FSD - 2. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Neridia tomu nemohla uvěřit, ale tohle se zatím se ukázalo jako naprosto úspěšné první rande.

Možná se všechna ta práce skutečně vyplatí!

Tentokrát neponechala nic náhodě. Po dlouhé řadě katastrofálních schůzek s podivíny a úchyly, které přitahoval její internetový profil, se vydala na lov sama.

Prošmejdila profily všech mužů v okruhu sto kilometrů. Ignorovala jejich fotky – kromě těch, kteří byli pro někoho, jako je ona, zjevně příliš hezcí – a soustředila se na jejich slova. Vytvořila si tabulky, v nichž analyzovala jejich zájmy, minulost a sny a porovnávala je se svými vlastními.

V obrovském moři zklamání našla Davea.

Pocházel z oblasti Loch Ness, stejně jako ona. Měl rád klasické hollywoodské filmy, zahradničení a dlouhé túry po Vysočině, stejně jako ona. Snil o tom, že jednou bude mít dvě děti a psa, stejně jako ona. Dokonce byl ze smíšeného manželství Skota a Číňanky, takže chápal problémy dospívání, když vypadal trochu jinak než většina ostatních lidí v okolí.

A aby toho nebylo málo, byl správcem parku! Pro ochránce přírody nemohl existovat dokonalejší protějšek. Byli pro sebe očividně jako stvořeni.

A nebyla nejmenší šance, že by jí někdy, za milion let, sám pozval na rande.

A tak sebrala odvahu, upravila jeden drobný údaj na svém profilu… a poslala mu zprávu.

Jak doufala, okamžitě si padli do oka. Teď, po dvou měsících stálého flirtu on-line konverzace, tu byl, seděl v malé romantické hospůdce na severním břehu jezera Loch Ness. S ní. A podle všeho se bavil stejně dobře jako ona.

Musela se znovu štípnout, aby se ujistila, že se jí to nezdá.

„Škoda, že jsme to neudělali dřív.“ Dave na ni škádlivě pohrozil prstem. „Varuji tě, nenechám tě hledat výmluvy, abys naše další rande odložila o další dva měsíce. Bez ohledu na to, jak moc jsi zaneprázdněná.“

Neridia se na židli trochu pohnula a žaludek jí zkroutilo bodnutí viny. Byla ráda, že její tmavá pleť skryla ruměnec, který jí stoupal do tváří.

Navzdory tomu, co mu řekla, nebyla vůbec zaneprázdněná. Žila stále stejnou tichou, osamělou rutinou jako vždycky – dlouhé, osamělé výpravy, na kterých katalogizovala důkazy o aktivitě jelenů pro svou práci, po kterých následovaly dlouhé, osamělé večery v její malé chalupě u jezera. Kdykoli během té doby za ním mohla vyrazit.

Až na to, že by ji pak samozřejmě uviděl. A to by bylo naposledy, co by ho viděla ona.

„Aha, no, bylo tu hodně práce, co se týče návrhu na znovu rozmnožení vlků v oblasti,“ řekla a její slova zněla nepřesvědčivě i jejím vlastním uším.

Nikdy nebyla dobrá lhářka. Dave se na ni díval trochu zvláštně, jako by poznal, že se něco děje. Ve snaze odvést jeho pozornost položila svou ruku na jeho a usmála se na něj přes stůl.

„Jsem ráda, že jsme se nejdřív seznámili, než jsme se viděli osobně.“ To byla naprostá pravda. „Nemyslíš, že je dobré zjistit, jaký je člověk uvnitř, než se necháme rozptýlit tím, jak vypadá navenek?“

Daveovo svraštělé obočí se uhladilo. „Aha, a na tvé profilové fotce je vidět jen tvář… Neridie, ty jsi setkání se mnou schválně odkládala, protože sis myslela, že mě nebudeš zajímat, jakmile tě uvidím celou?“

Ucukla a nedokázala se mu podívat do očí. „Mám… pár špatných zkušeností.“

„Tak to ti kluci byli idioti.“ Překvapeně vzhlédla a zjistila, že se na ni usmívá. „Jsi úžasná. Někteří hlupáci možná nedokážou ocenit ženu s křivkami, ale já rozhodně ano.“

„U-uh, um.“ Zmítal jí smíšený strach a naděje, zároveň žasla nad tím, jak je dokonalý, a naprosto se děsila, že to něčím všechno pokazí.

