FSD - 8. kapitola

Překlad: Carolyn
Kor.: Evudar, Jířa

Neridiiny nervy selhaly hned u vchodu do předsálí. Sevřela otcovu perlu – opět bezpečně zavěšenou kolem krku – a snažila se sebrat odvahu, aby otevřela dveře a udělala ten poslední, neodvolatelný krok. Slyšela, jak uvnitř hrají housle a bubny jasnou, živou melodii, a něco, co znělo jako stovky tančících a smějících se lidí.

Nemůžu. Nemůžu to udělat. Všichni na mě budou zírat.

„Ahoj!“ ozval se za ní jasný hlas odněkud z úrovně jejích stehen. „Vy jste sestra sira Johna?“

Málem vyskočila z kůže. Zavrtěla se a uviděla malého, asi pětiletého nebo šestiletého blonďáčka, který se na ni upřeně díval. Podle jeho rozkošně miniaturního oblečku a vestičky odhadla, že musí být členem svatebního doprovodu.

„Páni,“ dodal chlapec, zaklonil se a natáhl krk. „Jsi opravdu vysoká. Jsi taky rytíř mořského draka?“

„Hm, ne.“ Neridia se na podpatcích k němu ve svých jediných dobrých společenských šatech trochu neohrabaně přikrčila. „Nejsem rytíř, tedy mořský drak. Já jsem… Griff mě pozval.“

Chlapec se na ni rozzářil. „To je můj táta. Co jsi za měniče? Jsi nějak divně cítit.“

„Danny!“ Za rohem se objevil svalnatý blonďák, zřejmě právě včas, aby zachytil chlapcova slova. „Nebuď hrubý.“

„Neřekl jsem, že smrdí!“ Danny protestoval. „Jen jinak. A jen jsem se ptal, tati.“

Tati? Zírala z jednoho na druhého. Dannyho rysy byly rozhodně drobnou verzí staršího muže. Ale on přece říkal, že Griff je…?

„Omluv se té milé paní, Danny,“ říkal blonďák rozhodně. Měl lehký skandinávský přízvuk, který se hodil k jeho severským lícním kostem a vlasům.

Danny vykulil oči. „Promiňte,“ zamumlal.

„Omlouvám se za svého syna,“ řekl jí muž. „Ještě se učí správnému chování měničů. Udělej… kæft den er stor!“

Netušila, jakým jazykem právě promluvil, ale vzhledem k tomu, že se právě vztyčila do své plné výšky, vsadila by na překlad: „Ty jsi ale doprdele obrovská.“

„Hledám Johna,“ řekla a snažila se, aby to znělo důstojně a ne jako by chtěla utéct jako vyděšený králík. „John Doe?“

„Ano,“ řekl muž slabě a stále na ni zíral s široce otevřenýma očima. „Ano, tuším, že hledáte asi jeho. Je tam uvnitř.“

Olízla si suché rty a pohlédla na naznačené dveře. „Mohl byste mu případně dát vědět, že jsem tady?“

Mužova ústa se zkřivila. „Ach, promiňte, ale ne. Zřejmě ho znechucuji svou pouhou přítomností. Kdybych se s ním pokusil promluvit, nejspíš by mě na místě vyzval na souboj.“

Opravdu to myslel vážně, na kůži mu vystoupil drobný pot. Který středověký barbar by někoho napadl jen proto, že promluvil? Tak tohle byl špatný nápad. Neměla jsem sem chodit.

„Nepotřebuješ tátu, abys našla sira Johna,“ špitl Danny. „Opravdu ho nemůžeš minout.“

Než ho stačila zastavit, chlapec rozrazil dveře dokořán s velkou ranou. Nejméně tucet hlav se při tom náhlém pohybu a zvuku otočilo – a zůstalo na ni zírat. Neridia ztuhla jako jelen ve světle reflektorů auta.

„Vidíš?“ Danny řekl šťastně. „Tam je.“

Nepotřebovala, aby jí ho ukázal. Johnova obrovská postava se tyčila nad všemi ostatními v místnosti. Stál k ní z profilu, mírně shrbený, a zřejmě se dohadoval s houfem lidí kolem sebe. Jeho shrbený, obranný postoj v ní vyvolával představu zvířete zahnaného do kouta, které hledá únikovou cestu, když se k němu blíží lovci.

