TCC - 4. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Prescottské kino stálo uprostřed Main Street, vecpané mezi lahůdky a obchod pro muškaře. Main Street byla prescottským střediskem, zaplněná místními vlastněnými obchody a prodejnami. Procházela přímo středem města a na konci se napojovala na dálnici. U dálnice byly další podniky, včetně motelu a potravin, ale většinu svého času jsem procházela centrum.

Jak jsem šla po chodníku, spatřila jsem Nicka, jak stojí před prodejem lístků. Plátěné sako mu zdůrazňovalo široká ramena. Jeho džíny dokonale splývaly s jeho stehny a podtrhovaly tvar jeho zadku. Měl tmavě zelenou baseballovou čepici a delší vlasy se mu na koncích vlnily.

Zapotácela jsem se a skoro upadla. Po všech těch letech mi pohled na něj podlamoval kolena. Proklínala jsem se, že jsem si ho připustila k tělu, ale pozitivní bylo, že se zrovna nedíval a nevšimnul si, jak klopýtám.

„Ahoj,“ zavolala jsem.

„Ahoj,“ řekl. Na tváři se mu rozlil široký úsměv, když si mě prohlédl od hlavy k patě.

Oči měl hladové a já jsem byla ráda, že jsem se doma po škole stihla převléct do něčeho méně lichotivého než šaty, které jsem měla v práci. Měla jsem džíny a hnědý svetr s velbloudími záplatami na loktech. V kině mi bývalo vždycky chladno, takže jsem si vzala na hlavu hnědou hučku.

První z našich pěti daných rande byl film. Nick chtěl večeři, ale zvládla jsem ho přesvědčit (s dlouhou výměnou SMS), že umírám touhou prohlédnout si prescottské kino. Ačkoli to nebyla lež, mým skutečným motivem bylo to, že spolu nebudeme moct mluvit.

Měla jsem ještě další čtyři večery na jeho vysvětlení. Dneska to bylo jen o vyhýbání a o tom, co nejrychleji s tím skoncovat.

Dal mi lístek a zeptal se, „Svačinka?“

„Popcorn. Skittles. Bonbóny. Dietní cola,“ poručila jsem si. „Co? Nedívej se na mě tak. Je to moje večeře.“

Vstupní hala kina byla nacpaná lidmi. Vedle malé krabice na lístky byl dlouhý pult, kde čtyři středoškoláci vydávali objednávky jídla a pití.

„Je tu vždycky tak plno?“ zeptala jsem se.

„V úterý večer je tu speciální akce, kdy je všechno za polovic,“ řekl.

V trapném tichu jsme čekali až budeme na řadě. Tohle nebylo místo na vážný rozhovor, ale ani klábosení nepřicházelo v úvahu. Měli jsme moc velkou zátěž. Po době, která se zdála jako hodiny, jsme měli občerstvení a došli jsme do sálu.

Dvoupatrová místnost byla mnohem větší, než bych z venku budovy tipovala. Na hlavním podlaží byl menší balkón. Stěny byly polstrované tmavě červenými závěsy, které drželo zlaté lano s ozdobnými střapci. Dřevěné obložení bylo složitě vyřezávané.

„Tohle místo je úžasné,“ řekla jsem, následovala Nicka k několika volným sedadlům v dolní části.

„Jo. Před několika lety to tu zrenovovali, ale funguje to tu už od roku 1900. Tehdy se tu konaly varieté. Pódium za obrazovkou je původní.“

„Velmi zajímavé. Chodíš sem často?“ Rozložila jsem kolem sebe občerstvení, abych se k němu během filmu snáz dostala.

„Ne.“

Vyskočila jsem na sedačce, když jsem na tváři ucítila jeho dech. Byla jsem tak zabraná do aranžování popcornu, že jsem si neuvědomila, že se dostal tak blízko. Sedadla v kině byla tak blízko, že se naše paže budou celou dobu dotýkat.

Kruci.

Možná ten film nebyl až tak dobrý nápad. U večeře by nás alespoň dělil stůl.