Nikdy nedostane lepší příležitost, aby tohle téma nadhodila.

„To, já, no…“ Pustila jeho ruku dřív, než si stačil všimnout, jak moc se jí potí vlastní dlaň. „Hm. Nebyla to moje váha, čeho jsem se obávala.“

Dave zmateně svraštil čelo. „Jak to myslíš?“

Dala si záležet, aby do hospody dorazila celou hodinu předtím, než se měli sejít, aby měla jistotu, že bude bezpečně usazená za stolem, než dorazí on. Očividně ho trochu překvapilo, že zůstala sedět, když přišel, ale bylo lepší, když si o ní myslel, že je trochu divná nebo staromódní, než aby své tajemství prozradila příliš brzy.

Musím to udělat. Nemůžu tu zůstat sedět do konce života. Nakonec by si toho určitě všiml.

„Tvoje sklenice je prázdná,“ řekla, snažila se o nenucený tón a nepochybně se jí to moc nedařilo. „Dojdu pro další rundu, ano?“

Zhluboka se nadechla a zocelovala nervy.

Pak vstala.

Dave ucukl, jako by ho právě omráčila. „Do prdele!“

Na svém profilu na seznamce změnila jeden drobný detail. Jen jedno číslo, jednu jedinou číslici. Říkala si, že je to v pořádku, že to muži dělají pořád.

Samozřejmě si většinou upravovali výšku opačným směrem.

Přesto to nebylo tak, že by tvrdila, že je malá. Dave měl být připraven na to, že bude vyšší než on. Sto osmdesát centimetrů bylo na ženu přece jen docela dost.

Z Daveova výrazu bylo jasné, že metr osmdesát přesahuje hranici „vysoký“ a stává se „monstrózní“.

Hrubé zděšení a odpor v jeho dříve přátelské tváři ji přiměly zhoupnout na paty jako rána z brokovnice do srdce. Zapotácela se, když se zachytila koleny o sousední stůl. Vyvedena z rovnováhy vymrštila ruku, aby se zachytila, a podařilo se jí jen převrhnout celý stůl s mohutným rachotem tříštícího se skla. Parta mužů, která seděla kolem, s vyděšenými nadávkami vyskočila na nohy.

„Hej, hajzle!“ Rozzlobený hlas se zarazil, když si mluvčí prohlédl její nezaměnitelné ženské křivky. „Ježíši Kriste, ve městě musí být cirkus.“

„Ne, to je jen jeden z těch kluků, co předstírají, že jsou holky,“ vyhrkl další opilec. Neridia vykřikla a odstrčila jeho ruku, když jí chtěl sáhnout na prsa. „Já to dokážu. Roztrhnu mu ty balónky vepředu na těch šatech.“

„Ať je to, co je to, vylilo mi to pití,“ zavrčel podsaditý muž, který ji dosahoval sotva k lokti. „Nikdo mi nerozlévá pití.“

Neridia vrhla vytřeštěný pohled na Davea, ale ten na ni stále zíral ve strnulém šoku. Neudělal sebemenší pohyb, aby jí pomohl, zatímco se smečka mužů blížila.

Otočila se na patě a utekla, hnána stejně tak tím jeho prázdným odmítavým pohledem, jako tou bandou rozzuřených opilců toužících po pomstě. Její hloupé, přerostlé lokty a nohy narážely do dalších stolů a židlí, jak klopýtala ke dveřím. Kolem ní se ozývaly rozzlobené výkřiky, které se měnily v překvapené lapání po dechu, jak lidé natahovali krky, aby na ni zírali.

Vyrazila na noční vzduch a poslepu běžela ulicí, z koutků očí se jí řinuly horké slzy ponížení. Nevěděla, kam běží, a bylo jí to jedno. Záleželo jí jen na tom, aby se dostala pryč.

