FWM - 2. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Co mám sakra dělat? Nateovy šedé oči se upřeně dívají do mých a já vidím náznak nervozity, který jsem na jeho výrazné tváři ještě nikdy neviděla. Vždycky je tak sebejistý, tak sebevědomý. Je to jedna z věcí, které mě na něm nejvíc přitahují. Od prvního dne mě to k němu táhne, a to nejen fyzicky, i když je o čem psát. Je to také nejchytřejší muž, jakého jsem kdy potkala, a to je něco, co mu nemohu upřít.

Ale… a vždycky je tu nějaké ale… je to můj šéf. A když jsem s ním naposledy trávila čas u něj doma, skončilo to katastrofou.

„Nechci nám to tady ztěžovat,“ přistihnu se, jak zamumlám.

„Už takhle to tu máme těžké. Už osm měsíců se snažíme předstírat, že mezi námi nic není, a oba víme, že je to lež.“ Odtáhne se ode mě a strčí si ruce zpátky do kapes a já vím, že mi dává prostor a nechává mě rozhodnout.

Zavrtím hlavou, podívám se na své boty a svěsím ruce podél boků.

„Ledaže bys o mě neměla zájem, a pokud je to tak, upřímně se omlouvám.“

Zvednu hlavu, když v jeho hlase zazní chlad, a zjistím, že se jeho oči zúžily na můj obličej a pátrají ve mně. To je ono, dal mi možnost úniku.

Řekni mu, že nemáš zájem. Odejdi, Jules.

Ale já nemůžu. Já prostě… nemůžu. A to mě zasraně štve, že se cítím zranitelná a zmatená.

„Nevím, co mám dělat,“ zašeptám a zavřu oči.

„Nepřemýšlej o tom,“ zašeptá mi zpátky. Natalie má pravdu, šeptání je zatraceně sexy. „Prostě strávíme pár dní tím, že se lépe poznáme. Pokud se rozhodneme, že mezi námi není žádná chemie, fajn, vrátíme se k práci jako obvykle, nic ve zlém.“ Natáhne ruku a znovu mi přejede klouby prstů po tváři a jeho oči se rozhoří a já vím, že jsem potopená. „Chtěl bych s tebou strávit pár dní, pryč odsud.“

Odvrátím se od něj a jdu k jeho oknům a dívám se na blikající světla města. Chci to. Dva dny s Natem, nedělat si starosti s tím, co řeknu, udělám nebo se na něj nevhodně podívám, prostě být sama sebou. Možná se do rána budeme nenávidět.

O tom pochybuju.

Zhluboka se nadechnu a otočím se. Stojí tam, ruce má pořád v kapsách, v tom obleku vypadá sexy jako hřích, tváří se úplně střízlivě, očima pátrá po mých a já vím, že nemůžu odolat tomu, co mi nabízí.

„Sejdeme se u tebe za dvě hodiny.“

Na rtech ho polechtá úsměv. „Můžu tě vyzvednout.“

„Ne, raději bych měla vlastní auto.“ Zamračí se a já vysvětluju dál. „Jestli mě do rána budeš nenávidět, nechci být závislá na tom, jestli mě odvezeš domů.“

„Nebudu tě nenávidět, Julianne, ale jestli to tak chceš, tak fajn. Mám jednu podmínku.“

Zvednu obočí. „Jakou?“

„Tentokrát mi neutečeš. Pokud se rozhodneš, že chceš odejít, bude to až poté, co to se mnou nejdřív probereš, abych se neprobudil s nějakým překvapením.“

„Dobře,“ zamumlám. „To jsem tak moc zranila tvé křehké ego?“ Zeptám se sarkasticky.

„Ne, jen jsi ranila mé city, a to se nestává často. Raději bych to neprožíval znovu.“

Ah.

