FSD - 3. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Poprvé za celý svůj život se John nechtěl proměnit zpět do své pravé podoby.

Musím. Zeptala se na mé jméno. Musím jí ho říct.

Ale v okamžiku, kdy by uslyšela vířící hudbu jeho jména, by poznala, jak moc ji zklamal.

Jména mořských draků nebyla jako jména lidská. Lidské jméno mohlo nést nějaký skrytý význam nebo asociaci – jako jeho vlastní vzdušné jméno „John Doe“, o kterém mu bylo řečeno, že se tradičně dává tomu, jehož pravá identita není známa – ale nemohlo vystihnout skutečnou složitost člověka. Lidé byli víc než jejich jména.

Ale mořští draci nebyli.

Jméno mořského draka se časem vyvíjelo a měnilo, zaznamenávalo jeho činy a hlásalo jeho čest, aby ho všichni slyšeli. Johnovo vlastní pravé jméno začínalo jako stejná jednoduchá sekvence pěti tónů, jakou nosili všichni muži narození ve vznešených rodinách, ale časem se protáhlo do symfonie, jejíž celý zpěv trval celé tři minuty.

A začínala nezaměnitelným hřmotným akordem, který oznamoval, že jeho nositel je rytířem První vody. Přísežný obránce Perlového trůnu.

Bez matky.

Den, kdy byl tento akord předřazen jeho jménu, byl nejpyšnějším v Johnově životě. Teď by dal cokoli za to, aby ho mohl zrušit.

Už to neplatí, naléhal jeho vnitřní člověk. John prakticky cítil, jak jeho pěsti svírají jeho kosti a snaží se mu zabránit v proměně. Je to naše družka! Všechny ostatní loajality teď nic neznamenají. Vzdej se rytířství, vzdej se přísah, nárokuj si ji!

John divoce odhodil to mrňavé stvoření do nejhlubších, temných hlubin své mysli. Už jen naslouchat takovému šepotu bylo hanebné. Byl císařovým služebníkem, přísahal na svou povinnost. Na tom se nemohlo nic změnit.

Držel se té myšlenky, jako by to byl meč, a připravoval se na to, co musí udělat. Jeho družka – jeho družka! – na něj stále hleděla ze břehu a zatím se ani nepohnula, aby ho následovala do vody.

Toužil si s ní zaplavat, alespoň jednou. Kéž by jen mohl slyšet srdcervoucí krásu jejího pravého jména, než navždy zničí rostoucí pouto mezi nimi zvukem jména svého vlastního…

Ne. Každá vteřina odkladu je další malá lež. Složil jsem slib upřímnosti. Musím jí to říct.

Proměnil se a poprvé měl pocit, že nese spíš břemeno než svobodu. Zavřel oči, aby jí nemusel vidět do tváře, a zazpíval své jméno.

Nebo se o to spíš pokoušel. Po prvním strašlivém, zrádném akordu se mu sevřelo hrdlo – Rytíř/Básník/První voda! – a dál už nemohl. Jaký smysl mělo vyprávět jí o svém zbytku, o vítězstvích, která vybojoval, a o pokladech, o které se ucházel? Na ničem z toho nezáleželo.

Záleželo jen na tom, že ji zradil. Nehledal dost usilovně, dost dlouho. Příliš brzy, příliš ukvapeně se zavázal do cizích služeb.

Nikdy se nemohli spojit.

Nechtěl se na ni dívat. Nechtěl vidět, jak se z jejího výrazného, ušlechtilého obličeje vytrácí zářivá radost, jak ty oči s letním nebem zakaluje bezútěšná zrada. Skoro se otočil, aby utekl, aby bez ohlédnutí zmizel zpátky v temných hlubinách jezera a ušetřil je oba další bolesti.

Ale jen bezectný zbabělec prchá z bojiště. A teď mu víc, než kdy jindy, nezbývalo nic než jeho čest.

Zhluboka se nadechl a přinutil se otevřít oči.

Bylo to mnohem horší, než si kdy dokázal představit. Syrová hrůza v jejím výrazu ho zabolela až do morku kostí. Ustoupila zpět, celá se třásla, oči měla doširoka otevřené a…… vyděšené?

John instinktivně otočil hlavou a na okamžik byl přesvědčen, že se za ním musela nečekaně vynořit nějaká strašlivá příšera z hlubin. Ale nic tam nebylo. Nic, co by vyvolávalo takový strach.

Nic než on sám.

Jistě to nebyl on.

To by byla ještě absurdnější představa než obrovská chobotnice, která by se náhle vynořila z klidného jezera. Proč by se ho měla jeho družka bát?

„Nerozumím tomu,“ zazpíval jí a kolem té jednoduché melodie se zavlnily harmonie zmatku a jeho rostoucích obav.

Zakryla si uši dlaněmi a couvla jako před přívalem nesmyslného hluku. V její tváři se neobjevily vůbec žádné známky pochopení.

Její plné rty se pohybovaly a šeptaly lidská slova. Jedinou nesmyslnou větu:

„Lochnesská příšera.“

Nedůvěřivě na ni zíral. „Příšera?“ zopakoval nevěřícně ve svém jazyce.

Mluvil k jejím zádům. Utíkala, rovnou pryč od něj, jako by jí byli na stopě všichni mořští žraloci.

„Počkej!“ Vzduch se otřásl silou jeho řevu. „Co se děje? Vrať se!“

Vykřikla v odpověď a ještě zrychlila. Snažil se ji následovat, ale jeho obrovská postava byla venku z vody těžkopádná. Každá lesklá, pokovená šupina byla jako železné závaží; jeho drápovité nohy se těžce bořily do bahna.

Proměň se, ty idiote!, vyjekl na něj jeho vnitřní člověk.

Pro jednou ten slabý tvor skutečně mluvil rozumně. John se scvrkl zpátky do lidské podoby a vyškrábal se na svažující se břeh. Ve spěchu na chvíli zapomněl, jak se běhá po dvou nohách, a okamžitě zakopl o kámen. Upadl a zapřel se rukou.

Jeho dlaň dopadla na něco malého a hladkého. Něco známého.

„Počkej!“ zavolal a zvedl přívěsek. Jeho lidský hlas byl ve srovnání s tím pravým tak slabý. „Vrať se! Upadl ti…“

Bezradně se zastavil a zíral na perlu ve své ruce.

„Poklad,“ dokončil šeptem.

Upustila svůj poklad.

Proboha, ona zde nechala svůj poklad!

Žádný drak, ať už pod mořem nebo nad ním, nikdy poklad neopustil. Bez ohledu na okolnosti. Bylo to stejně nemyslitelné jako nechat někde končetinu nebo opustit své dítě. John viděl, že mořští draci raději zemřou, než aby přišli o poklad.

Ona zde přesto tenhle upustila. Ten, za který byla ještě nedávno ochotná bojovat s pěti rozzuřenými muži…

Johnova mysl se točila, jako by se ocitla ve víru, ale fakta do sebe zapadala a vytvářela nevyhnutelný závěr.

Neproměnila se, aby se útočníkům ubránila. Nedala najevo, že by rozuměla řeči mořských draků. Při pohledu na něj zděšeně utekla.

Jeho družka nebyla mořský drak. Ba co víc, nebyla ani měnič.

Jeho družka byla člověk.