Nikdy jsem tam neměla jít. Nikdy jsem se neměla odvážit doufat.

Už bych to měla vědět.

Proto nikdy nikam nechodila, mimo svou malou rodnou vesnici, kde ji už všichni znali. Nesnášela být středem pozornosti. Nesnášela, jak její velikost přitahuje všechny okolní pohledy. Nesnášela, když za ní stoupaly šeptané i ne až tolik šeptané poznámky.

Možná by to bylo snesitelné, kdyby byla k výšce supermodelky ještě super štíhlá. Ale směšně vysoká, baculatá barevná žena? Komentáře, které přitahovala, nepatřily k těm obdivným. Byla příliš velká ve všech ohledech. Zabírala příliš mnoho místa už jen tím, že existovala.

Plíce ji pálily v hrudi. Byla nucena se zastavit a zalapat po dechu. Když se rozhlédla kolem sebe, uvědomila si, že nevědomky utekla přímo ke břehu jezera. Před ní se rozprostíralo jezero Loch Ness, rozlehlé a klidné pod zářícími hvězdami.

Sešla z cesty a vybrala si cestu dolů, blíž k vodě. Hladina jezera se dnes večer zdála podivně rozbouřená, i když bylo bezvětří. Drobné vlnky šplouchaly o kameny a jejich jemné šumění odplavovalo část bolesti v jejím srdci.

Celý život žila u jezera Loch Ness a jeho osamělé břehy pro ni vždy byly útočištěm. Líbila se jí jeho neokázalá velikost i to, jak si v porovnání s ním připadala malá. Bylo rozlehlé a divoké, a přesto mu nikdo nemohl upřít, že je krásné.

Měla tolik šťastných vzpomínek na to, jak v noci stála u jezera, právě jako teď. Cítila se tak naprosto doma, obklopená krásou a láskou, s vodou třpytící se před ní a s velkou, silnou rukou, která pohlcovala tu její…

Její ruka se jí připlížila ke krku a sevřela se kolem přívěsku, který vždycky nosila. Jediná velká perla byla na dotek teplá, zahřátá jejím vlastním tělem. Kdyby zavřela oči, skoro by si dokázala představit, že pulzuje vlastním životem, jako stálý, ochranný tlukot srdce.

„Chybíš mi, tati,“ zašeptala a do očí ji znovu bodly slzy.

„Hej!“

Neridia na ten výkřik vyskočila a pustila perlu. Rozhlédla se za sebe a ke svému zděšení poznala pět mužů, kterým v hospodě rozlila pití.

Nebylo kam utéct. Srdce jí bušilo a mohla jen couvnout, když se potáceli a nadávali při cestě po kamenitém svahu jezerního břehu směrem k ní.

Levá noha jí šplouchla do studené vody. Na zlomek vteřiny měla šílenou chuť se otočit a skočit, cokoli, jen aby se vyhnula té smečce mužů…

Voda může vypadat hezky, má Neridie, říkával jí otec vždycky, když byla malá, obvykle ji přitom tahal zpátky, aby se nepokoušela brodit přímo v jezeru. Ale nikdy nesmíš zapomenout, že je také smrtelně nebezpečná. Nedovol, aby tě vlákala do své pasti.

Takhle neměla možnost úniku. A i když byla velká, nebyla žádná bojovnice. Proti tolika mužům neměla šanci.

„Hej, zrůdo!“ zavolal znovu jeden z nich s hlasitou agresivitou hodně opilého muže, který se těší na rvačku. „Zničila jsi nám večer!“

„Moc se omlouvám.“ Měla sucho v ústech strachem. „Byla to nehoda.“

„Za omluvy si novou rundu nekoupíme.“ Další muž napřáhl ruku s otevřenou dlaní. „Dvacet liber. Každému.“

Sáhla po kabelce, aby si uvědomila, že na ni při bezhlavém útěku z místa svého ponížení zapomněla. Voda jí vířila kolem kotníků, vlny stoupaly výš, i když se nehýbala. Jako by jezero samo reagovalo na její úzkost, dříve klidné vody byly stále rozbouřenější.