Než stihnu odpovědět, dojde ke svému stolu, posbírá klíče, peněženku a zbytky jídla, zamkne stůl a vezme si aktovku. „Jdeme.“

***

Kalhoty na jógu, tílko, tenisky. Náhradní spodní prádlo, podprsenky, džíny, trička. Ježíši, Jules, budeš pryč jenom 48 hodin, a to jenom v případě, že se do zítřka nebudete mít úplně plné zuby. Prohlížím si svůj malý kufr a pak popadnu své nové šedé šaty bez ramínek s růžovými jehlovými podpatky, kabelku a doplňky. Možná si někam vyrazíme.

Přihodím do něj nějaké toaletní potřeby, šperky a make-up. Pak strčím iPad do kabelky Louis Vuitton, kterou mi pořídil můj obsedantně štědrý švagr, a všechno naložím do svého malého červeného auta.

Panebože, vypadá to, že se stěhuju. Nebo ne? Alespoň na víkend.

Než se stihnu vyplašit, zamknu dům a jedu zpátky do města do Nateova činžáku v centru Seattlu. Adresu mi poslal v esemesce, ale cestu si pamatuju. Jak bych mohla zapomenout?

Zaparkuju v podzemí na místě, které mu patří navíc, popadnu svůj malý šedý kufr a kabelku a zamířím k výtahu.

Panebože, já se snad pozvracím.

Sleduji, jak čísla nad dveřmi stoupají, jak výtah stoupá do třicátého patra, a s každým dalším patrem mi očekávání a nervozita svírají hruď. Nejsem přesvědčená, že je to dobrý nápad. Přesto jsem tady.

Zhluboka se nadechnu a zazvoním na Nateův zvonek. Rychle mi otevře, otevře dveře dokořán a ustoupí, aby mě pustil dovnitř. Je převlečený do měkkých vybledlých modrých džínů a bílého trička s dlouhými rukávy, vlasy má rozpuštěné a odhrnuté z obličeje, které přímo volají po tom, abych do nich zabořila prsty, a já jsem ráda, že jsem se prozíravě převlékla do modrých džínů a jednoduchého černého trička sama.

„Bál jsem se, že si to rozmyslíš,“ zašeptá a jemně se na mě usměje, jeho šedé oči jsou hřejivé.

„Nemusíš se bát, tady jsem.“ Vezme za rukojeť mého kufru, odloží ho stranou, zavře dveře a pak si mě k sobě přitáhne, ruce obtočené kolem mých ramen. Zapřu se rukama o jeho štíhlé, džínami obtažené boky a jen tak tu stojíme a díváme se jeden na druhého.

„Děkuju,“ zašeptá.

„Za co?“

„Za to, že jsi souhlasila, že se mnou strávíš víkend.“ Nakloní se a jemně mě políbí na čelo a já se zamračím. Tohle je Nateova nová stránka. Líbí se mi to. Kolik jeho stránek ještě tento víkend poznám?

„No, vždycky jsi byl dost přesvědčivý.“ Usměju se na něj a v jeho očích vidím humor.

„To rád slyším.“ Ustoupí a spojí mé prsty se svými. „Pojďme se usadit.“

Stále mě drží za ruku, odváží za námi můj kufr a vede mě přes svůj byt. Je to opravdu velkolepé. Všechny podlahy jsou z tvrdého dřeva medové barvy. Vstupní dveře se otevírají do velkého pokoje s vysokými stropy a velkými okny s nádherným výhledem na Seattle a Sound. Nábytek je plyšový a lákavý, v hnědých a červených tónech. Kuchyň je k sežrání a já se nemůžu dočkat, až tam budu moct jít vařit.

Vaření je moje vášeň.

Z téhle kuchyně mám holčičí erekci. Vážně.

Šesti plynový sporák s grilem, dvojitá trouba a ohřívací zásuvka, dva dřezy, spousta světlých žulových pultů a obrovská lednice.

„Můžu ti o víkendu uvařit?“ Zeptám se, když procházíme kolem kuchyně.

„Ty vaříš?“ zeptá se a překvapeně se po mně ohlédne.