Film začal a ačkoli jsem měla oči přilepené na obrazovce, nedokázala jsem film vstřebat. Veškeré mé soustředění bylo u muže sedícího vedle mě a u paže, kterou mi hodil přes ramena. Dvě hodiny mi Nick kreslil konečky prstů kruhy na ramenou.

Měla jsem se odsunout a říct mu, aby přestal. Měla jsem ta slova na jazyku, jen jsem je nedokázala vyslovit. Proč jsem ho nechala se mě dotýkat?

Protože jsem byla šílená. Proto.

Když začali lidé vstávat k odchodu, úlevou jsem si vydechla, že večer končí.

„Dobrou noc,“ řekla jsem, když jsme byli bezpečně na chodníku, ale než jsem mohla utéct, Nick mě chytil na loket a otočil mě.

„Zítra večer. Večeře.“

„Zítra nemůžu. Ve čtvrtek taky ne. Potřebuju dokončit svůj učební plán,“ lhala jsem.

Moje příprava do školy byla hotová od víkendu, ale musela jsem si od Nicka držet odstup. V sázce bylo mé duševní zdraví. To, že jsem s ním strávila večer v Black Bull a dneska v kině, bylo příliš.

„Učební plán? Copak ty neučíš malé děti?“ zeptal se.

„Až strávíš jeden den pokusem udržet pozornost čtrnácti předškoláčků bez učebního plánu, můžeš zpochybnit jeho nutnost. Do té doby mi věř, když říkám, že jsou živí.“

„Fajn,“ řekl s úšklebkem. „Pátek. Večeře. Prescott Café. V šest.“

Přikývla jsem a odspěchala, než stihl říct cokoli dalšího. Co to bylo s tím arogantním úsměvem, který mi věnoval? Unikl mi nějaký vtip?

Ne dokud jsem se neposadila na sedadlo řidiče a neuvědomila si, proč se křenil. Měli jsme na zbývající čtyři rande šest dní. Když jsem přesunula další rande o dva dny, znamenalo to, že ho uvidím v pátek, sobotu, neděli a pondělí.

Celý víkend Nick.

„Pro lásku…“ zamumlala jsem, než jsem začala tlouct hlavou o volant.

***

„Slečno Austinová!“

„Kurva,“ zamumlal Nick.

Očima jsem skenovala místnost, hledala jsem dítě, které zrovna zavolalo mé jméno. Uprostřed restaurace stála Rowen Clearyová a divoce mávala.

„Ahoj, Rowen.“ Zamávala jsem zpátky, až příliš radostně, že toho můžu využít jako výmluvy pro odstup od Nicka.

Byli jsme na rande číslo dvě v Prescott Café. Nick na mě čekal venku, když jsem dorazila a jakmile jsem byla dost blízko, sklonil se, aby mě políbil na tvář. Byla jsem si jistá, že moje levá tvář byla pořád zářivě rudá, protože jsem měla kůži jako v ohni.

Když jsem došla ke stolu Clearyových, Jess vstal, aby mě pozdravil a potřásl si rukou s Nickem, zatímco já jsem se objala s Rowen.

„Ahoj, Gigi,“ řekla jsem.

„Emmeline! Ráda tě vidím. Promiň, nemůžu vstát.“ Zamračila se a pohladila si břicho. „Jess mě v poslední době musí prakticky zvedat ze židle. Nemůžeme sedět ani v našem obvyklém boxu támhle u okna, protože se tam nevlezu.“

„No, vypadáš zářivě. Těhotenství ti naprosto svědčí.“ Její kůže svítila a vlasy měla husté a zářivé.

„Díky.“ Usmála se.

„Když máš termín?“

„Desátého prosince.“ Zachichotala se, když jsem vykulila oči.

Vypadala, že měla rodit už včera, ale pořád měla ještě měsíc před sebou. Tohle mimino bude obří.

„Mami, může si slečna Austinová a Nick sednout k nám?“ zeptala se Rowen.

„Skvělý nápad, zlatíčko!“ řekla Gigi. „Zrovna jsme přišli a ještě jsme si neobjednali. Prosím, najezte se s námi. Nebudu se cítit jako takové monstrum, když u toho velkého stolu zaujmete místo navíc.“

Cítila jsem Nicka za svými zády. „Díky, Gigi, ale můžeme--“

„Moc rádi!“ přerušila jsem jeho protest. Posadila jsem se na poslední židli, takže Nick nemohl sedět vedle mě a dotýkat se mě jako v kině.