„Já, já jsem si nechala peníze v hospodě,“ řekla a snažila se zachovat klidný hlas, jako by všichni právě vedli naprosto civilizovanou diskusi. „Ale samozřejmě, že zaplatím. Když se prostě všichni vrátíme…“

„Máš nás snad za blázny?“ Mluvčí skupiny zaťal pěsti a zamračil se na ni. „Myslíš si, že tě necháme jen tak se vrátit zpátky na veřejnost a křičet o pomoc? Ne, ty nám zaplatíš tady na místě. A hned.“

„To nemůžu!“ Rozpřáhla ruce, aby viděli, že nelže. „Podívejte, vidíte, já nic nemám!“

Mužovy oči se zúžily. „A co ta krásná cetka na tvém krku, co?“

Její ruce ochranitelsky zalétly k přívěsku. „Ne, tu mít nemůžeš.“

„Tak to mě poser, to je pravá perla?“ Jeden z ostatních mužů ohromeně vypískl. „Jakou má něco takového cenu?“

„Myslím, že má cenu pěti rozlitých piv,“ řekl mluvčí. „Dej nám to a skončíme to.“

„Ne!“ Neridia by od něj ustoupila ještě dál, ale voda jí už sahala po kolena. Neodvažovala se jít hlouběji. „Prosím, nedělej to. Byl to dárek od mého zesnulého otce. Byl to jeho poslední dar, který mi dal před smrtí.“

„Aha. Něco to pro tebe znamená, že?“ Mužova tvář se zkřivila radostnou zlobou. „Dobře.“

Bez varování se na ni vrhl. Pokusila se mu uhnout, ale dva z dalších mužů ji odřízli. Během několika vteřin ji přitiskli k sobě, hrubé ruce jí sevřely zápěstí a přinutily ji spustit paže. Mluvčí jí strhl z krku perlový přívěsek, snadno přetrhl tenký zlatý řetízek.

„Ne!“ Se silou zoufalství se vykroutila z rukou mužů, kteří ji spoutávali. „Vrať mi to!“

Muž svěsil přívěsek z pěsti a posmíval se jí. „Pojď si pro něj.“

„Tvá výzva,“ ozval se za ní neskutečně hluboký hlas, „je přijatá.“

Otočila se a zjistila, že hledí na muže, který se vynořil z jezera. Z jeho ohromných ramen a holých svalnatých zad stékala voda. Nevstal úplně, ale zastavil se v pokleku, hlavu skloněnou. Dlouhé vlasy mu stínily obličej, kapky vody se v úzkých dredech třpytily jako diamanty.

„Má paní,“ oslovil ji a vůbec si nevšímal tlupy mužů, kteří na něj ze břehu zírali. „Promiňte, že vás ruším, ale nemohu si nevšimnout, že zřejmě potřebujete svého rytíře. Prosím, dovolíte mi tu čest?“

Zírala na něj a naprosto ztratila schopnost řeči a jen kývla.

Ať už to byl kdokoli, zdálo se, že to považuje za jasný souhlas. Zvedl hlavu, jeho rysy byly stále ve stínu, a podíval se na potenciální útočníky.

„Já jsem Chodec nad vlnou.“ Jeho hlas zněl jako kostelní zvon a ji z něj běhal mráz po zádech. „Vyslanec země z Perlového trůnu, rytíř-Poet První vody, přísežný hledač nepřítomného císaře a hasič Východosussexské hasičské a záchranné služby. Zdá se, že máš poklad, který ti nepatří. Důrazně ti doporučuji, abys ho ihned vrátil pravému majiteli.“

Všech pět opilců na něj jako jeden muž zíralo.

„Vy jste co?“ řekl nakonec jeden z nich.