Pak vzhlédl a uviděl ji.

Čas se zastavil. Místnost, dav, všechno jako by se rozplynulo. Na celém světě byl jen on a ona.

Začal k ní kráčet a dav se před ním rozestoupil jako voda. Také se vydala kupředu a přizpůsobila se jeho tempu. Nebylo to vědomé rozhodnutí. Nemohla se k němu nepohnout o nic víc, než by příliv a odliv odolal přitažlivosti měsíce.

Zastavili se oba současně, sotva metr od sebe. Předtím byl jen stříbřitou siluetou v noci. Teď si konečně mohla prohlédnout každý jeho detail.

Když ho viděla naposledy, byl prakticky nahý. Teď, plně oblečený, jí ještě víc vyrážel dech. Jeho dokonale ušitý oblek na míru, mu přiléhal k hrudníku a zdůrazňoval úžasnou šířku ramen. Ačkoli jeho mohutné paže by donutily každého kulturistu na steroidech plakat závistí, ve skutečnosti měl postavu plavce, s dlouhými končetinami a véčkovým trupem zužujícím se do štíhlých boků. Byl prostě celý vyrýsovaný, až se jeho fyzická velikost stávala ohromující.

Jeho oči byly hluboké tekuté indigo oceánských hlubin, tajemné a nevyzpytatelné. S údivem si uvědomila, že i jeho vlasy jsou modré, dokonale ladící s odstínem očí. Nebylo pochyb o tom, že šlo přirozenou barvu; dokonce i jeho obočí a řasy měly stejný mimozemský odstín.

Není to člověk. On opravdu není člověk.

Dredy mu po stranách hlavy vlály ve složitých copech, než mu volně spadaly na záda v husté strukturované hřívě. Na úzkých pramenech byly navlečeny malé zlaté přívěsky, které se leskly jako potopené poklady. Cinkaly a cvakaly o sebe, když ladně klesl na jedno koleno, vzal její ruku a přitiskl si ji na čelo.

„Má paní,“ zašeptal tím nádherným, violoncellově hlubokým hlasem, z něhož jí až do morku kostí pronikalo chvění. „Přišla jsi.“

„On ji žádá o ruku?“ zašeptal někdo stranou potěšeným tónem.

Neridia si náhle uvědomila kruh fascinovaných pohledů a šepotu, který je obklopoval. Tvář jí vzplála, popadla Johna za klopu obleku a nemotorně s ním škubla. Vypadal naprosto zmateně, když se znovu zvedal, jako by to, co právě udělal, bylo stejně normální jako potřást jí rukou.

„Tak jo, lidi!“ Hlavy se otočily, když Griffův pevný skotský hlas prořízl šepot davu. Měnič gryfa vyskočil na pódium a energicky tleskl rukama, aby upoutal pozornost. „Dalším tancem je cirkusový kruh! Dámy vpravo, pánové vlevo, prosím vás!“

Něco v jeho nesmlouvavém tónu vyžadovalo poslušnost. Neridia si oddechla, když se jejich nechtěné publikum rozešlo. Stále držela Johna za klopu, ustupovala a táhla ho s sebou zpět na okraj tanečního parketu.

„Jsi rozrušená,“ řekl a obočí se mu trochu stáhlo. Otočil hlavu, aby se podíval do davu, a jednu ruku sevřel v pěst. „Někdo si dovolil tě urazit?“

„Jsem v pořádku. Jde jen o to, že na mě všichni zírali.“ S nadějí se na něj podívala a hledala v jeho rysech nějakou známku pochopení. „Tobě to nevadí?“

Z jeho tázavého pohledu bylo patrné, že ne. „Je přeci přirozené, že zírají. Jsem velký mořský drak. Suchozemci si nemohou pomoct a obdivují mou přítomnost.“ Jeho věcný tón dělal ze slov spíše prosté konstatování pravdy než vychloubání.