Usadila jsem se a rychle jsem si prohlédla restauraci. Restaurace působila takovým staromódním dojmem. Podél stěn stály modré boxy. Zadní část zabíral dlouhý stůl s ladícími židlemi a za ním bylo vidět na kuchyň a kuchaře.

„Jak jde učení?“ zeptala se Gigi. „Chová se moje holčička slušně?“

„Je skvělá,“ řekla jsem.

Rowen se zářivě usmála.

Začala jsem si prohlížet menu, ale vzhlédla jsem, když se Nick zeptal, „Dneska žádné fotky? Nechceš přenést styl Prescottské restaurace do centra New Yorku?“ 

„Vtipné,“ řekla jsem prkenně. „A ne. Hledala jsem něco přesně jako Black Bull.“

„Black Bull?“ zeptal se Jess.

„Emmy chce vytvořit na Manhattanu montanský steakhouse,“ řekl Nick.

Zírala jsem do tří skeptických tváří. „Mám na Manhattanu prostor pro restauraci, který každý rok předělávám,“ vysvětlila jsem. „Uděláme jiný vzhled, vyzdobíme prostor jinak a můj šéfkuchař vytvoří zbrusu nové menu. Všechno tohle jde na charitu a myslela jsem si, že steakhouse ve stylu Montany by si vedl dobře. Minulý rok jsem vytvořila dojem starého italského bistra a získala 3,4 miliony dolarů.“

Vždycky jsem si vybírala autentická a klasická témata restaurací. Většina restauratérů by vybrala něco stylového, jako molekulární gastronomii nebo nudlové hamburgery nebo havajskou krájenou rybu, ale pohodlné jídlo mě vždycky oslovovalo víc. Velké porce jednoduchého, výborného jídla. Podle obrovské odezvy, kterou dostáváme roky, jsem věděla, že nejsem se svou touhou po něčem neokázalém sama.

„To je působivé,“ řekla Gigi, zatímco se na mě Jess a Nick překvapeně dívali.

„Díky. Tohle bude s mým týmem už sedmá předělávka.“

„Na jakou charitu věnujete peníze?“ zeptal se Jess.

„Každý rok na jinou, ale vždycky vybírám to, kde jsou hlavními obdarovávanými děti.“

„Proč děti?“ zeptala se Gigi.

„Mí prarodiče se věnovali dětem z New York City a strávili hodně času dobrovolničením v místních organizacích. Chodívala jsem s nimi a našla v tom zálibu.“

Tohle byly moje nejlepší zážitky, když jsem vyrůstala. Obdivovala jsem své prarodiče, a čas strávený s nimi byl drahý. Dávali mi jiný náhled na život a já jsem se snažila uctít jejich památku restaurací a pokračováním v jejich práci.

„To je pozoruhodné, Emmeline,“ řekla Gigi.

„To jistě,“ dodal Jess.

„Díky.“ Odvrátila jsem tvář, abych skryla své červenání.

Restaurace stála hodně času a energie, ale každý rok byla úspěšnější. Kromě mého diplomu z učitelství to byl můj nejhrdější počin. Byla jsem ráda, když vím, že děti dostaly teplé jídlo a oblečení, protože jsem já byla schopná přemluvit snobské prominenty New Yorku, že prosté jídlo stálo za těch čtyři sta babek.

„Nic z toho jsi mi onehdy večer neřekla,“ řekl Nick.

„Neptal ses.“

Chvíli jsme se na sebe dívali, než dorazila číšnice a naše konverzace u stolu se rozdělila. Zatímco Nick a Jess mluvili spolu, Gigi se ke mně naklonila. „Takže, uh, ty a Nick jste co přesně?“

„Staří známí,“ řekla jsem ve stejné chvíli, když Nick řekl, „manželé“.

Takže asi nebyl tak hluboko ponořený do konverzace s Jessem, jak jsem si myslela.