„Já jsem Chodec-nad-vlnou,“ začal muž znovu a tentokrát mluvil pomaleji, jako by právě přehodnotil svůj odhad jejich inteligence prudce dolů. „Vyslanec…“

„Jste zasranej magor, to jste.“ Muž, který stále svíral Neridiinu perlu, se vzpamatoval a zaťal volnou pěst. „Vypadni, rybí kluku. Do tohohle ti nic není.“

„Jelikož mám nyní tu velkou čest být v této záležitosti rytířem této vznešené dámy, věřím, že zjistíte, že se zásadním způsobem mýlíte.“ V jeho hlase zazněla zvláštní hudební složka. Nedokázala přesně zařadit jeho přízvuk. „Přejete si stáhnout svou výzvu?“

Mluvčí se postavil do agresivního postoje. „Je nás pět a ty sračko, jen jeden!“

„Aha.“ Muž vážně přikývl a hříva dredů se mu posunula přes mohutná ramena. „Ano, to je nepříjemnost. Rovněž já mám na programu dnešního večera i jiné záležitosti, kterým se musím věnovat. Ačkoli je to nezvyklé, v zájmu rychlého ukončení této neshody bych se s vámi s potěšením utkal v souboji se všemi současně, nikoli postupně, ušetříme tím významné množství času.“

„Co tím myslíš?“ řekl jeden z opilců a podíval se na vůdce, aby mu to přeložil.

Mluvčí se zamračil ještě víc, jako by si myslel, že se jim cizinec všem vysmívá. „Znamená to, že chce dostat přes tu svou zasraně tlustou držku. Chyťte ho!“

Stalo se to tak rychle, že sotva stačila sledovat cizincovy pohyby. V jedné vteřině jí klečel u nohou, v další kolem ní skočil a mezi ní a gangem se postavila pevná stěna svalů. První dva opilci, kteří se k němu dostali, se setkali s rozmazaným pohybem, který je poslal zpět, jako by narazili přímo do skalní stěny.

To stačilo, aby se ostatní zarazili. Cizinec se usadil zpět do vyrovnaného, vyváženého postoje, ruce držel volně a uvolněně podél těla. Navzdory tomu, že stál proti smečce rozzuřených opilců a na sobě neměl nic víc než plavecké kraťasy, vypadal, že si to nadevše užívá. Dokonce si pobrukoval zvláštní, ale nezaměnitelně veselou melodii.

Gang se znovu přiblížil, tentokrát opatrněji. Všimla si, že vůdce se drží trochu zpátky a nechává své přátele postoupit blíž. Nelíbil se jí chladný, vypočítavý výraz v jeho tváři. Chtěla na svého podivného šampiona zakřičet varování, ale neodvážila se ho vyrušit ze soustředění.

Cizinec, který si stále broukal, blokoval každý rádoby útok levou paží a pravou vracel silné údery. Vzduch se naplnil výkřiky a šokovanými nadávkami. Za chvíli se jeden muž potácel zpátky a držel se za zlomený nos, druhý bezmocně sípal na kolenou, všechen dech mu vyrazila zdánlivě lehká rána pěstí do břicha.

Jeden ze zbývajících mužů se zjevně rozhodl, že o pití až tak moc nestojí, a začal couvat. Cizincovo pobrukování se zostřilo, jako housle zkřížené s vlčím vrčením. Vrhl se za ustupujícím mužem, jednu obrovskou ruku mu přiložil na zátylek.

„Jen zbabělec se snaží ustoupit před čestně plněnou výzvou.“ Cizinec se napřímil a zvedl muže za krk ze země bez jakéhokoli zjevného úsilí. „Ale jestli na tom trváš, dovol mi, abych ti pomohl.“

Roztočil se, jako by házel diskem, a uvolnil sevření. Nešťastník se s mávajícími končetinami a řevem řítil pryč vzduchem.

Neridia s otevřenou pusou sledovala opilcovu trajektorii. Ten se rozplácl na mělčině dobrých sedm metrů od ní.

Většina ostatních mužů ve spěchu ustupovala a přelézala jeden druhého, aby se dostali z dosahu cizince. Zůstal jen jejich vůdce, který stále držel její perlu.

Až na to, že teď držel v druhé ruce také nůž.

