalepíte ji dovnitř obou bot, ale Jaxon si s danou nálepkou spíš hrál, než aby ji použil k učení.

„Potřebuješ pomoc, zlatíčko?“ Ptám se, protože vím, že musíme jít, ale na druhou stranu chci, aby se to naučil sám.

„Ne, rozumím tomu.“

Srdce mi taje při způsobu, jakým přeskakuje jeho slovník od batolete k malému klukovi. Vím, že už nemáme čas a že bych ho měla opravit, ale právě teď mi připomíná, že je stále moje děťátko.

Po několika minutách vyjdeme ze dveří a máváme na Dana, který slíbil, že sem někoho dostane, aby zastavil tu vodu, zatímco budu pryč. Chci věřit svým vnitřnostem, které mi říkají, že udělá přesně to, co slíbil. Jen doufám, že se nemýlím.