„Jasně.“ Gigi se zakřenila.

„Je to komplikované,“ řekla jsem, zatímco Nick souhlasně přikývl.

„Proč ses přestěhovala do Prescottu? Kvůli tomuhle blbovi asi ne, doufám,“ žertoval Jess.

„Uh, ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem zabřednout do dramatu jménem mé manželství, takže jsem jim řekla, jak jsem přišla na Prescott. „Na jaře jsem promovala na NYU a začala jsem hledat místo jako učitelka. Vlastně je to celkem hloupé, jak jsem tu skončila. Vybrala jsem si maskota, který se mi líbil nejvíc.“

„Vážně?“ zachichotala se Gigi.

„Ano, a můžu ti říct, že tam byly zajímavé možnosti. Křupající Želvy. Cukroví řepáci. Modří poníci. Chtěla jsem něco jiného než Lvy, Tygry nebo Medvědy, takže když jsem viděla prescottské Mustangy, zalíbili se mi a… jsem tady.“ Zasmála jsem se.

Jess a Gigi se smáli se mnou, ale Nick se zamračil.

„Co?“ zeptala jsem se.

„Říkala jsi, že jsi na Yaleu,“ řekl.

„To jsem byla. Před devíti lety. Nestudovala jsem celou dobu.“ Protočila jsem oči. „Po pár letech v práci se věci změnily. Vrátila jsem se zpátky do školy na NYU, abych se stala učitelkou.“

Na stůl padlo rozpačité ticho.

„Zní to jako byste vy dva měli co dohánět,“ řekla Gigi, konečně pročistila vzduch.

„Je to komplikované,“ zopakovala jsem.

Rozhovor prolehčila Rowen, která to přebrala, vyprávěla nám příběhy a ptala se na spoustu otázek. Nakonec veškeré rozpaky vyprchaly a všichni jsme rozjařeně opustili restauraci.

Byla jsem ráda, že to s Clearyovými nebylo nepříjemné. Neviděla jsem je od té doby, co jsem tak hrubě opustila jejich halloweenskou party a ulevilo se mi, že mě nesoudili.

Když jsme se s Jessem, Gigi a Rowen rozloučili, stála jsem na chodníku a čekala, až se rozloučí Nick. Nemohla jsem utéct rozhovoru s Nickem o rande číslo tři, takže jsem raději zůstala než abych zmizela do auta.

Naposledy jsem své žačce zamávala a otočila se k Nickovi.

„Zítra večer přijdu k tobě. Už žádné další rozptylování na veřejných místech, Emmy.“

Nehádala jsem se, protože měl pravdu. Navíc nám soukromí poskytne prostor k mluvení.

„Emmeline,“ odpověděla jsem. „A je něco, co nemáš rád na pizze? Jednu nám objednám.“

„Žampiony. Všechno ostatní je v pohodě,“ řekl.

„Uvidíme se zítra.“ Přikývla jsem a odešla.

Dvě rande za námi. Tři před námi.

***

„Kruci!“ zaječela jsem, jak jsem letěla dopředu.

Ode dne, kdy jsem se nastěhovala, jsem o ten malý záhyb na koberci v obýváku zakopávala.

Obvykle bych přistála na rukou a kolenou. Ale dneska mě silná paže okolo pasu stáhla zpět.

„Mám tě,“ řekl mi Nick do vlasů.

Zavrtěla jsem se, abych se uvolnila a vystoupila z jeho prostoru.

„Ti ďábelští malí kobercoví skřítci mě na tom místě nechávají zakopávat už celé měsíce,“ vyhrkla jsem a snažila se setřást ten hezký pocit být přitisknutá k jeho tvrdé hrudi. „Obvykle vcházím přes kuchyň, abych se tomuhle prostoru kompletně vyhnula.“

„Chceš se podívat, jestli ten koberec dokážu narovnat? Odstranit ten záhyb? Zeptal se.

„Ne, to je v pohodě. Jen si musím pamatovat, že tam je. Možná ho nakonec stejně odstraním úplně.“ Udělala jsem další krok pryč. „Pořád máme asi patnáct minut, než bude pizza hotová. Chceš pokračovat v prohlídce?“

Můj moderní a přesto rustikální dům byl situován v lese u paty hor. Kromě malého trávníku venku bylo celé místo obklopeno stále zelenými stromy.