Cizincovo pobrukování náhle ustalo. Zcela se uklidnil a soustředil se na čepel. Muž, který ji držel, se s krutým uspokojením zašklebil.

„Teď už nejsi takový frajer, co?“ posmíval se a nůž se přitom vlnil jako had, který se chystá udeřit. Rozhodně s ním uměl zacházet. „Tohle ti změnilo náladu, viď?“

„Ano,“ odpověděl cizinec a v každém jeho slově zaznívalo jasné pohrdání. „Zpíval jsem pro radost z výzvy, a tady teď žádná výzva není. Jen nudné hubení mrzké havěti.“

Mužova tvář potemněla, když zpracoval urážku. Na vteřinu se odmlčel, ústa napůl otevřená, jako by se snažil vymyslet duchaplnou repliku.

„Zkurvysyne,“ odplivl si a vyrazil.

Neridia vyjekla a instinktivně vyrazila vpřed. Neměla tušení, co chtěla udělat – chytit ho za ruku? Pokusit se ho rozptýlit? Chránit svého šampiona tím, že se sama nechá bodnout? – ale jak se ukázalo, cizinec žádnou pomoc nepotřeboval. Klidně se útoku vyhnul stranou, nůž minul jeho holou hruď o pouhý centimetr. Chytil muže za paži a prudce s ní zatočil.

Vůdce vykřikl a nůž mu vypadl z náhle ochablé ruky. Svěsil se, jen cizincův stisk ho držel ve vzpřímené poloze.

„Můžu vám zlomit i vícero kostí,“ řekl mu cizinec bez náznaku lítosti nebo výčitek. „Ale kosti se rychle hojí. Zlomil jste svou vlastní čest a z tohoto zranění se nelze vyléčit. Jděte a žijte se svou hanbou po všechny zbývající dny své bezcenné existence.“

Cizinec vytrhl vůdci z druhé ruky perlu a pak ho odhodil stranou jako kus nechutného odpadu. Vůdce se zapotácel a schoulil se nad zlomenou rukou. Ostatní muži ho popadli a s nervózními pohledy dozadu ho strkali pryč od nich.

Cizinec za nimi zíral, dokud mu nezmizeli z dohledu, pak se otočil a natáhl ruku. V jeho široké dlani se leskla perla.

„Má paní,“ řekl a hlas, který byl ještě před chvílí tak divoký, byl nyní měkký a jemný jako vlnky šumící na břehu. „Děkuji vám za tu čest. Věřím, že ten majetek je váš.“

Stále se cítila, jako by to všechno byl nějaký sen, když sahala po svém přívěsku. Když se prsty dotkla jeho kůže, projel jí záchvěv. Bylo to jako statický výboj, jen stokrát silnější… a příjemnější. Zalapala po dechu a hlava jí trhla dozadu.

Poprvé se jejich oči setkaly.

„Váš,“ zopakoval muž a jeho hudební hlas se změnil v pouhý šepot. „Jsem váš.“

Nemohla odtrhnout koneček prstu od jeho dlaně, ta zvláštní, hřejivá energie jí jiskřila každým nervem v těle už jen z toho nepatrného kontaktu. Nedokázala se ubránit pohledu do těch neuvěřitelně modrých očí…

Počkat.

Dívala se mu do očí.

Neridia zamrkala. Střelila rychlým, nevěřícným pohledem dolů a čekala, že zjistí, že stojí na skále… ale nestál. Jeho bosé nohy byly ve stejné úrovni jako její.

A byl přitom vyšší než ona.

Měla jen zlomek vteřiny na to, aby na něj nevěřícně zírala, než se zřítil na kolena ve spršce vody.

„Odpusť mi,“ řekl zdrceně a přitiskl čelo na její ruku jako nějaký starobylý rytíř přísahající věrnost. „Zklamal jsem tě. Odpusť mi.“

„Prosím, vstaň!“ Chytila ho za obě předloktí a škubla s ním. „Chci – chci říct, že jsem nikdy – prostě vstaň!“

Dovolil jí, aby ho vytáhla zpátky na nohy, a znovu se rozvinul do plné výšky. Neridii se zatajil dech.