Objala se pažemi a nahrbila ramena v obvyklé, marné snaze zmenšit se. „No, já to nesnáším.“

Jeho oceánské oči potemněly. „Je mi to velice líto. Opět jsem příčinou tvého trápení. To já jsem přitáhl tu nechtěnou pozornost.“ Povzdechl si a odvrátil se od ní. „Ani po téměř dvou letech na pevnině se mi nedaří zapadnout.“

Podívala se na něj, přitahována tím silným, vznešeným profilem s hladem, který ji děsil. Bylo to víc než jen ocenění jeho fyzického vzhledu. Něco v něm, nějaká vitální esence, ji k němu přitahovala, jako by se ocitla v přílivové vlně.

To je směšné, snažila se sama sobě namluvit. Nevím o tom muži prakticky nic a všechno, co vím, jen podtrhuje, že nemáme nic společného. Proboha, vždyť z každého slova, které vypustí z úst, je jasné, že jsme z úplně jiných světů!

A přesto, a přesto…

„Nikdy sem nezapadnu.“ Jeho hlas byl tak tichý, že ho sotva slyšela přes zvuk kapely, která vyhrávala svižnou melodii. Pořád se díval stranou. „Musím jít.“

„Musíš?“ Měla pocit, jako by balancovala na okraji útesu a dívala se dolů do třpytivého, vábivého moře; bezstarostný vnitřní hlas jí našeptával – skoč, skoč, i když ji zdravý rozum držel zpátky.

Konečně se znovu setkal s jejíma očima a syrová touha v nich jí vyrazila dech stejně jistě, jako kdyby se jí nad hlavou zavřela voda.

„Měl bych,“ zašeptal.

Hleděli na sebe, toužebně, a přesto je dělila propast, kterou se zdálo nemožné překlenout.

Koutkem oka si Neridia všimla elegantní ženy středního věku s ebenově černou pletí, která se dívala jejich směrem, když kolem nich procházela. Náhle se oddělila od ostatních tanečníků a pevným krokem vykročila přímo k nim.

„Rose,“ zavolal na ni opuštěný partner a v jeho hlase zazněl varovný tón.

Žena si ho nevšímala. Měla ty nejmoudřejší oči, jaké kdy Neridia viděla, klidné a laskavé v jemné tváři. Zjistila, že se nedokáže bránit, když žena uchopila do jedné ruky její levé zápěstí a do druhé Johnovo.

Projel jí šok, když žena sevřela Johnovy mozolnaté prsty na jejích a ona ucítila jeho rychlý, prudký nádech. Žena je oba bez přestávky přesunula do tanečního postavení, tak prudce, jako by polohovala dvojici figurín.

„Tak,“ řekla žena, ustoupila a spokojeně si prohlížela své dílo. „Takhle je to lepší.“

Beze slova se vrátila ke svému partnerovi a chytila ho za ruce. Oba dva se znovu ocitli v rychlém, energickém tanečním kruhu.

Její ruka sevřená v jeho a jeho široké rameno pod její dlaní… bylo to, jako by se uzavřel elektrický obvod. Zjistila, že už ho nedokáže pustit. A ani se nechtěla pustit. Už nikdy.

Jeho dlouhé prsty jí opatrně sevřely v pase. Cítila sílu v jeho stisku, jak pečlivě ho ovládá a jak se mu ruka chvěje, když si ji přitahuje blíž. Cítila, jak z něj sálá teplo, které ji hřálo až do morku kostí. Cítila rychlý tlukot jeho srdce, který dokonale kopíroval její vlastní.

„Co to děláme?“ zašeptal a jeho dech jí jemně ovanul ucho.

„Myslím, že tančíme.“ Nebyla si úplně jistá, kdy začali, ale rozhodně se lehce pohupovali, v tak dokonalém souladu, že nebylo jasné, kdo vede a kdo následuje.

Spíš cítila, než slyšela zvuk, který vydával, hluboké dunění touhy, které vibrovalo v její vlastní hrudi. „Když se mořský drak setká se svou družkou, tančí. Krouží stále blíž a blíž, proplétají se spolu v rytmu moře.“

Teď se točili, kroužili kolem bodu mezi jejich dvěma těly. „Takhle?“

„Takhle.“

Zavřela oči a opřela si tvář o jeho rameno. Cítila se lehce, jeho silné ruce ji nesly, jako by se vznášela na hladině oceánu, jemně kolébána vlnami.

