TFT - 7. kapitola

 Překlad: Lucianna

Minulost…

Mám strach.

Jsem tak zatraceně vyděšená.

Všichni lidé tady na mě zírají, když mě dozorci vedou dovnitř. Všichni ti lidé, kteří byli zavření dávno předtím, než dospěli. Všichni vypadají drsně, děsivě a věnují mi pohledy, které mi říkají, že se mi tady nebude líbit ani trochu. Já jsem ta bohatá bílá holka, ta malá, křehká. Jsem terč, ať se mi to líbí nebo ne.

Viděla jsem dost pořadů v televizi, abych věděla, co se stane holkám jako já, na takovém místě, jako je tohle.

Polknu a snažím se držet ramena rovně, ale poklesnou proti mé vůli, což mi dokazuje, že i když se chci snažit být silná, uvnitř nejsem. Nejsem vůbec silná. Jsem vrah – to je to, co jsem. Aspoň tak mě lidé uvidí, až uslyší, co jsem udělala.

Jsem chodící mrtvola dívky.

Vstupní proces je dlouhý. Moje matka musí vyplnit hromadu formulářů. Stále brečí. Hluboko v sobě vím, že jí na mě nezáleží. Stará se jen o sebe, o svou pověst, o všechno, co je v jejím světě špatně. Jak ji to ovlivní. Jak jí to zničí život. Co bude dělat, až půjde po ulici a všichni se jí budou ptát na její zločinnou dceru?

Nikdy se přes to nedostane.

Jsem prohledána, dostanu nějaké oblečení – zelené kalhoty a černé tričko. Pak, je mi vysvětlen celý řád centra. Čas jídla, sprchy, jak dlouho musím zůstat přes den v cele, všechny aktivity, kterých se musím účastnit, mezi něž patří mimo jiné práce venku, úklid a pomoc v kuchyni. Není to jízda zdarma, ani dovolená.

Pak jsem umístěna do své cely. 4 D.

Jsem s jinou dívkou. Má také světlou pleť. Jsem vděčná, protože nevypadá děsivě. Má dlouhé, černé vlasy a velké šedé oči, a je hubená. Jako by v posledních měsících pořádně nejedla. Nekrmí nás tady pořádně? Nevím. Nevím nic kromě toho, že se tak bojím, že bojuji se všemi reakcemi svého těla. Pláč, křik, prosby – pojmenujte to, já to cítím.

„Tohle je Madeline. Je tvoje spolubydlící,“ řekne mi dozorce. „Jakákoliv bitka a budeš zavřená na samotce. Netrpíme tu násilí. Večeře je za dvě hodiny.“

Zabouchne dveře do místnosti. Není to cela jako taková, což znamená, že to nemá mříže místo dveří. Za to jsem vděčná.

Otočím se a s třesoucíma se rukama se dívám na Madeline. Nejsem si jistá, jestli je přátelská, nebo mě zkusí zabít ve spánku. Hádám, že to zjistím.

„Ahoj,“ řeknu roztřeseným hlasem. „Jsem Callie.“

Přikývne, a ne agresivním způsobem, díky Bohu. „Lepší než ta poslední holka, co ke mně dali.“

Potřeba se zeptat, co se stalo minulé dívce je silná, ale neudělám to. Nejspíš proto, že hluboko v sobě, to vlastně nechci vědět.

„Pustili ji,“ řekne mi Madeline, která zcela jistě přečetla můj výraz. „Neublížím ti, neznásilním, ani nebudu krutá. Neboj se. Jsem tady už rok. Vím, jak tohle místo funguje; v téhle cele jsi v bezpečí.“

Ach. Díky Bohu.

„Díky,“ řeknu tiše, zírajíc na postel o které předpokládám, že je moje.

Je tu jedna pro každou a jelikož na jedné sedí Madeline, mohu jen předpokládat, že moje místo je na téhle. Malá, úzká postel zaskřípe, když se na ni posadím. Rezavé pružiny pod matrací tady už jsou zjevně hodně, hodně dlouho. Ale je čistá a o povlečení je viditelně dobře postaráno. Místnost je poměrně velká, ve vší upřímnosti. Postele jsou podél stěn na každé straně a v zadním rohu je malá místnost, která nepochybně skrývá toaletu.