Zdá se mi to. Tohle musí být jen sen.

Sotva mu dosahovala k bradě. Jeho široká hruď byla hustě osvalená, lesklá kůže o odstín či dva tmavší než její vlastní. Každá linie jeho těla křičela silou, od neskutečně širokých ramen až po tvrdé křivky stehen. Byl tak přerostlý, a přesto tak dokonale souměrný, že působil spíš jako umělecké dílo než jako muž; jako poslední mistrovské dílo nějakého bájného sochaře minulosti.

„Jsi vysoký,“ řekla hloupě a v duchu se nakopla. Tohle jí ostatní lidé říkali vždycky. „Promiň! Chtěla jsem říct, že jsi vyšší. Vyšší než já.“

Začal klesat zpátky na kolena a ona spěšně mávla rukou, aby ho zastavila. „Ne, líbí se mi, že jsi vysoký! Hm, ne že by ti na tom záleželo nebo tak něco, já jen…“

„Záleží mi na tom,“ přerušil ji. Oči měl stále velmi rozšířené, jako by byl stejně šokovaný jako ona. „Moc mi na tom záleží.“

Zvedl jednu ruku a téměř, ale ne zcela, se dotkl jejího obličeje. Velmi pomalu, nikdy se jí úplně nedotkl, jen kopíroval křivku její tváře. Zachvěla se touhou naklonit se k jeho doteku, překonat tu poslední vzdálenost mezi nimi… ale neodvážila se.

Navzdory jeho něžným slovům byl cizincův výraz čirým utrpením. Vypadal jako člověk, který se náhle setkal se vším, co kdy chtěl… a co nikdy nemohl mít.

„Ach, má paní.“ Po tváři mu stékala voda. „Kde jsi byla?“

Neridia tu otázku sotva zpracovala, stále ještě ztracená v nevěřícném úžasu. „Kdy?“

„Teď, tehdy. Vždycky.“ Muž spustil ruku a gestem ukázal na jezero Loch Ness. „Celou tu dobu jsi byla tady?“

Přikývla. „Vždycky jsem tu žila. Proč?“

Její prostý souhlas jako by ho zasáhl jako rána do břicha. Pevně zavřel oči, jako by pohled na ni už nemohl déle snést.

Jeho zjevná bolest způsobila, že se jí v reakci na to sevřelo vlastní srdce. „Co se děje? Co se děje?“

„Já… Já…“ Veškerá jeho předchozí výmluvnost ho zjevně opustila. „Hledal jsem tě, má paní. Přísahám vám, že jsem hledal.“

On mě… hledal?!?

Jakási dlouho mlčící část její duše zpívala čistou radostí, i když se snažila rozumem pochopit, co se děje.

Než se ho stačila zeptat, co tím myslí, muž se zhluboka nadechl. Jeho ostře řezané rysy se ustálily ve výrazu chmurného, stoického odhodlání. Napřímil ramena, jako by zvedal těžké břemeno, a otevřel oči.

„Jak se prosím ráčíš jmenovat?“ zeptal se jí.

„Neridia,“ odpověděla. Připravila se na nevyhnutelnou poznámku. „Neridia Malá.“

Zavrtěl hlavou. „To jest tvoje vzdušné jméno. Tvé skutečné jméno si prosím.“

Vyvedena z rovnováhy touto neobvyklou reakcí na své bolestně ironické příjmení na něj mohla jen zamrkat.

„Pojď.“ Cizinec se otočil a začal se brodit hlouběji do jezera. „Plav se mnou.“

Neridia zjistila, že skutečně udělala krok za ním. Chladivý polibek vody na kolenou ji přivedl zpět k rozumu.

„Počkej!“ zavolala za jeho vzdalujícími se zády. „Já nemůžu… počkat! Vždyť ani nevím, jak se jmenuješ!“

Už byl po prsa ve vodě. Ohlédl se na ni přes rameno a jí puklo srdce nad zoufalstvím v jeho očích.

„Přednesu ti ho,“ řekl.

A pak…