„Neridie,“ zašeptal a jeho hudební hlas proměnil její jméno v melodii touhy lemovanou nevyslovenou bolestí. „My musíme…“

„Pst.“ Pevně sevřela prsty na jeho rukou. „Nech mě předstírat, že jsem mořský drak, jen na jeden tanec. Jen dokud hraje ta hudba.“

„Jen jeden tanec,“ souhlasil tiše.

Kolem dokola, tak něžně, tak sladce. Nebylo to ani zdaleka v rytmu hudby, ale jí to bylo jedno. Její nohy se pohybovaly podle jiné melodie, skrytých proudů touhy, tajné písně jejího srdce.

„Johne,“ řekla po chvíli.

„Mmm?“

„Ty si broukáš?“

„Ano. Chceš, abych přestal?“

„Ne, líbí se mi to.“

Ještě několik minut mlčela a poslouchala ho. Nějakým způsobem dokázal pobrukovat akordy a tóny, které ona spíš jen cítila v kostech, než slyšela ušima. Bylo to, jako by někdo přepsal velrybí píseň do dueta pro fagot a violoncello; naprosto strašidelné, naprosto cizí, a naprosto krásné.

„Johne?“

„Mmm?“

„Muzikanti přestali hrát už před nějakou dobou, že?“

„Doufal jsem, že si toho nevšimneš,“ přiznal.

Otevřela oči a nahlédla Johnovi přes rameno. Byli jediní, kdo ještě tančil. Svatební hosté štěbetali a mísili se poblíž, občas vrhali zvědavé pohledy jejich směrem.

Zhluboka si povzdechla. „Asi budeme muset přestat,“ řekla neochotně.

„Ano, bohužel by to bylo záhodno učinit.“

Navzdory souhlasu ale John nepovolil sevření. I ona zjistila, že se nedokáže přimět k tomu, aby se pustila.

Bylo možné, že by tančili ještě za rozbřesku, nebýt toho, že odněkud náhle vyletěl velký bílo-růžový svazek přímo na Johnovu hlavu.

„Pozor!“ Vykřikla a odstrčila ho stranou.

Reflexivně svazek zachytila – a zjistila, že drží kytici růží.

„Páni, to jsi teda hodila dobře, Hayley!“ Rozesmátá hnědovlasá žena v krásných listově zelených šatech družičky se prodírala davem a hledala, u koho kytice skončila. Chase ji následoval s širokým úsměvem na tváři. „No tak, kdo ji má?“

Neridia si opožděně uvědomila, že právě chytila svatební kytici.

Spěšně ji strčila nejbližší osobě, z níž se vyklubal blonďák, kterého předtím potkala. „Tady!“ zavolala a zamávala na družičku. „Má ji on!“

Blonďák začal protestovat, ale ona ho postrčila dopředu. Družička na něj upřela pohled a vyprskla smíchy.

„To je Reiner!“ oznámila, ale přes smích ze sebe téměř nedokázala dostat slova. „Reiner to chytil!“

„Hurá!“ Malý Danny poskakoval vedle Reinera a zářivě se usmíval na svého otce. „Ty se budeš ženit příště, tati!“

„To rozhodně ne.“ Reiner se otočil a zvedl jednu ruku, jako by chtěl na Neridii ukázat. „Byla to…“

John vykročil vpřed a postavil se mezi něj a Neridii. Široká ramena mořského draka se zlověstně nahrbila.

„Já,“ dokončil Reiner. „Ano, chytil jsem ji. Zřejmě.“

„No, to je rozhodně… nečekané.“ V davu se objevil Griff a jeho zlaté oči pobaveně tančily. Poplácal Reinera po rameni. „Gratuluji. Doufejme, že to znamená, že brzy potkáš svou družku.“

„Jako by se to někdy stalo.“ Reiner držel kytici mezi prstem a palcem, květy visely k zemi, jako by to byl svazek mrtvých krys.