„Ráda vařím.“ Usměju se. „A ty?“

„Já taky. Možná bychom mohli vařit spolu?“

„Dobře.“

Znovu se ode mě odvrátí a vede mě z pokoje směrem k ložnicím. Bože, je na co se dívat. Zvlášť v džínách, ve kterých jsem ho ještě nikdy neviděla. Má tak široká ramena a tričko mu obepíná svaly na zádech. Džíny mu padají z boků tím sexy způsobem, který mají vytáhlí muži, z nichž si ženy sedají a slintají.

A nevím, co je to za sexy muže bosého v džínách, ale do prdele.

To vážně skočíme rovnou do postele? Žádné, hele, nechceš něco k pití? Nebo se chceš podívat na film?

Prostě, vítej u mě doma, vlez si ke mně do postele?

Nate mě vede chodbou a ukazuje na koupelnu pro hosty a kancelář. Pak projde kolem své ložnice a zastaví se u dveří na konci chodby. Otevře dveře a vejde dovnitř a já ho naprosto zmateně následuju.

„Tohle je moje volná ložnice. Můžeš ji použít, když jsi tady.“ Položí můj kufr na otoman na konci krásné královské postele. Čelo postele je z černého vířivého tepaného železa a ložní prádlo je modré a zelené, což ladí s uměleckými díly s námořnickou tematikou na stěnách.

„Nebudu spát ve tvém pokoji?“ Zeptám se a nakloním hlavu na stranu, abych si ho prohlédla.

„Jestli chceš, můžeš spát u mě, ale nechci nic předpokládat. Řekl jsem ti, že s tebou chci strávit víkend, abych tě lépe poznal, a to je pravda. Jestli se mnou budeš spát, nebudu moct od tebe dát ruce pryč, a jestli tenhle víkend nebude žádný sex, tak mi to nevadí.“

Zvednu obočí. „Tobě nevadí, že nebude sex?“

„Zabije mě to, protože jediné, na co už skoro rok myslím, je svléknout tvé krásné tělo, tentokrát na světle, abych si tě mohl prohlédnout, ale na to je ještě čas.“ Vrátí se ke mně, ty krásné šedé oči upřené na mé, a přejede mi konečkem prstu po tváři. „Jsi tak krásná, Julianne. Miluju tvoje nádherné blond vlasy a modré oči. A moc se mi líbí tvoje chytrá ústa.“

Svatá prostoto. Sakra.

Ale pak se na chvíli objeví moje chrapounská stránka. Nespali jsme spolu od loňského léta a já jen při pohledu na něj vím, že by neměl nouzi o ochotná těla k ošukání, kdyby se tak rozhodl.

Vyvede mě z ložnice zpátky do velkého pokoje.

„Dáš si něco k pití?“

„Voda by byla skvělá.“ Potřebuju si zachovat čistou hlavu, zatímco tohle všechno zpracovávám. Žádný sex? S Natem? Proč zde tedy zůstávat?

„Mám otázku.“ Nate přejde přes obývací prostor do kuchyně, vytáhne z lednice vodu a pivo a odpluje zpátky ke mně.

„Střílej.“ Podá mi vodu a oba se posadíme na plyšovou světle hnědou pohovku. Odkopnu boty, stáhnu nohy pod sebe a usadím se.

„Když se mnou nechceš mít sex, proč tu zůstávám přes noc? Mohli bychom se přece sejít přes den.“

Jeho krásné šedé oči se zalesknou a já vím, že jsem řekla něco špatného.

„Neřekl jsem, že s tebou nechci mít sex. Řekl jsem, že je to na tobě. A já tě chci, tady, na celých osmačtyřicet hodin. Nechci, abys mi tentokrát utekla.“ Natáhne si pivo a zadívá se na mě.

Dobře.

„Ještě nějaké otázky?“ zeptá se se zdviženým obočím.

„Jednu. Kolik dalších žen jsi ošukal od doby, co jsem tu byla naposledy?“