Dům měl tři patra. Dvě horní patra nad garáží a vinný sklep. Venku před hlavními dveřmi jsem měla sadu kamenných židlí.

„Velké místo,“ zamumlal Nick, když jsme pokračovali dál do obýváku.

„Je to víc místa, než potřebuju, ale miluju všechna ta okna a balkóny.“

Představovala jsem si život v nějaké útulné chatě v Montaně; bohužel nic takového na trhu nebylo. Takže jsem se rozhodla pro tohle místo, protože jsem věděla, že budu obklopena stromy a ne výškovými budovami.

Obývací pokoj měl velká okna od stropu až na zem, výjimkou byla stěna s velkým kamenným krbem. Zůstávala jsem uvnitř, zatímco Nick se díval na palubky po celém obvodu místnosti.

Přeskočila jsem prohlídku nahoře, abych se před Nickem vyhnula své ložnici. Myšlenka, že bude stát u mé postele, byla příliš znepokojivá a příliš intimní.

„Dal by sis pivo?“ zeptala jsem se, když jsme vešli do kuchyně.

„Jasně. Tohle je teda kuchyň,“ řekl Nick.

Šla jsem k lednici, nalila si sklenku chardonnay a jemu vzala pivo. „Nepleteš se.“

Kuchyň zabírala skoro celou zadní délku domu, táhla se od jídelny a přecházela v obývák. Na stěnách byly tmavě hnědé skříňky z olše. Lednice byla skoro pět stop široká, plynový sporák měl sedm hořáků, a byly tu dvě vestavěné horkovzdušné trouby. Uprostřed byl obrovský ostrůvek.

Většinou jsem večer jedla na jedné ze čtyř židliček kolem obdélníkového ostrůvku. U velkého stolu v jídelně, který byl pro osm lidí, jsem se cítila příliš sama.

„Ráda vaříš?“ zeptal se Nick.

„Nemám moc zkušeností. Když jsem byla malá, rodina měla kuchaře, takže jsem se to nikdy nenaučila. Logan a já jsme chodili na jídlo ven.“ Neunikl mi způsob, jak se mu napjala čelist, když jsem zmínila Loganovo jméno. „Snažím se to učit od doby, co jsem se přestěhovala, ale je to pokus omyl.“

„Vsadím se, že tady v horách úplně sama musíš šílet.“

„Trochu. Chybí mi být s dospělými, ale nechybí mi všechny ty nucené úsměvy a zdvořilostní konverzace. Tahle scéna patřila vždy mému otci. Když jsem skončila s prací pro něj, přestala bych úplně chodit na tyhle události, kdyby to nebylo Loganovou povinností.“

„Co to jsou za akce?“ zeptal se.

„Logan dohlíží na rodinnou nadaci. Kendricksovi dávají každý rok obrovské částky na charitu, a buď Logan nebo ředitel nadace se snaží osobně účastnit.“

„Hmm.“ Dlouze se napil piva.

Tohle bylo hrozně nepříjemné. Už předtím jsem se rozhodla, že Logana zmíním, jak často to půjde. Nick potřeboval připomenout, že mám přítele, a abych byla k sobě upřímná, potřebovala jsem to i já. Ale teď byla místnost plná napětí, takže jsem svůj plán znovu přehodnocovala.

Oba jsme v tichosti stáli u ostrůvku, dokud nezapípal časovat na troubě. Jedli jsme tiše naproti sobě. Nick byl ponořen do myšlenek a já jsem se soustředila na své jídlo.

„Je to život, jaký chceš, Emmy? Kuchaři. Charitativní večeře. Peníze,“ zeptal se, když jsme dojedli.

„Emmeline. A to je život, jaký znám. Ne nezbytně ten, který chci.“

„Dobře,“ povzdechl.

To jsem mu zrovna dala povolení najít mi život, jaký chci?

Kruci.

„Promiň. Nevzala jsem žádný dezert,“ řekla jsem a umyla naše talíře.