„Na Reinera jsem nemířila,“ postěžovala si Griffova nevěsta a přistoupila k novomanželovi, aby ho vzala za ruku. Bílé krajkové šaty jí přiléhaly k vnadnému tělu a zdůrazňovaly nezaměnitelné křivky pokročilého těhotenství. „Snažila jsem se mířit… ehm, to je jedno. Kam se poděla tvá družka, Johne? Umírám touhou se s ní seznámit.“

Chase se tvářil ustaraně, rozhlížel se kolem sebe, jako by něco ztratil. „Není tady. Johne, neříkej mi, že jsi ji zase nechal vyklouznout.“

Nemohli ji vidět, byla chráněná před jejich pohledy, protože stála za Johnovou vysokou postavou. Byla to novinka, moci se za někoho schovat. John natáhl ruku za záda a otevřel ji směrem k ní v tichém dotazu.

Vzpomněl si, že nesnáším, když na mě někdo zírá. Když budu chtít, ochrání mě, dostane mě pryč od téhle pozornosti…

Přesto ho vzala za ruku a dovolila mu, aby ji přitáhl dopředu. Chase prudce vydechl, když se objevila, jako by se zjevila ze vzduchu.

„Jak to děláš?“ dožadoval se jí měnič.

Neridia se před jeho výbuchem stáhla. „Já nic nedělám.“

„Ale-ale-tys tam nebyla.“ Chase se zatahal za kudrnaté vlasy a poněkud divoce na ni zíral. „Nyní tě vidím, ale nebyla jsi tam! Nikoho jiného to netrápí? Jen mě?“

Hnědovlasá žena, která, jak Neridia odhadovala, musela být Chaseova družka, mu vzala z druhé ruky sklenku se šampaňským. „A tobě už zřejmě alkohol stačí.“

„Ještě jednou tě zdravím,“ pozdravil Griff Neridii s vřelým úsměvem. „Jsem rád, že ses rozhodla přijít. Tohle je Hayley, moje žena.“ Zdržel se u těch posledních dvou slov a zjevně si ta slova vychutnával. „Hayley, tohle je…“

„Tohle je poklad mého srdce.“ Johnův hluboký hlas byl velmi tichý, ale každé slovo znělo jako nějaký velký, slavnostní kostelní zvon. „Tohle je měsíc k moři mé duše. Nositel perel, nositel naděje, obtěžkaný, ale nezdeformovaný. To je má paní Neridia, která dotykem přemosťuje světy, jejíž odvahu nedokážu vystihnout řečí ani písní.“

„Hm,“ řekla Neridia do ozvěny ticha, které následovalo. „Ahoj?“

John se obrátil ke Griffovi a Chaseovi a jeho slova teď zněla pomaleji, jako by se do nich musel nutit. „A jestli jsem vám někdy posloužil, jestli jsem si někdy zasloužil vaše přátelství, prosím vás, abyste mi udělili poslední dobrodiní. Pokud bude někdy v nouzi, přijďte na její zavolání. Chraňte ji prosím, protože já nemohu.“

Zadrhl se jí dech v plicích. Měla pocit, jako by ji drtila obrovská tíha vody a svírala jí hruď.

Odchází. Tohle je rozloučení. Navždy.

„No ano, samozřejmě, že jsme… Počkej, co?“ Chase přerušil svůj automatický souhlas. „Johne, to nemůžeš myslet vážně. Pořád máš v úmyslu odejít?“

Místo aby Chaseovi odpověděl, John se podíval na Neridii. „Tanec skončil.“ Z jeho tónu se vytratila veškerá hudba a hlas zůstal bezbarvý a holý jako vyvařené kosti. „Ty jsi člověk, a já ne. Nemám sílu to dál snášet. Prosím. Propusť mě. Nech mě jít domů.“

Chtěla ho chytit za ruku. Každá část její duše volala, aby se ho držela, aby ho nikdy nepustila. Ale nemohla popřít pravdu v jeho slovech. Nemohla ignorovat utrpení v hloubi jeho indigových očí.

Pomalu rozevřela prsty a pustila ho.