Mezi postelemi je stůl se starou lampou, ale jinak je místnost nevýrazná. Žádná televize. Žádná pohovka. Nic kromě postelí a stolu. Ale není to strašné. Určitě ne to, co mi vykouzlila moje mysl cestou sem. Stěny jsou vymalované bledě zelenou a podlahy jsou pokryté nějakým linoleem, které má dekor dřeva.

„Za co tady jsi?“ zeptá se Madeline a nakloní hlavu, zatímco mě sleduje. „Nevypadáš zrovna na to, že bys byla na špatné straně cesty.“

To dokáže říct jen z pohledu na mě? Nevím jak.

„Já…“ zaváhám. Mám jí to říct? Co když mě bude nenávidět a já strávím potom příštích pět let v cele s holkou, která mě nemůže vystát? Nevím. „Měla jsem autonehodu…“

Přimhouří oči. „Hele, nejsem tu od toho, abych někoho soudila. Jsem tady za ozbrojené vloupání. Snažila jsem se vyloupit banku. Pak jsem utekla s penězi a ukradla auto.“

Ježíši. Páni. To je něco jiného.

„Ach, no, já vzala matčino auto a jely jsme… kamarádky a já… a holka… vstoupila mi na silnici před auto a, ach, zemřela.“

Madeline vykulí oči. „No do prdele. Ty jsi ta holka? Viděla jsem to všude ve zprávách.“

Do prdele. Pokud to viděla ona, znamená to, že to viděli i všichni ostatní tady.

„Moc sem nezapadnu, co?“ zašeptám.

Skousne si ret a pak řekne, „Hele, nikdy to není snadné, když jsi nové maso. Budeš se prostě držet se mnou. Já tě tím provedu. Nikomu neříkej, kdo jsi; bude to snazší, když to nebudou vědět. Spousta lidí tady, zná tvůj příběh. Pro spoustu lidí bys tady kvůli tomu byla terčem, protože si myslí, že jsi zabila nevinnou dívku.“

„Nechtěla jsem té dívce ublížit,“ řeknu, trochu silnějším hlasem.

Madeline zvedne ruce. „Žádné soudy, pamatuješ? Vidím, že nejsi typ, který by někoho srazil a bylo mu to jedno. Každopádně, jim to ale je jedno. Tak buď opatrná. Drž se mě. Já tě zasvětím.“

Poklesnou mi ramena a rozhlédnu se po místnosti – místnosti, která bude mým domovem příštích pět let.

Nemám tušení, co mě čeká. Což mě děsí mnohem víc, než co jsem zatím zažila.

Ani nevím, jestli to odtud zvládnu živá.

Všechno co vím je, že jsem tady zaseknutá a není cesty zpět.

Nedá se to zvrátit.

 

*****

„No, podívejme se tady na to, Kat. Malá bohatá holka.“

Otočím se a přitáhnu si ručník k hrudi, zírajíc na tři větší holky, které jdou ke mně. Právě jsem se osprchovala a chystala se obléknout. Dozorce ve službě právě odešel zkontrolovat jinou hádku, která se děla ve vedlejší uličce a nechal mě tu, abych se převlékla.

Byla jsem tu jen tři dny, ale Madeline mě varovala, že tyhle holky jsou ty, od kterých se mám držet dál. Ty, které dělají ostatním ze života peklo, zvlášť těm, co jsou noví na bloku. Dokázala jsem se vyhnout jejich naštvaným pohledům během večeře a cvičení, ale věděla jsem, že nakonec mě dostihnou.

„Slyšela jsem o tobě,“ řekne největší holka ze skupiny – myslím, že Madeline říkala, že se jmenuje Trisha. Má mohutnou postavu se širokými rameny. Velmi mužná. Tmavě hnědé vlasy má pevně svázané na hlavě. Přimhouří své hnědé oči, když přijde blíž, usmívá se a odhalí tak bílé zuby. „Ty jsi ta, co zabila tu nevinnou holku.“

Jak to zjistily?

