FSD - 4. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Neridia byla téměř zpátky u hospody, když si uvědomila, že její perlový přívěsek je pryč.

Až do té chvíle prostě utíkala jako o život, v instinktivní zvířecí panice malého tvora prchajícího před mnohem, mnohem větším dravcem. Teplá, přátelská, normální záře z oken hospody na ni volala jako maják při bouři zmítané moře. Hlasitě vzlykala úlevou, doklopýtala ke dveřím a pro útěchu se reflexivně chytila svého perlového přívěsku…

Jenže její ruka narazila jen na holý krk.

S pocitem sklíčenosti si vzpomněla, že perlu držela v ruce, když se… ten tvor vynořil z vody.

A teď už ji neměla.

Upustila jsem ji. Upustila jsem tátovu perlu.

Samotná hrůza toho uvědomění ji přivedla zpátky k sobě a zbavila ji slepé hrůzy. Opřela se o hrubou kamennou zeď hospody, lapala po dechu a snažila se pochopit, co se právě stalo.

To nemohlo být skutečné. Nemohla jsem doopravdy vidět… to.

Ale každý detail se jí vryl do paměti s křišťálovou jasností. Voda stékající z třpytivých indigových šupin, jak se ta mohutná rohatá hlava vztyčila vzhůru z jezera. Zářivé, tmavě modré oči, každé větší než její vlastní trup, které se zvedaly nad hladinu, jako dva mimozemské měsíce.

Neridia se celá zachvěla. Dívalo se to na ni. Zařvalo to, každý obnažený zub byl delší než celá její paže. A pak to vyrazilo směrem k ní…!

A ona upustila svůj nejcennější majetek přímo k nohám toho monstra s drápy.

Znovu si sáhla na obnaženou prohlubeň hrdla. Její otec byl na svou velikost plachý, jemný muž. Vždycky se držel při zemi a vyhýbal se konfrontacím, a to samé naučil i ji. Byla si jistá, že by jí řekl, aby zapomněla na perlu, šla do hospody a vyhledala pomoc.

Zhluboka a roztřeseně se nadechla. Pak strčila do dveří hospody.

S úlevou zjistila, že v útulném, teplém baru už není přítomna ta parta opilců. Nebyl tu ani Dave, ale zjistila, že jí to vůbec nevadí. Její city k němu byly naprosto smyty jak jeho odmítnutím, tak vzpomínkou na cizincovy hluboké modré oči.

„Promiňte,“ řekla barmanovi. „Ale omylem jsem si předtím nechala kabelku u stolu.“

„Jo, ten tvůj kluk, tedy ten, se kterým jsi tu byla, ji odevzdal.“ Muž vytáhl zpoza baru malou černou tašku a posunul ji po naleštěném pultu. „Jsi v pořádku, lásko? Vypadáš, jako bys viděla ducha.“

Ne, jenom příšeru. Potlačila hysterické zachichotání.

„Jsem v pořádku,“ řekla a její hlas byl pronikavý a napjatý i pro její vlastní uši. „Moc vám děkuju.“

Popadla kabelku a utekla dřív, než se stačil zeptat na další otázky. Zpátky na vzduchu se ponořila do své kabelky. Prsty se jí sevřely na mobilu.

Jestli se mám nechat sežrat lochneskou příšerou, tak si ji aspoň nejdřív vyfotím.

Nebyla si jistá, jestli se jí ulevilo, nebo ji zklamalo, že než se vrátila, byl břeh prázdný. Nervózně se ploužila po svažujících se skalách a před sebou svírala mobilní telefon – aplikaci fotoaparátu připravenou – jako by to byla zbraň.

Vody jezera byly ploché a klidné jako černé zrcadlo. Hladinu nic nečeřilo. Nic nedělalo podivné vlnky ani nenaznačovalo, že by se pod klidnou hladinou mohlo skrývat něco prehistorického a nemožného.

Možná jsem si to přece jen představovala?

Vždycky se považovala za rozumnou, logicky uvažující bytost. Už jako dítě dávala přednost přírodopisným dokumentům a vědeckým knihám před kreslenými filmy a fantasy příběhy. Nikdy neměla sklony k fantazírování.

Ale věděla, že i ta nejvědečtější mysl si někdy se skutečností dokáže pohrát. A co by bylo pravděpodobnější – že utrpěla nějakou halucinaci, nebo že se skutečně setkala s lochneskou příšerou?

Neupustila jsem svůj přívěšek. Ti grázlové mě přepadli, musela jsem spadnout a uhodit se do hlavy. Omdlela jsem a celé se mi to zdálo. Ta příšera, ta rvačka… a ten cizinec.

Z toho pomyšlení se jí hloupě chtělo brečet. Odfrkla si a zlostně si utřela slzy. Samozřejmě, že nebyl skutečný. Muž, který se vynořil odnikud, aby ji zachránil? Muž, který vypadal jako řecký bůh a mluvil jako rytíř z pohádky? Muž vyšší než ona?

Ovšem, zdálo se, že i její podvědomí ji nenávidí, vzhledem k tomu, že se její vysněný muž proměnil v bytost z noční můry.

Povzdechla si, hlava jí klesla… a zjistila, že zírá na otisk nohy.

Byla tak velká, že si ji málem spletla s přírodní prohlubní v blátě. Ale její zkušené oko ochránce přírody, zvyklé sledovat jeleny na míle v divočině, rozeznalo tvar zvířecí stopy. Kulatý ovál paty, slabé stopy po pavučině mezi prsty, hluboké rýhy způsobené dlouhými, zakřivenými drápy, které se zaryly do země, aby se uchytily…

Srdce jí bolestivě bušilo do žeber.

To jsem si nepředstavovala. Opravdu se to stalo.

Šmátrala po telefonu a vyfotila tucet otisků, zoufale se je snažila zachytit, než je voda zanese. Nikomu jinému by to samozřejmě nic nedokázalo – takovou stopu by bylo příliš snadné zfalšovat.

Ale otisk nohy to dokazoval jí.

Je pravá.

Všechno je skutečné.

On je skutečný.

„Haló?“ zavolala nesměle.

Nic jí neodpovědělo, jen tiché šumění vody na skalách.

„Omlouvám se, že jsem předtím utekla. Já, já bych ráda, to znamená, chci… chci tě prostě zase vidět. Ani jsi mi neřekl, jak se jmenuješ.“

Ticho.

Olízla si suché rty. Pak se vydala do vody a zachvěla se při jejím chladném polibku na kůži. Došla až tak daleko, jak se jen odvážila, až jí jezero sahalo po pás. Proudy ji táhly a snažily se ji podtrhnout nohy.

„Haló?“ Podívala se dolů do temné vody a neviděla nic než svůj vlastní odraz, který se díval zpět. „Je tam někdo?“

Všechna moře jsou jedno moře.

Voda nesla její tvář, její slova, na skrytých proudech přes oceán. Než vlny dosáhly paláce hluboko pod mořskou hladinou, byla zpráva o její existenci pouhým šepotem.

Ale někdo si jí všiml.