HH - 2. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Dane

Nenávidím to.

Všechno.

Sedím u stolu, dívám se na své kamarády z kapely Brenta a Frankieho. Zajímalo by mě, jestli se chystám udělat největší chybu svého života a jestli mi některý z nich někdy odpustí.

„Končím.“ Sleduju zmatek v jejich očích. Nic hned neřeknou, takže se nakloním dopředu, položím lokty na stůl a připravím se na nejhorší.

„Co tím myslíš, že končíš?“ Zeptá se Brent s ostřím v hlase, ostražitost v jeho očích je jasně patrná.

„Prostě tak. Končím. Už to dál nemůžu dělat… turné, nahrávání, psaní. Já nemůžu…“ vyzním do ztracena, sleduji, jak se Frankie zakloní v křesle s posměšným úsměvem na rtech.

„To říkáš po každém albu, nevěřím mu.“ Brent se na nás dívá a mávne mezi nás.

Založení kapely byl vždycky můj sen a po střední jsme tento sen uskutečnili a založili Blanked Edge. Trvalo dlouhých deset let, než jsme se stali úspěšnými a veškerá dřina se vyplatila, ale za jakou cenu?

„Vím, že to říkám pořád, ale tentokrát to myslím vážně. Hudba už ke mně nepřichází jako dřív a jsem zatraceně unavený. Už nejsem šťastný.“

Frankie se posadí zpříma, než vstane ze židle a začne rázovat po pokoji. „To jsou kecy. Právě končíme naše nejlepší turné a ty ses rozhodl, že kapela končí? Prostě jen tak?“ Otevřu pusu, abych něco řekl, ale on pokračuje. „Jsme v tom už deset let a konečně vyděláváme prachy, které si zasloužíme a ty chceš pryč?“

Přikývnu. Vím, že má slova způsobí jen další vztek a frustraci. Neviním ho. Opouštím je při největší slávě, ale nemám na vybranou, protože kdybych to neudělal teď, litoval bych toho.

„To nám nemůžeš udělat… mně!“ Zvedne skleničku ze stolu a hodí ji proti zdi, což způsobí, že s Brentem sebou trhneme.

„Franku, chlape, musíš se uklidnit.“ Řekne Brent, snaží se odlehčit napětí v pokoji, ale je příliš pozdě. Škoda je už napáchána.

„Víš co? Chceš odejít? Fajn, ale nečekej, že se vrátíš a bude všechno v pořádku.“

„No tak,“ pohledem je oba žádám, aby mě pochopili. „Nemůžete se na to podívat z mé perspektivy?“

Brent sklopí pohled a Frankie zavrtí hlavou.

„Och, vidím to z tvého pohledu moc dobře,“ procedí Frankie skrz zatnuté zuby. „Jsi egoistický bastard, který myslí jen na sebe a zapomíná, že v této kapele jsme tři. Jen protože jsi hlavní zpěvák, neznamená to, že jsi zasraný šéf.“

„Jen musím přijít na to, co se odehrává v mé hlavě,“ připustím, sednu si na okraj postele s hlavou v rukách. „Chci skončit? Jasně, že ne, ale právě teď nevidím jinou možnost. Už tohle nemůžu dělat.“ Řeknu sotva šeptem a dřív, než mám šanci říct něco dalšího se Frankie vyřítí z pokoje a zabouchne za sebou dveře. Pohlédnu na Brenta, který stále sedí na stejném místě a vrtí hlavou.

„Musel jsi to říkat dneska?“ Zeptá se, vstane a přijde ke mně. „Minulou noc jsme skončili naše turné.“ Postel se pod jeho vahou propadne. Otočím k němu hlavu. „O co doopravdy jde, Dane? Vždycky jsi vtipkoval, že končíš, ale vždycky ses vrátil. Proč je to tentokrát jiné?“

Já nevím a to je to, co mě nejvíc tíží na hrudi. Všechno se zdá jako velká hra na Hromnice o den více, bez konce v dohledu a to mě trápí.

„Cítil ses někdy, jako bys uvízl ve smyčce, která nikdy nekončí?“ Naše oči se střetnou a jeho zmatené rysy mi říkají, že vůbec neví, o čem mluvím. „Jasně, že ne, ale já jo. Každý den je stejný. Vstanu, nasnídám se, snažím se napsat písničku při cestě do studia. Nahrajeme písničku, pak ji nacvičíme na koncert, který pak odehrajeme, poté jdu do svého pokoje a snažím se napsat víc písní. A to se opakuje. Nikdy to nekončí a poprvé v životě se netěším na skládání další muziky.“

Brentovi se rozšíří oči, když hlasitě zasténám a lehnu si na postel.

„Chci si odpočinout od tohoto životního stylu. Potřebuju si pročistit hlavu, aktivně přestat dělat muziku a doufat, že se ta jiskra zase vrátí.“

Jsme na okamžik ticho, zdá se to však jako celé hodiny, ale neuběhlo ani pár minut. Brent položí ruku na mé koleno, otevřu oči a podívám se na něj.

„Dobře,“ je vše, co řekne, ale tím jedním slovem mi řekne vše, co potřebuju vědět.

Bude tu, zatímco si budu dávat dohromady své sračky a pokusí se promluvit s Frankiem a uklidnit ho a snad nás všechny přes tohle dostane. Pocit úlevy, který vychází z tohoto jediného slova, zvedá tíhu, kterou jsem nesl na bedrech posledních několik měsíců.

„Omlouvám se,“ zašeptám, zavřu oči a doufám, že jsem to kardinálně neposral a neztratil své dva nejlepší kamarády spolu s mojí kariérou.

„Nějak mi to vynahradíš.“ Pozvedne obočí a já se začnu smát, když vstane, natáhne ke mně ruku a já se jí chytnu. Jakmile stojím, a jsme na stejné úrovni, poplácá mě po ramenech. „Jestli něco budeš potřebovat, zavolej mi, jo?“

Nepatrně přikývnu a on zamíří ke dveřím.

„Kam půjdeš? Hádám, že do L.A. se nevrátíš.“

Bože ne. To místo z vás vysává život každý den. Potřebuju z tohoto světa vypadnout a na chvíli se pokusím být zase normální člověk.

„Možná zůstanu právě tady.“ Řeknu, aniž bych si uvědomil, jak moc tato myšlenka uvolní moji úzkost. „Nikdy jsem nezůstal na žádném z míst, kde jsme hráli a protože tohle město je daleko od L.A., je perfektní.“

Brent se zasměje, když otevírá dveře a naposledy se na mě ohlédne. „Doufám, že najdeš, co hledáš, jen neoplodni nějakou fanynku, nebo nechyť nějakou pohlavní chorobu.“

Vybuchnu smíchy, zatímco on odchází chodbou a zůstane po něm jen ohlušující ticho. A poprvé za deset let netuším, co bude následovat. A to je kurevsky úžasné.