Bez odpovědi vešel Nick do spíže a začal hledat ingredience. Vrátil se s plnou náručí věcí.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se, když začala skládat cukr, čokoládové chipsy, rýžové cereálie a další přísady.

„Učím tě, jak se vyrábí jeden z mých nejoblíbenějších dezertů,“ řekl.

„Což je?“ zeptala jsem se.

„Scotcheroos. Jsou to takové rýžové cereálie na steroidech.“

Dalších dvacet minut byl Nick po mém boku a krok za krokem mě učil, jak se mixuje cukr s arašídy a rýžovými cereáliemi, které jsme nakonec zalili rozpuštěnou čokoládou a posypali karamelovými chipsy. Byla to jen velká náhoda, že jsem měla všechny potřebné ingredience. Jednoho dne před pár týdny jsem se v potravinách zbláznila a pak udělala nepovedené cookies.

Když se tyčinky chladily v lednici, posadili jsme se do obýváku a mluvili o všem možném. Byla jsem na konverzaci o minulosti hodně unavená. Mohlo to počkat do rande číslo čtyři nebo pět.

„Co vlastně děláš?“ zeptala jsem se a usrkla si vína.

„Jsem velitel hasičů.“

„Má Prescott velkou stanici?“ zeptala jsem se, ignorovala jsem nával nadšení z poznání, že je Nick hasičem.

„Ne. Jsem tam jen na půl úvazku. Zbytek mé skupiny jsou všechno dobrovolníci. Není to takový provoz, aby nás bylo hodně. Většinou zajišťuju, aby měli dobrovolníci trénink pro případ, že by nás zavolali. V létě pomáháme lesní správě s menšími požáry v lesích, které hoří příliš blízko městu.“

„Máš ji rád? Svou práci?“

„Jo. Mám rád tu různorodost a mám skvělou skupinku dobrovolníků.“

„To je dobře.“

„Jsem rád, že ses stala učitelkou, jak jsi vždycky chtěla.“

Usmála jsem se. „Já taky.“

Zazvonil mi telefon, a přerušil tak náš rozhovor. Logan. Snažila jsem se ho celý týden zastihnout a říct mu o Nickovi, ale pokaždé, když jsme spolu mluvili, někam spěchal. Samozřejmě že si vybral tuhle chvíli, aby mi zavolal zpátky.

„Omlouvám se. Musím to vzít.“ Dala jsem si telefon k uchu a vydala se ven z obýváku, když jsem zase zakopla o ten hrozivý záhyb.

„Kruci! K sakru s vámi, ďábelští skřítkové!“

„Emmeline?“ zeptal se Logan.

„Ahoj, jsem tady. Promiň. Zrovna jsem zakopla.“

„Někoho tam máš?“ zeptal se, v pozadí se ozýval Nickův smích.

„Oh, uh, to je jen televize,“ lhala jsem. „Co děláš?“

„Zrovna projíždím kolem Waldorfu. Jdu na večeři s rodiči.“

„Oh.“ To znamenalo, že mi za méně než dvě minuty zavěsí. Znovu byl tak moc zaměstnaný, abychom si mohli promluvit.

„Opravdu s tebou potřebuju mluvit. Můžeš mi prosím zavolat zítra?“ zeptala jsem se.

„Pokusím se. Ale mám v plánu brunch s Tomem, abychom mohli dořešit ten případ. A pak pojedu do kanceláře.“

„Fajn. Ale jestli mi nezavoláš zítra, obejdu tě a sjednám si s tebou schůzku přes sekretářku, aby mi zablokovala čas v tvém kalendáři.“

„Uh, jasně. Jak chceš,“ řekl. Byl rozptýlený a tenhle telefonát nebyl priorita.

„Dobrou noc, Logane,“ řekla jsem a nečekala na odpověď.

Náš vztah se zhoršoval. Nebo jsem si až teď uvědomila, že už se stalo. Nebyli jsme pro sebe prioritou, ne tak, jak jsme bývali. A kromě stěhování zpátky domů jsem neměla tušení, co s tím dělat. Myšlenka na to, že ho ztratím, byla depresivní, ale život ve městě nebyl možností.