Ach Bože.

Polknu a pak řeknu, „Nechci žádné problémy.“

Trisha se zasměje. „Já se tě neptala, jestli ano.“

Couvnu a dvě její kamarádky stojí za ní, jak se všechny přibližují ke mně. Zády narazím do skříňky a řeknu, „Prosím, nejsem tu abych se prala.“

Zním pateticky.

Vím, že ním pateticky.

Trisha se vrhne dopředu a chytne mě za krk. Je aspoň dvakrát tak velká jako já a tak zvládne mé tělo snadno. „Přemýšlím, jak se ta rodina cítí, když ví, že malá, bohatá, bílá holka, vzala život jejich dceři, protože chtěla jít ven a bavit se s kamarádkami a řídila bez řidičáku. Vidíš její tvář kdykoliv zavřeš oči?“ Sevře pevněji. „Teď už kurva jo.“

Začnu lapat po dechu. Vystřelí jí druhá ruka a narazí mi do břicha, takže zasípu a poklesnu dopředu. Pustím mě a já spadnu na podlahu, neschopná dostat do plic vzduch.

„Jsi odpad. A já tady ráda likviduju odpadky,“ zavrčí a zvedne nohu, aby mě kopla.

„Trisho!“

 Hlas dozorkyně naplní místnost, Trisha se k ní otočí a řekne, „Jen jsem pomáhala téhle holce vstát. Musela uklouznout.“

Dozorkyně připochoduje a dostane se Trishe k tváři. „Co si sakra myslíš, že děláš? Už teď máš poslední varování.“

Trisha zvedne ruce. „Nevím, o čem to mluvíte. Zeptejte se jí, jestli chcete. Jen jsem jí pomáhala, když uklouzla.“

Dozorkyně se podívá dolů na mě a já se vytáhnu na nohy, stále bojujíc s bolestí. Snažím se srovnat dech, snažím se zastavit slzy, kutálející se mi po tvářích před všemi těmi holkami, snažím se nekřičet. Tohle chtějí. Chtějí, abych se jich bála. Chtějí, abych jela podle jejich hloupých pravidel.

„Je to pravda?“ zeptá se mě dozorkyně.

„Ne, není to pravda,“ zasípu. „Přišly sem a zahnaly mě do kouta. Vědí, kdo jsem a chtěly abych za to zaplatila.“

Na Trishině tváři, na malou chvíli, probleskne překvapení. Nečekala to ode mě. Vím, že za to přijde odplata, ale taky nemůžu přežít na tomhle místě, když budu následovat její pravidla, abych dělala co ona chce a měla strach. Tohle je jediná možnost.

„Trisho, pojď se mnou a budeš se hlásit u dnes večer velícího důstojníka. Callie, tebe dovedou na ošetřovnu, aby se ti na to podívali.“

Trisha je odtažená pryč, její holky jí následují, ale ne dřív, než hodí mým směrem smrtícími pohledy. Těsně předtím, než odejdou, vejde do místnosti dozorce, aby mě odvedl na ošetřovnu. Zírám na mužského dozorce a jsem dost překvapená tím, jak neuvěřitelně hezký je. Tmavé vlasy má uhlazené dozadu a má milé, modré oči. Jeho olivově zbarvená kůže vystupuje ještě víc v jeho tmavě modré uniformě.

„Callie?“ řekne a jde ke mně.

„Ach, ano,“ řeknu, stále ohnutá, jak se bolest mých žeber progresivně zhoršuje.

„Jsem důstojník Corel. Vezmu tě na ošetřovnu.“

„Děkuji.“

Následuji ho ven a pak chodbami, skrz několik dveří a pak do kanceláře, kde je mladá sestra, která něco píše. Vzhlédne když vstoupíme a tváře jí zrůžoví. „Ethane, jak se máš dnes večer?“

Ach. Líbí se jí.

„Dobrý večer, Mary. Já dobře, co ty?“

„Dobře, děkuji. Co je za problém?“

„Tohle je Callie. Narazila na Trishu.“

Mary nakrčí tvář a vypadá jako by mě trochu litovala. „Ach, no, to není dobré. Pojď sem a posaď se na postel. Řekneš mi, co se stalo?“

Ethan… důstojník Corel… se nepohne. Místo toho přijde a postaví se vedle mě, kde sedím na posteli, a nechystá se odejít. Hádám, že se to očekává. Mohla bych napadnout ubohou Mary a něco zkusit. Jsem si jistá, že se to stalo už mockrát předtím.

„Právě jsem se osprchovala a Trisha mě zahnala do rohu v šatně. Praštila mě do břicha a škrtila mě. Je to v pohodě,“ řeknu tiše. „Jsem v pořádku.“

„I tak se musím podívat. Jen se dojdu umýt a sehnat co potřebuji. Když tu počkáš, budu za moment zpátky,“ řekne Mary, otočí se a zmizí z místnosti.

Nenavážu oční kontakt s důstojníkem Corelem. Opravdu nechci další souzení.

„Nejsi stvořená pro tohle místo.“

Jeho slova mě překvapí a já se otočím a plaše na něj pohlédnu. „Proč to říkáte? Jsem tady, ne? Někdo si myslel, že jsem si to zasloužila.“

„Jsi ta nejnevinnější věc, jakou jsem viděl projít těmihle dveřmi, za posledních pět let. Nikdo už nemluví tak mile. Ve tvém těle není špatná kost. To mohu říct na první pohled. Umím číst v lidech; ty nejsi špatný člověk.“

„Jsem si jistá, že půlka lidí tady nejsou špatní lidé,“ řeknu mu.

„To by ses pletla. Většina z nich je tady z dobrého důvodu.“

„S vší úctou, pane, já mám také dobrý důvod tu být.“

„Neúmyslné zabití, slyšel jsem. Všichni to slyšeli. Největší příběh za poslední roky. Stále nevěřím, že jsi to chtěla.“

„Není to, to co zabití je? Samozřejmě, že jsem to nechtěla. Ale udělala jsem to. Tak jsem tady.“

Prohlíží si mě. „Viděl jsem tvůj soud; byl jsem tehdy ve službě. Řekla jsi, že ti vešla do cesty.“

Podívám se na něj a zašeptám, „Nezáleží na tom, co jsem řekla. Ten, kdo to mohl změnit, mi nevěřil.“

Jeho pohled zjemní a já už vím, že budu mít důstojníka Corela ráda. Je hodný a lidí jako on je jen pár a jsou daleko od takového místa, jako je tohle. „Musí to být těžké, být tady a nemít jediného člověka na světě, který by byl na tvé straně.“

Zasáhne mě to tvrdě, přímo do srdce. Je to nejhorší pocit, jaký si vůbec dovedu představit.

„Nemáte ani tušení,“ zašeptám tiše a sklopím hlavu.

„Pokud to něco znamená,“ řekne mi a zkříží ruce, „já ti věřím.“

Šokovaně k němu vzhlédnu.

Mary se vrátí zpátky do místnosti dřív, než můžu říct něco víc. Řekne mi, abych si lehla na postel a já to udělám.

Zvedne mi tričko a prohmatává mě kolem žaludku a v okolí. „Nemyslím si, že bys měla něco zlomeného, ale už se ti dělá modřina. Pár dní budeš bolavá. Dám ti teď něco na bolest a musíš se vrátit za pár hodin pro další.“

Posadím se, stáhnu si tričko dolů a řeknu, „Děkuji. Oceňuji to.“

Nakloní hlavu na stranu a také mě pozoruje. Stejným způsobem, jako předtím důstojník Corel. „Jsi sladké dítě,“ zamumlá. „Buď tam opatrná. Drž hlavu skloněnou. Nerada bych viděla, že se ti stane něco zlého, dobře?“

Přikývnu.

Pohledem přelétnu k důstojníku Corelovi a on mi věnuje malý úsměv.

Možná, jen možná, to tu nakonec zvládnu.

Možná.