Čokoláda. A víc vína. To jsem potřebovala. Vešla jsem do kuchyně a našla Nicka krájet scotcheroos.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Mám se skvěle!“ lhala jsem. On mi to nezbaštil a vešel přímo do mého prostoru, položil mi ruce na tvář.

„Nelži, Emmy.“ Sklonil se a políbil mě na špičku nosu. Ve vteřině, kdy se jeho rty dotkly mé kůže, se mi všechny svaly v těle napnuly.

Ten dotek byl bolestně známý. Pamatovala jsem si všechnu Nickovu něhu a polibky z Las Vegas. Tehdy pro mě znamenaly všechno, ale teď zraňovaly mé srdce.

I když jsem to nesnášela, pořád mě to k němu táhlo. Naše spojení bylo magnetické. Čím víc jsem ho odstrkovala, tím víc se vracelo zpátky. Potřebovali jsme větší odstup, jestli jsem tyhle rande měla přežít v celku.

„Prosím. Nedělej to,“ žadonila jsem.

Na chvíli si opřel čelo o mé, než jeho tělesné teplo zmizelo a jeho dlaně opustily mou tvář. Vzal si z plechu velké scotcheroo a řekl, „Uvidíme se zítra.“

Stála jsem na verandě a sledovala koncová světla jeho obrovského červeného pick-upu, jak mizí v lese.

Další rande za námi a já jsem pořád neměla odpovědi. Byla chyba, že jsem netlačila a čekala do zítra, protože dneska jsem cítila změnu.

Možná jsem nechtěla vysvětlení. Ať už mi Nick řekne cokoli, možná ho za to budu zase nenávidět.

A hluboko uvnitř jsem se té myšlenky děsila.

***

„Tři rande za vámi. Co plánuje na další?“ zeptala se Steffie.

„Nejsem si jistá. Prostě řekl ‚uvidíme se zítra,‘ než odešel.“

„Ty to zvládneš. Už ti zbývají jen dvě. Až budeš vědět víc, můžeš se začít rozhodovat.“

Zavolala jsem Stefiie o radu chvilku poté, co Nick odešel. Kromě mě a Nicka byla Steffie jedinou osobou, která znala o Las Vegas každý sebemenší detail. Byla jsem toho rána, kdy odešel, tak zlomená, že mě prakticky provedla přes letiště.

„Máš pravdu. Ještě dva večery s Nickem snesu.“ Můžu to snést. Když jsem vydržela tak dlouho.

„Přemýšlíš o tom?“ zeptala se.

„O čem?“

„O tom, co kdyby? Co by se stalo, kdyby tě ve Vegas neopustil?“

„Ne.“ Moje odpověď byla definitivní a byla to pravda. Vždycky jsem si zakazovala přemýšlet nad tím, jakých těch devět let mohlo být.

„Teď nezačínej,“ varovala mě.

Zatracená Steffie. Její slova měla přesně opačný efekt.

Okamžitě mi mozek zahltily nechtěné obrázky.

Viděla jsem Nicka na mé promoci na Yaleu, jak stojí v davu vedle mé rodiny, nahlas tleská a píská, když jdu po pódiu a dostávám svůj diplom.

Představila jsem si ho, jak mě každé ráno vysazuje před malou kolejí ve městě, kde jsem dělala svůj učitelský titul.

A viděla jsem překrásného malého chlapce, jak nahání štěně německého ovčáka. Jeho tmavé vlasy měly stejnou barvu jako Nickovi, ale měl mé šedé oči. Chlapcova malá sestra si hrála na trávě, její kaštanové vlasy se na koncích vlnily, přesně jako tatínkovy.

Jasnost těch představ z nich dělala skoro skutečnost.

A to bylo jen bolestivější.

„Už musím končit,“ řekla jsem Steffie, ta slova jsem dostala ze staženého hrdla.

Zavěsila jsem, pak jsem pevně stiskla oči a přitiskla si ruku na srdce. Použila jsem každý kousek své mentální síly a odsunula tyhle představy stranou, dokud jsem neviděla jen černo.

Byly určité věci, které jsem snést nemohla.